Čech se snaží udržet Galapágy nad vodou

Lidé

Vede největší supermarket na galapážském souostroví, které kvůli pandemii přišlo o veškeré příjmy z cestovního ruchu. Díky svým znalostem logistiky se stal Ondřej Habada členem prezidenstské poradní komise, která má dostat ekvádorské Galapágy z bryndy. Jde mimo jiné o to, aby náhle zchudlé obyvatelstvo nesnědlo vzácnou faunu ještě před návratem turistů do tohoto ráje uprostřed Pacifiku.

Ondřej Habada při rozhovoru po whatsappu na chvilku přepne na video. Ukazuje z okna svého domu na záliv plný lodí, pohupujících se na hladině. Pusté nábřeží, kterým se dřív valily davy turistů, ozařuje měkké oranžové světlo. „Takový krásný západ slunce, ideální přílivové vlny. Hned bych si šel zasurfovat!“ zasní se sedmatřicetiletý muž ze Slaného, který žije na ekvádorských Galapágách od roku 2014.

Dnes tu nejsou ani policisté, kteří v přístavu dohlížejí nad dodržováním zákazu vycházení. „Odpozoroval jsem, že se na stráži v šest večer střídají pěkně po ekvádorsku. První odejde čtvrt hodiny před šestou a ten, který ho střídá, nikdy nepřijde před čtvrt na sedm. Mám tak vždycky chvíli času, abych si skočil do zálivu vykoupat,“ přiznává se Čech k porušování pravidel karantény.

Těžko si ale představit, že by po dopadení následoval trest. Ondřej Habada totiž patří do týmu, který se snaží, aby cizinci milované Galapágy přežily zmrazení cestovního ruchu. Je jednatelem firmy Proinsular, jež má pod svými křídly mimo jiné největší zdejší supermarket. Zajišťuje tak podstatnou část potravin pro největší město třicetitisícových Galapág – Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz.

Díky svým logistickým a zásobovacím zkušenostem se dostal do poradní komise složené ze starostů, neziskovek na ochranu životního prostředí, rybářské komory, zástupců hotelů, cestovních agentur a lodních přepravců. Neformální orgán se schází prostřednictvím videokonferencí, aby byl každý den k ruce prezidentovi Normanu Wrayovi. Ten je za běžných časů Habadovým parťákem při pokerových čtvrtcích.

 

Horor z Guayaquilu

Státní úřady řeší hlavně zdravotnické problémy související s pandemií. Například se ukázalo, že z 69 členů posádky výletní lodi Flora jich je koronavirem nakaženo 48, všichni proto zůstali na palubě izolováni. Kromě toho dalších 23 ostrovanů mělo pozitivní výsledky. „Naštěstí už tu vznikla laboratoř na provádění testů,“ říká Ondřej Habada během rozhovoru pro web magazínu Reportér, který se uskutečnil 14. dubna.

Vzhledem k nízkému počtu obyvatel jsou prý Galapágy koronavirem nejpromořenější částí Ekvádoru. „Přitom zdravotní péče je tady zoufalá. Hlavní nemocnice se od osmdesátých let prakticky nezměnila. Za normální situace byli pacienti s vážnými problémy odváženi na pevninu, což je dnes výrazně složitější,“ říká Ondřej Habada. Před očima má horor z Guayaquilu, který na přelomu března a dubna plnil média španělsky mluvícího světa, a který získal nelichotivou přezdívku „latinskoamerický Wu-chan“. V druhém největším městě Ekvádoru (2,5 milionu obyvatel) zkolaboval systém první pomoci i pohřebních služeb, protože se mnozí záchranáři i funebráci kvůli mizernému ochrannému vybavení báli nákazy a přestali pracovat. Výsledkem byly mrtvoly v ulicích, které jejich příbuzní kvůli rozkladnému zápachu už nechtěli mít doma.

Státu trvalo dva týdny, než ostudnou situaci začal řešit. Dnes už víme, že během oněch čtrnácti dní zemřelo v Guayaquilu místo 700 lidí, což je obvyklý průměr, o šest tisíc lidí více. Kolik jich padlo za oběť přímo nemoci COVID-19, a kolik z nich se stalo obětí kolapsu zdravotního systému, se už zřejmě nedozvíme. Ale nejspíše právě z tohoto přístavního města si virus přivezli i první nemocní Galapážané.

 

Zchudlé eldrodádo

Všechny tyto informace mají pro reputaci dovolenkářského ráje, na které se nejčastěji létá právě přes Guayaquil, dalekosáhlé následky. „Za této situace je pochopitelné, že prezident Wray a státní úřady nemají čas na další věci. Naše komise proto připravuje podklady pro návrhy, které vidíme jako důležité nejen pro momentální přežití ostrovů, ale i pro jejich budoucí rozvoj,“ vysvětluje Ondřej Habada.

Galapágy mají v rámci Ekvádoru speciální postavení hlavně díky své ekonomické důležitosti: z 1,4 milionu návštěvníků země jich plná pětina míří právě sem. Například zaměstnanci, kteří mají v Ekvádoru mají tradičně silné postavení, zde pobírají – kvůli odlehlosti souostroví (tisíc kilometrů od pobřeží) i výrazně vyšší cenové hladině – ze zákona o 80 procent vyšší plat než na pevnině. „Už jsme do Quita podali návrh, aby tato likvidační podmínka pro podnikatele na Galapágách byla na přechodnou dobu odstraněna. Pokud přetrvá, povede to k bankrotu téměř všech firem, které jsou přímo či nepřímo závislé na turistech.

Dopady krize na Galapágy, které se těšily pověsti ekvádorského eldoráda, se šíří rychle. Třeba soukromá dvojjazyčná škola, na kterou chodili Habadovi synové, rovnou vyhlásila bankrot. „Až skončí karanténa, nebudeme mít kam kluky dát, protože státní škola, která by je teoreticky neměla odmítnout, už je naplněná,“ říká otec, který se školku nyní snaží společně s dalšími rodiči zachránit. Ekonomický sesuv demonstruje i na supermarketu, který vede: „Na rozdíl od jiných podnikatelů máme štěstí, že můžeme dál fungovat. Jenomže lidé najednou nemají peníze, takže z tržeb nepokryju ani fixní náklady,“ povzdechne si.

Obyvatelé Ekvádoru nemají ve zvyku šetřit. Když za současného stavu nevydělají ani dolar, zůstávají tudíž jejich peněženky prázdné. „Náš supermarket by mohli zachránit zaměstnanci eráru, kterých jsou tady tři tisíce. Ale stát, který byl už před pandemií zralý na bankrot, jim neposlal peníze. Výplaty dostali jen zdravotníci, vojáci a policisté, protože s těmi si to vláda nemůže dovolit rozházet.“

 

Lynč za ananas

Turistická sezóna na ekvádorských Galapágách minimálně pro tento rok skončila. „Teď jde o to, abychom se vyhnuli sociálním nepokojům,“ říká Ondřej Habada a vypráví, že když se zapojil se svou firmou do rozvážení humanitárních balíčků, na vlastní oči viděl zoufalé lidi s naprosto vyjedenou spíží.

Galapágy nemají díky rybolovu a chovu kuřat, dobytka i prasat problémy se zásobováním masem, pěstují se tu rajčata, papriky, melouny, papája a káva. Všechny ostatní věci se ale dovážely z pevniny. „Hlavní poptávku vytvářeli turisté. Potravin se teď objednává výrazně méně a třeba alkohol vůbec žádný. Zastavilo se rovněž stavebnictví, takže pro velké lodi už nejsme atraktivní a nevyplatí se jim sem jezdit. Snažíme se proto vyjednat spojení s pevninou pomocí menších plavidel,“ vysvětluje Ondřej Habada.

V době našeho rozhovoru se chystalo přistání letadla státních aerolinek s obyvateli Galapág, kteří uvízli na pevnině. „Chtěl jsem toho využít k naložení čerstvého ovoce, ale povolili mi jen tunu, navíc cenu zvýšili o 150 procent. To bych musel prodávat ananas za 12 dolarů a místní by mě zlynčovali.“

 

Léčba ekzémů

Ondřej Habada se na Galapágy dostal díky ekvádorské manželce Isabele. Poznali se během brigády v USA, nějakou dobu žili v ekvádorské metropoli Quito. Pak to zkusili na opačné straně zeměkoule ve středočeském Slaném, kde se rovněž narodili oba jejich synové. Vystudovaný ekonom Habada měl dobrou pozici v kuchyňské firmě Tescoma, ale jeho ženě Isabele tady byla skoro pořád zima.

„Každý rok nás navíc navštěvoval tchán z Galapág a hučel do nás, jaký je tam ráj. Já i oba naši synové navíc trpíme ekzémy, na které podle doktorů hodně pomáhá mořské povětří a voda. Rozhodli jsme se proto přesídlit do Puerto Ayory,“ přibližuje Ondřej Habada okolnosti stěhování na rovník, kde mu tchán postupně předal žezlo rodinného podniku.

Hned na začátku epidemie jako první na Galapágách zavedl limity na počet lidí v obchodě a rozestupy ve frontách, ke vstupním dveřím postavil zaměstnance s dezinfekcí a před prahem umístil dezinfekční rohožku. Zdravotníkům a pořádkovým silám nabídl možnost nakupovat na dálku: „Stačí nám dát papírek nebo poslat objednávku elektronicky, připravíme jim to rovnou do tašek.“

Hygienická opatření vzbudila údiv. „Zkraje lidé moc nechápali, proč si mají otírat boty, držet rozestupy a podobně. Manželka, která normálně vede naši kavárnu, nyní zavřenou, dokonce musela vzpurné zákazníky uklidňovat,“ směje se Habada s tím, že jeho supermarket Proinsular nyní starosta Puerto Ayoro dává za vzor toho, jak předcházet nákaze.

 

Oddechový čas

Vidí Ondřej Habada na koronakrizi i něco pozitivního? „Nedávno jsem po ranním surfování viděl dospělou želvu opouštět hnízdo po snášce. Tak jsem to místo provizorně označil a upozornil strážce parku. Bohužel s tou informací nijak nenaložili, takže jsem tam o pár dní později viděl turisty, jak si nevědomky rozkládají deku přímo na zahrabaných vejcích. Dnes už je ale na té pláži zase pusto, což želvám jistě pomůže. A třeba tady na hlavní třídě, kde jezdí normálně auta, jsem viděl na chodníku lachtana,“ směje se Čech žijící na Galapágách.

Momentálně se těší, až se uvolní zákazy a zajede si na kole do své oblíbené zátoky, kdy dříve bývali plameňáci, ale poslední čtyři roky je tam neviděl. „Galapágy budou moci po vynucené přestávce lákat na slogan o obnově panenské divočiny. První odvážlivci budou mít unikátní zážitek: uvidí ostrovy plné zvířat a navíc skoro bez lidí.“ Má to ovšem háček, kterého si je Ondřej Habada dobře vědom: Galapážané odstoupili až historicky nedávno – v posledních třech dekádách – od pytlačení včetně nelegálního rybolovu. Pokud však cizinci kvůli restrikcím, obavě z nákazy nebo   hospodářské krizi nechají ostrovy stranou své pozornosti, mohou se vzácné a chráněné druhy žraloků, ryb či želv stát pro zoufalé obyvatele kýženým obchodním artiklem. Ve východní Asii je například polévka ze žraločích ploutví stále poptávanou delikatesou.

Tomu, aby se ekvádorské Galapágy mávnutím koronavirového proutku nezměnily v bezplatnou mořskou samoobsluhu, v těchto dnech pomáhá i galapážský Čech ze Slaného, který se sem přiženil. „Pro místní jsem sice pořád gringo, ale za těch šest let jsem si tu naštěstí vydobyl docela slušné postavení, takže dnes jsou tady ochotni vzít v potaz moje názory – hlavně ohledně logistiky a fungování potravinářského řetězce," říká Ondřej Habada a dodává: „Abychom Galapágy zachránili, musíme se uskromnit. Nebo hospodářsky nepřežije nikdo.“

 

 

Další příběhy Čechů, kteří pobývají během pandemie v zahraničí, najdete v novém Reportéru, který vychází v pondělí 11. května, nebo v digitálním vydání zde.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama