Nové Česko

Report

Více než dva měsíce trvající nouzový stav, gigantický hospodářský výpadek a tisíce nakažených. Především pro mladší generaci představovala epidemie první osobní zkušenost s událostí, která vejde do historie a může změnit naše každodenní zvyklosti – možná navždy. A zdaleka nejde jen o digitální revoluci.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Při hodnocení koronavirové krize celkem logicky převažuje sčítání ztrát. Jenomže epidemie zasáhla některé oblasti lidského počínání a vnímání tak důkladně, že přinesla i nemálo užitečných změn. 

Například jsme mohli v přímém přenosu vidět, co se děje uvnitř škol. Ukázalo se, že české zdravotnictví patří mezi rekordmany, co se týče „vítězných výkonů“, ale zaostává v následné péči. Znovuobjevili jsme kousky přírody, které máme za humny, a začali si jich víc vážit. I ti z nás, kteří to dlouho odkládali, se naučili lépe pracovat v digitálním prostředí… Novinek, jež jsme si osvojili v důsledku virové pandemie a které stojí za to zachovat, je mnohem víc. Jazykem přírodovědců a s trochou nadsázky by se dalo říct, že v evoluci lidského druhu došlo ke skokové proměně až mutaci. Posuďte sami…

 

 

Gastronomie

Placení bez číšníka, květák místo kaviáru

Konec zbytečných přesunů číšníků po place, možnost placení bez obsluhy přes QR kód a především vylepšený systém sloužící k tomu, abyste si mohli pokrmy odnést s sebou a měli z jejich konzumace podobný zážitek jako u stolu ve svém oblíbeném podniku. Co dalšího by se mohlo změnit v českých hospodách a restauracích?

Nejdřív se během epidemie začala otevírat okénka běžných výčepů, postupně přibývaly restaurace, které nabízely dvě tři jídla do plastového nádobí k odnosu s sebou – nejprve jen přes poledne, postupně se otvíračka prodlužovala. Následovalo prudké zlevňování v podnicích, které dříve žily hlavně ze zahraničních turistů; sociální sítě zaplavily snímky s cenovkami, kolik stojí pivo či guláš v místech, jimž se dřív Češi spíše vyhýbali.

„Z mnoha stran teď slýchám, že budeme určitě taky zlevňovat,“ říká Jana Bilíková, která se z pozice „kreativní šéfkuchařky“ společnosti Am--biente snaží, aby tato síť hostinců, bister a restaurací byla v porovnání s konkurencí vždy o něco napřed. A přiznává, že současná situace vede spíše k úvahám o zdražování: „Fixní náklady, ať už jde o nájmy či energie, zůstávají víceméně stejné, náklady na zaměstnance lze snížit jen částečně. Zato suroviny naopak zdražují a hostů celkově ubylo. Plošně zlevňovat si opravdu nemůžeme dovolit.“

Jak se tedy hostince a restaurace mohou proměnit, aby propad tržeb přežily a zákazníci byli spokojeni? „Jídlo budeme nabízet našim hostům i ke konzumaci s sebou, ale musí to fungovat lépe než dosavadní krabičky k rozvozu,“ říká Petr Jiskra, syn šéfkuchaře Zájezdního hostince u Jiskrů, který má v rodinném podniku na starosti marketing a finance. Zdejší kuchyň zůstala v době epidemie zavřená pouze jeden víkend, hned další týden už se tu zase vařilo a rozváželo. 

Hostinec u hlavní silnice mezi Pískem a Strakonicemi vymýšlel rovněž netradiční akce. 

Začátkem května zorganizoval například „první drive-in food festival“: na parkovišti pro hosty se představily čtyři restaurace z jižních Čech, které během pár hodin naservírovaly do okének aut dvanáct stovek porcí jídla. „Od té doby to zase posunuli dál. Nově jsme schopni jídlo šokově zchladit a zavakuovat, aby si ho host mohl u nás vyzvednout a odvézt na chalupu, výlet či dovolenou. Jeden pokrm tvoří vždy několik sáčků, k přípravě stačí hrnec s horkou vodou. Nyní dolaďujeme receptury, aby to i hezky vypadalo,“ říká Petr Jiskra, jehož podnik na svých webových stránkách zavedl novou kolonku Špajz. Objednat a rovnou zaplatit si zde můžete třeba zajíce na černo s mandlemi a brusinkami nebo krabici řízků s okurkami a hořčicí nabízenou pod sloganem „Řízků přes kilo, to tu ještě nebylo!“.

Rovněž společnost Ambiente vylepšuje doručovací služby. „Vyvíjíme něco mezi e-shopem a e-restaurací, aby si zákazník mohl předem jídlo objednat, zaplatit a vyzvednout, až půjde kolem, nebo si ho nechat dovézt. Můžete si od nás odnést třeba kachnu pro čtyři, různé suroviny a ingredience či narozeninový dort,“ říká Jana Bilíková a dodává, že tato služba nespadla z nebe: „Vlastně jsou to věci, o kterých jsme uvažovali delší dobu, ale epidemie nás přiměla s nimi pohnout a většinu z nich dotáhnout.“ 

Mění se i skladba jídelního lístku. „Bude přibývat neobyčejných pokrmů z obyčejných surovin,“ říká Jana Bilíková a jako příklad uvádí novinku Café Savoy: místo pokrmů s kaviárem se v nabídce objevil smažený květák, menu se nepatrně zkrátilo. „Klíčovými slovy budou efektivita a jednoduchost. Nesmí to ale znamenat, že by jídlo bylo chuťově horší. S menším počtem personálu v kuchyni i na place musíme hostům poskytnout stejný nebo velmi obdobný zážitek.“

 

Nezdržovat se placením

Poměrně revoluční změnu lze očekávat ve způsobu obsluhy, alespoň v podnicích společnosti Ambiente. „Hodně se bavíme o tom, jestli je nutné, aby číšníci tolikrát chodili ke stolům a zpátky,“ říká Jana Bilíková. 

„Příbor, jídelní lístek, voda, sklenice, to všechno může být připravené před příchodem hosta. Spočítali jsme, že vyjde finančně podobně postavit na stůl plnou karafu zadarmo než platit všechny ty přesuny personálu. Není ideální, aby číšník absolvoval čtyři cesty ke stolu, aniž by se z pohledu hosta vůbec něco stalo.“ 

Podobné uvažování stojí i za další chystanou novinkou, a to je konec placení vrchnímu. „Ve chvíli, kdy se rozhodnete, že budete platit, je pro vás každá další minuta v restauraci otravná. Nejdřív potřebujete, aby si vás někdo všiml a případně zavolal kolegu, ten vystaví účet a pak se třeba ještě musí vrátit pro platební terminál. Plánujeme proto, aby naši hosté měli možnost zaplatit přímo od stolu mobilem přes QR kód. Stačilo by dvacet vteřin a můžete jít,“ přibližuje Jana Bilíková, co by nás mohlo brzo čekat v síti podniků typu Lokál, Pizza Nuova či Brasileiro.

„Myslím, že epidemie přece jen trochu změnila náš pohled na svět. Ukázalo se totiž, že spoustu věcí, které jsme předtím hledali bůhvíkde, máme vlastně po ruce,“ říká Jana Bilíková a otevírá lahev s bělavou tekutinou k ochutnání. „Fermentovaná březová míza,“ vysvětluje. „Obsahuje kvantum živin, které si strom na jaře natáhne. A má stejný detoxikační efekt jako třeba voda z kokosu. Na zdraví!“

Marek Šálek

 

 

Školství

Hlavní plus: rodiče nahlédli do výuky  

Plošné uzavření škol bylo jedním z prvních karanténních opatření, nastalo už 11. března. Poměrně rychle se rozjela takzvaná distanční výuka. Nejdříve spočívala hlavně v zadávání úkolů prostřednictvím e-mailů, postupně učitelé ve větší míře začali používat i další online platformy. Změní to nějak podobu českého školství?

Na dobříšském gymnáziu je velice schopný učitel IT, pochvaluje si češtinářka Veronika Valíková. „Asi po týdnu napsal, že je pěkné, jak děti úkolujeme, ale že by to chtělo Google Classroom. Zaškolil nás přes Meet a mě to okamžitě nadchlo. Jako kdybych prala na valše, a najednou dostala automatickou pračku,“ dodává Veronika Valíková. „Jsem zvyklá zadávat studentům hodně slohů, většinou jsou to reflexe literatury. Kdybych to měla čtyři měsíce stahovat z e-mailové schránky, kleplo by mě. Tady mám všechno přehledně uspořádané, žákům svítí, do kdy mají co napsat, mně bliká, kdo neodevzdal, všichni jsme informovaní.“ 

Oním „ajťákem“ je Daniel Hošek, zástupce ředitele na Gymnáziu Karla Čapka v Dobříši: „Je to šikovně udělané, pro naše potřeby ideální a v podstatě jednoduché. Šetří to práci i čas. A kolegové se s tím vypořádali skvěle, včetně těch starších, opravdu rychle se chytli a odvedli kus práce.“ Veronika Valíková, stejně jako mnoho dalších učitelů, využila epidemii i k utřídění příprav a doškolení: „Naučila jsem se po nocích pořádně pracovat s PowerPointem. Předtím jsem pro prezentace používala W  ord, viděla to moje jedenadvacetiletá dcera, zavrčela ,Tohle tak nesnáším!‘ a naučila mě dělat webináře. Jsem za to fakt vděčná.“ 

Jestli epidemie změní způsob výuky i v nějakém jiném směru, než je digitalizace, se podle Daniela Hoška i Veroniky Valíkové teprve ukáže. „Jako češtinářka na to čekám jak na smilování,“ říká Valíková a vysvětluje: „Pořád se biflují hlavně pojmy a škatulky, místo abychom učili studenty přemýšlet, mluvit, psát, argumentovat.“ Nejvíce prý dostala v posledních letech zabrat literatura: „Chci, aby studenti přemýšleli o tom, co se v knize děje, ne aby řešili, jestli autor patří do postmoderny, magického realismu či expresionismu nebo jestli je v textu řeč přímá či polopřímá – to vše bohužel patří do jízdního řádu nynějšího maturitního zkoušení.“ 

Nevole češtinářky je tak veliká, že sedá k domácímu počítači a ukazuje, jak ústní maturita z češtiny vypadá: „Koukněte, jmenuje se to analýza uměleckého textu a máme tady pětadvacet bodů: vyprávěcí způsoby, lyrický subjekt, typy promluv... A tohle je katalog požadavků k maturitě: vysvětlete pojmy alegorie, aliterace, anafora, apostrofa, disfemismus, elipsa, epizeuxis... Když tohle učím, připadám si jako kráva.“ Veronika Valíková se snaží vést studenty především k probuzení zájmu o literaturu a čtení, teď zrovna přemýšlí o tématu „matky samoživitelky“: „Táhne se to literaturou odpradávna, od Panny Marie, která do toho málem spadla, přes Médeu, která zabila svoje děti, až po současnost. A je tak zajímavé si o tom povídat!“ 

 

Semkli jsme se, učitelé i žáci

„Epidemie ukázala veřejnosti, co se ve školách děje. Všechno bylo najednou viditelnější, zřetelnější. V dobrém i ve zlém,“ říká Tomáš Feřtek, odborný konzultant působící v Informačním centru o vzdělávání EDUin. Dodává: „Někteří rodiče obdivovali učitele, jak dokázali zareagovat, jiní byli z jejich výkonů zděšeni. A dalším třeba zase vstávaly vlasy na hlavě z toho, co se učí v češtině, protože na spoustu školních otázek v úkolech ani sami nedokážou odpovědět.“ 

 

Šanci na zvýšení celkové gramotnosti ohledně vzdělávacího systému spatřuje v koronavirové epidemii i češtinářka Veronika Valíková. „Rodiče byli vtaženi do útrob školy. Viděli, co učitelé po jejich dětech chtějí, slyšeli reagovat svoje děti. A možná si udělali i lepší obrázek o tom, za jaké nedostatky můžou sami učitelé a co je způsobeno osnovami a legislativou,“ říká učitelka, blogerka a autorka knihy Soukromý nebe. Působí rovněž jako mluvčí Společnosti učitelů českého jazyka a literatury, která dlouhodobě usilovala o to, aby se část maturit z českého jazyka (sloh a literatura) vrátila do pravomoci jednotlivých škol, což se letos v červnu podařilo. „Trvalo to deset let, ale sláva!“ raduje se. 

A co přineslo podivné druhé pololetí školního roku 2019/2020 studentům? „Samozřejmě že chrněli do deseti, protože v noci koukali na filmy nebo pařili počítačové hry. Občas je ale nějakej kantor přece jen zkusil probrat a donutil něco udělat,“ říká Veronika Valíková a pokračuje: „Na druhou stranu je to učilo organizovat si čas a pracovat samostatněji, než byli zvyklí. A myslím, že schopnost uspořádat si denní rozvrh jim může být v reálném životě velmi užitečná.“

Naopak neblahým důsledkem epidemie může být další rozevírání nůžek mezi dobrými a špatnými školami. „Celý ten náraz ukázal, jak hodně se školy liší – jestli dokážou komunikovat a spolupracovat, a to i mezi sebou, ve sborovně. Mnoho učitelských sborů, které v tomto směru zaostávaly, to přimělo ke změně. Máme ale zprávy o nemalém množství škol, které ten náraz nijak neprobral,“ říká Tomáš Feřtek z EDUin. Co se týče digitální zdatnosti, dá se očekávat větší závislost na podpoře rodiny či technickém vybavení, rozdíly mezi jednotlivými žáky i mezi školami se tak budou prohlubovat.

Dobrou zprávou naopak může být poznání, že školu bez osobního kontaktu si napříště rádi odpustí učitelé i žáci. „Semklo nás to. Nejen učitele mezi sebou ve sborovně, ale i se studenty,“ říká již zmíněný Daniel Hošek, který na gymplu v Dobříši učí informační technologie a matematiku. „Zrovna přemýšlíme, jak poděkovat dětem za to, že se k tomu tak dobře postavily. Všem nám to přineslo silné emoce a zatím to vypadá, že bychom si díky tomu mohli jeden druhého víc vážit.“

Marek Šálek

 

 

Životní prostředí

Krávy bučí, stromy pučí, svět nekončí

Znovuobjevení našeho nejbližšího okolí, ke kterému nás přiměla epidemie, by nás mohlo přivést k větší vnímavosti k zacházení s krajinou a životním prostředím vůbec. Projevit by se to mělo nejen ve vzácných přírodních oblastech, jako jsou národní parky, také na zemědělských lánech, v hospodářských lesích a také ve městech.

Mezi velké objevy doby koronavirové patřila možnost chodit do přírody. Pobyt stranou od lidských sídel mohl v někom vyvolávat až omamné stavy: „Krávy bučí, stromy pučí, svět nekončí!“ jásal člověk, vyděšený panikou z virové apokalypsy. Nadechnout se bez roušky byla úleva k nezaplacení. 

V prvních dnech ještě většina z nás zůstala zabarikádována doma. „Krajina přišla o lidské návštěvníky ze zahraničí, ale i Češi v naprosté většině přestali jezdit na delší výlety – mimo jiné v důsledku kontrol na parkovištích a prořídnutí jízdních řádů,“ říká Jakub Kašpar, náměstek ředitele správy Krkonošského národního parku. „Frekventované turistické cesty si okamžitě vzala zpět zvířata. Už po týdnu hlásili krkonošští boudaři, že jeleni jim nakukují i přes den doslova do jídelny,“ popisuje ochranář Jakub Kašpar.

Místo výletů do hor jsme tedy nejprve začali prozkoumávat nejbližší okolí. „Zjistili jsme, že nějaký kus přírody máme za domem skoro všichni, a docela hojně jsme toho využívali. Stezka, kam chodím běhat, byla najednou plná lidí na procházkách,“ všiml si Jakub Kašpar z KRNAP, který bydlí ve Vrchlabí. Může tenhle zážitek nějak změnit náš přístup ke krajině? „Jsem skeptik a kloním se k tomu, že se proměňujeme spíš dlouhou evolucí než revolučními zlomy. A koronapauza byla z tohoto pohledu opravdu krátká, ostatně po turistických trasách v Krkonoších se už zase valí davy a jeleni se vrátili do lesů.“

Určitou naději si však bývalý šéf odboru komunikace ministerstva životního prostředí přece jen hýčká: „Dostali jsme šanci si uvědomit, co máme za rohem. A zjistit, že to pro nás má hodnotu: máme se kam jít provětrat, je tam stín, vláha, můžeme tam zažít příjemné chvíle. Kéž bychom díky tomu začali být citlivější k tomu, co s krajinou chtějí udělat ti, kteří se ucházejí o naše volební hlasy.“ 

 

Ozeleňování místo hladových zdí

Epidemie nás potkala v době, kdy se potýkáme s několika jevy, které dlouhodobě sužují českou krajinu: snižováním hladiny spodních vod, umíráním jehličnatých lesů či zoufalým stavem zemědělské půdy. K tomu můžeme připočíst ještě jedno velké téma, a to je budoucnost energetiky. Jak může tuto agendu ovlivnit koronavirus?

„Přepokládám, že dojde k velkému propadu investic,“ říká bývalý viceguvernér České národní banky a dnes europoslanec Luděk Niedermayer, který tento výpadek navrhuje nahradit státními intervencemi. 

„Je třeba poslat do ekonomiky nějaký stimul. A ten by měl jít směrem, který odpovídá našemu strategickému cíli, což je udržitelnost. Krize související s epidemií nás bude provázet dva tři roky, zatímco témata, jako je dekarbonizace energetiky, posílení biodiverzity či cirkulární ekonomika, to všechno jsou výzvy na dlouhá desetiletí,“ nastoluje absolvent oboru teorie systémů na Masarykově univerzitě odklon od spalování uhlí a plynu či větší důraz na druhovou pestrost a recyklaci. „Bude to efektivnější než stavět nějaké hladové zdi,“ dodává.

Kdyby se vize zastánců masivního ozeleňování začaly naplňovat, znamenalo by to větší rozmach obnovitelných zdrojů, radikálnější a detailní plán na zadržování vody v krajině, což pomůže při suchu i při povodních, nebo třeba kombinování zemědělství se sadařením a energetikou – mezi obilím či jetelem by rostly ovocné stromy, případně by tam byly panely s fotovoltaikami.

Pandemie do voličských preferencí může promluvit, neboť i cyničtějším z nás mohlo dojít, jak důležité je zdravé životní prostředí. Že když například přestanou jezdit kamiony kvůli zavřeným hranicím, potřebujeme víc české zeleniny a ovoce. Že erozi zemědělské půdy nevyřeší přehrady. Nebo že i města mohou být přívětivější k životu, abychom z nich každý horký víkend neprchali na venkov. „Adaptace na klimatickou změnu je nutná,“ říká Ondřej Boháč, šéf pražského Institutu plánování a rozvoje. „To znamená více zeleně v parcích i na ulicích, méně indivi-duální dopravy, lepší hospodaření s dešťovou vodou.“ To nezní špatně, co myslíte?

Marek Šálek

 

 

Doprava

Jak se dostat za tchyní na druhý konec země

Letectví se vzpamatovává z největší rány v historii, vlády a radnice plánují přesun dopravy na kratší vzdálenosti na koleje. Roste obliba jízdních kol, víc se chodí pěšky. Nepříjemnou věcí je, že epidemie částečně vyhnala cestující z hromadné dopravy.

Pro mnoho lidí to dobrá zpráva nebyla. Když na jaře zavítali do prodejny s jízdními koly, výběr byl minimální nebo téměř žádný. Zatímco prodej aut spadl během dubna a května o více než polovinu, jízdní kola zažila celosvětový boom. O počtech prodaných bicyklů nejsou přesné statistiky, prodejci i kupující se ale shodují, že se z nich stalo nedostatkové zboží. Znovuobjevení možnosti jízdy na kole a také chůze je spolu s totálním kolapsem letecké dopravy hlavním výsledkem proměn, které přinesl koronavirus. 

Zatímco dosud si radnice často lámaly hlavu, jak přesvědčit obyvatele, aby se vyhoupli do sedel a šlápli do pedálů, nouzový stav přinesl změnu hlavně ve velkých městech. „Oproti loňskému roku stoupl počet lidí přepravujících se na kole o šedesát procent,“ říká náměstek pražského primátora pro dopravu Adam Scheinherr, sám cyklista a velký propagátor cyklodopravy. Důvod? Řada lidí se začala kvůli obavám z možné nákazy vyhýbat veřejné dopravě. Magistrát teď doufá, že se podaří obyvatele i návštěvníky metropole přesvědčit, aby se nebáli metra, tramvají a autobusů.

Právě obavy z hromadné dopravy jsou jednou z horších zpráv, které přinesla pandemie. Dlouhé roky se dařilo dopravcům, státu, krajům i městům do vlaků a autobusů lákat více a více lidí, teď ale zájem cestujících dramaticky opadl. „Jsme na 60 procentech počtu cestujících. To znamená méně tržeb a vyšší ztráty, které musíme hradit,“ říká hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Objednatelé tudíž musí nyní řešit zapeklitý problém. Když začnou šetřit, lidí ve veřejné dopravě ubude. Když jízdní řády neseškrtají, budou dál prodělávat.

 

Kratší vzdálenosti vlakem

V řadě evropských velkoměst spustila pandemie otevírání velké části ulic výhradně chodcům a také masivní investice do cyklostezek. Například Paříž přerozdělila veřejný prostor a namísto pruhů pro auta otevřela sto kilometrů bezpečných cyklostezek. Na Novém Zélandu uvolnili nový fond na podporu „taktického urbanismu“ (dočasné změny v dopravě a uspořádání měst), z něhož mohly komunity čerpat až 90 procent nákladů. Praha dá letos do cyklostezek nejvíce peněz v historii a dál hledá projekty, kam by mohly peníze na lepší infrastrukturu pro cyklisty směřovat. Jinak se ale evropský trend Česku spíš vyhýbá.

„Šest z deseti cest v tuzemsku se odehraje buď pěšky, na kole, nebo veřejnou dopravou,“ konstatuje Roman Meliška, který se zabývá městskou mobilitou jako konzultant a projektový manažer. „Více peněz jde přitom do infrastruktury pro auta,“ připomíná. Podle něj je obyvatelstvo masírováno zastánci aut a velkých silničních investic extrémními příklady typu „A co když budeme potřebovat dojet za tchyní na druhý konec republiky!“. 

„Drtivá většina našich cest je na krátké vzdálenosti, mnohem kratší, než si většinou uvědomujeme,“ říká Meliška s odkazem na data Centra dopravního výzkumu a dodává: „Pokud města zůstanou mentálně i prakticky zaseknutá v éře, kdy se veškerá doprava točila kolem aut, pak jednoznačně zchudnou. Dál budou tranzitním koridorem, místo aby v nich vzkvétal místní život, obchod i kultura.“ Ostatně i například šéf automobilky Volvo Hakan Samuelsson se nedávno v rozhovoru pro Financial Times nechal slyšet, že „do města není auto příliš praktický koncept“. 

Rozvoji cyklistiky či pěší dopravě může poněkud paradoxně napomoci rovněž nedostatek peněz. Například v Kodani došlo k největšímu rozmachu cyklostezek v sedmdesátých letech, kdy světovou ekonomikou otřásala ropná krize. Ostatně doprava obecně patří dlouhodobě mezi obory, které na hospodářské výkyvy reagují nejcitlivěji. Vývoj posledních týdnů ukázal i jednu velkou hrozbu, jíž je velký úbytek zbytečného cestování. Spousta lidí si uvědomila, že tak úplně nepotřebuje cestovat každý den do kanceláře nebo si jen tak zaletět za pár stovek na eurovíkend. To je ostatně patrné i na statistikách pražské hromadné dopravy v druhé polovině června: například metro vozilo stále jen necelé dvě třetiny cestujících, i když se život v zemi vrátil víceméně k normálu. V případě leteckých cest zase řeší aerolinky problém nejen s velkým poklesem poptávky, ale i se změnou zákaznického chování: lidé nechávají nákup letenek na poslední chvíli, což znamená zásadní tlak na cash flow dopravců. 

Do toho přicházejí i další regulační zásahy jednotlivých vlád na omezení letecké dopravy. Například v Rakousku byla pomoc aerolinkám podmíněna nastavením minimální ceny letenky, zvýšením odletové taxy a omezením letů na krátké vzdálenosti. Francouzská vláda zase stanovila pomoc společnosti Air France omezením vnitrostátních letů a přesunem cestujících do vlaků. Smyslem takového opatření je podpořit na vzdálenosti do 800 kilometrů cestování po kolejích. 

Zatímco v řadě zemí to jde díky síti vysokorychlostních železnic už dnes, v jiných včetně Česka to bude znamenat stamiliardy korun do nové infrastruktury.

Jan Sůra, novinář, zakladatel specializovaného webu Zdopravy.cz.

 

 

Placení

Bezhotovostní zrychlení o čtyři roky

Koronavirová pandemie zapnula pomyslné turbo v rychlosti přechodu Čechů k nakupování na internetu a k digitálnímu placení. Objem digitálních plateb dokonce poprvé překonal množství peněz vybíraných z bankomatů. K největšímu růstu digitálních plateb došlo u starších ročníků, tedy mezi lidmi, kteří zatím využívali platby kartou a nákupy na internetu relativně nejméně často.

Uzavření podstatné části obchodů, obavy o vlastní zdraví i méně časté vycházení z domovů vedly k podstatné proměně našich nákupních a platebních zvyků. Internetové obchody lámaly rekordy v tržbách a v kamenných prodejnách se výrazně zvýšil podíl digitálních plateb, ať už kartou, nebo mobilním telefonem. Řada obchodníků vyzývala k bezkontaktním platbám a lidem se to evidentně zalíbilo. 

„Pandemie nás v tomto směru posunula zhruba o čtyři roky dopředu,“ říká Michal Čarný, generální ředitel Mastercard pro Českou republiku a Slovensko. „Internetové obchody významně rostou řadu let. Totéž platí u nahrazování hotovosti elektronickými platbami. Nicméně je fakt, že letošní jaro tyto procesy urychlilo a významně nás posunulo k bezhotovostní ekonomice,“ dodává. V této oblasti má Česko náskok před západem Evropy: „Zatímco v západoevropských zemích bylo během covidové krize významným tématem rozšiřování bezkontaktních platebních terminálů, u nás jsou již řadu let naprostým standardem. V tomto smyslu byli Češi na bezkontaktní placení v karanténě připraveni mnohem lépe,“ říká Michal Čarný.

Právě velké rozšíření bezkontaktních platebních terminálů a také fakt, že během loňského roku umožnila drtivá většina českých bank svým klientům používat mobilní platby prostřednictvím nástrojů typu Apple Pay či Google Pay, vedly k tomu, že se významně rozjelo placení prostřednictvím mobilních telefonů. 

I v tomto případě pandemie trend ještě zrychlila. 

 „V reakci na pandemii covid-19 jsme poskytli agentuře Czech Tourism bezplatně přístup k anonymizovaným datům o platebním chování zahraničních návštěvníků České republiky. Tím můžeme podpořit rozvoj ekonomiky a přispět k cílenější obnově turistického ruchu,“ uvádí Michal Čarný jeden z příkladů druhotného využití dat o digitálních platbách. Organizace zaměřená na podporu rozvoje turistického ruchu tak bude moci zjistit, jací turisté, kolik a za co v Česku utrácejí, a podle toho si vybírat, o které nejvíce stojí. A také stanovit, na co konkrétně je do země lákat.

 

Digitalizace starších ročníků

„V časech nejtvrdších opatření přesáhl objem plateb kartami množství peněz vybíraných z bankomatů, to tu nikdy dříve nebylo,“ říká David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny, který pravidelně analyzuje nákupní chování.

„Nejvýraznější byl nárůst bezhotovostních transakcí u starší generace. Tito lidé často měli k používání karet či platbám na internetu nedůvěru. Okolnosti je nyní přiměly, aby tento způsob placení využívali mnohem častěji, a je zjevné, že alespoň zčásti u bezhotovostních transakcí zůstanou,“ popisuje David Navrátil. 

Po uvolnění restriktivních opatření se lidé k placení hotovými penězi částečně vrátili, nicméně rostoucí procento digitálních plateb podle Navrátila zůstává jasně patrné. Stejně tak se postupně vrací do normálu i skladba výdajů českých domácností.

Během karantény lidé nejvíce utráceli za zboží související s domovem, tedy potraviny, léky, ale i nábytek a vůbec vybavení domácnosti. Nyní se postupně oživují platby „mimo domov“, tedy například za restaurace, dopravu, ubytování a podobně. 

„Češi se pomalu vracejí ke své běžné spotřebě, jakou vykazovali v minulých letech,“ říká David Navrátil. „Je tu ovšem několik ,ale‘: například dosud nevíme, jak výrazně vzroste nezaměstnanost. Dalším podstatným faktorem je důvěra v budoucnost, což má na spotřebu velmi významný vliv. Pro ekonomiku je teď klíčové, aby ji nedusily přílišné obavy,“ upozorňuje hlavní ekonom České spořitelny.

Nákupy na internetu i platby kartami či mobilem by měly spotřebu podporovat. Všechna data totiž ukazují, že elektronické utrácení je pro lidi méně bolestné než vydávání bankovek z peněženky. Hotovost samozřejmě z Česka nezmizí. Ani nemůže, její přijímání přikazuje obchodníkům zákon. Lidé jen budou používat bankovky a mince stále méně často.

Robert Čásenský

 

 

Zdravotnictví

Nepotřebujeme Chicago Hope na každém rohu

Epidemie obrátila naši pozornost k nejzranitelnějším lidem. To by mohlo urychlit řešení chronického problému, kterým je nedostatek zařízení pro následnou péči. Dočkáme se v dohledné době přebudovávání menších oblastních nemocnic na pečovatelské domy, v nichž by se lidé po náročných zákrocích mohli zotavovat poblíž svého bydliště či rodiny?

Nemocnice na výzvu ministerstva odkládaly během epidemie plánované výkony i preventivní vyšetření. Zdravotnický systém se navíc dodnes potýká s tím, že se lidé bojí navštěvovat ordinace. Tím nadále klesá výkonnost, za kterou jsou zařízení placena. „Být v Americe, velké nemocnice by mohly i zkrachovat. U nás naštěstí můžeme využívat systém veřejného zdravotního pojištění. Bismarckovi, který v 19. století položil jeho základy, bych postavil sochu,“ říká Tomáš Cikrt, šéfredaktor Zdravotnického týdeníku a vystudovaný farmaceut, který chválí i současnou vládu za mimořádnou finanční koronavirovou injekci. „Díky tomu můžeme pokračovat ve všech vymoženostech, které naše zdravotnictví nabízí, a není jich málo.“

Podle Tomáše Cikrta by nám epidemie mohla otevřít oči v pohledu na kapacitu českého zdravotnictví. „Koronavirus ukázal, že ve výhodě jsou země, které mají rezervu v počtu lůžek jednotek intenzivní péče, což je i náš případ. Takže kdyby v některé z nemocnic řádil virus a začal vyřazovat pracovníky do karantény, můžeme využívat intenzivní péči v jiných zařízeních.“ Ruku v ruce s tím by mohlo jít přebudování menších oblastních nemocnic na jiný druh péče a rozšíření domácí péče. „Nepotřebujeme Chicago Hope na každém rohu. Co se týče náročných a nákladných operací, jsme na tom skvěle. Jenomže když nemocnice propustí po akutním zákroku staršího pacienta, ocitne se sám bez další pomoci a skončí třeba ve špatně vedené eldéence, a stane se z něj člověk zcela závislý na pomoci druhých,“ říká Tomáš Cikrt.

Proč by zrovna covid-19 měl tenhle chronický problém, o kterém se mluví dlouhé roky, posunout k řešení? „Epidemie obrátila naši pozornost k nejohroženějším a nejzranitelnějším lidem, kteří tento druh péče nejvíce potřebují.“ Někdejší mluvčí ministerstva zdravotnictví upozorňuje na případ evropské země, kterou koronavirus postihl daleko závažněji než nás, a tou je Švédsko: „Tamní průšvih nebyl primárně v tom, že nechali lidi rozhodovat za sebe, ale že neuhlídali svoje obrovské domy pro seniory.“ Pro vznik menších komunitních zařízení, která obvykle provozuje obec a v nichž mohou lidé zůstávat poblíž svého bydliště či rodiny, horuje i geriatr a internista Zdeněk Kalvach: „Jasně se ukázalo, že máme jakousi trhlinu na zdravotně-sociálním pomezí,“ říká a upozorňuje i na další nedostatek: „Chybí nám karanténní zdravotnická zařízení pro pozitivně testované klienty pobytových sociálních zařízení – ať už jde o covid, nebo jinou infekci budoucnosti.“

Zdeněk Kalvach rovněž připomíná akutní nedostatek pomocného personálu. „Některé velké nemocnice měly prázdná lůžka, ale bolestně postrádaly vyškolené pracovníky. Jinými slovy, problém není ventilátor, ale obsluha.“ Doktor Kalvach doporučuje vycvičení jakýchsi ošetřovatelských záloh na způsob těch, které za druhé světové války sloužily ve Velké Británii: „Řada žen z různých oborů včetně královny Alžběty se vyškolila v ošetřovatelství a byly připraveny nastoupit do lazaretů. U nás kdysi podobně fungovaly dobrovolné sestry Červeného kříže.“ Oněmi „lazarety“ by dnes byla pobytová zařízení sociálních služeb, léčebny dlouhodobě nemocných nebo i zmíněná karanténní zařízení, typově by pak šlo o studentky ošetřovatelství, medicíny či sociální práce.

 

Telemedicína jen jako doplněk

Tak jako v mnoha dalších oblastech, i ve zdravotnictví se odehrála digitální revoluce, jak ukazuje používání eReceptu. „Ten projekt byl dotažen krátce před vypuknutím epidemie, ale zejména praktičtí lékaři se mu urputně bránili,“ směje se Tomáš Cikrt. Po rozšíření koronaviru byli praktici naopak velmi rádi, že možnost elektronického receptu existuje. „Nemuseli pacienta vidět a mohli mu předepsat recept na dálku, což v tu chvíli bylo k nezaplacení.“ 

Rozběhla se také distanční medicína neboli telemedicína, kdy lékař komunikuje s pacientem e-mailem, telefonem nebo i formou videohovoru. „Tato praxe by ale měla klasický kontakt s lékařem spíše doplnit než nahradit. Není to zatím ani zakotveno v legislativě, pojišťovny to však v tomto výjimečném stavu tolerovaly,“ objasňuje Tomáš Cikrt, který ale jinak tento trend vítá: „Chce to najít rozumnou míru. Je fakt, že obecně máme nadměrný počet kontaktů lékaře s pacientem, a je zřejmé, že ne všechny ty návštěvy jsou nutné. Takže když lékař dotyčného člověka zná a ví, že je to chronický pa--cient, jehož choroba má setrvalý průběh, nemusí ho pokaždé znova vidět, stačí si zavolat a poslat recept.“

Jestli epidemie nějak zásadněji ovlivní péči Čechů o vlastní zdraví, si Tomáš Cikrt netroufá příliš odhadovat. „Snad se naše návyky nezhorší. Vím, o čem mluvím, u nás doma se rozhodně víc jedlo i povalovalo, a asi nejsme jediní,“ říká. A doporučuje, abychom se určitě nechali očkovat proti chřipce: „Kdyby na podzim přišla druhá vlna koronaviru a potkala se s chřipkovou epidemií, byl by to malér. I proto, že příznaky jsou podobné a je velmi těžké je odlišit.“

Marek Šálek

 

 

Média 

Z čeho platit dobrý obsah?

Prodané náklady deníků během pandemie významně klesly, televizní sledovanost i čas strávený před obrazovkou trhaly rekordy, výrazně poskočila rovněž návštěvnost některých zpravodajských serverů. Největšími tématy ve světě médií budou ale pro následující měsíce důvěryhodnost, kvalita a peníze.

Zpravodajský kanál ČT24 zaznamenal v březnu v době vrcholu pandemické krize největší sledovanost za celých patnáct let své existence. Lidé trávili u televizních obrazovek daleko více času než obvykle, nejmarkantnější byl nárůst u nejmladších diváckých skupin. Prodej novin klesal rychleji než obvykle, chyběli jim zejména každodenní kupující ve stáncích. Návštěvnost většiny zpravodajských a publicistických serverů naopak na čas významně vzrostla.

Přesto nebudou, až na výjimky, média na jaro 2020 vzpomínat příliš v dobrém, zejména ta, která mají významné příjmy z reklamy. Inzertní trh se totiž po nástupu koronavirové krize propadl o desítky procent a návrat k předkrizovým dobám je zatím v nedohlednu.

„České firmy své kampaně většinou odložily na později, některé nadnárodní řetězce však globálně škrtly veškeré marketingové výdaje,“ říká generální ředitel skupiny Prima Marek Singer. Televize se této situaci přizpůsobila a odložila vysílání některých nových pořadů. „Případná vyšší sledovanost by nám z obchodního hlediska nic nepřinesla. Proto jsme odložili premiéru nového detektivního seriálu Einstein nebo velkou večerní show Zlatá maska. Druhým důvodem pro změny plánovaného programu bylo to, že se nemohlo natáčet,“ popisuje Marek Singer s tím, že i vysílání jejich nejsledovanějšího pořadu televize Prima, jímž je seriál Slunečná, omezili na jeden díl týdně, aby s natočenými díly vystačili do doby, než vzniknou nové.

Pro Primu byla situace specifická také tím, že na počátku května rozjela nový zpravodajský kanál CNN Prima NEWS. „Naskakovali jsme do situace, kdy největší vlna zájmu o koronavirovou krizi poněkud pominula. Kdybychom byli připraveni na spuštění o dva měsíce dříve, bylo by to samozřejmě lepší,“ říká Marek Singer. I tak je podle něj ale televize s dosavadním zájmem veřejnosti spokojena. „Pro start jsme měli tři základní důvody. Věříme, že poroste důležitost živého obsahu, kam patří hlavně zpravodajství a sport. Máme velkou návštěvnost na webu, lidé si tam chodí přehrávat konkrétní pořady, ale nevracejí se denně, což by za zprávami měli. A konečně nám lepší zprávy zvednou i kvalitu hlavního kanálu,“ vypočítává šéf Primy. 

Pro žurnalistiku podle něj přinesla koronavirová krize jasnou zprávu: ukázalo se, že v důležitých situacích lidé stále na klasická média spoléhají a věří jim. „To je pro média samozřejmě dobré, zároveň jim to ale říká, že se mají držet profesionality a nesoupeřit se sociálními sítěmi,“ říká Marek Singer. 

 

Hledání nových příjmů

Během pandemie obstála zejména menší média, tvrdí výkonný ředitel Nadačního fondu pro podporu nezávislé žurnalistiky (NFNZ) Josef Šlerka. Velkým serverům vyčítá, že až příliš často „lovily kliky“ senzačními titulky, veřejnoprávní televize se zase podle něj místy příliš přizpůsobovala agendě stanovované vládou a svou roli pojala jako čistý informační servis bez kritického zkoumání jednotlivých opatření. Data z výzkumu agentury Kantar ovšem ukazují, že diváci České televize byli s vysíláním spokojeni a hodnotili pokrývání koronavirové krize velmi pozitivně. 

Pro budoucnost médií v Česku bude podle Josefa Šlerky klíčové, jak se vypořádají s výpadkem reklamních příjmů. „Je evidentní, že bude mít delší trvání. Proto očekávám, že média budou hledat nové formy příjmů, ať už od svých čtenářů a příznivců ve formě crowdfundingu, nebo prostřednictvím předplatného,“ předpovídá. „Zejména ve velkých vydavatelských domech se dá čekat další propouštění či hledání levnějších lidí. To povede k dalšímu posílení agenturních zpráv a na straně druhé k výrobě ještě většího množství klikacích článků bez relevantního obsahu,“ obává se výkonný ředitel NFNZ. 

Média, která chtějí nabízet kvalitní alternativu, se podle něj mohou více opřít o své čtenáře a příznivce. „Ze všech dat vyplývá, že je zde zhruba desetina populace, která je ochotna platit za kvalitní mediální obsah,“ říká Josef Šlerka. Na jednotlivých titulech je, aby pečlivě rozvíjely vztah s publikem a ukazovaly, že si zaslouží nejen přízeň, ale i pravidelné předplatné nebo jinou formu finanční podpory.

Robert Čásenský

 

 

Práce

Nákaza, která přenesla práci do obýváků

Jaro 2020 významně proměnilo postoj lidí i firem k práci z domova. Zatímco před pandemií řada lidí přesun k práci z domova odmítala, nyní je to velice představitelná alternativa. Vládě zároveň dala koronavirová krize signál, aby řešila příliš nízké mzdy a ohrožení části populace chudobou a propadem do exekucí. 

Když před koncem loňského roku začala firma O2 zkoušet u pracovníků v kontaktních centrech práci z domova, naráželo to u zaměstnanců spíše na odmítavý postoj. Nyní, po jarní karanténě, je situace opačná. Řada lidí si na práci z domova zvykla a nechce se jim každý den docházet či dojíždět do kanceláří. 

„Koronavirová krize náš pilotní projekt se vzdálenou prací významně urychlila,“ říká Pavel Milec, HR ředitel O2 Czech Republic. Nyní už je jasné, že lidé z kontaktních center, kteří nejsou v bezprostředním styku se zákazníky a zajišťují podpůrné funkce, takzvaný back office, budou nadále drtivou většinu času pracovat z domova. O kontakt s kolegy a zaměstnavatelem ale ani tak úplně nepřijdou. „Věříme, že lidská interakce je důležitá, proto budou pravidelně v určitém rytmu docházet do práce. Mělo by to být minimálně jednou za dva týdny,“ říká Pavel Milec.

Zaměstnanci na pozicích, pro které bude vzdálená práce určena, si budou moci vybrat. Ti, kterým se práce z domova nehodí, například proto, že v bytě nemohou vytvořit vhodné pracovní prostředí, budou moci nadále chodit do kanceláří. Firma podle Pavla Milce očekává, že práci z domova vy-užijí asi čtyři pětiny těch, kterým bude nabídnuta.

Pro společnost O2 to má vedle vyšší efektivity i další plusy, významně se tím například rozšíří území, ze kterého může rekrutovat zaměstnance kontaktních center. „Pro pobočku v Ústí je například Chomutov příliš vzdálenou destinací, odkud denně dojíždí jen pár jednotlivců. Pokud ale půjde o pozice, u nichž bude výrazně převažovat práce z domova, bude najednou Chomutov zcela ve hře,“ říká Pavel Milec.

Společnost chce home office nabízet nejen podpůrným složkám, ale i dalším pracovníkům svých kontaktních center, například operátorům, kteří přímo hovoří se zákazníky. Tam by měl ale být poměr práce z domova a z kanceláře jiný, zhruba půl na půl. 

Velkou změnu pak u O2 přinesla karanténní zkušenost do náboru a školení zaměstnanců. „Digitální technologie celý proces výrazně zrychlily a zlepšily,“ říká Pavel Milec. Výhoda
je například v tom, že lidé se při online školení nebojí ptát, pokud jim něco není jasné. „Položit dotaz před učebnou plnou kolegů je pro mnoho
lidí obtížné, ale zeptat se online lektora není žádný problém. I proto si zaměstnanci odnášejí ze školení více
znalostí než dříve,“ popisuje personální šéf O2.

Firmy mohou díky práci z domova významně ušetřit v nákladech na provoz kanceláří. V odborných debatách na téma home office ale zaznívá, že je důležité, aby to byla skutečně dobrovolná volba zaměstnanců; při vynucené práci z domova může významně klesat její efektivita.  V antivirovém gigantu Avast je vzdálená spolupráce běžná již dlouho. „Týmy jsou globální, takže jsme všichni zvyklí na videokonference a další online sdílení a synchronizace,“ říká personální ředitelka Rebecca Grattan. Během pandemie si společnost vyzkoušela, že veškerou práci lze vykonávat z dálky bez dopadu na zákazníky a podnikání firmy. 

„Z interního průzkumu ale víme, že našim lidem nejvíc chybí osobní setkávání s kolegy. Práci tedy sice zvládneme dělat online, ale osobní kontakt je klíčový pro celkovou atmosféru a motivaci,“ popisuje Rebecca Grattan, proč se lidé těší, až budou moci zase chodit do kanceláří. Personální šéfka Avastu je přesvědčena, že firmy začnou nabízet volnější kombinaci mezi prací z domova a z kanceláře. „Chceme být otevřenější této flexibilitě, pokud o to budou naši zaměstnanci stát,“ říká Rebecca Grattan. Tím hlavním, co si podle ní firmy z koronavirové krize odnesou, bude schopnost přizpůsobit se nečekaným změnám.

 

Problém příliš nízkých mezd

Podle ekonomky Kamily Fialové, která se v Sociologickém ústavu Akademie věd výzkumem práce dlouhodobě zabývá, by koronavirová krize mohla mít i širší společenské dopady: „Ukázalo se, jak důležitá jsou pro chod společnosti různá finančně podhodnocená povolání, například zdravotní sestry nebo prodavači a prodavačky v obchodech.“ Příliš nízké mzdy patří podle Kamily Fialové k hlavním dlouhodobým problémům českého pracovního trhu. Právě lidé s malými příjmy jsou přitom v každé krizi tou nej-ohroženější skupinou, což potvrzují i slova hlavního ekonoma České spořitelny Davida Navrátila. Banka z analýzy pohybů na účtech vypočítala, že až čtvrt milionu Čechů se může ocitnout v kritické situaci, protože jim vypadlo více než čtyřicet procent příjmu, a zároveň nemají prakticky žádné finanční rezervy. 

Kamila Fialová je přesvědčena, že vláda by měla na tuto situaci reagovat. Jedním z řešení by podle ní mohlo být například zvýšení zákonem stanovené minimální mzdy v kombinaci se snížením daní a odvodů na sociální a zdravotní pojištění u lidí s nízkými příjmy. „To by znamenalo výpadek příjmů státu, ale z dlouhodobého hlediska by to bylo pro společnost mnohem výhodnější, než kdyby spadly další desetitisíce, či dokonce statisíce lidí do exekucí a dluhové pasti,“ říká ekonomka Fialová. 

„Minimální mzda je u nás už léta pod hranicí chudoby. Zdanění nízkých příjmů naopak patří k nejvyšším mezi zeměmi OECD,“ doplňuje. Stát podle ní dává svým dosavadním postojem najevo, že mu nízké ohodnocení práce připadá v pořádku. A to je třeba změnit.

Robert Čásenský

 

 

Nové Česko

Sbohem, sporte. Ať žije sport!

Nebývale krutý zásah dostal letos na jaře vrcholový sport. Dva měsíce jako by vůbec neexistoval, rozjíždí se ztěžka a nikdo neví, co bude dál. Podoba sportu se změní, o tom není pochyb, takže otázka zní následovně: Změní se dočasně, nebo už navždy?

Vrcholový sport se vyvíjí neustále: z čeho byli diváci nadšení před dvaceti lety, to by dnes nudilo. Ze sportu je showbyznys, ve kterém už nestačí jen branky, body, vteřiny.

Sportovci se dělí s fanoušky o své soukromí, na fotbalovou Barcelonu chodí davy turistů, které nezajímá fotbal, poutavými příběhy propagovaný souboj bojovníků v kleci vyprodá největší pražskou halu, breakdance je na olympiádě, televize vysílají závody dronů, a k tomu dospěla generace zvyklá nejenom hrát, ale i sledovat sport virtuální.

Koronavirus přinesl nejistotu a finanční potíže, které mohou změny ještě urychlit.

Co se bude dít v příštích měsících a letech?

 

Obyčejní klokani

V české fotbalové lize jsou tři bohaté kluby, které koronavirus rozhodně nepoloží: Slavia, Plzeň a Sparta.

Pak jsou tu čtyři další mužstva, která nabízejí nadstandardní podmínky, zbytek ligy už je na tom hůř: průměrný plat hráčů základní sestavy bývá kolem sedmdesáti tisíc korun, a kdo z nich se nedostane do oněch tří klubů bohatých anebo do zahraničí, ten si fotbalem budoucnost nezajistí.

Fandím jednomu z těchto menších klubů, pražské Bohemce, a tak mě trápí otázka, jestli a jak krizi zvládne. „My ji zvládneme,“ říká spolumajitel klubu Dariusz Jakubowicz, jehož firma Barvy a laky je zároveň hlavním sponzorem, „ale to víte, že jsem byl koncem března v šoku.“

Bohemka patří mezi kluby, které se mohou spoléhat jenom na peníze ze soukromého sektoru, a v končící sezoně měla rozpočet devadesát mi--lionů korun. „V březnu se ze dne na den přestalo hrát a my zůstali bez příjmu, i když veškeré výdaje běžely dál.“

Čím se utěšovali? „Například tím, že máme většinu hráčů vlastních, a tak nám zůstanou i přes léto, kdy jenom málokdo z české ligy bude schopen nějak výrazněji nakupovat.“

Jakubowicz naráží na fakt, že některé kluby mívají spoustu hráčů vypůjčených na takzvané hostování – ti se vrátí do mužstva domovského, čímž se kádr rozpadne a skládat nový nebude jednoduché. Dokonce i kluby tradičně zvyklé na podporu z veřejných rozpočtů totiž tuší, že nastává doba šetření...

U Bohemky tvoří zisky z přestupů až čtvrtinu rozpočtu, ale tentokrát se s velkými obchody nepočítá: „Přestupový trh bude slabý,“ opakuje Jakubowicz, „takže je nutné nepanikařit a neslevovat z ceny hráčů. Věřím, že když nepřijde druhá vlna koronaviru, v zimě se situace přiblíží normálu.“

Bohemka je finančně stabilizovaná, pravidelně hospodaří s vyrovnaným rozpočtem, který ale pro příští sezonu bude nižší – zhruba o deset procent. „Nedá se očekávat,“ konstatuje Jakubowicz, „že by se teď například zvyšovaly platy, ale na úkor hráčů šetřit nechceme. Spíš jde opravdu o to, že nebudeme tolik platit za nákup nových, a k tomu odložíme některé původně plánované investice do zázemí.“

Pořád zbývá několik nepříjemných otázek: Kolik může klub prodat permanentek na příští sezonu, když zatím není jisté, kolik diváků bude koncem léta možné vpustit na stadion? A kolik ze současných dvou tisíc držitelů permanentek bude žádat o vrácení peněz za zápasy, které se odehrály před prázdnými tribunami?

„Snad jenom hrstka,“ spoléhá Jakubowicz na rodinnou atmosféru, která je pro Bohemku typická. Stejně tak doufá, že v těžké chvíli projeví solidaritu movitější příznivci, kteří si koupí takzvanou zlatou permanentku v ceně přes dvaceti tisíc korun: „Mohlo by se jich prodat kolem stovky,“ říká, „což už je pro klub výrazná pomoc.“

Dariusz Jakubowicz tedy zůstává mírným optimistou: „V Česku jsme udělali všechno pro to, aby se fotbal jako první sport rozjel, čímž se stal symbolem návratu k normálnímu životu, a tohle úsilí se nám snad v dobrém vrátí.“

 

Předzápas na konzoli

Bohemka patří mezi první české kluby, které vstoupily do světa takzvaného esportu: angažovala trojici hráčů, kteří ji reprezentují na turnajích ve fotbale virtuálním, ve hře FIFA.

„Možná si tím sami pod sebou podřezáváme větev,“ směje se pětapadesátiletý Jakubowicz, „ale proti přirozenému vývoji nemá smysl bojovat. Rozumnější je snažit se s novinkou skamarádit a navzájem podporovat.“

Právě naťukl zásadní téma – ve světě se už sporty elektronické hodně přibližují těm tradičním. 

U konzolí sedí profesionálové, turnaje se konají v halách nebo na stadionech, a křivka stoupá, protože roste ekonomicky perspektivní divácká základna.

Mohlo by se zdát, že právě esportu pandemie pomohla, ale není to úplně pravda – největší turnaje se hrají skutečně naživo před diváky, takže byly zrušeny.

Krize pomohla snad jen hrám kopírujícím skutečný sport. „Jde o to,“ vysvětluje předseda České asociace esportu Lukáš Pleskot, „že až dosud sportovní tituly zdaleka nebyly mezi nejsledovanějšími hrami – nejúspěšnější z nich, FIFA, je až ve druhé desítce.“ (Vedou hry bojové anebo střílečky, zmiňme alespoň dvě: League of Legends a Counter-Strike.)

Když v březnu skončily všechny skutečné ligy a turnaje, musely například velké fotbalové kluby anebo šéfové automobilových závodů přemýšlet, jak si udržet pozornost fanoušků i přízeň reklamních partnerů, a často vsadili právě na esport, takže skuteční fotbalisté bojovali za své týmy u konzolí a skuteční piloti formule jezdili na virtuálním okruhu.

Tyto hry sledovaly pro nedostatek jiného programu miliony fanoušků, a mnozí pochopili, že je turnaje ve hrách FIFA nebo NHL, případně velmi věrně vypadající závody MotoGP, vlastně docela baví.

„Díky tomu se sportovní hry konečně dostaly do popředí zájmu,“ říká Lukáš Pleskot, „a sám jsem zvědavý, jestli to je výstřelek, anebo trend, který vydrží.“

Co tipuje? Skutečný sport podle něj nic nenahradí: „Myslím, že ty dva světy budou existovat vedle sebe. Pořadatelé velkých fotbalů budou lákat mladé diváky tím, že uspořádají i turnaj virtuální, paralelně k závodu formule 1 se pojede tentýž závod na konzolích; prostě atraktivní doplněk.“

Jen těžko říct, co bude za deset let hlavní částí programu a co doplňkem: „Esport k sobě přitahuje čím dál větší pozornost i peníze,“ uzavírá Pleskot, „ale reálný sport kvůli tomu ze světa nezmizí...“

Stejné téma řešíme i s Jiřím Kejvalem, předsedou Českého olympijského výboru, který kroutí hlavou: „Já vím, že spousta kolegů má jiný názor,“ říká, „ale pořád věřím, že zírání na počítačovou hru není zdaleka takovým zážitkem jako reálný sport. Při pohledu na dospívající to tak působí, ale podle mě nejpozději ve chvíli, kdy založí rodinu, pochopí a přijmou životní styl svých rodičů. Pokud se pletu a efektem koronavirové krize bude drtivý nástup esportu, škoda...“

Jiří Kejval je konzervativním optimistou a vrcholový sport podle něj bude v obtížích přesně tak dlouho jako celý svět. „Pro mě jsou nejlepším ukazatelem letadla,“ vysvětluje: „Dokud jich zůstane spousta sedět na zemi, sport to bude mít těžké. Kdyby to trvalo dlouho, tak Evropané začnou sportovat hlavně v Evropě, Američané v Americe a tak dále, čímž se vrátíme o padesát let nazpět.“

Ekonomickou krizi podle Kejvala sport nakonec zvládne, jako zvládl všechny krize minulé: „Mnozí teď sice zažijí těžší období, z miliardářů se stanou milionáři, z některých profe-sionálů poloprofesionálové, z poloprofesionálů amatéři, ale potom se ekonomika zase zvedne.“

Více se obává jiného problému: „Straší mě představa, že se budou na dlouho, nebo dokonce navždy snižovat kapacity stadionů. Kam se dříve vešlo třicet tisíc lidí, tam pustíme jenom dvacet tisíc, aby byly větší rozestupy – rozhodně by to už nebylo ono...“

Pak ale Jiří Kejval vtíravé myšlenky odežene a vrátí se ke svému krédu: „Dopadne to dobře,“ říká. „Až budou všechna letadla zase ve vzduchu, uzdraví se i sport.“ 

Tomáš Poláček

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama