Proč je nemožné dobře vládnout Česku?

Věřím, že následující otázky si jednou nebo spíš víckrát kladl kdekterý přemýšlivý čtenář tohoto magazínu. Proč máme pocit, že naše vlády a jejich političtí představitelé systematicky selhávají? Proč nedělají to, co považujeme za evidentně správné, a hromadí zjevné chyby a omyly? Proč vládnutí v Česku tak často začíná i končí cimrmanovsky, tedy po fázi očekávání následuje téměř vždy fáze zklamání? Proč máme pocit dlouhodobé frustrace z toho, že se země nepohybuje správným směrem, a to ať už zvolíme kohokoli, kdo dostane skutečný mandát vládnout, ne jen lacině z opozičních lavic kibicovat? Proč je pro nás politická elita tak málo důvěryhodná a proč se s každým dalším jejím selháním prohlubuje naše frustrace z ní? Zkrátka: proč nemáme v Česku dobré vlády a proč se tady tak zatraceně špatně vládne? A proč se to s léty nelepší, možná spíš naopak?

Odmysleme si pro chvíli, že Česko je přes veškerou hlubokou nespokojenost velké části elektorátu vyspělá země a patří pohodlně mezi pětinu nejbohatších států světa. K tomu nadále předbíhá ty dříve bohatší, spíš než že by bylo samo předbíháno. Odmysleme si, že v zahraničí je transformace od plánované k tržní ekonomice v Česku a nám podobných zemích střední a východní Evropy považována za fenomenální úspěch, srovnatelný snad jen s poválečným vzestupem zemí východní Asie. Prostě odhlédněme na chvíli od toho, že se často vidíme hůř, než nás vidí okolí. Naše subjektivní naštvanost na domácí politickou scénu je ryzí, autentická a výše zmíněnými objektivními argumenty neotřesitelná. Špatná nálada je i u člověka i u národa problémem sama o sobě, bez dalšího.

Pokud by se dala jednoduše politicky vyjádřit, tak třeba tím, že od porevolučních časů Václava Klause žádný premiér této země nevládl více než jedno volební období, často dokonce mnohem méně. A i Václav Klaus ve svém druhém období po roce 1996 už jen s menšinovou vládou doklopýtal k brzkým předčasným volbám. To i v notoricky politicky nestabilní Itálii, která od druhé světové války měnila vládu či premiéra průměrně každý rok, třeba tak bizarní politik jako Silvio Berlusconi dostal od voličů šanci vládnout hned třikrát. Věříme svým elitám ještě méně než Italové, zdá se.

Kde je tedy problém? Že by na straně samotné vládnoucí politické třídy? Že by to systematicky byly lidské bytosti horší než držitelé moci jinde? Je mi líto, málo přesvědčivé, byť níže to přece jen budu relativizovat. Ale klasická selhání, prohřešky, nekompetence a zavrženíhodné činy, jako je korupce či zneužití funkce, které nejsou k přehlédnutí, se evidentně dějí i v zemích, u nichž máme zakořeněný pocit, že to „tam dělají lépe“.

Zkusím nabídnout jinou odpověď. Co když je tak trochu potíž na straně nás, voličů? Co když nespokojenost s vládnutím nevězí výlučně nebo ani většinově na straně politické nabídky, tedy politických stran a jejich představitelů, ale na straně politické poptávky, tedy nás, kdo házíme lístky do volební urny?

Dovolte mi tuto provokativní tezi rozvést do pěti bodů:

 

1.

Povaha demokracie. Od Karla Raimunda Poppera víme, že největší silou demokracie není její schopnost vybrat k vládě ty nejlepší. Ale bez krveprolití se zbavit těch špatných. Je obtížné si na tuto „maximu nedokonalosti vlády lidu“ zvyknout a mnozí si na ni taky dosud nezvykli. Námi zvolená vláda není vládou těch perfektních, ale těch nejméně špatných v daný čas a na daném místě. Velkou chybou je extrémní zbožštění vlády jako neomylné, všemi informacemi a schopnostmi obdařené instituce, která s nadlidskými schopnostmi činí brilantní a bezchybná rozhodnutí. Omlouvám se, ale žádná taková vláda neexistuje. V demokracii je však alespoň každý vládce pořád pod tlakem odvolání. Velká část protestních hlasů v demokracii obecně a u nás nepochybně též pochází od těch, kdo právě onu dokonalost vládnutí očekávají, přičemž zároveň skoro nikdy podobnou dokonalost sami nenabízejí v jakémkoli svém povolání či činnosti, které vykonávají. Jejich zbožštění se pak často a velmi záhy zvrhává v opak. V úplné zavržení vlády. Když nejste dokonalí, nebuďte vůbec – to je ovšem téměř nejméně produktivní heslo demokracie ze všech. A začasté prozrazuje jen do extrému dohnaný alibismus těchto voličů, kteří sami nechtějí mít odpovědnost, ale mohou činit za vše odpovědnými jiné. Jak už to řekl Karel Čapek: „Zatracená vláda, zase mi nechce chytit lulka.“

 

2.

Volby. Protože si v demokracii vládu volíme, mají volby mimořádný význam. A přitom jsou záludné. Na vítězství v nich potřebuje lídr často jinou kvalitu než na nakládání s vítězstvím, tedy na vládnutí samé. Volební kampaně vyhrávají emoce, dobré vládnutí rozum. Právě proto, že máme často od politiků nadpozemská očekávání, snadno podléháme v kampaních milosrdným nebo i proradným lžím a představě splnitelnosti nedosažitelného, než abychom akceptovali krutou pravdu. Milosrdná lež v předvolební debatě spolehlivě vítězí a často dominuje do chvíle, kdy narazí s velkým třísknutím do zdi. Pak je krutá pravda tak nepopiratelná, že ji ani většina nemůže ignorovat. Přijde rychlé vystřízlivění, změna kurzu a přesun zájmu velké části voličstva k nové milosrdné lži. Přitom ten náraz do zdi a vystřízlivění jen zvětšují frustraci z vládců, kteří „opět selhali“, a rozbíhá se nové kolo hledání těch, kdo slíbí víc nedosažitelného. V mezičase vládci většinou i něco vykonají, často i cosi užitečného. Tento koloběh nadpozemských očekávání a bolestných zklamání z jejich nenaplnění je jako nekonečný žentour protestu, nespokojenosti a radikálních hlasů. V zemích, kde je hodně takových nerealistických očekávání – typicky ve státech, kde lidé mají málo naplněné spirituální potřeby, máločemu hromadně věří a potřebu dokonalosti si promítají do veřejného prostoru –, se ten žentour točí rychleji. Česko do této množiny patří.

 

3.

Online svět jako zesilovač a efekt smartphonu. Tento žentour je ještě nebezpečnější ve světě sociálních sítí a instantní komunikace a sdílení. Jako voliči chceme často vzájemně se vylučující věci. Typicky co nejméně práce a co nejvyšší mzdy. Nebo co nejštědřejší sociální systém, který ale nelze ani trochu zneužívat. Taky hodně soběstačnosti v lokální výrobě potravin a zároveň co nejlevnější potraviny. Vysoký plat pro sebe, ne už pro souseda, od kterého kupujeme služby, a tak dále. V online časech je mimořádně snadné vytvořit takovou iluzi a rychle ji sdílet. Běžně v životě chápeme, že je něco za něco. V politice rádi uvěříme, že je možné cokoli a nic za to platit netřeba. Jako spotřebitelé na trhu jsme zvyklí požadovat vše hned a požadovat to od soukromých společností oprávněně. S růstem bohatství ale roste naše poptávka nejen po soukromých, ale i veřejných statcích. Ty se však financují a rozdělují v politickém procesu, který je a musí být pomalejší a někdy dražší než trh, protože v něm existují brzdy a protiváhy, které rychlosti rozhodování brání. Chrání nějaký konkrétní zájem a někdy i nás samotné. Jako brzdy a protiváhy u nás slouží třeba dvě komory parlamentu, rozdělení výkonné moci mezi prezidenta a vládu, velký počet samospráv či síla nezávislých institucí. Ano, někdy může být brzd příliš a stará pravda říká, že státní sektor má mnohem větší brzdu než plyn. Je snadnější cokoli zastavit než to rozhýbat.

Efekt smartphonu v politice ale tlačí jiným směrem. Požaduje větší rychlost, okamžité řešení. Všichni chtějí všechno hned a všichni chtějí lajky. Když není ani jedno z toho, má politik problém. To často vede k efektu „zdánlivého vládnutí“. Tedy body nezískává ten, kdo něco reálně dělá, ale ten, kdo vytváří humbuk a dojem, že něco dělá. K tomu online prostor poskytuje dokonalé pole. Protože voliči většinou nezkontrolují, co se dělá reálně, vede online politika k nárůstu očekávání v první fázi slibů a frustraci po jejich nenaplnění. Offline realita je mnohem komplikovanější než online slib. Propast mezi nimi se navíc postupně zvětšuje. A často jediná věc, nad kterou má politik moc, je jeho tweet nebo veřejné prohlášení, vše ostatní se ovlivňuje a zařizuje hůř (viz dále).

 

4.

Vyvažování a koalice. Zmíněné zvětšování propasti je k tomu posilováno faktem, že jako Češi často vyvažujeme. Nechceme někoho nechat takříkajíc „vyhrát moc“. Raději vláda, která je více rozkročená, koaliční, s nutností se dohadovat než ta silná, která by mohla udělat svévolně cokoli. Držíme se instinktu voličstva v již zmíněné Itálii. Raději méně akceschopná vláda, která nebude mít možnost toho tolik pokazit, než velmi mocná, která bude moci udělat hodně dobrého, ale taky hodně zlého. Poměrný volební systém je pro to jako stvořený.

Ovšem když každý z nás chce dát dostatek moci jen těm svým a těch jiných „svých“ má řada občanů okolo nás, pak vláda není dost akceschopná, musí dělat kompromisy a často porušovat sliby, což zase vede k nepopularitě, vzestupu zklamání a frustraci nás voličů, kteří jsme prve vyvažovali. Přitom by nemělo, je to jen povaha vládnutí a našeho rozhodování, nikoli definiční vada těch zvolených. Ti často jen zjišťují, že nejméně vděčné řemeslo, které si mohli vybrat, je právě politika. Kvůli úplné ztrátě soukromí a často oproti soukromému sektoru nižším příjmům se nakonec v politice dostanou do pozice věčně podezřelých a opovrhovaných, a to přitom jejich reálná moc je kvůli všemu výše zmíněnému celkem malá. Navíc se budou muset naučit, že politická strana je místo, kde musí povinně mluvit s lidmi, s nimiž by za normálních okolností nikdy nemluvili dobrovolně. Kdo si tohle pak zvolí jako povolání, když ne člověk opravdu hluboce pro politiku zrozený nebo ten, kdo si politikou chce jen chránit své osobní zájmy? Znechucení z politiků na straně elektorátu skutečně může způsobit menší zájem o politiku mezi kvalitními lidmi. S čímž souvisí i proces zajímavé sebezesilující se destrukce veřejného rozhodování. Vede třeba k tomu, že je pohodlnější být komentátorem veřejného dění než jeho aktivním aktérem. To bolí víc.

 

5.

Rozdělení na dvě půlky. Hůř o to, když je pak země hluboce rozdělená na dvě poloviny, které spolu obtížně komunikují a obtížně se chápou. V tomto stavu postupného odtahování se jedněch od druhých od sebe žijí mnoho let Spojené státy, ale částečně i Velká Británie. Online svět bariéry nebourá, naopak z hejtů a lajků nové staví. Nic si nenalhávejme, ve stejném stavu je i Česko. Bylo to typické i v minulosti, ale ne tak plastické. Dnes je však jasno. Vytvořily se u nás vyprofilované dva tábory, které si rozumějí méně a méně. Ten prozápadní a pak postbolševický. Ten první je rozdrobený, druhý kompaktnější. První jsou vítězové transformace a její stoupenci, druzí se cítili a stále více cítí jako transformací poražení. Navíc stárnou. Do nástupu Andreje Babiše neměli svou jasnou reprezentaci a byli tím dotčeni. První jsou nejčastěji aktivní střední třídou, druzí bývalými svazáky, komunisty, estébáky, transformací odvrženými elitami nebo do nové elity těch prvních nepřijatými. První ještě myslí na budoucnost, druzí chtějí zkonzumovat přítomnost a z budoucnosti si klidně na tu hostinu i půjčit. První mají pocit, že to platí, druzí chtějí, aby ti první platili mnohem víc. První ještě občas budou mluvit o hodnotách, druzí o co nejnižších cenách. První budou rozumět členství v NATO, druzí budou blouznit o neutralitě a klidu na práci v naší české „salátové misce obklopené horami“. První budou z české DNA zdůrazňovat finanční konzervatismus a uměřenost, druzí černé pasažérství a to, že veřejný dluh není problém. První budou stát napravo od druhých. Druhým nebude vadit, že stojí nalevo. Koneckonců tato země vždy byla v hloubi své duše levicová (to jen chvíli po revoluci jsme si díky komunistickému zmaru zakázali ve slušné společnosti používat slovo levicový, byla to ale jen historická anomálie, neodrážející průměrné české rovnostářské instinkty).

Ti druzí budou dříve nebo později dominovat a svým tlakem na populistická řešení všeho změní také chování volených zástupců i té první půlky. Celý ten tlak bude dán rovněž stárnutím a zvětšováním státu, který bude přirozeně zvyšovat náklonnost všech politiků k instinktům té druhé voličské skupiny. Veřejné rozpočty a dluhy budou klíčovou obětí toho všeho. Koneckonců v takto zaseknuté zemi vlastně jediné, co ještě lze rychle udělat, bude okamžité rozdání cizích peněz na dluh co největšímu okruhu možných voličů bez toho, aby se řešilo, kde se na to vše vezme.

Volby budou o tom, kdo v dobrých časech nejvíc rozdá a ve špatných co nejméně sebere. A černé pasažérství bude hit. Andrej Babiš ho v české psýché objevil a dokonale zužitkoval. A ještě s tím neskončil. Koneckonců to již zasáhlo i zmíněnou první skupinu voličů, kteří pro něj nehlasují.

Všichni se už naučili natolik dobře chránit své zájmy a bojkotovat potenciální budoucí potřeby jiných, že se téměř zastavil proces stavění. Pozor, to není žádný úřední šiml, ale ten horší v každém z nás, kdo chce bydlet sám, ale nechce, aby se okolo něj cokoli stavělo, když už sám bydlí. Kdo chce dálnice a silnice, ale ne blízko svého domu. Kdo chce volnou cestu do práce, ale ne pro ostatní skrze katastr své obce. V angličtině se tomu říká NIMB (not in my backyard, česky – ne na mém dvorku). Proč se divit, že i ten druhý elektorát, volící Babiše, uvažuje stejně?

Hodně štěstí každému, kdo bude chtít v takových podmínkách vládnout a něčeho dosáhnout. Úspěch skoro jistě nepřijde. Nadávky a zatracení skoro jistě ano. Chmurná vize? Přesvědčte mě, že není realistická. Namítnete jistě, že totéž můžete říct o iluzích, marných nadějích, nekonzistencích a nelogičnostech elektorátu v jakékoli demokratické zemi. Ano, určitě. Tak si alespoň přiznejme, že řešíme problémy té vyspělé a bohaté části světa. Ale jako naděje to úplně nezní.

 

Autor (*1975) je předsedou Národní rozpočtové rady a v letech 2008–2018 byl viceguvernérem České národní banky. Vystudoval vysokou školu ekonomickou v Praze a University of Surrey ve Velké Británii. V minulosti pracoval v České spořitelně či v poradenské společnosti KPMG. Dva roky byl členem představenstva České konsolidační agentury. Přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze a též na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Dlouhodobě spolupracuje s Centrem pro systémová rizika při London School of Economics ve Velké Británii.