Jakou horu nebo kopec máte nejraději?

Petr Jan Juračka, přírodovědec a fotograf Zabývá se také horolezectvím a prací s drony, účastnil se výprav do Himálaje. Můj nejoblíbenější kopec? Asi by se dalo čekat, že to bude brutální K2, překrásná Ama Dablam anebo shovívavá Manáslu, do kterých jsem měl tu čest zaseknout svůj cepín. Pravda je ale jinde – můj opatrně nejmilovanější výstup není ani na horu, vršek či kopeček, ale na přístupnou pískovcovou věž v Českém Švýcarsku. Na mapě ji naleznete jako Ostroh, ale všichni tomu místu říkáme Rudolfův kámen, na počest Rudolfa Kinského. Když vystoupíte na vrch těsně před západem slunce, pochopíte, proč to místo mám tak rád. Ten výhled!

Jiří Pallas, vydavatel a spisovatel Někdejší signatář Charty 77 vydává knihu o sdružení Šafrán a životě ve Švédsku. Hned se mi vybavil Václav Hora, majitel českého knihkupectví ve Frankfurtu za totáče – při návštěvách mi poskytoval B&B zdarma. Vřelý, nebo spíše teplý vztah mám k Lomnickému štítu, na který jsem před padesáti lety koukal z bazénu s teplou vodou a poslouchal školení o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Pořadatelé umístili reproduktory u bazénu, čímž odlákali část posluchačů od záškoláctví v baru. A jaký kopec? Říp, ale ten ve tvaru prdele od Honzy Vyčítala: „Eště pořád chceš tvrdit, že sme v srdci Evropy?“

Bianca Bellová, spisovatelka a překladatelka Pochází z Prahy, měla bulharskou babičku. Letos jí vyšel román Ostrov. Místo, kde se genius loci rozdával plnými hrstmi. Protkaný sítěmi klášterních sklepů, poustevnických jeskyní a pohádkových pramenů a studánek. Zjara tam kvetou mandloně a třešně, o něco později na rybníčku lekníny, pak se stromy obsypou višněmi a k podzimku i hruškami. Kdekoliv u Petřínských teras je ideální místo na podvečerní piknik s výhledem na celou Prahu. Z těch pohledů se podlamují nohy v zimě i v létě, a když o nedělním poledni stojíte pod Strahovským klášterem a ze všech kostelů se rozezní zvony, ocitnete se mimo prostor a čas.

Marie Tomanová, fotografka Žije v USA, v Praze nyní pokřtila novou knihu It Was Once My Universe. Můj spřízněný kopec, na který se od dětství vracím, kdykoli můžu, je ve starém vápencovém lomu na Turoldu, za naším domem v Mikulově. Má tvar cukrové homole a na vrchol vede malinká cestička. Často jsem nadšeně šplhala na vrchol a pak tam tiše seděla – je z něj výhled na Mikulov a celý svět za ním. Ten výhled do daleka a širé nebe mě naplňují novými sny a touhou po dobrodružství. V knize It Was Once My Universe o prvním návratu domů po osmi letech v Americe se na fotografiích tento kopec a výhled z něj objevují třikrát…