Třicet let života se zlatým prachem

Byznys

Podnikání se učili za pochodu, první obchod otevřeli na místě, které se pro klenotnictví vážně nehodí. Všechny potíže postupně překonali, včetně těch současných covidových. Dnes už šperkařský byznys manželů Mlynarčíkových trvá třicet let, stejně jako jejich vztah. A do rodinné firmy už se pomalu zapojuje i další generace.

Audio
verze

Šperky nejsou jako rohlíky nebo jiné spotřební zboží, u kterého lze snadno vynechat návštěvu obchodů a nakupovat přes internet. Pro řadu lidí je nákup prstenu, náušnic nebo náhrdelníku určitým rituálem, který má podobný význam jako samotné obdarování. A navíc se samozřejmě nejedná o malé finanční položky. Průměrná prodejní cena ve šperkařství JK Jitka Kudláčková činí dvacet osm tisíc korun. Pokud má klient vydat sumu v řádech desítek tisíc, chce šperk vidět na vlastní oči.

To je asi největší potíž, se kterou se během více než rok trvajícího pandemického stavu potýká firma manželů Jitky (za svobodna Kudláčkové) a Dušana Mlynarčíkových. Šperkařství, které funguje už od počátku devadesátých let a vyrábí vlastní kolekce i šperky na zakázku, tak musí hledat cesty, jak s klienty komunikovat, ujasňovat si vzájemně představy a také jak objednané šperky předávat.

Přesto se jim podařilo v loňském roce mezi lockdowny prokličkovat s úspěchem a udržet obrat na stejné úrovni jako v roce 2019. Pomohla k tomu loajalita stálých zákazníků i mimořádně silné nákupy v dobách mezi uzávěrami obchodů. „Určitá skupina našich klientů se nechtěla přeorientovat na online a říkali nám, že přijdou, až otevřeme. A také se to skutečně stalo. Když se loni koncem dubna obchody zase otevřely, vypukla taková malá vánoční sezona,“ popisuje Dušan Mlynarčík. Skutečná vánoční sezona roku 2020 pak lámala prodejní rekordy.

Manžele Jitku a Dušana také potěšila hezká gesta od stálých zákazníků: „Volal nám například loni v dubnu klient, že sice bude potřebovat šperk až v listopadu, ale že by ho chtěl objednat hned a poslat nám zálohu, aby nás podpořil.“

Velkou oporou byl pro firmu také dobře fungující e-shop. „Zpětně se nám vyplatila energie, kterou jsme v posledních letech věnovali práci na webové prezentaci, marketingu a na vytvoření dobrého konceptu internetového obchodu,“ říkají manželé Mlynarčíkovi.

Firma má štěstí také v tom, že se jí po celý rok – až na jednu výjimku – covidová nákaza vyhýbala. „Pověsti říkají, že kdo dýchá zlatý prach, a to se našich lidí na dílně samozřejmě týká, bývá méně nemocný. Tak je to třeba tím,“ usmívá se Dušan Mlynarčík a už s vážnou tváří dodává, že u nich ve firmě ovšem skutečně málokdy někdo stoná. Oni dva s manželkou už zlatý prach dýchají bezmála tři desítky let.

 

Drahokamy na videu

Šperkařskou výrobu nelze, na rozdíl třeba od administrativních činností, přesunout na home office. Jednak zlatníci potřebují k práci speciální vybavení, které si domů pořídí jen málokdo. Za druhé na sebe jednotlivé operace v dílně navazují – na šperku většinou pracuje postupně více lidí, kteří si jej předávají. A konečně je zde i otázka zabezpečení, vozit si „práci domů“ by mohlo být v tomto případě trochu riskantní. Výrobní dílna tak, samozřejmě s příslušnými hygienickými opatřeními, funguje v relativně běžném režimu.

Určité obtíže způsobila klenotníkům koronavirová situace při nákupu materiálu. Na počátku pandemie nastaly dočasné výpadky v dodávkách zlata, a firma tak musela řešit, co bude z omezeného množství surovin vyrábět a které šperky upřednostní na úkor jiných. Zároveň se po vypuknutí pandemie rozkolísala cena drahých kovů, v prvotním šoku spadla na krátký čas dolů a pak pro změnu rychle stoupla.

Další komplikace přineslo omezení cestování. Odpadly veškeré šperkařské a hodinářské veletrhy, kde lze potkávat kolegy z oboru a také domlouvat nákup materiálu. Omezily se i přímé cesty k dodavatelům, což je pro zlatníky přece jen větší komplikace než třeba pro truhláře či skláře. Když se nakupují drahé kameny, chtějí je šperkaři vidět zblízka, aby mohli posoudit jejich vlastnosti. Ovšem i tento problém se dal nakonec zvládnout, pomohly k tomu moderní technologie. „Dělali jsme pro jednoho klienta zajímavou sadu z tanzanitu, což byly velké kameny, které bychom za normálních okolností určitě potřebovali vidět zblízka. Náš zahraniční dodavatel ovšem poslal velmi kvalitní videa, takže bylo možné i na dálku odhadnout, že je to ten správný odstín,“ popisuje Dušan Mlynarčík. Drahokamy pak dorazily jako zásilka ve speciálním režimu. Takový obchod by ovšem nebylo možné uzavřít na dálku, aniž by se obě strany vzájemně dobře znaly. „Vidíme, že na určitou dobu se bez osobních kontaktů dá obejít, ale dlouhodobě by to fungovat nejspíš nemohlo. Náš obor je velmi založen na důvěře, ať už ve vztahu ke klientům, nebo dodavatelům. A důvěra se nejlépe buduje na osobní bázi,“ říkají manželé Mlynarčíkovi.

 

 

Lekce za pochodu

Prvopočátky rodinného klenotnického podnikání se datují do roku 1991, kdy zlatnice Jitka Kudláčková získala svůj živnostenský list. Ve stejném roce se na diskotéce v centru Prahy seznámila s Dušanem Mlynarčíkem, který se zrovna vrátil z vojny a směřoval k rozvodu svého prvního manželství. Jitka chtěla využít možností, které se zkraje devadesátých let otevřely, a odjet načas někam do ciziny s tím, že by mohla využít i svou znalost italštiny.

Dušan tehdy narazil na inzerát, ve kterém italská majitelka zlatnictví hledala síly pro svůj podnik v hlavním městě Venezuely, a upozornil na něj Jitku. Ta pak do Caracasu skutečně odjela, strávila tam zhruba rok a nabrala spoustu nových zkušeností. „Načerpala jsem tam inspiraci a přivezla si domů vizi, na které jsme začali s Dušanem den za dnem pracovat,“ říká Jitka. Po návratu, který uspíšil pokus Huga Cháveze o mocenský puč v zemi v roce 1992, se na krátkou dobu věnovala jiné práci, ale brzy zamířila zpět do svého původního oboru a začala vyrábět šperky doma. Její partner si v té době spolu s dalšími dvěma společníky pořídil restauraci v pražské Michli, odkud se tak rekrutovala část zákazníků pro Jitčiny šperky.

Zakázek postupně přibývalo a společná garsonka obou partnerů už začínala být poněkud nedostačující. Povzbuzeni přáteli a zejména někdejší Jitčinou šéfovou ještě z dob, kdy na sklonku socialismu po vyučení pracovala v podniku Soluna, se rozhodli otevřít vlastní obchod.

Vybrali si prostor v Husitské ulici na Žižkově. To sice byla a je důležitá pražská dopravní tepna, ovšem pro klenoty by tam asi mířil jen málokdo. Pro Jitku s Dušanem to byla lekce z nezkušenosti. I tak se jim ovšem dařilo obchod držet nad vodou zhruba dva roky. Pak dostali nabídku od majitele činžáku v nedaleké Seifertově ulici, u kterého zrovna končil jiný klenotník.

Geograficky vzato to byl posun jen o pár set metrů, z obchodního hlediska se však jednalo o jinou dimenzi. Z ulice, kde většinou jen projíždějí auta, se přestěhovali na ulici, kde jsou zastávky tramvají, čilý pěší provoz a kde do obchodu zavítá řádově větší množství zákazníků. V té době už se začalo podnikání skutečně rozjíždět.

Další podstatnou štací byl pro Jitku a Dušana palác Flora, kde otevřeli druhý obchod. Dostali se tak do povědomí širšího okruhu zákazníků a také do hledáčku provozovatelů dalších shopping mallů. „Nabízeli nám, ať si u nich otevřeme další pobočky. My jsme si ovšem řekli, že to nechceme. Věnovali jsme se obchodu hodně osobně a bylo nám jasné, že s řadou poboček by to už nebylo možné,“ popisuje Dušan Mlynarčík úvahy, kterými se ženou procházeli.

Rozhodli se, že chtějí místo, kde bude možné udržet pohromadě vedle sebe obchod i šperkařskou dílnu.

Volba nakonec padla na obchodně-kancelářský komplex BB Centrum těsně u magistrály a nedaleko od stanice metra Budějovická. Našli tam dostatečně velké i správně zabezpečené prostory pro prodejnu i výrobní dílnu. Navíc to je místo, kde mohou klientům nabízet možnost pohodlného parkování a bezproblémového přístupu.

Několik let provozovali souběžně obě lokace, nový obchod a dílnu na Brumlovce i prodejnu na Floře. Tu nakonec zavřeli a byli, jak říkají, příjemně překvapeni, že neztratili žádné klienty ani tržby.

 

Recept na soulad

Letos je to třicet let od chvíle, kdy Jitka Kudláčková získala svůj živnostenský list a vlastně se tak stala podnikatelkou. „Když to vezmu úplně od začátku kariéry, musím poděkovat starým mistrům, kteří nás učili na škole, z nichž někteří ještě zažili šperkařské řemeslo za první republiky,“ říká Jitka s tím, že ona sama je „stará škola“ a věří v poctivý přístup k řemeslu. „Pokud budete dělat svoji práci dobře, poctivě a s pokorou, zákazníci k vám budou přicházet a vracet se,“ říká s tím, že ji baví všechny aspekty šperkařské práce – od první myšlenky přes práci s řemeslníky na dílně až po aranžování kolekcí a kontakt se zákazníky. Je ráda, když se do jednotlivých kolekcí povede dát nějakou přesahující myšlenku. Zmiňuje v této souvislosti například kolekce Voda nebo Naši motýli, které odkazují k ochraně přírody. „Chci vytvářet nejen něco hezkého, co vydrží několik staletí, ale také dávat šperkům hlubší kulturně-společenský smysl,“ popisuje Jitka své tvůrčí záměry.

„Měli jsme vždy štěstí na dobré spolupracovníky, kolegy i poradce. Všechno jsme se učili za provozu a chyby nebyly tak velké, aby nás položily,“ říká Dušan, podle kterého je důležité umět naslouchat. „Líbí se mi arménské pořekadlo, které říká, že kdo moc mluví, málo se dozví. Jako věřící jsem přesvědčen, že Bůh je s námi, a když máme pokoru, tak není na nás naloženo více, než bychom mohli zvládnout,“ doplňuje.

Stejných třicet let, po která trvá šperkařské podnikání, jsou spolu oba partneři. Lze zároveň rozvíjet firmu a nepřenášet si pracovní problémy i do rodiny? „Jde to. Velmi důležité je mít dobře nastavené rozdělení kompetencí v provozu firmy. Může se vyplatit přizvat i externí odborníky, kteří mohou s takovým nastavením pomoci. Chce to neřešit pracovní věci doma a nechávat je do firmy. A také si občas od sebe vzájemně odpočinout,“ říká Dušan s tím, že tak lze překonávat i krize, které pochopitelně občas přicházejí. „Pokud se to všechno daří, mohou být rodinné firmy velmi pevné,“ myslí si.

Podle Jitky jsou při skloubení společného podnikání a rodiny možné dvě polohy – buď to jde velmi jednoduše, nebo velmi složitě, přičemž se obě tyto roviny mohou rychle překlopit od jedné k druhé. „Nám nejvíce pomohlo společné setkání, kde se sjely manželské páry z celé republiky a otevřeně se pracovalo na různých tématech. Když vidíte, že podobné starosti řeší i další, jde to hned lépe,“ říká Jitka.

Do rodinného podnikání se pomalu přidává i další generace. Syn Filip je také vyučeným zlatníkem a ve firmě se zapojuje zejména do obchodu a jednání se zákazníky. Dušanův stejnojmenný syn z prvního manželství, který je programátorem, zase pomáhal s vytvářením e-shopu. Výtvarný talent mají i obě dcery manželů Mlynarčíkových, ty jsou však na definitivní volbu profese ještě mladé, je jim necelých patnáct a dvanáct let.

Děti ovšem mají k firmě svých rodičů vztah. Když před časem dostali nabídku na to, aby firmu prodali, byli potomci jednoznačně proti.

 

Muži kupují, ženy dostávají

Hlavní zákaznickou skupinou jsou v rodinném šperkařství muži. Nejvíce je to vidět před vánočními svátky, kdy tvoří až devadesát procent nakupujících. Ženy totiž prý klenoty rády dostávají, ale nechtějí si je samy kupovat, i když na to mají dostatek prostředků. „Potěší je, když šperk dostanou. A to i v případě, že se třeba muž úplně netrefí do vkusu,“ říká Dušan Mlynarčík. Podobným situacím lze podle něj docela úspěšně předcházet tím, že prodejci šperků se zákazníky dobře komunikují, dovedou pak lépe odhadnout vkus obdarované a dobře poradit.

Jak to ale s obdarováváním funguje ve dvojici, kde je žena profesionálkou v oboru? Může muž potěšit ženu šperkařku šperkem? Dušan Mlynarčík tvrdí, že ano. „Když jsem Jitku žádal o ruku, vybral jsem diamant a prsten udělala spolužačka, která má Jitku ráda. Myslím, že ji to velmi potěšilo,“ říká manžel. „Navíc je tu jedna výhoda – kdyby se jí nějaký šperk nelíbil, sama si ho předělá k lepšímu,“ usmívá se.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama