Trump versus Reagan

Názory

Republikánská strana stojí po volbách na programové křižovatce a musí se rozhodnout, jakým směrem vykročí. S Donaldem Trumpem bránícím se odejít z Bílého domu začíná souboj o její budoucí podobu, na jehož konci by mohla být kompletně obměněná strana, stojící na zcela nových základech.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V roce 1964 vystoupil Ronald Reagan, tehdy vycházející hvězda amerického konzervatismu, s projevem známým jako A Time for Choosing – Čas volby. Řeč byla vyjádřením podpory tehdejšímu prezidentskému kandidátovi republikánů Barrymu Goldwaterovi: ten sice nakonec prohrál v souboji s demokratem Lyndonem Johnsonem, Reaganův proslov však vstoupil do historie.

V onom projevu vytyčil Reagan několik základních pilířů republikánské politiky, kterou pak aplikoval, když se stal v osmdesátých letech prezidentem. Republikánská strana byla od té doby s těmito principy, alespoň v teoretické rovině, spojována: malý, limitovaný stát, volný trh, respekt k židovsko-křesťanské tradici západní civilizace, úcta k ústavě nebo silné postavení Spojených států na mezinárodní scéně coby ochránce svobody.

Dnes, o téměř šedesát let později, stojí Republikánská strana (přezdívaná též GOP – Grand Old Party, „Velká stará strana“) před zásadní volbou. Prezident Trump prohrál s demokratem Joem Bidenem: a přinejmenším koncem listopadu v době uzávěrky tohoto vydání Reportéra se nezdálo, že by na tom něco změnily soudní spory a Trumpovy opakované proklamace o volebním podvodu. Trumpův výsledek i výkon republikánů v kongresových volbách, které se konaly ve stejném termínu, však měly do propadáku daleko. Proto je třeba se logicky ptát: Nestává se „trumpismus“ definitivně novým programem GOP? Výrazné hlasy z řad republikánů i komentátorů na americké pravici hovoří o tom, že „reaganovská GOP“ je mrtvá. Republikáni prý vlivem Donalda Trumpa prošli ideovou transformací, jež z nich – podle mladého senátora Joshe Hawleyho – nově učinila „stranu pracující třídy“. Ta se odpoutala od – pro změnu slovy senátora Marca Rubia – „volnotržního fundamentalismu“ a akcentuje především rodinu, komunitu a odpor proti progresivním tendencím v sociálně-kulturní sféře.

Je tomu ale opravdu tak?

 

Trump navždy?

Prvním problémem je, zda byl Donald Trump skutečně prezidentem „pracující třídy“. Jeho funkční období bylo v rétorické rovině plné ekonomického populismu, směsi někdy i protichůdných kroků nevycházejících z obecných principů, jako jsou svobodný trh nebo rozpočtová odpovědnost. Šlo o ad hoc opatření, motivovaná politickým ziskem bez spojení s nějakými ucelenými zásadami.

Hlavní styčné body Trumpovy reálné politiky, na něž ostatně on sám v kampani kladl největší důraz, představovala tradiční republikánská témata jako například snížení daní či jmenování konzervativně orientovaných soudců napříč federálním systémem. Měřeno čistě optikou provedených kroků lze jen těžko tvrdit, že Trumpova vláda byla silně zaměřena na pracující třídu; jednoduše by to neodpovídalo realitě. Průzkumy i detailní pohled na výsledky letošních voleb v různých státech naznačují, že si Trump polepšil mezi menšinami a mezi bohatými. Avšak mezi pracujícími a voliči s nižšími příjmy si naopak vedl lépe Joe Biden.

 

Podívejme se dále například na Trumpovu obchodní válku s Čínou, která měla být podle něj „lehce vyhratelná“. Ve skutečnosti však tvrdě dopadla na zisky amerických farmářů, na než Čína uvalila vlastní odvetná cla. Trump poté výpadek příjmů kompenzoval finančními náhradami z federálních zdrojů, tedy fakticky dotacemi a státním zásahem do ekonomiky.

Proč to Trumpovi u republikánů prošlo? Protože je to zkrátka Donald Trump. U něj nezáleží v první řadě na obsahu zprávy předávané voličům, ale hlavně na tom, jak – a hlavně kdo – ji předává. Oblibu u fanoušků si totiž do značné míry nezískal svými politickými postoji (těžko říci, kolik autentických postojů Trump vůbec má), ale svou osobností.

Jeho příznivci ho vnímají jako „bojovníka“, jako někoho, kdo „říká věci tak, jak jsou“. V jejich očích dokáže nekompromisně ničit „liberály“, média a „falešné republikány“, je to „showman“. Je „vítěz“. Ale především je jiný.

To jsou ovšem atributy, které jen tak někdo jiný nepřevezme coby jakýsi „trumpismus“ jen proto, že se tak rozhodne.

 

Nová pravice přichází

Vraťme se nyní detailněji k tomu, jak by podle některých měla vypadat budoucí Republikánská strana. Již zmíněný senátor Josh Hawley, na pravici neobyčejně vlivný moderátor Fox News Tucker Carlson či šéf názorové rubriky deníku New York Post Sohrab Ahmari hovoří o jakési populistické, nacionalistické, ekonomicky středové a sociálně silně konzervativní straně.

Právě Ahmari je jedním z předních propagátorů takzvané Nové pravice (New Right), oproštěné od reaganovské minulosti, tedy „konsenzu“ spojujícího ekonomický liberalismus s kulturním konzervatismem. Podle prohlášení nazvaného Against the Dead Consensus – Proti mrtvému konsenzu, jehož je Ahmari spoluautorem, nemá být středem zájmu republikánů ekonomická svoboda, nýbrž společensko-kulturní oblast, v níž stará pravice „nedokázala zpomalit, neřkuli zastavit upozadění věčných pravd, rodinné a komunitní stability“. To, co se představitelé Nové pravice snaží sdělit, je: „Nebojme se použít státní moci k prosazení našich společenských hodnot.“ Stát má v jejich očích aktivně prosazovat politiku směřující k „obecnému dobru“, aby zachránil společnost před morálním úpadkem.

Onen reaganovský „volnotržní fundamentalismus“ se má podle Nové pravice fakticky nahradit koncepcí pečovatelského, hodnotově konzervativního státu. Coby jedinou cestu pro republikány vidí Nová pravice zaměření na ekonomicky středové až středolevé voliče z pracující třídy.

Potíž však tkví v tom, že tito voliči ve skutečnosti tak úplně nesdílejí její vyhraněně konzervativní stanoviska v sociálně-kulturní rovině. S výjimkou nábožensky založených evangelikálů jsou bílí voliči z pracující třídy podstatně méně tradicionalističtí. V některých bodech sice nalézají částečný průnik se společenským programem Nové pravice, avšak – podle několik let staré analýzy Henryho Olsena z American Enterprise Institute – v otázkách morálky jsou „přinejlepším umírnění“. Jen 52 procent Američanů bílé pleti bez vysokoškolského vzdělání věří, že k morálnímu životu je zapotřebí víra v Boha. Zapojení státu do ochrany morálních hodnot pak výslovně odmítá 50 procent z nich, zatímco pouze 39 procent souhlasí.

 

Kde hledat inspiraci

Proč přitom ona údajně „přežitá a stará“ reaganovská pravice zastává principy, jaké zastává?

Protože stejně jako každý zastánce určitých postojů, ať nalevo či napravo, věří, že jsou správné a jsou tím nejlepším řešením. Principy nelze opouštět pouze proto, že zrovna nejsou politicky populární. Může být stokrát pravda, že běžnému voliči nezáleží na kontrole veřejných výdajů a federálního dluhu. To ale neznamená, že tato problematika ztrácí na relevanci. Stejně tak může protekcionismus zahalený líbivými hesly o upřednostňování tuzemských výrobců a firem znít pro voliče atraktivně, tím se však nestává o nic méně škodlivým.

Je navíc sporné, že reaganovská vize už u voličů nikdy nemůže fungovat. Příkladem by mohla být takzvaná Tea Party, která získala na americké pravici popularitu po zvolení demokrata Baracka Obamy prezidentem v roce 2008. Tea Party byla projevem nespokojenosti jak s Obamovou politikou, tak i odklonem republikánského establishmentu od tradičních reaganovských principů. Její platforma nebyla založena na bázi silného státu, usilujícího o „obecné dobro“, právě naopak. Byť hodnotově konzervativní, Tea Party požadovala zejména dramatické snížení role státu v životech lidí, striktní dodržování ústavy a federalismu posilujícího roli jednotlivých států na úkor federální vlády, snížení daní a rozpočtovou zodpovědnost. A dost možná ukázala, že idea malého státu dokáže získat podporu mezi řadovými voliči Republikánské strany, pokud je správně zformulována a prezentována.

 

Autor se zabývá americkým právem a politikou. Studuje pražskou právnickou fakultu. Píše například pro web Konzervativní noviny.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama