Študenti, hašiš a svět, co nedává smysl

Kultura

Danny Miller, který před lety pracoval v Afghánistánu, se ze zpráv z neznámého telefonního čísla dozvídá, že se k moci opět vrátil Tálibán – tak začíná třetí povídka v srpnovém Reportéru. Vychází ze skutečných událostí, které se staly před rokem.

Audio
verze

Některé vzpomínky se zasunou hluboko do mysli, v tichosti tam celé roky hibernují a pak se vrátí zpátky, pokud se aktivuje ten správný spouštěcí mechanismus. Když mi toho srpnového rána přistály v mobilu dvě nepodepsané esemesky z neznámého čísla, otevřel se paměťový trezor dokořán. Vybavily se mi horké letní dny v zaprášeném městě, aromatický kouř z pálení roští, který se vinul tím samým městem za vlezlých zimních večerů, skvělá chuť rýže s rozinkami a pečenou kozou, umaštěné prsty, talíře a plastové ubrusy, smrad lidí, kteří se nemyjí a týdny si nemění fusekle. Vzpomínky na svět pod Hindúkušem.

„Co na to říkáš, Danny? Študenti to tam pěkně kosej, co?“

„Jestli to takhle půjde dál, je z toho do roka a do dne zase nějakej zasranej chalífát.“

Pustím si televizi. Po dlouhé době není zpravodajství plné covidu, ale lidské tragédie, která se právě odehrává tisíce kilometrů daleko. „Tálibán už kontroluje většinu afghánského území. Vojáci tamní armády skládají zbraně, svlékají uniformy a utíkají, aby se vyhnuli represím radikálů.“

Že dvacet let poslední války v Afghánistánu dopadne neslavně, se vědělo dlouho. Jenže když člověk vidí negramotné fousáče v turbanech a sešmajdaných plastových pantoflích, jak si berou tuhle nešťastnou zemi zase za rukojmí, je to beznaděj. Vezmu telefon. Kdo mi posílá ty pitomé zprávy? Nikdo neodpoví. Myšlenky na afghánský průser nemizí a hluboko uložené vzpomínky se vynořují jedna po druhé. Před patnácti lety jsme tam stavěli kliniky a školy. A zažili věci, které by nikdo normální nepochopil.

 

 

•••

Kábul, duben 2006.

„Čemu na tom sakra nerozumíš? Já od tebe potřebuju tabulku se skutečnýma nákladama. Nemůžeš tam napsat jenom výdaje na školení řidičů. Musíš to rozepsat na jednotlivý položky.“ Trpělivost je v Afghánistánu pro cizince, který tam přijede žít a pracovat, jedna z nejcennějších vlastností. Bohužel pro našeho účetního ta moje není nekonečná.

„To budu ale dělat hrozně dlouho,“ odpoví bezelstně malý obtloustlý Afghánec s tváří medvídka. Člověk neví, jestli to myslí vážně, anebo si dělá srandu.

„Vždyť je to přece tvoje práce. Takže ať je to do večera předělaný!“

Medvídek smutně přikývne, odkolébá se do vedlejší kanceláře a já spolu s jiným afghánským lenochem, Sádikem, sednu do auta a vyrazím pro razítka. V malém městečku Surobi nedaleko Kábulu stavíme kliniku. Všechno je připravené, jen na dopravním úřadě, u kterého potřebujeme domluvit novou příjezdovou cestu, nám dělají potíže. Úřad sídlí v jedné z narychlo postavených kancelářských budov v centru města. Tváří se jako naleštěné business centrum někde v Dubaji, ale zblízka je vidět, jak je odfláknuté a zfušované. Kliky našroubované křivě, škvíry v netěsnících oknech, nátěry, co se loupou, a laciný nábytek, ještě zabalený v ochranných igelitech. Náš hostitel je naondulovaný pupkatý úředník. Krásně se na nás usmívá a nabídne nám oříšky v cukru a zelený čaj. Jednání je uvolněné a příjemné, dokud nevytáhnu papíry a nepoložím je na malý konferenční stolek před ním. Pak se zakaboní.

„Člověk, který má tuhle agendu na starosti, zde tento týden není,“ překládá mi pomalu Sádik slova z afghánské verze perštiny zvané darí. „Máme si někoho poslat příští sobotu.“

Než stihne dopovědět, úředník oblečený v šatech, co vypadají spíš jako noční košile a s apartní vestičkou, vstane, aby nám naznačil, že s ním už nic nepořídíme. Takže další zbytečná hodina. Kolik už jich v téhle podělané zemi bylo?

Při odchodu z kanceláře se naléhavě ozve můj močový měchýř, přeplněný zeleným čajem. Záchody najdu na konci chodby, uvnitř jsou za papundeklovými dveřmi oddělujícími kabinky slyšet tlumené hlasy a celý prostor se topí v modrém hašišovém kouři, sladkém a opojném. Nedivím se. Kdybych v tomhle kafkovském zámku pracoval já, taky bych hulil v jednom kuse. Afghánský hašiš je nejlepší a nejsilnější na světě a rychle stoupá do hlavy. Než se stihnu vymočit, zlepší se mi nálada a začnu se usmívat. Napadne mne, že jít sem na velkou, tak jsem jen z té pasivní inhalace kouře zhulený jak deka. Uchechtnu se té představě jednou, podruhé, potřetí. A můj smích rozesměje i ty neznámé, jistě pěkně zkouřené chlapíky v kabinkách. Neznáme se, nevidíme se, ale tlemíme se jak idioti. Před barákem musím požádat Sádika, aby řídil zpátky. Já si s očima červenýma jak angorský králík užívám ze sedadla spolujezdce mumraj Kábulu.

 

•••

„Tak a je to hotový, Danny. Game over!“ hlásí mi, aniž bych o to prosil, další esemeska z neznámého čísla. Proč mi sakra nedá pokoj? Pustím znovu televizi. Záběry zoufalců snažících se dostat do armádního letadla rolujícího po ranveji. Obrázky lidí před letištěm přelézajících zdi a ostnaté dráty. A hajzlové s kvéry, co si střelbou vynucují pořádek. Netrvá dlouho a naskočí mi vzpomínka na hlaveň samopalu přitlačenou jednoho zimního dopoledne na můj spánek, na hlavu přimáčknutou do louže s blátem a sněhem vojenskou botou před americkou vojenskou základnou. Z omezené slovní zásoby, začínající a končící slovem na čtyři písmena, bylo jasné, že na West Pointu můj nepřítel nepromoval. Jenže když člověku dojde, že na něm klečí všehoschopný grázl z agentury Blackwater, najaté americkou vládou na špinavou práci, orosí se mu půlky, i když mrzne, až praští.

Vezmu telefon a znovu se zeptám, kdo mi posílá zprávy, ale odpovědi se zase nedočkám. Vytočím tedy jiné, důvěrně známé číslo. Nevoláme si moc často a vidíme se ještě míň. Od našeho krátkého vzplanutí po návratu z mise uteklo už mnoho let. Teď má skvělou rodinu a žije jinak než já.

„Nemůžu uvěřit, jak blbě to dopadlo v Afghoši, Elen. Copak to bylo všechno úplně zbytečný?“

Asi mám dost sklíčený hlas. Krásná zrzavá finanční manažerka Elena chvíli mlčí. Asi přemýšlí, co odpovědět. Anebo jsem ji vyrušil a možná zrovna zavazuje svému čtyřletému Tobíkovi tkaničku.

„Nebylo to zbytečný,“ řekne po chvilce. „Pro místní lidi je to strašný a mrazí mne, když si uvědomím, co s nimi teď asi bude, ale pro nás, co jsme to zažili, to určitě zbytečný nebylo.“

Říká to přesvědčivě, ale je těžké tomu uvěřit.

„Vem si, jak ti Afghánistán změnil život. A mně, Kryštofovi a všem, co jsme tam byli. Kam tě to celý nasměrovalo, kolik jsi pak toho zažil. Srí Lanku, Etiopii, Mosambik a co já vím, co ještě. Kdybys nejel na misi do Afghoše, těžko by ses dostal na ty další. A prožil bys úplně jinej život.“

Má pravdu. Díky osmnácti měsícům pendlování mezi Kábulem a Mazárem, naplněným nákupem materiálu, školením personálu, najímáním stavebních firem, otevíráním nových škol a hádáním se se zkorumpovanými úředníky, z nichž mnozí jen o pár let dřív bojovali s Rusákama a pak s tálibáncema s puškou v ruce, vzal můj život nový směr. Pomáhal jsem zemi, co se topí v problémech, ale samozřejmě, přiznávám, mě taky bavilo to dobrodružství a adrenalin.

Teď se Afghánistán propadá do temnoty, ale mně ta zkušenost ukázala cestu. Je to sobecké?

 

•••

Kábul květen 2006.

Kolega Kryštof má jednu z nejtěžších prací na světě. V malém městečku Darai Suf, vysoko v afghánských horách, musí nechat vyvrtat třicet studní a postavit pět rezervoárů na pitnou vodu. Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdyby Darai Suf neležel šest hodin cesty od nejbližší civilizace – pokud pokládáme za civilizaci prašné město Mazáre Šaríf.

V Darai Suf nefunguje internet, telefon ani elektrika a nežije tam nikdo, kdo by uměl anglicky, rusky nebo jakoukoli jinou řeč než darí – takže se ji musel Kryštof naučit. A zvyknout si na středověký životní styl. V Darai Sufu je pokaždé šest týdnů a pak na týden přijde za námi buď do Mazáru, nebo do Kábulu, aby se úplně nezbláznil. Když nám vypráví, jak se k sobě v přítmí jejich kanceláře po večerech tulí inženýři, citově vyprahlí a vyčerpaní dlouhým odloučením od manželek, je to někdy k smíchu a jindy zas ani ne.

Na dvoře kábulské kanceláře se se zaskřípáním otevřou vrata a dovnitř s rachotem vjede oprýskaný gazík. Vydám se přivítat Kryštofa i řidiče, kterému říkáme Rambo Kais.

„Počkej, Danny, objímat se nebudem, tejden jsem se nemyl,“ zachechtá se špinavý a zarostlý Kryštof a zamíří do guesthousu, do sprchy. Dneska má narozeniny, takže chceme vyrazit do nejlepší restaurace ve městě. Jmenuje se L’Atmosphere, provozuje ji srandovní Francouz Marc a má ceny skoro jak na pařížské Champs-Élysées. Bývá to tam nacpané novináři, humanitárními pracovníky, diplomaty, špiony, dodavateli všeho možného a taky žoldáky.

Jenže dřív, než Kryštof vyleze ze sprchy, začnou nad střechou s rachotem přelétávat vrtulníky a na mobilu mi zapípá zpráva od bezpečnostní organizace ANSO.

„Nehoda v Chaircháně na předměstí Kábulu za účasti amerických sil. Několik mrtvých.“

To je naštěstí daleko, tímhle se nemusíme vzrušovat. Tedy dokud nepípne další zpráva.

„Situace v Chaircháně není pod kontrolou. Na místě se střílí.“

Dneska z večeře nic nebude. Vytočím Elenino číslo.

„Jsme na cestě na ministerstvo kvůli projektu v Paktii,“ říká mi do telefonu. Jedou sice jiným směrem než tam, kde se to teď mele, ale stejně se nedá nic dělat.

„Okamžitě se vraťte, v Chaircháně jsou nějaký nepokoje.“

„To nemyslíš vážně, vždyť my jedeme na ministerstvo rozvoje, to je úplně jinde.“

„Nediskutuj a otočte to.“

Telefon znovu zapípá.

„Násilný dav asi dvou set osob se vydal do centra města. Někteří jsou ozbrojeni.“

Začíná to smrdět. Párkrát tu sice už nějaké demonstrace proti vojákům byly, ale nikdy ne násilné. Jestli jsou v davu zamíchaní tálibánci nebo al-Káida, může být dnes v Kábulu zle.

„Co je? Se tváříš, jako bys měl jít k zubaři,“ ušklíbne se Kryštof, když se konečně došamponuje a hladce oholený přijde za mnou do kanclu. Vysvětlím mu, co se děje. Nad naší střechou proletí další Black Hawk tak nízko, že se roztřesou tabulky v oknech.

„A kurva.“

Venku se ozve zatroubení, hlídač znovu otevře plechová vrata a na dvůr vjede bílá corolla s Elenou a Sádikem. Zrzka je bledá jak stěna.

„Celý centrum je vzhůru nohama a střílí se tam,“ vyhrkne jen, co mě uvidí.

„Zůstaňte tady, jdu promluvit s hlídači.“

Ve službě jsou dva – Adžmal a Karim. Zbraně nemají. Dohodneme se, že první z nich půjde na roh k hlavní ulici hlídkovat. Kdyby se směrem k nám hnala nějaká banda, hned zavolá Karimovi, případně nás přiběhne co nejrychleji varovat. Druhý zůstane s námi. Jsme sice klidná čtvrť, ale všichni sousedi moc dobře vědí, že tu žijí a pracují cizinci. Když jim půjde o kejhák, jistě si to nenechají pro sebe.

„Vyjeď s hiluxem před barák, kdyžtak zmizíme zadem,“ řeknu Rambo Kaisovi, který v zrcadlovkách fakt vypadá jako Stallone v nejlepších letech.

„Zajdu k sousedům, aby vás, když nestihneme odjet, schovali ve sklepě,“ odpoví a ukáže na omšelý domek za zdí zahrady. Přikývnu, to není vůbec špatný nápad.

Zalezeme zpátky do kanceláře a snažíme se věnovat nějaké smysluplné práci, ale moc nám to nejde. Z města k nám začne doléhat občasná střelba. Elena je čím dál bledší a klepe se jak osika.

„Skupina asi padesáti ozbrojenců vypálila kancelář organizace ACTED. Pro všechny nevládní organizace v oblasti platí doporučení okamžité evakuace,“ stojí v další zprávě, kterou přečtu nahlas.

„A kam se asi máme teď do prdele evakuovat?“ ozve se Elena, jejíž hlas se proměnil v hysterický jekot.

Sbalíme nejdůležitější věci. V sejfu máme pár tisíc dolarů. Když je dávám do batohu, dávám pozor, aby to nikdo neviděl. Kdyby nás venku nechtěli zamordovat proto, že jsme cizinci a bezvěrci, tak pro prachy by to udělala spousta lidí. Do báglů naházíme satelitní telefony, razítka a nejdůležitější dokumenty.

„Jdi říct zaměstnancům, ať jdou domů a přijdou zejtra ráno. Všichni kromě hlídačů,“ houknu na Kryštofa. Bude to tak pro ně bezpečnější. Nad střechou znovu s rachotem přeletí vrtulník.

Když máme všechno připravené, sedneme si v kanceláři finančního oddělení, ze které je vidět na parkoviště. Tam stojí Karim, nervózně přešlapuje s telefonem v ruce a čeká. Elena ani nedutá, Kryštof a Rambo Kais kouří na dvorku. Mám dojem, že oba trochu litují, že nezůstali v Darai Súfu.

Vyjdu za nimi.

„Věci se tady můžou zvrtnout dost rychle, co?“

Rambo Kais pokývá hlavou. „Tálibán je pořád tady. Válka nikdy neskončila.“

Chvilku tam tak stojíme a posloucháme vzdálené zvuky. Helikoptéry, sem tam střelbu, pak zase vrtulníky. Do hodiny je po všem. Demonstrace asi šla za nějakým lákavějším cílem, než jsou tři vyklepaní Češi, dva nervózní hlídači, Rambo Kais a naše fenka Mína.

 

•••

Začátek září v Praze proprší. Děti se vrací z prázdnin do škol, dospělí z dovolených do práce, covid do večerního zpravodajství a Tálibán nadobro do prezidentského paláce v Kábulu.

S odjezdem posledního vojáka přestane Afghánistán média zajímat.

I to neznámé číslo, ze kterého chodily podivné zprávy, se odmlčí.

Zkusím na něj zavolat, ale je nedostupné.

 

Autor (*1978) pracoval v letech 2004–2009 pro společnost Člověk v tísni: působil mimo jiné na misích v Afghánistánu a na Srí Lance. O závěru tamní občanské války vydal loni dobrodružný román s názvem Pašerák srílanských snů. Částečně autobiografický příběh vypráví – podobně jako v této povídce – pohledem fiktivní postavy českého humanitárního pracovníka Dannyho Millera.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement