Nahá Praha

Report

Z historického centra Prahy zmizel s vyhlášením nouzového stavu téměř veškerý život a zůstalo to tak po celý duben. Zatímco v přilehlých pražských čtvrtích se postupně začalo otevírat jedno okénko za druhým, v okolí Karlova mostu či Staroměstského náměstí to bez turistů vypadalo dál jako v říši duchů. Může epidemie proměnit skladbu obchodů a služeb, složení stálých obyvatel a vůbec změnit atmosféru této části města?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Epidemie to zjištění obnažila na kost. Malebným uličkám mezi Malou Stranou a Václavským náměstím se Pražané a vůbec Češi naučili spíš vyhýbat. Takže když zmizely davy turistů, nezůstalo tady prakticky nic, co dělá město městem – hlavně lidé. Kam oko dohlédne, jen zabedněné výlohy a cizojazyčné reklamy, jinak pusto a mrtvo. 

I když dopad na místní podniky byl drtivý, mělo to určité kouzlo. Kdy jindy se člověku podaří sedět v pravé poledne na Staroměstském náměstí úplně sám na lavičce – byť v obležení hladových holubů, kteří s davy turistů přišli o své drobky potravy. Nebo se procházet ztichlými malostranskými uličkami, kde jsou najednou slyšet nejen vlastní kroky, ale třeba i tichá cvaknutí při rozžehnutí plynových lamp.

Zatímco do přilehlých čtvrtí, jako je Smíchov, Karlín, Letná či Vinohrady, se s uvolňováním restrikcí začal poměrně rychle vracet pouliční ruch, střed města se probouzel ztěžka. Jako kdyby se Královská cesta a její okolí posunuly na mapě světa až úplně k pólu, kde v létě svítí slunce, i když je půlnoc. A ačkoliv je venku světlo, tak se spí.

 

Vlčí ohony

„Nedám na život v centru dopustit, mám to tady moc ráda a neměnila bych,“ říká Bronislava Sitár Baboráková. Žije s rodinou v bytě po prarodičích v Soukenické ulici, která spojuje Petrskou čtvrť a Staré Město. 

Matka dvou předškoláků si pochvaluje velké nákupní možnosti, kvalitní a dostupné školy, bohatou nabídku kroužků či pestrý sousedský život. „Místní spolek pořádá různé společné akce pro děti i dospělé, pak si rodiče dají pivko, bývají to hezká setkání,“ říká vystudovaná grafička, které se na životě uprostřed Prahy nelíbí jediná věc: exploze krátkodobých pronájmů. „V našem dvorním traktu jsou dva domy ze tří téměř plné bytů nabízených ke krátkodobým pronájmům. Takže nám po schodech běhají opilí chlapi v tangách nebo s vlčím ohonem u zadku, bydlela u nás už i Sněhurka a sedm trpaslíků, nedávno z okna vyletěl na dvůr umělohmotný penis.“ 

 

Dlouholetá frustrace z toho, co se odehrává za zdmi jejího bytu, dohnala Bronislavu Sitár Baborákovou ke vstupu do komunální politiky. „Pro mě je zásadní, abychom se mohli v klidu vyspat a nemuseli se bát, co nás další dny a noci čeká. Jednou za čas by to šlo snést, ale tohle je permanentní ztráta soukromí,“ říká žena, která nejdříve jen křičela z okna a propadala beznaději. „Když jsem kojila, byla jsem věčně nevyspalá a podrážděná. Pak jsem si pořídila laser a svítila těm lidem na parapety. Když vystrčili hlavu, opakovala jsem stejnou větu: We have children here, please be quiet. Vykoledovala jsem si jen spoustu opileckých nadávek.“

Od roku 2018 je Bronislava Sitár Baboráková zastupitelkou Prahy 1 a letos v únoru se stala předsedkyní nově založeného výboru proti vylidňování centra a pro podporu komunitního života. A snaží se prosadit potřebné změny.

 

Rachot koleček

Tomáš Vích získal v roce 1999 ve výběrovém řízení obálkovou metodou (nemovitost připadne tomu, kdo dá nejvyšší nabídku) prázdnou půdu v domě U Černého jelena hned za věží Týnského chrámu u Staroměstského náměstí. V podkroví bez výtahu, které si na vlastní náklady zrekonstruoval, bydlí od roku 2006. „To v okolí ještě byly prodejny, kde se daly koupit barvy a laky a další domácí potřeby. Dnes jsou na jejich místě krámy se sklem, golfovými holemi a šperky,“ přibližuje architekt a otec dvou dětí, který je od roku 2018 rovněž zastupitelem za Prahu 1. 

„Zhruba před deseti lety nastoupily krátkodobé pronájmy a teď je náš dům z padesáti procent využíván jako hotel. Ráno přijede dodávka s ložním prádlem, vůbec ty lidi neznáme, mluví obvykle rusky, začnou se pohybovat po baráku. Odpoledne je vystřídá tahání kufrů a rachot koleček, práskání dveřmi. Jak to vypadá v noci, si asi umíte představit,“ přibližuje Tomáš Vích nájezdy turistů, kteří do Prahy vyrážejí převážně za levným alkoholem a placeným sexem. „Z devíti lidí, kteří získali zdejší byty v rámci privatizace, zůstali kromě nás dva majitelé menších bytů. Všechny ostatní byly přeprodány, některé i dvakrát.“

Byty v historickém centru Prahy jsou mimořádně výhodnou investicí, která se v minulých letech zhodnocovala meziročně o deset až dvacet procent. Vedle pronájmů v rámci platformy Airbnb je tudíž pro Prahu 1 typický ještě jeden fenomén: prázdné byty, které si jejich majitelé pořídili jako zlatou cihlu. „To se týká hlavně oblasti kolem Pařížské ulice, kde před pandemií stál metr čtvereční až 400 tisíc korun,“ říká Tomáš Vích. Trvalá adresa na Praze 1 má ještě jednu výhodu: umožňuje získat oprávnění k parkování a přednost při zápisech do tamních základních škol s dobrou pověstí. 

 

Postele pro turisty

V roce 1880 bylo na území první městské části při sčítání lidu evidováno 88 tisíc obyvatel. Nyní, o 140 let později, je zde přihlášeno k trvalému pobytu pouhých 30 tisíc lidí (z toho téměř 6 tisíc jsou zahraniční občané). Jen v letech 1991–2007 klesl počet rezidentů v Praze 1 o třetinu, momentálně stagnuje. 

Ještě výraznější je úbytek trvale obydlených bytů. Jak uvádí Sociodemografická analýza Prahy 1 z loňského roku, v období 1991–2011 zde poklesl celkový počet bytů z 18 881 na 15 361, přičemž počet neobydlených bytů za stejné období naopak stoupl z 1 120 na 3 191. „Pokud majitelé uvedli jejich využití, je to většinou přechodné ubytování nebo rekonstrukce, naprostá většina však důvody neuvádí. Můžeme se jen domnívat, že jde o byty sloužící ke krátkodobým pronájmům, ať už přiznaným, či nepřiznaným,“ píší ve zmíněné studii její autorky Kateřina Pulkrábková a Ivana Vitoulová.

Mění se i vlastnická struktura. Ještě v roce 2001 bylo v Praze 1 pouhých 205 bytů v osobním majetku, zatímco nájemních bytů (obecních či státních) zůstávalo třináct tisíc. Od té doby bylo v této městské části privatizováno téměř pět tisíc bytů a radnice momentálně plánuje další prodeje do soukromého vlastnictví. Zajímavost na okraj: v Praze 1 přibývá „domácností jednotlivců“, kteří už dnes tvoří polovinu zdejších obyvatel. Jak uvádí citovaná studie, typickým příkladem této skupiny jsou muži v „ekonomicky aktivním věku 25–44 let“, kteří se po založení rodiny často odstěhují pryč z centra.

K letošnímu únoru bylo na území hlavního města registrováno 14 560 jednotek pronajímaných v rámci Airbnb – uvádí oficiální statistika této ubytovací platformy. V Praze 1 se soustředí 28 procent této kapacity: 4 134 jednotek a 17 663 lůžek. Život v centru Prahy však ovlivňují i turisté ubytovaní na jiných místech metropole a jiným způsobem. Loni zavítalo do Prahy 6,8 milionu zahraničních návštěvníků. 

Počet lůžek v „hromadných ubytovacích zařízeních“ (hlavně hotely a penziony) přesahuje 80 tisíc. Z toho 28 478 lůžek se nachází v Praze 1, což je číslo víceméně shodné s počtem obyvatel. 

 

Kdo by tu bydlel?

„Po několika letech můžu zase spát v pokoji, kde mám ložnici a který má společnou zeď se sousedním bytem,“ pochvaluje si letošní jaro vystudovaný pedagog a od předloňského roku zastupitel první městské části David Bodeček. Žije na rohu Revoluční a Soukenické ulice v domě, kde z dvaadvaceti bytů jsou podle jeho odhadu k trvalému bydlení využívány tři. Zbývajících devatenáct jejich majitelé pronajímají, většinou přes Airbnb. „Parta až deseti lidí si objedná apartmán na prodloužený víkend. Ubytují se, nakoupí v okolních večerkách alkohol a vrátí se. Ještě na pokoji se opijí, kolem půlnoci vyrazí na diskotéku. Nad ránem se vracejí a dělají bugr,“ popisuje David Bodeček obvyklý průběh „rozluček se svobodou“, za kterými se do Prahy jezdilo do poloviny letošního března.

David Bodeček už několik let upozorňuje na podezřelé privatizace obecních bytů, které podle něj byly prodávány hluboko po cenou. „Mám například zdokumentovaný případ bytu na Malé Straně, který radnice prodala za 800 tisíc korun, načež do roka změnil majitele za 10 milionů,“ říká muž, který ve věci takto podivných prodejů podal trestní oznámení (obvodní státní zastupitelství podnět začátkem letošního roku vrátilo k dopracování). „V centru Prahy dnes chybějí turisté, to je jasné na první pohled. Méně zřejmé už je, že tady chybějí především stálí obyvatelé,“ říká zastupitel, který systematicky navštěvoval schůze společenství vlastníků jednotek (SVJ), aby získal zevrubný vhled do situace v jednotlivých domech, kde si městská část drží majetkový podíl – většinou jde o přízemní nebytové prostory. 

V roce 2018 se stal David Bodeček radním pro majetek a bytovou politiku, po lednovém převratu na radnici Prahy 1 (viz box Střídání u moci) působí jako předseda kontrolního výboru. „Ono je to ještě trochu jinak, než se všeobecně papouškuje,“ říká. „Zdaleka ne všichni, kteří krátkodobě pronajímají byty, jsou odsouzeníhodní vykukové. Znám případ matky samoživitelky z Dlouhé ulice, kde vlastní byt, v němž se narodila a donedávna i žila. Když za ní její malý syn chodil každou noc, že nemůže spát, pronajala si menší byt v Truhlářské ulici a ten větší v Dlouhé si nechala na Airbnb.“ A sdělení příběhu? „Paní mi řekla, že by ten byt raději pronajala dlouhodobě, ideálně nějaké rodině. Ale že to nejde, protože tam nikoho neudrží, protože v Dlouhé zkrátka nikdo nechce bydlet.“

Komunální politik považuje rušení nočního klidu v centru Prahy za selhání všech dosavadních reprezentací. „Bohužel s tím nestačilo nic udělat ani vedení radnice, jehož členem jsem byl,“ říká čtyřicátník, který se před časem pokusil zjednat nápravu na vlastní pěst. „Procházel jsem ve tři ráno Dlouhou třídou a natáčel si to na mobil: otevřené krámy s alkoholem, fronty před kluby, dámy z eskortní služby domluvené s personálem, lidi zvracející na chodník. Když jsem viděl strážníky, jak jenom projíždějí kolem a ani nestáhnou okénko, nevydržel jsem to, rozběhl se za nimi, zabušil jim na auto a zeptal se: Můžete mi vysvětlit, jak to můžete nechat být? Byl jsem přitom zralý na facku, oni ale zůstali slušní a jen si povzdechli: Copak to nevidíte? Vždyť by nás zkopali.“

 

Ulehčit centru

„Takový turismus Praze víc bere, než dává,“ říká Petr Zeman, který byl předloni zvolen do zastupitelstva hlavního města a stal se zde předsedou výboru pro územní rozvoj. Je rovněž předsedou dozorčí rady společnosti Prague City Tourism, která má ambici lákat do metropole poněkud jiný druh návštěvníků, než bylo dosud zvykem. „Usilujeme o to, aby sem jezdili spíš milovníci umění než hordy pijáků nebo čínské zájezdy – obě ty skupiny mají pražské památky jen jako kulisy, při nichž toho obvykle moc neutratí. A epidemie nás předběhla. Mysleli jsme, že to bude běh na dlouhou trať, teď tuhle otočku možná půjde nastartovat rychleji,“ říká muž, který stál u zrodu aplikace Prázdné domy či snahy o záchranu Libeňského mostu.

Zrod značky Prague City Tourism bude dovršen letos v červenci transformací příspěvkové organizace Pražská informační služba v akciovou společnost. „Koalice i opozice jsou v této věci jednoznačně ve shodě,“ říká Petr Zeman. „Nabídka pro turisty by měla být pestřejší, rozprostřenější po celém městě, kulturnější. Chceme do toho zatáhnout ve větší míře muzea, galerie či divadla bez ohledu na to, jestli patří státu, městu, nebo soukromníkovi.“ 

Jako příklady nových atrakcí zmiňuje vilovou čtvrť Baba, vodárenskou věž v Michli nebo Trojský zámek. „Ten je sice hned vedle zoo, kam přijde milion a půl lidí ročně, ale sem nezabloudí skoro nikdo,“ říká. Nová agentura se bude víc soustředit i na české návštěvníky: „Chceme, aby sem jezdili lidé z celé země, kterým má Praha rovněž co nabídnout: od židovských památek přes skvělé výstavy a koncerty až po novější události, jako je festival Open House, při kterém se zpřístupňují zajímavé objekty.“ Jednou z motivací takového přehození výhybky je ulehčit hlavním turistickým trasám, což je zejména Královská cesta. „Denně tudy projde až sto tisíc lidí, což pochopitelně láká všelijaké šejdíře,“ říká Petr Zeman.

 

Ukradené město

Autor tohoto textu navštívil nedávno Mnichov a velkým zážitkem pro něj bylo, že po hlavní nákupní třídě i kolem věhlasných památek, muzeí a galerií proudily po celý víkend davy… Mnichovanů. Dokonce i v největší pivnici světa Hofbräuhaus tvořili domácí minimálně polovinu návštěvníků. Podobné je to ve Vídni, kde rovněž korzují Vídeňané centrem a zaplňují tržiště, restaurace, kavárny. Praha v tomto směru připomíná spíš Benátky, jejichž obyvatelé mají pocit, že byli o své město v podstatě okradeni turisty. Lze zařídit, aby se české hlavní město přiblížilo bavorské či rakouské metropoli, které dokážou být přívětivé i pro místní lidi, a nepřipomínala jen Disneyland? 

„Obávám se, že tohle nemáme v rukou. Zahraniční peníze jsou zkrátka silnější než ty domácí, takže je možné šponovat ceny na úroveň, která Čechy vyhání pryč,“ říká architekt Martin Špičák, který pracuje v kanceláři veřejného prostoru v rámci Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR). Nicméně dodává: „Současná situace nám přesto něco důležitého ukazuje: dostali jsme šanci si uvědomit, jak je vliv přebujelého turismu devastující. Že když se vypaří čepičáři, trdelníci, matrjoškáři, když zavřou karaoke bary, absintérie a suvenýrové krámy, když se přestanou městem prohánět pivní kola a elektroběžky, nezůstane tu skoro nic.“ 

Zajímavý je v této souvislosti výsledek průzkumu, který se uskutečnil začátkem dubna v pražském metru: zatímco na stanicích ve čtvrtích, kde se normálně bydlí, činil provoz zhruba třetinu obvyklého vytížení, stanice Staroměstská se propadla na pouhých osm procent normálu.     

Martin Špičák si myslí, že nám koronavirová krize může posloužit podobně jako účinky kontrastní látky v medicíně. „Jako když vám lékař při vyšetření vstříkne do žil jod, aby odhalil, co nás trápí a co nám chybí,“ říká. Jak by tedy mohla znít diagnóza pro centrum Prahy? „Řekněme, že trpí závislostí na opiátu, který představuje masový turismus. Ruku v ruce s tím může jít oslabená imunita, a tedy celková životaschopnost. Ale pozor, nejsem žádný doktor!“ směje se Martin Špičák, který působí i jako městský architekt ve středočeských Neratovicích. A jaký lék by mohl zabrat? „Více stálých obyvatel. To může proměnit skladbu obchodů a služeb, případně i ceny.“

 

Nesmělé probouzení

V polovině dubna už se i centrum Prahy nadechlo k částečnému návratu do života, příjemná atmosféra panovala třeba před Lokálem U Bílé kuželky v Míšeňské ulici, kde se každý podvečer scházeli lidé (většinou dvojice) u okénka, v němž bylo možné koupit čepované pivo do kelímku i některá jídla do ruky. V těsném sousedství Karlova mostu vládla vyloženě domácká nálada, posedávalo se na obrubnících – bohužel jen do osmi večer, víc tehdy ještě nouzový stav nepovoloval. I cesta domů ale měla svůj půvab, marně jsem vzpomínal, kdy mi stmívání na Malé Straně připadalo tak romantické. Jak ale v dlouhodobém výhledu udržet takový stav, kdy bloumat historickým centrem a navštěvovat místní podniky může být tak osvěžující? 

Samospráva může ovlivňovat podobu parteru čili spodní části ulice. Praha 1 dnes vlastní 1 300 nebytových prostor, dohromady 120 tisíc metrů čtverečních, a většinou jde právě o přízemní provozovny. Nájemci, který se odhodlá nabízet služby užitečné a dostupné místním lidem, je možné stanovit lepší podmínky, aby ekonomicky přežil – živnostník, který opravuje boty, má jiné marže než ten, kdo žije z turistů. Mnoho nájemních smluv je nicméně uzavřeno na mnoho let dopředu a Praha 1 nyní získává z nebytových prostor do obecní pokladny 450 milionů korun ročně. Jenomže daň za orientaci na turisty není malá a bylo to dobře vidět ještě na přelomu dubna a května: ve srovnání s ostatními městskými částmi probíhalo zmrtvýchvstání ulic, kterými se dříve valily davy, hodně nesměle a o poznání pomaleji. 

Ovšem nemá cenu být naivní: zmíněný opravář bot těžko obstojí ve čtvrti, kde skoro nikdo nebydlí. Jak se změní v souvislosti s epidemií situace na realitním trhu, což je jeden z předpokladů změny ve složení obyvatel, zatím není jasné. Objevují se inzeráty, které nabízejí stometrové byty v centru za patnáct tisíc měsíčně, ovšem zatím jde většinou o nabídky maximálně na čtvrt roku – majitelé nemovitostí čekají, jak se situace vyvine. Rýsují se však změny pravidel pro převody obecních bytů: „Z dosud privatizovaných bytů jich bylo šedesát procent přeprodáno, většinou za šílené peníze. Budu proto prosazovat, abychom další prodeje podmínili předkupním právem pro zpětný odkup městskou částí za privatizační cenu. Zatím mi na to vedení radnice souhlasně kýve,“ říká David Bodeček z pozice šéfa kontrolního výboru Prahy 1. 

Lze očekávat, že prořídnutí nabídky krátkodobých pronájmů potrvá dlouhé měsíce. Časem se ubytovávání přes Airbnb & spol. možná začne vracet do starých kolejí, už nyní se každopádně připravují kroky na jeho regulaci, respektive legalizaci: vybírání poplatků, zdanění… „Na vyřešení problému to nestačí,“ namítá Bronislava Sitár Baboráková jako předsedkyně výboru proti vylidňování a pro podporu komunitního života. „Turisté k městu patří, bez nich mi to tady přijde prázdné. Ale pes je zakopaný jinde: majitelé pronajímaných bytů nekomunikují se zbývajícími vlastníky, takže není kam se obrátit se stížnostmi – na hluk, nepořádek, přecpané popelnice. Bez pravidel, která to umožní řešit, se dál nepohneme.“

 

Šance na změnu

Historické zvraty, k nimž lze současnou epidemii bezpochyby zařadit, mohou přinést i zásadnější změny „paradigmatu“, jak se říká mezi intelektuály. Co by to mohlo znamenat pro Prahu, včetně jejího historického centra?

„Město, kde se lidé potkávají, se poměrně rychle může stát zastaralým konceptem,“ říká Ondřej Boháč, ředitel již zmíněného Institutu plánování a rozvoje (IPR). Má na mysli zejména obavy ze shlukování kvůli nebezpečí koronaviru. „Budeme se vyhýbat hromadnějším akcím a více pracovat z domova,“ prorokuje. To zní docela zlověstně, vystudovaný geograf však v současné krizi spatřuje i jistou naději: „Praha může ubránit svoji pozici tím, že se bude na nové podmínky adaptovat. Například tím, že začne ve větší míře nabízet bydlení, práci, služby i rekreaci blízko sebe, a zkusí tak naplňovat ideál, o kterém se dlouho mluví, ale realizace pokulhává: město krátkých vzdáleností.“ V principu jde o to, aby se člověk nemusel každý den složitě přemísťovat a našel co nejvíc možností k naplnění svých potřeb i zálib v bezprostředním okolí svého bydliště.

Martin Špičák jako spoluautor Manuálu pro tvorbu veřejných prostranství (IPR, 2014) slova svého šéfa doplňuje: „Virus je z podstaty antiurbánní, neboť blokuje přirozený způsob života měst, který je založen na těsnějším mezilidském kontaktu.“ Co se týče vizí, čím by virová epidemie mohla Praze naopak prospět, nabízí třicetiletý architekt následující vylepšení: „Mohli bychom prosadit větší podíl zeleně, a to jak rekreační, tak produkční – například zeleninové záhonky či sady. Abychom nemuseli jezdit bůhvíkam za klidem a odpočinkem, a navíc si mohli něco sami vypěstovat. Pomohlo by nám to i v boji proti suchu a klimatickým změnám.“ Zmiňuje rovněž vodní prvky: „Ve starém Římě se rozvinula po morových epidemiích hygienická opatření, například se začaly budovat lázně, kašny, fontány, pítka… Tím bychom se mohli určitě také inspirovat.“

Jedno se zdá být jisté. Historické centrum Prahy fungovalo minimálně uplynulých dvacet let spíše samospádem, takříkajíc na setrvačník. Krize, ke které došlo v důsledku šíření viru SARS-CoV-2, může být příležitostí to změnit.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama