Buď ticho a pracuj

Report

„Potřebuješ pracovat v klidu, změnit prostředí nebo jenom dobít baterky? Máme pro tebe perfektně vybavené prostory s židlemi značky Wiesner Hager a kvalitní wi-fi,“ píše se na stránkách broumovského kláštera. Cesta vlakem z Prahy sem trvá čtyři hodiny s jedním přestupem, ubytování se snídaní stojí 2 475 Kč na týden, doma mě nikdo nepotřebuje. Jedu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Volám paní Faltejskové, která mi kladla na srdce, ať přijedu včas. Ve čtyři hodiny se klášter zavírá a ubytování je pak obtížnější. Setkáváme se na nádvoří, kde dostávám svazek klíčů a ke každému z nich výklad, je mezi nimi i univerzální klíč od všech dvířek v zahradní zdi. Poslouchám ale jen na půl ucha – nemůžu se dočkat, až odemknu svůj příbytek pro následující dny a noci. Vyjedu výtahem do třetího patra, zorientovat se v dlouhých chodbách není snadné. Když otevřu dveře cely č. 346, v duchu zajásám. Podlaha ze sešlapaných prken, věšák, skříň, dvoulůžko, ručník a župan, stůl a židle, umyvadlo. A v průčelí kulaté okno.

 

Zapínám počítač

Shodím batoh a s potěšením zjišťuju, jaké je v místnosti teplo. Nefunkční kachlová kamna tu zbyla z doby, kdy tu ještě žili mniši, ale radiátor sálá. Vykouknu na zasněžené nádvoří, uzavřené ze všech stran klášterními křídly.

Jdu na průzkum. Na jednom konci chodby jsou toalety se sprchovými kouty, ve spojovacím koridoru jídelna s rychlovarnou konvicí a mikrovlnkou i další, prostornější sociálky. Nikde nikdo. Ticho. Ze všech oken výhledy na město nebo do krajiny.

Vracím se pro notebook a mířím ke dvěma místnostem, které slouží jako pracovny. V jedné sedí u počítače tři postavy, druhá je liduprázdná. Cvaknu vypínačem a u stropu se rozsvítí zářivky. Za okny se stmívá. Otevírám počítač.

 

 

Ven přes zahrady

V sedm večer končím. Na chodbě se tu a tam mihne další silueta s notebookem pod paží, v jídelně sedí hlouček žen u čaje. Netroufám si je vyrušovat. Sjedu výtahem dolů a po kamenném mostě přejdu příkop spojující klášterní budovy s rozlehlými zahradami. Ve tmě spíš jen tuším branku, kterou se dá projít za vysokou zeď. Posvítím si mobilem, zkusím jeden z klíčů a cvak, funguje to!

Procházím ulicemi města, které mělo před válkou jedenáct tisíc obyvatel. Dnes jich tu žije o čtyři tisíce méně. Rozkvětu, který sem přinesli benediktini, pomohla i zdejší tradice soukenictví a tkalcovství. V roce 1856 tady rodina Schrollova rozjela průmyslovou textilní výrobu a začala vyvážet tkaniny do světa.

Po odsunu německého obyvatelstva a zestátnění soukromých podniků se kraj propadl do podobné beznaděje jako většina ostatních sudetských území. Vidět ovšem nyní Broumov jako místo zmaru by bylo nespravedlivé. Své o tom ví Jan Školník – rodák z Prahy, který sem zamířil v roce 1998 jako pětadvacetiletý absolvent ekonomie.

Scházíme se v přízemí klášterního gymnázia, které dnes slouží jako útulná kavárna. Hybatelů zdejšího oživení je víc, tím hlavním je ale můj spolustolovník, který stál před čtyřiadvaceti lety před nelehkým úkolem: postarat se o továrnu na filtrační desky, kterou v rámci porevolučních změn koupil jeho otec.

Firmě pojmenované Hobra–Školník se začalo dařit. Její nový majitel a ředitel se proto rozhodl, že v odlehlém kraji zkusí i něco dalšího. V roce 2004 stál se svou ženou Marcelou u zrodu Agentury pro rozvoj Broumovska. „Zpočátku jsme chtěli jen rozjet turistický web, ale postupně se to nabalovalo,“ shrnuje zrod organizace, která dnes zaměstnává čtyři desítky lidí.

 

Jak zastavit propad

Broumov se v uplynulých letech stal místem až zázračného vzkříšení, jezdí se sem na výstavy, koncerty, divadla, gastronomické festivaly, diskusní setkání… „Naštěstí v tom nejsme sami, přispívají i další firmy, obce, instituce, jednotlivci,“ vysvětluje Jan Školník, který stojí i za rekonstrukcí části kláštera za čtvrt miliardy korun.

Dříve zpustlý areál, ve kterém byly za totality internovány řeholnice z celé republiky, si broumovská agentura pronajala od břevnovských benediktinů. A od roku 2015 zde provozuje „Dům hostů“, jehož základ tvoří pětadvacet obnovených mnišských cel, dohromady je tu osmdesát postelí. „Ubytování v klášteře si získalo ohromnou popularitu, hodně nám pomáhaly společenské akce a různé konference. Covid nám ale přistřihl křídla,“ líčí Jan Školník, který musel uvažovat, jak vysněnou vizi zachránit před drtivými dopady epidemie. „Jen vytápění plynem stojí spoustu peněz. Rozhodli jsme se proto inovovat nabídku, abychom sem přilákali nocležníky i během zimních měsíců.“

Loučíme se. Vracím se „domů“ oklikou, abych znovu vyzkoušel, jaké to je mít klíče od (skoro) celého kláštera. Míjím podlouhlou stavbu, která sloužila jako dřevník a z níž je dnes prostorný multifunkční sál, kde se může konat takřka cokoli. Dvoupatrový domek, ve kterém bydlel kuchař, zase využívají k rezidenčním pobytům literáti a výtvarníci.

 

Netroufám si vyrušovat

Snídaně se vydávají do devíti hodin. Kdybych tady byl na dovolené, asi bych mrmlal. Vzhledem k tomu, že jsem ale včera strávil psaním jen pár hodin, cítím spíš vděčnost za takhle nastavenou disciplínu.

Vítá nás pult vyskládaný snad vším, co patří k dobrému startu dne – včetně kafe z místní pražírny, bábovky a štrúdlu. Ženy, které pro nás tuhle hostinu přichystaly, srší dobrou náladou. Hlavou mi táhne, co si asi myslí o lidech, kteří do sebe mlčky soukají jídlo a pak se šourají chodbou „pracovat“.

V půl desáté sedím u počítače. Musím absolvovat i několik telefonátů, tak raději vycházím za dveře, abych nerušil ostatní.

Ale ouha: jakmile promluvím nahlas, propadnu panice, že dělám něco nepřístojného – chodbami se rozléhá mohutná ozvěna.

Odpoledne posílám první z textů do redakce a sjíždím dolů na vernisáž. Autorkou obrazů je sochařka, restaurátorka a malířka Lenka Černota, která v létě chodila po zdejších lesích a teď tu vystavuje svá díla s jediným tématem, a to jsou vlci, jejichž smečkám se na Broumovsku daří.

Vracím se do pracovny, kde už od včerejška sedíme ve stejné čtyřčlenné sestavě. Zatím jsme se na sebe jen letmo usmáli a pozdravili se. Jsem zvědavý, čemu se tu ostatní věnují, ale vůbec si netroufám nikoho z nich vyrušovat.

 

Geniální koncept

Až další den si dodám odvahy. „Potřebuju pohnout s disertací. A protože normálně pracuju na plný úvazek, je těžké si na to najít čas a soustředění a odstřihnout se od provozních starostí, od přátel a rodiny, prostě od všeho,“ říká architektka Jitka Molnárová. Tráví tu celý měsíc.

„Domluvila jsem se s kolegy, že zůstaneme v kontaktu. V prvních dnech jsem ještě dotahovala jeden projekt, což mě trochu štvalo, protože jsem neměla čas věnovat se tomu, kvůli čemu tady jsem. I teď mi do toho občas padne nějaká online prezentace, ale jinak už dobrý,“ usmívá se doktorandka pražského ČVUT, která se věnuje proměnám panelových sídlišť.

Stačila si už zajet na běžky do Orlických hor či na dvoudenní výlet do polské Wrocłavi, kde se sešla s kamarádkou žijící v Berlíně. O víkendech objevuje blízkou krajinu – Broumovské stěny, Javoří hory, Adršpašsko-teplické skály. „Původně jsem si chtěla pronajmout chajdu někde na horách, ale tohle je lepší: můžu se izolovat, a když na to přijde, mám civilizaci na dosah.“

Architektka, která přijela do Broumova autem naloženým knihami k tématu své disertační práce, si pochvaluje i cenu ubytování. „V poměru ke komfortu, čistotě a vůbec celkovému prostředí mi to přijde až neuvěřitelné. Ten koncept je podle mě geniální, určitě si to chci zopakovat.“

 

Ukáznilo mě to

Zmíněný rozhovor proběhl v Café Dientzenhofer, abychom nenarušovali ticho a možnost soustředění v naší části kláštera. Teď vidíme, že v kavárně nejsme z našeho „houmofisu“ zdaleka jediní.

Kousek od nás sedí ženské družstvo v mikinách s nápisem Heroine – část redakce stejnojmenného časopisu. V hloučku na opačném konci kavárny zase poznávám některé tváře ze spolku Díky, že můžem, který organizuje každoroční připomínky událostí spojených s listopadem 1989. Dochází mi tak, že kromě až řeholnicky pojatých individuálních pobytů se v klášteře odehrává i něco na způsob teambuildingu.

Není se co divit: zatímco během turistické sezony stojí nocleh 800 korun na osobu, do konce února je to polovina obvyklé ceny, navíc se lze ubytovávat na pokoji po jednom. Co se týče obědů a večeří, mohou klášterní hosté využívat další výhodnou nabídku: kdo se umí den předem rozhodnout pro konkrétní jídlo a zaškrtne ho v příslušném formuláři, má nárok na desetiprocentní slevu v restauraci Baroque – U Tří růží.

Právě tady potkávám dvě ženy, se kterými už třetí den sdílím pracovnu, ale až v kulisách restauračního ruchu se odvažuju je oslovit. Brit Jensen je Dánka žijící už patnáct let v Česku, Kateřina Nedbálková je z Brna. „Uff, můžeme to zkusit, ale znám to spíš z druhé strany – že se ptám a poslouchám,“ říká Kateřina, která pracuje na Masarykově univerzitě a je autorkou mnoha sociologických výzkumů.

„Máme zrovna zkouškové období, takže jsem si mohla dovolit se na pár dní alespoň fyzicky odpojit,“ pokračuje a Brit ji doplňuje: „Navíc se to vzácně sešlo, že nemáme ani jedna doma děti – jsou na prázdninách se svými tatínky, i pro psa jsme našly hlídání.“ Zatímco Kateřina připravuje v Broumově podklady pro další vysokoškolský semestr, její partnerka poslouchá materiály, které natočila pro jeden ze svých rozhlasových dokumentů.

„Některé nahrávky jsem od té doby neslyšela, tak si potřebuju připomenout, co na nich vlastně je. Doma jsem se nemohla vůbec přimět k tomu, ťuknout na knoflík play – pokaždé se bojím, že uslyším spoustu chyb a nedostatečností. Když už ale začnu, baví mě to. Takže mám radost, že jsem tenhle moment překonala, a konečně si dělám poznámky,“ říká Brit perfektní češtinou.

Kateřina oceňuje na pobytu v klášteře ještě něco: „Doma teď hodně pracuju vleže na gauči. Tady jsem si řekla, že to musí přestat, a ukáznila jsem se – vstanu a dojdu do pracovny ke stolu.“

 

Vítej, spolunocležnice!

V pátek mám větší část práce hotovou. Píšu domů ženě, že se mi začíná stýskat a jestli nechce na víkend přijet. „To by se mi líbilo,“ odpovídá bez váhání a vzápětí posílá čas příjezdu vlaku.

Když ve správcovské kanceláři připlácím za spolunocležnici, dávám se do řeči s mladým mužem, který v klášteře pracuje jako průvodce. Dozvídám se od něj, že hlavním principem každodenního života v benediktinském klášteře bývalo po staletí ticho, studium knih a osmkrát denně modlitba.

Načež mi dopřeje unikátní zážitek: odemyká mříž na dveřích, za kterými jsem si představoval spíš sklad smetáků a dalších úklidových potřeb. Ve skutečnosti je to vchod na ochoz barokní knihovny, která je jedním z mnoha výsledků stavební činnosti Kiliána Ignáce Dientzenhofera na Broumovsku.

Jakub zmiňuje historické pohromy (husité, požáry, komunisté) a vytahuje z regálů latinský breviář z roku 1622. „Nebojte, ten už toho vydržel,“ podává mi ho a povzbuzuje k jeho prolistování.

 

Každý svou cestou

Po dvaatřicetiletém manželství si už tak úplně nehrajeme na romantický víkend ve dvou. Žena si chce v sobotu obejít krámky a prohlédnout město, mne to po několika dnech v klášteře táhne do kopců.

Scházíme se až u večeře a vyměňujeme si zážitky: ocenění sklízí jak výstup na sněhovou vánicí bičovaný vrchol Ruprechtického Špičáku (881 metrů), tak nákup fortelně utkaných ručníků v podnikové prodejně textilky Veba.

Během soboty a neděle se atmosféra v Domě hostů proměňuje. Většina lidí, kteří tu byli přes týden, odjela domů. Nahradili je účastníci vzdělávacího semináře pořádaného Pedagogickou fakultou Univerzity Hradec Králové.

Když v neděli čekáme na peroně na vlak (kvůli spadlým stromům nakonec nepřijede a musíme na autobus), několik lidí z klášterního „working retreatu“ ještě rozeznávám. Každý si ale hledíme svého.

 

Metalová rozlučka

Je příjemné být mezi lidmi a přitom mít v podstatě ničím nepřerušovaný čas pro sebe a svoji práci, shodujeme se s Andreou Studihradovou, kterou potkávám pár dní po návratu v Praze. Také ona strávila v broumovském klášteře jeden pracovní týden.

„Nic jsem si předem nezjišťovala. Kolegyně, která se koukla na web, mi sice hlásila, že tam je i noclehárna s palandami, ale já to vůbec neřešila, klidně bych se smířila s patnácti lidmi na jedné ubikaci. Určitě by to byl taky zajímavý zážitek,“ říká někdejší novinářka, která má nyní v České spořitelně na starosti grantový program Dokážeme víc.

„Můj plán byl udělat si čas na strategické věci a přemýšlet o nich. Když nemusíte přes den nic zařizovat a večer vás nikdo nevytáhne na pivo, dá se toho stihnout strašně moc. A to jsem ještě chodila přes den na procházky,“ popisuje Andrea a dodává: „Bohužel se mi nepodařilo úplně vyčistit kalendář, takže jsem dva dny strávila online schůzemi.“

Měla v plánu obejít „barokní desítku“, jak si pro sebe pojmenovala soubor kostelů, které nechal vystavět opat břevnovsko-broumovského opatství Otmar Zinke podle plánů otce a syna Dientzenhoferových v okolních vesnicích. „Nakonec jsem to dala, kromě jediného, na který jsem zapomněla – v Heřmánkovicích,“ konstatuje Andrea.

Výhradu ke svému pobytu prý nemá žádnou. „Vrátila jsem se s odpočinutou hlavou, přitom jsem tam dala dohromady portfolio, které směrujeme k podpoře místních komunit a jemuž jsme začali říkat Silnější sousedství.“ Spousta nápadů prý pochází právě z jejích pěších výprav. „Zároveň jsem se ale vždycky těšila do vyhřáté cely,“ zasměje se.

Jako jednu z největších hodnot pobytu v klášteře zmiňuje Andrea Studihradová ticho. „Až v pátek, to už jsem byla unavená, jsem si na pokoji pustila metal. A musím přiznat, že docela nahlas. Naštěstí tam jsou tlusté zdi, tak snad to nikdo neslyšel.“

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama