Reportáž

Běžím Bangladéšem: Máte krásnou oranžovou bradku, pane

27 / 03 / 2019

Bylo třicet sedm stupňů ve stínu, stín ale skoro nikde, takže víc, a já seděl po deseti kilometrech první etapy běhu přes Bangladéš v odpadcích u krajnice. „Tohle bude vo hubu,” došlo mi: „Strašně vo hubu.”

Bylo třicet sedm stupňů ve stínu, stín ale skoro nikde, takže víc, a já seděl po deseti kilometrech první etapy běhu přes Bangladéš v odpadcích u krajnice. „Tohle bude vo hubu,” došlo mi: „Strašně vo hubu.”

Hned v těch smrdutých odpadcích bylo třeba změnit taktiku. První etapu jsem dokončil za nějakých šest hodin (bylo to 37 kilometrů) indiánským během, přítel Richard mě v každé vesnici celého zlil pod pumpou. „A teď mi podej půllitrovku vody, Richarde. A ještě jednu. Dík! Čekej na mě o dva kilometry dál, budu tam tak za čtvrt hodiny.”

Zatímco já psal lidem z Adry zprávy, že tuhle akci nejspíš nezvládnu, a že si budou muset na pomoc chudým dětem sehnat někoho odolnějšího, Richard se místních lidí bengálsky vyptával na menší cesty venkovem mezi rýžovými poli. Jsou tu ale vůbec takové?

Ale jo, občas jsme na nějakou narazili. Párkrát kolem ní rostly třímetrové banánovníky nebo ještě vyšší bambusy, a pod těmi trocha stínu byla, tak jsem se rozběhl.

Míjel jsem hodně muslimů s oranžově nabarvenými bradkami. Zpočátku mi připadali komičtí, ale když mi pár z nich nabídlo ve stínu pod plechovou střechou silný čaj, začal jsem jim vousy chválit (ten čaj je opravdu dost oblbovák, jeden pytlík se louhuje v půl deci horké vody). „Ano,” hladili si je, „takové nosíval i prorok Mohamed…”

5c9b3b39e4b06c16b5a133d5 MEDIA_ITEM image

Vpodvečer jsem upadl do čehosi mezi spánkem a klinickou smrtí.

Ode dne následujícího vstávám vždycky o půl páté ráno, abych byl za hodinu, s prvním světlem, na značkách. Pětadvacet kilometrů zvládnu, dokud je ještě příjemně, zbývajících sedmnáct nebo dvacet se už loudám. Kde můžu, tam sednu pod větrák a vypiju čerstvý, zelený, před minutou z palmy sražený kokos.


 

Dej sem otisk prstu

Od druhého dne se snažím běžet jenom venkovem – slibuju si, že s rouškou tady nikdy trapčit nebudu.

Samozřejmě budu, poblíž hlavního města Dháky nebude čas na hrdinství, ale tady na jihu země se občas ocitnu v krajině ratibořického typu: všude kůzlata, žluvy, krocani, támhle zdejší Sultán s Tyrlem, co jen štěkají, ale nekoušou, rybáři, truhláři, ale třeba taky nadšení hráči kriketu, malé mešity a ještě menší hinduistické svatyně – normálním Bangladéšanům vůbec nevadí, že je soused jinověrec.

V neděli se kochám všemi těmito výjevy, jenže pak doběhnu do vesnice Barkhadia. Na fotbalovém hřišti (každý zdejší kluk miluje Messiho, pochopitelně, zato z Čechů už neznají ani Čecha) je sroceni voličů - a jo, ony jsou dnes místní volby. Na hlasovacích lístcích musí otisknout prst u jednoduchého symbolu strany, kterou podporují, protože na schopnost cokoli přečíst nebo napsat se tu u poloviny lidí nedá spolehnout.

O vedení ve vsi nejspíš bojují strana „Lotosový květ” a hnutí „Plnící pero” – tyto dvě partaje mají nejvíc horlivých agitátorů, a jak si tak klušu kolem, ti horlivci se na mně vrhnou. Zvláštní je, že mě mnozí objímají - jsem v půlce maratonu, nevoním.

Nejprve mě zatáhne do svého agitačního stanu „Lotosový květ”, ale tam se najednou všichni začnou klanět nějakému Višnovi a dost šíleně jódlovat ulblblulblblulblblů, tak se raději zas rozběhnu. Mám šanci, protože v „Lotosovém květu” jsou převážně starci v sukních, těm se utéct dá.

Odchytne mě ovšem „Plnící pero”, a to jsou mládenci, kteří mě nepropustí, dokud si se všemi přítomnými členy nezapózuju před foťákem. Dokonce se obávám, že jsem v tom vedru omylem vztyčil prsty pravé ruky do véčka, a že borci tu fotku okamžitě hodili na sociální sítě: Mrkejte, kdo nás podpořil!

Inu, nějakej kašpar vás podpořil. Vlastně nepodpořil, vy jste ho nenechali běžet!

 

Ani pěstí, ani hobla

Toho dne zvládnu celkem osmačtyřicet kilometrů a večer trávím na další pěkné internátní škole, ve které mnoha dětem pomáhají vystudovat Češi (to městečko, pojedete-li kolem, se jmenuje Jalirpar).

Po setmění začnou na do té doby naprosto klidné ulici za školní zdí demonstrace – nejspíš už jsou známy výsledky voleb.

Zvítězily Květy, anebo Pera?

Netuším.

A ven se raději nepodívám, nechci pěstí ani hobla, dobře vím, jak kdysi dopadla babička Mary!

Doufám, říkám si a lezu pod moskytiéru, že nastává období klidu.

Jak se brzy ukáže, doufám marně…

 

 

Předchozí Tomášovu reportáž z jeho běhu napříč Bangladéšem si můžete přečíst tady.

 

 

 
 
 
 
Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal