Glosa

Bůh je pořád ještě Angličan

10 / 05 / 2019

Víc než měsíc se zahrádkáři z mého sousedství modlili, aby zapršelo. Jednodenní milosrdná zálivka by tudíž byla – za normálních okolností – předmětem živého, vděčného hovoru. U záhonů v hrabství Kent dnes od rána opravdu panovala skvělá nálada, ale řeč byla výlučně o fotbale.

Víc než měsíc se zahrádkáři z mého sousedství modlili, aby zapršelo. Jednodenní milosrdná zálivka by tudíž byla – za normálních okolností – předmětem živého, vděčného hovoru. U záhonů v hrabství Kent dnes od rána opravdu panovala skvělá nálada, ale řeč byla výlučně o fotbale.

„Viděli jste včera tu penaltu?!“ Johnny (84 let) nadšením upustil vidle z ruky.  Mluvil o triumfu londýnské Chelsea v semifinále Evropské ligy proti Eintrachtu Frankfurt. Eden Hazard vsítil rozhodující penaltu s lehkostí, jako kdyby šlo o nedělní procházku, a vzápětí šel utěšovat zdrceného brankáře soupeře. V tu chvíli nemohl být pro normálního ostrovana svět lepší!

Fotbal tohoto týdne odvál ponurý brexitový mrak, Angličané mají opět důvod k národní hrdosti. Nešlo totiž o obyčejný fotbalový týden, odehrálo se něco na způsob zázraku. Ve stánku netrpělivě pět minut  kontroluju čas, a stejně se nikdo nemá k tomu, aby mi prodal Times. Majitel, obvykle uzavřený Pakistánec, mává nadšeně rukama a přehrává ty nejdramatičtější momenty.

Nejdřív Liverpool senzačně odvrátil třígólovou ztrátu a porazil Barcelonu 4:0, pak Tottenham alias Spurs přetlačil v dramatické koncovce Ajax. Arsenal nasázel Valencii sedm gólů ve dvou zápasech, nakonec Chelsea zpečetila vítězný týden Hazardovou penaltou. Úplně poprvé v historii jsou všichni čtyři finalisté dvou hlavních evropských pohárů z jediné země: z Anglie.

5cd589d6e4b01176f02d530f MEDIA_ITEM image
Fanoušci a fotbalisté Liverpoolu společně oslavují triumf nad Barcelonou, který znamenal postup do finále Ligy mistrů. 7. května 2019.

Všechny ingredience

Jak se tohle všechno mohlo podařit? Patrioti upřímně věří, že se po dlouhé době opět projevily ctnosti a přednosti, které jsou ostrovanům vlastní – na rozdíl od zbytku Evropy, kterou tak rádi přehlížejí. 

Myšlenka anglické výjimečnosti je zhruba tisíc let stará, ale v poslední době dostala na frak: Británie se odchodem z EU dobrovolně vzdá svého vlivu, bude geopoliticky stejně důležitá asi jako Belgie. V roce 2019 by už asi žádného spisovatele nenapadlo napsat knihu s názvem Bůh je Angličan, natož, aby se skvěle prodávala – obojí se přihodilo v případě bestselleru God is an Englishman od R. F. Delderfielda v roce 1970.

Až fotbal nám připomněl, že se děje něco pozoruhodného: anglický fotbal zachraňuje národ demoralizovaný vlekoucím se Brexitem, je obrovsky úspěšný. Částečně za to můžou lehce fanatičtí a nesnesitelně prozpěvující angličtí fanoušci. Ale je to taky díky obrovským finančním sumám, které do fotbalu tečou. Anglické týmy jsou dnes mnohamiliardovými podniky, které svým hvězdám vyplácejí neuvěřitelné peníze. 

Anglický fotbal přitahuje nejlepší talenty z celé zeměkoule – především z Jižní Ameriky a Afriky, stále častěji i z východní Asie a Blízkého východu. Je to vlastně opak anglické výlučnosti, ale zároveň je to typicky anglické kulturní prostředí. Němci a Španělé mají úžasnou fotbalovou tradici, Japonsko i Čína či arabské ropné velmoci jsou ambiciózní, ale jenom Anglie dokázala všechny ingredience fantasticky sladit dohromady.

Díky tomu se tento týden každý Angličan usmívá – i na zahrádkách v mém kentském sousedství, kde zdaleka nezapršelo tolik, jak by naše záhonky potřebovaly. A už to samo o sobě je jako boží požehnání.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat