Buď ticho a pracuj

Volám paní Faltejskové, která mi kladla na srdce, ať přijedu včas. Ve čtyři hodiny se klášter zavírá a ubytování je pak obtížnější. Setkáváme se na nádvoří, kde dostávám svazek klíčů a ke každému z nich výklad, je mezi nimi i univerzální klíč od všech dvířek v zahradní zdi. Poslouchám ale jen na půl ucha – nemůžu se dočkat, až odemknu svůj příbytek pro následující dny a noci. Vyjedu výtahem do třetího patra, zorientovat se v dlouhých chodbách není snadné. Když otevřu dveře cely č. 346, v duchu zajásám. Podlaha ze sešlapaných prken, věšák, skříň, dvoulůžko, ručník a župan, stůl a židle, umyvadlo. A v průčelí kulaté okno.

Zapínám počítač

Shodím batoh a s potěšením zjišťuju, jaké je v místnosti teplo. Nefunkční kachlová kamna tu zbyla z doby, kdy tu ještě žili mniši, ale radiátor sálá. Vykouknu na zasněžené nádvoří, uzavřené ze všech stran klášterními křídly.

Jdu na průzkum. Na jednom konci chodby jsou toalety se sprchovými kouty, ve spojovacím koridoru jídelna s rychlovarnou konvicí a mikrovlnkou i další, prostornější sociálky. Nikde nikdo. Ticho. Ze všech oken výhledy na město nebo do krajiny.

Vracím se pro notebook a mířím ke dvěma místnostem, které slouží jako pracovny. V jedné sedí u počítače tři postavy, druhá je liduprázdná. Cvaknu vypínačem a u stropu se rozsvítí zářivky. Za okny se stmívá. Otevírám počítač.

Ven přes zahrady

V sedm večer končím. Na chodbě se tu a tam mihne další silueta s notebookem pod paží, v jídelně sedí hlouček žen u čaje. Netroufám si je vyrušovat. Sjedu výtahem dolů a po kamenném mostě přejdu příkop spojující klášterní budovy s rozlehlými zahradami. Ve tmě spíš jen tuším branku, kterou se dá projít za vysokou zeď. Posvítím si mobilem, zkusím jeden z klíčů a cvak, funguje to!