Miliardář Tykač o Číně: Vždy musíte s někým vycházet

Byznys

Jaké obchody dělá jeden z nejbohatších Čechů? Proč musí jezdit do Číny? Jaké má vztahy s Petrem Kellnerem a Danielem Křetínským? A co říká na kritiku, která se na něj coby majitele uhelných elektráren, a tedy producenta škodlivých emisí snáší? Pavel Tykač počítá s tím, že výroba elektřiny z uhlí jednou skončí. Současně říká, že kdyby se dnes zavřely všechny české uhelné elektrárny, nejenže by to klimatu nepomohlo, naopak by to bylo ještě horší.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Letošní rok jste začal dlouhou rodinnou cestou přes Ameriku na Nový Zéland. Kolikrát jste se za tu dobu odpojil a odjel řešit byznys?

Neodletěl jsem ani jednou. Ale protože se v té době zrovna dokončovaly nabídky do několika velkých soutěží, musel jsem se několikrát připojit ke konferenčním hovorům. Vzhledem k časovému posunu jsem obvykle já ráno někde lovil internet a kolegové seděli ve večerních hodinách pražského času v kanceláři.

 

Zrovna během vaší cesty jste uzavřeli dohodu o nákupu polovičního podílu ve skupině InterGen. To nevyžadovalo osobní účast?

To celé dokázalo proběhnout beze mne.

 

Investicí do skupiny InterGen jste se rozkročili do Británie a Austrálie. Proč zrovna tam?

Že šlo zrovna o Británii a Austrálii, je trochu náhoda. Účastnili jsme se více soutěží, do každé samozřejmě jdeme s tím, že chceme uspět. Pokud by se jednalo o trh, kde nechceme být, nabídku bychom ani nepodávali. Nedá se ale říci, že bychom nějak specificky usilovali právě o vstup na britský a australský trh.

 

Mezi aktivity skupiny InterGen patří i výstavba největšího bateriového úložiště světa v britském Spaldingu. Jak daleko jsou přípravy?

Jsme ve finální fázi příprav, už i s téměř všemi povoleními. Je to trochu podobné, jako když se buduje dálnice – nejprve deset let papírování a pak se dva roky staví. Britská energetika je teď navíc kvůli dění kolem brexitu v poněkud zamrzlé situaci, takže není vyloučeno, že projekt nabere proti původním plánům nějaké zpoždění.

 

K čemu by mělo bateriové úložiště sloužit?

K vykrývání potřeby elektřiny v průběhu dne. Evropa už desítky let nijak nereguluje spotřebu elektrické energie. Výrobci tak potřebují dodávat v každém okamžiku dostatek elektřiny k pokrytí veškeré spotřeby. Na rozdíl od plynu, ropy a dalších základních surovin nelze u elektřiny vytvářet dlouhodobé rezervy. Spotřeba elektřiny přitom neustále kolísá, podle toho, zda je špička, či nikoli, zda je všední den, či víkend, i v závislosti na počasí. Zároveň přitom platí, že obnovitelné zdroje mají absolutní přednost v dodávkách elektřiny do sítě.

 

A další zdroje, zejména ty na uhlí a plyn, vykrývají spotřebu, když nefouká a nesvítí…

Problém energetické sítě je v tom, že nemůže být stavěná na slunečné nedělní odpoledne, kdy pofukuje příjemný větřík a nejedou fabriky. Ona musí být schopna pokrýt potřeby země a obyvatelstva i v době, kdy je inverze, šest týdnů pořádně nefouká a jsou mrazy. Taková kombinace se v Evropě jednou za čas vyskytne, každý z nás už to zažil. Baterie nevyřeší déletrvající výkyvy, které jsem právě popsal. Slouží k řešení kolísání dodávek a spotřeby během jednoho dne. Když přes den najedou solární elektrárny, dovedou obnovitelné zdroje většinou plně pokrýt spotřebu ve špičkách během dne. Večer však výkon solárních elektráren logicky klesne a obvykle večer také o něco méně fouká. Lidé přicházejí domů a nastává večerní špička. A právě k pomoci s pokrytím večerní špičky by měla sloužit bateriová úložiště. Zatím je však jejich kapacita malá.

Jak dlouho energie z baterií vydrží?

Baterie, kterou máme stavět v InterGenu, má kapacitu 175 megawattů. To znamená, že by tento výkon byla schopna dodávat po dobu jedné hodiny. Pro porovnání, v elektrárně Chvaletice máme čtyři bloky, z nichž každý může dávat 205 megawattů každou hodinu. Baterie se v síti chovají podobně, jako to dnes dělají hlavně uhelné a plynové elektrárny. Potíž je, že ve srovnání s elektrárnami je dnes výkon baterií velice malý a je to příšerně drahé. Ekonomicky by to tedy bez masivní dotační podpory zatím nefungovalo.

 

Manželství s obrem

Co čekáte od akcionářské spolupráce s obřím čínským kolosem, s nímž nyní vlastníte skupinu InterGen napůl?

Jsme úplně na začátku, akcie jsme převzali někdy na konci prvního pololetí. Určitě se budeme ještě poznávat, ale zatím jsme spokojení a máme pocit, že si rozumíme.

 

Dovedu si jen obtížně představit praktické fungování. Vy máte kolem sebe pár desítek lidí a můžete rozhodovat v hodinách. A vedle je kolos, který provozuje stovky elektráren, tam budou rozhodnutí trvat minimálně týdny…

Je to tak, jak říkáte. Ovšem InterGen má velmi kvalitní management s vysokými pravomocemi. Určitá strategická rozhodnutí samozřejmě vyžadují i souhlas akcionářů. Ta se ovšem dají plánovat, v energetice se máloco velkého rozhoduje ze dne na den. Myslím ale, že i kdyby taková situace nastala, dovedeme se s ní nějak popasovat. Obecně je zatím těžké spolupráci hodnotit, je to asi stejné, jako kdybyste se před třemi měsíci oženil a já bych po vás chtěl, abyste mi řekl, zda je to manželství úspěšné. Většinou se to zjistí spíše za roky, ne-li desetiletí. A s akcionářskou spoluprací je to do jisté míry podobné. Myslím, že je tam i velký odborný potenciál.

 

V čem spočívá?

Čeští inženýři a technici mají někdy sklon se dívat na Čínu trochu s despektem. Faktem ale je, že zatímco u nás jsme ekologizovali (snižovali dopady na životní prostředí – pozn. red.) kolem dvaceti uhelných elektrárenských bloků, v Číně to bylo třeba patnáct set bloků. Proto tam mají spoustu zkušeností s nejrůznějšími typy opatření i jejich praktickým provedením.

 

 

Byl vstup do InterGenu důvodem, proč jste se letos na jaře připojil k prezidentské delegaci v Číně?

Ano.

 

Na jednání s politiky normálně nejezdíte. Jak jednání v Pekingu probíhala?

Byla to zajímavá zkušenost. Samotná schůzka prezidentů trvá necelou hodinu, pak to přebírají různí náměstci z ministerstev a podobně. Prezidenti tak určují hlavně nějaký strategický směr a vysílají signál o vůli ke spolupráci.

 

Co se tam konkrétně děje? Český prezident vás představí vůdci komunistické Číny a řekne, tohle je pan Tykač, který má nějaké investice s vašimi firmami?

Z hotelu nás odvezla kolona do prezidentského paláce. Nejprve jsme čekali v jednom obřím sále, po nějaké době nás pak odvedli tam, kde se konalo jednání prezidentských delegací. Na jedné straně sedí čínský prezident s různými ministry a dalšími potentáty, celkem asi dvanáct lidí. Na straně druhé pak Miloš Zeman s českými představiteli. Podnikatelé pak sedí u vedlejšího stolu v téže místnosti. Pak dojde na velmi krátké představení. A to je vlastně všechno.

Pobavila mne přitom ale jedna příhoda ukazující rozdíl v českém a čínském vnímání sportu.

 

Co se odehrálo?

Když jednání končila, tak český prezident, jenž toho čínského oslovuje „můj mladý příteli“, říkal, že by chtěl mladému příteli představit slavného českého fotbalistu Pavla Nedvěda. A čínský prezident říká: „Toho já přece dobře znám. Dobrý den, pane Nedvěde, vy už jste tady u mne párkrát byl.“ A prezident Zeman pak řekl, že by chtěl představit ještě dalšího českého slavného sportovce Jaromíra Jágra. Načež se čínský prezident otočil a ptal se: „A jaký sport děláte vy, pane Jágře?“ Je to pochopitelné a logické, ale myslím, že Jaromír Jágr dlouho nezažil, aby se ho někdo ptal, co že to hraje.

 

A pak to byl právě Jaromír Jágr, který to za návštěvu Číny doma nejvíce schytal…

V téhle souvislosti mi ho bylo docela líto.

 

Politika? Minimální styky

Mnoho lidí si myslí, že peníze osvobozují. Cítíte to tak?

V něčem osvobozují, jinde svazují. Není to nula, nebo jedna. Osvobozují v tom, že nemusím řešit spoustu věcí, které lidé s průměrným platem zvládají obtížněji než já. Svazující je naopak zodpovědnost vůči všem, jejichž rodinný příjem a osobní prosperita závisí na kvalitě mých dlouhodobých rozhodnutí. Aby mohla být ta rozhodnutí co nejlepší, potřebuji k tomu určitou sumu znalostí a musím si to odpracovat při jejich získávání, při srovnávání a zvažování jednotlivých variant, při vyhodnocování rizik. Je to v každém případě práce, a to taková, která nikdy nekončí. Ale já si rozhodně nestěžuji.

 

Já mám ovšem pocit, jako by od určité výše majetek zase svazoval. Miliardáři pak kvůli byznysu udržují styky s problematickými politickými elitami, jezdí do nedemokratických zemí a podobně.

V každém oboru musíte s někým vycházet. Vy třeba s tiskárnou, s inzertními klienty nebo se čtenáři. V energetice, jako v řadě jiných oborů, tam patří i stát a politická sféra. Moje komunikace s politiky a institucemi je ovšem na velmi mizivé úrovni. Většinu si toho odpracují manažeři, ti musejí jednat s ministerstvem, s náměstky, s báňským úřadem. Na mně pak je, abych třeba zajel do Číny.

 

Uhlí pro Kladno a Zlín

Další vaší letošní akvizicí byla koupě tepláren s výrobou elektřiny v Kladně a Zlíně, které prodávala skupina Alpiq. Čím jsou pro vás tak zajímavé?

My se účastníme řady soutěží o získání nových aktiv. Alpiq byl ale specifický, nazval bych to „dvě soutěže v jednom“. Jednak to byla soutěž o nejmodernější velké teplárenské zdroje s velkou perspektivou, a zároveň to byl vlastně těžařský souboj mezi námi a ČEZ o to, kdo bude dlouhodobě do těchto moderních provozů dodávat uhlí. ČEZ bránil svůj dosavadní kontrakt, my chtěli Kladno a Zlín získat, abychom tam mohli dodávat uhlí z vršanského dolu.

 

Když teď budete dodávat uhlí i do Kladna a Zlína, zkrátí se doba do vytěžení dolu Vršany?

Ve Vršanech je asi 230 milionů tun uhlí. Kladno a Zlín spotřebují zhruba dva miliony tun ročně a plán provozu mají asi na dvacet let. Takže by teoreticky měly spotřebovat zhruba šestinu z celkových zásob vršanského uhlí. To jsou ale výpočty z dnešních čísel, do budoucna se to může měnit.

 

Platí, že jste za teplárny v Kladně a Zlíně zaplatili skupině Alpiq zhruba sedm miliard korun?

Bylo to o něco málo méně.

 

Máte představu, jak se obě letošní akvizice projeví v celkových číslech vaší skupiny? V roce 2018 byl zisk před odpisy a zdaněním (EBITDA) 185 milionů eur. Kam by se měl posunout nyní?

Zjednodušeně řečeno určitě směrem vzhůru. I když to je jenom odhad, který bude ovlivněn výkyvy cen uhlí, elektřiny i povolenek k vypouštění emisí. Další roli pak hraje čas... kdy povolenky kupujete a kdy je reálně uplatňujete. To je dost složitá problematika, která často mate i odbornou veřejnost. Obě akvizice každopádně považuji za velmi perspektivní.

 

Místo našich ty horší

Do konce letošního roku se má ČEZ rozhodnout, zda si ponechá elektrárnu Počerady, či ji předá vám. Chtěl byste Počerady získat?

Není to v našich rukou. ČEZ si před lety při podpisu příslušné smlouvy vymínil, že to budou oni, kdo nakonec rozhodne o prodeji, či o tom, že si elektrárnu nechají a budou do ní brát naše uhlí. Když do konce letošního roku oznámí, že elektrárnu prodávají, my ji převezmeme a zaplatíme v roce 2024. Teď nám nezbývá než čekat. A o tom, co je reálně ekonomicky výhodnější, se můžeme dnes jen teoreticky dohadovat. Do hry vstoupí v příštích letech tolik faktorů, že se to prakticky nedá spočítat, leda věštit.

 

Začátkem října ovšem společnost ČEZ oznámila, že počítá s tím, že vám elektrárnu prodá.

Ano, zaznamenal jsem to. Nicméně když před dvěma lety druhá strana naši nabídku odmítla, tak jsem si to přeložil tak, že si chtějí Počerady dlouhodobě nechat. Nyní slyším vyjádření představitelů ČEZ, že by raději prodali. Uvidíme, jak to dopadne. My jsme připraveni na obě možnosti.

 

Pokud by k tomu skutečně došlo, byl by výkon vašich elektráren větší než Temelín. Není to na jeden soukromý subjekt a český trh už moc?

Kdyby k tomu došlo, měli bychom spolu s ČEZ velkou roli na trhu. Tu ale máme již dnes, jen podíl ČEZ je teď větší. Ty elektrárny odsud nikdo neodveze, počeradská elektrárna po modernizaci dál pojede a bude pálit uhlí z Vršan, protože její elektřina bude potřeba. Takže pro mne je otázka, kdo elektrárnu vlastní, druhotná. A to i z pohledu našeho byznysu. V Evropě je na prodej takové množství elektráren, že můžeme případně koupit jinou, proto otázku Počerad osobně moc neprožívám.

 

Dá se očekávat, že i za čtyři roky pojedou Počerady na podobný výkon jako dnes?

Předvídat dnes, jaká bude situace za čtyři roky, je obtížné. Není jasné, jaká část výroby bude připadat na fosilní elektrárny. Málokdo si totiž uvědomuje, že uhlí a plyn si s obnovitelnými zdroji nijak nekonkurují. Všechno, co vyrobí obnovitelné zdroje, jde přednostně do sítě. Na fosilních blocích pak je, aby (vedle jaderných zdrojů) vykrývaly zbytek spotřeby. Kdyby se dnes zavřely Počerady nebo Chvaletice, tak to ale nezlepší světové životní prostředí ani o milimetr, naopak mu to ještě trochu ublíží.

 

Jak to?

Elektrárny jsou do sítě nasazovány podle efektivity. To znamená, že jako první v pořadí naskakují ty nejefektivnější a pak se za nimi podle aktuální potřeby připojují ty horší, s většími emisemi, vyššími náklady a podobně. Takže kdyby vypadly naše elektrárny, naskočí do systému ty, které jsou na žebříčku někde pod námi.

 

Zároveň je ovšem pravda, že vyrábíme nadbytek a elektřinu vyvážíme.

Vyvážíme proto, že naše elektrárny jsou hospodárnější, a proto naskakují do systému dříve než německé nebo polské. Takřka celý vývoz přitom putuje na Slovensko. Historicky to bylo v Československu nastaveno tak, že se elektřina vyráběla v českých zemích, a Slovensko tak nemá dost vlastních zdrojů. Pokud nenaskočí české elektrárny, poteče tam fosilní elektřina z Německa či Polska, Česko přijde o příjmy a střední Evropa si klimaticky nijak nepomůže. Ale v odběrových špičkách už ani Česko nevyváží. Posun nastane, až se část koláče připadající na fosilní paliva zmenší.

 

Mohl by k náhradě fosilních paliv přispět rozvoj bateriových úložišť?

Ukládání elektřiny se řeší desítky let. Až se najde, jak to rozumně udělat, zmizí fosilní paliva asi celkem rychle. Ale pořadí těch kroků nelze otočit. Je to, jako když stavíte obchvat města – než je hotový, taky nemůžete zavřít silnici vedoucí skrz město, i kdyby vás sebevíc štvala.

 

Výjimky z limitů

Vaši kritici vám vyčítají žádosti elektrárny Chvaletice o výjimky z emisních předpisů. O které a proč jste vlastně žádali?

Do ekologizace a modernizace ve Chvaleticích investujeme velké peníze, ale není jich nekonečné množství. Proto je musí manažeři rozumně rozdělovat tak, aby opravdu pomohly. První výjimka je na rtuť, protože tam ani miliardové investice nijak výrazně nepomohou. Za stejnou miliardu raději objednáme dvě moderní turbíny, a ušetříme tak přes dva miliony tun CO². Mimochodem, jeden detail: odkud myslíte, že přichází do Pardubic více rtuti? Z městského krematoria, které stojí v centru, nebo z elektrárny ve Chvaleticích?

 

Když se takhle ptáte, tak asi z krematoria…

Je to neuvěřitelné, ale je to tak. A nikoho nenapadne, aby po něm žádal investici v řádu stovek milionů korun.

 

Rtuť byla jedna výjimka, co ta druhá?

Předně chci říci, že z pětadvaceti parametrů sledovaných od roku 2021 splníme dvacet tři. Tím druhým, kde vedle rtuti žádáme výjimku, je dusík. I v tomto případě jde o nepatrné množství. Než byla nainstalována denitrifikace, vypouštěla elektrárna do vzduchu 8 000 miligramů dusíku na metr krychlový. Dnes je to mezi 210 až 220, téměř čtyřicetkrát méně. Nové emisní stropy požadují 175 miligramů na metr krychlový a my žádáme o výjimku na 195. A to i z důvodu opatrnosti. Není vyloučeno, že se do limitu vejdeme, až celý systém vyladíme. To ale ukáže až každodenní provoz.

 

Nevyplatilo by se vám ty stovky milionů investovat, limity splnit a zároveň si tím „zařídit klid“?

Klid by stejně nebyl. Cílem aktivistů není prosadit dodržení limitů, ale zavření fosilních elektráren. Nežádáme výjimku proto, abychom ušetřili, ale abychom mohli investovat tam, kde lze dosáhnout opravdového zlepšení.

 

Ochrana životního prostředí, klimatická změna, to jsou dnes celospolečenská a velmi politická témata. Jak o nich přemýšlí vlastník dolů a elektráren? A přemýšlí o nich vůbec?

Sám za sebe se snažím chovat rozumně a šetrně k životnímu prostředí, jako každý normální člověk. A z hlediska byznysu to vidím následovně. Jak už jsem říkal, i kdybychom vypnuli všechny elektrárny v přímém či nepřímém vlastnictví Sev.en Energy, nepomohli bychom světu ani o jediný kilogram CO2. Takže já to vidím tak, že děláme užitečnou činnost, protože dodávat lidem elektřinu je užitečné, a snažíme se to dělat co nejlépe a s co největším ohledem k životnímu prostředí, ale bez nějakých nesmyslných výstřelků. Součástí naší práce je i obnova území zasaženého těžbou uhlí. Máme rozdělané obrovské projekty, které stojí stovky milionů korun.

 

Konec uhlí

Řada zemí vyhlásila datum, k němuž chtějí skončit s uhelnými zdroji energie. Myslíte, že k takovému datu dospěje i takzvaná uhelná komise, která právě začíná fungovat v České republice?

Myslím, že ano. Jsem na výsledky jejího jednání velmi zvědavý.

 

Očekáváte, že v Evropě skutečně přijde „konec uhlí“? Pokud ano, kdy to může být?

Určitě ano, ale otázkou je kdy. Minimálně v České republice uhlí jednou dojde. Nejpozději kolem roku 2050 nebude co pálit, i kdyby v té době ještě existovaly uhelné elektrárny.

 

Čím bude uhlí nahrazeno?

Nejjistější variantou se v současné době jeví plyn, což je ale taky fosilní, takže pouze velmi dočasná náhrada. Pak je tu samozřejmě víra ve velký technologický pokrok. To by bylo skvělé, kdyby přišel. Já sám některé nové možnosti v energetice sleduji s velkým zájmem. Některé úvahy jsou ale trochu z kategorie sci-fi. Třeba myšlenka, že budou existovat miliony aut s baterií, a že když budou ta auta připojená do elektrické sítě, mohla by se v jejich bateriích ve velkém skladovat elektřina z obnovitelných zdrojů. Vize je to zajímavá, ale zrovna tohle mi pro praktické použití připadá trochu divoké.

 

Jak je na tom s případnou náhradou uhlí Česká republika?

Bude záležet na politických rozhodnutích. Teď máme ještě asi patnáct let, kdy se nemusí nic dramatického dít. Můžeme těch patnáct let promrhat, nebo můžeme seriózně hledat nejlepší alternativy. U nás je dnes v kurzu jádro, což je asi správné. Ale může se také stát, že za velké peníze rozestavíme jadernou elektrárnu, pak se stavba pozdrží a prodraží – a mezitím se například ukáže, že smysluplná cesta je v takzvaných malých jaderných reaktorech.

 

Jak se dnes v uhelném byznysu podniká? Řada evropských bank deklaruje, že na „špinavé energie“ nepůjčuje. Kam se obrací uhelný byznys pro zdroje financování?

Celkově je dnes naše skupina už více „plynová“ než „uhelná“, ale pravdou je, že v Česku uhlí převažuje. Problém s fosilními palivy mají většinou evropské banky, ale i zde jsou takové, které dál těžbu a elektrárny financují. Druhou možností je pak využívat banky mimo Evropu. Jsou s tím nějaké praktické obtíže, ale nejsou fatální.

 

Mladí jsou levicovější

Když jsme spolu vedli rozhovor před sedmi lety, měl jste v souboji o vliv v energetice napjaté vztahy s Petrem Kellnerem a Danielem Křetínským. Změnilo se to od té doby?

Změnilo. Myslím, že máme vztahy na velmi slušné úrovni, a to s oběma pány.

 

Mohlo by se stát, že byste při akvizicích spojil síly s některým z dalších velkých českých hráčů? O Plzeňský Prazdroj jste se s PPF ucházeli společně…

Teoreticky se to stát může, zejména pokud půjde o nějaký mimořádně velký obchod, na který by jeden sám stěží stačil, jako tomu bylo u piva. Obecně však platí, že každý raději asi děláme obchody sám, protože je to zkrátka praktičtější, ale ve výjimečných případech se nedá spojenectví vyloučit.

 

O televizi Nova se společně ucházet nehodláte? Před lety jste se o tom bavili…

O tom nic nevím. Řekl bych, že i pro Petra Kellnera platí to, co jsem říkal já: když to není potřeba, je lepší se o obchody ucházet sám.

 

Právě Petr Kellner vzbudil nedávno rozruch svým textem ve výroční zprávě PPF, kde psal o hodnotách vaší generace. Četl jste to?

Ano, četl. Připadalo mi to jako docela normální text, se kterým bych souhlasil, ale nebýt toho zájmu, který to vyvolalo v médiích, asi by mne text samotný nijak zvlášť nezaujal a manželce bych o něm doma před spaním nevyprávěl.

 

Souhlasil byste s jeho kritikou přílišného rozmachu idejí rovnostářství a „nárokovosti“ v současné západní Evropě?

Souhlasil. To asi každý. Vy ne?

 

Já to tak kriticky nevidím…

Nemáte pocit, že mladá generace je o dost levicovější, než jsme bývali my?

 

Není to spíše generační záležitost? Vy jste se ve třiceti vymezovali proti postsocialistickým manažerům. Dnes jste naopak pro mnohé třicátníky vy tím „tlustým kocourem“, proti kterému je třeba se vymezit.

Asi ode mne nečekáte, že s jejich argumenty budu souhlasit, ale to vymezení docela chápu. Bylo by divné, kdyby třicetiletí nesmýšleli jinak než padesátiletí. Podle mě se neděje nic zvláštního, každá generace má své idoly, svou agendu, své mluvčí, svou Gretu, obrazně řečeno… Rozdíl mezi námi a západem Evropy vidím v tom, že oni žijí daleko déle v „bezproblémové době“, zatímco my si ještě pamatujeme, jak vypadají „blbé časy“ pod vládou všeobjímající ideologie. Proto jsme nejspíš o něco skeptičtější ke všemu, co zavání omezováním osobní svobody jednotlivce v zájmu „vyšších cílů“.

Děti a zodpovědnost

Byl jste letos v létě na koncertě Metalliky?

Nebyl, hlídal jsem děti, protože na koncertě byla moje žena a přebírala šek. Takže já ji tam odvezl, pak byl doma s holčičkami a pak pro manželku zase dojel.

 

Jak se vlastně stalo, že Metallica opakovaně přispěla na charitativní projekt Obědy pro děti, v jehož čele stojí vaše žena?

Přispívají dlouhodobě a všude na světě, z každého prodaného lístku dávají jeden dolar na charitu v té dané zemi. Ty charity si sami vybírají, a já se domnívám, že se jim jednak líbila samotná myšlenka podpory chudších dětí, ale možná i to, že projekt běží už dlouho a že náklady na provoz platíme my, takže veškeré peníze od dárců jdou skutečně dětem.

 

Když byly vaše nejmladší děti malé, hodně jste pendlovali mezi Českem a Švýcarskem. Nyní už jsou ve školním věku, připoutalo vás to více na jedno místo?

Připoutalo. Jak je v těch školách učí svědomitosti, tak děti nechtějí chybět. My bychom klidně cestovali i více, ale ony nechtějí nic zameškat…

 

Vaše nejstarší děti jsou už naopak ve velmi dospělém věku. Zapojuje se některý z potomků do vašeho byznysu?

Já byl vždycky příznivcem toho, ať si děti vystudují, co chtějí, a samy si najdou obor, který je zajímá. K tomu ale musejí nějak rozumět správě majetku, základním zákonitostem byznysu a podobně. A pak mohou mít tu vůbec největší svobodu, samy si mohou vybrat, zda se budou věnovat svým oborům a kariérám, nebo zda se pustí do byznysu.

 

Obecně vzato, lze vůbec taková impéria, jaká jste vybudovali vy, Petr Kellner, Andrej Babiš, Karel Komárek a další, skutečně předat v rámci rodiny další generaci?

Nejspíš lze. Co je to impérium, jak vy říkáte? Je to soubor nějakých aktiv. A ta můžete během několika let komplet rozprodat a místo toho nakoupit nějaké akcie či podíly ve fondech. Pak se nemusíte o nic moc starat a můžete celý život věnovat třeba vědecké činnosti. Nebo chcete majetek aktivně spravovat a pak se tomu věnujete jako své hlavní činnosti. Neznamená to ale denní řízení firem, ty jsou řízeny managementem.

 

Letos na jaře vám bylo pětapadesát, jak byste chtěl žít v pětašedesáti?

Tak jako dnes.

 

Neplánujete tedy, že byste během příštích deseti let majetek předal?

Ne. Vnímám odpovědnost za majetek jako určitý batoh, který je třeba nést na zádech. Dokud ho budu schopen nést já, nechci tím své okolí zatěžovat. Ale jeden cíl bych si během nejbližších let splnit chtěl, ještě jsem nevzdal myšlenku, že bych chtěl uběhnout maraton.

 

Který? Ten pražský?

Někde více v rovině, třeba v rakouském Wachau nebo v Berlíně. Pražský mi připadá moc členitý, se spoustou výběhů. Dost nerad běhám do kopce, i když chodím běhat dvakrát třikrát přes týden, nejčastěji sednu na motorku, sjedu dolů k Vltavě a pak běžím podél řeky. Na maraton mi na rozdíl od byznysu už moc času nezbývá, mělo by to být tak příští či přespříští rok.

 

 

Pavel Tykač (55)
Podnikatel. Jeden z desetI nejbohatších Čechů.
Po studiích na ČVUT rozjel byznys s počítači. Pak přesedlal na kapitálový trh. Stál v čele skupiny Motoinvest, která ovládla několik bank a fondů, nakonec však proti ní zasáhla ČNB a Tykač začal v roce 1997 rozprodávat majetek. Z CS Fondů, které spravoval, byla po prodeji vytunelována více než miliarda. Projednávání případu se táhlo osmnáct let, definitivně skončilo verdiktem státního zástupce na sklonku roku 2015. Podruhé se na scénu vrátil v roce 2006, kdy vstoupil do Mostecké uhelné. Tu později zcela ovládl a kolem ní vybudoval skupinu, která dnes nese název Sev.en Energy. Vedle dolů do ní patří také elektrárna ve Chvaleticích a další podniky. Letos Sev.en Energy koupila energetické zdroje v Kladně a ve Zlíně a také poloviční podíl v mezinárodní skupině InterGen.
Pavel Tykač rád lyžuje a plachtí, hrával závodně badminton, v posledních letech přidal i běh na delších tratích. Spoustu času věnuje rodině, je podruhé ženatý a dohromady mají s manželkou osm dětí.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama