Iva Frühlingová o panické atace: Co mi ještě ukážeš?

Projevily se vaše obtíže až po porodu? Dříve jste problémy neměla?

Myslím, že člověk k tomu musí mít trošku predispozice. Já jsem ve čtrnácti letech odjela do Francie a kolem šestnácti mi začaly různé fobie. Měla jsem velké obavy v letadle, ve výtahu, v metru, v autě. Ohromný strach, že spadneme.

Přestala jste létat, nebo jste to dokázala překonat?

Snažila jsem se to ignorovat. Brečela jsem strachy, ale když jsem pak vyšla ven, problémy odezněly. Byla jsem mladá a nepřikládala jsem jim žádný význam. Říkala jsem si, že to nic není. Neměla jsem v té době kolem sebe nikoho, kdo by mi řekl, že to není v pořádku a měla bych to řešit. Prostě jsem se to snažila překonat.

A pak se to vrátilo až po narození syna?

Vlastně už možná trošku dřív. Když jsem byla těhotná, najednou jsem hrozně chtěla být jen sama, doma, schovaná, v klidu. Neměla jsem to, co asi většina lidí, že odejde z práce ve čtyři nebo v šest a pak vypnou. Má práce je nonstop. Nemůžu říct lidem, kteří mě třeba poznají a chtějí se mnou mluvit, hele, nechceš mi to říct až zítra v osm ráno? Bylo toho na mě moc, cítila jsem, že těhotenství je osobní věc, kterou chci prožít sama. Začalo mi být nepříjemné chodit ven, začala jsem se lidí až bát.

Kdy jste se rozhodla vyhledat pomoc?

Poměrně brzy. Začalo to zavánět sociální fobií a já to chtěla řešit. Adámek už byl na světě, když jsem dala na radu kamarádky a domluvila si schůzku s údajnou odbornicí. Nakonec se z ní ale vyklubala holka, která vystudovala ekonomku, pak prošla nějakým kurzem a pokoušela se o mou regresi. Hučela do mě tři hodiny, až jsem řekla, že jdu domů. Už tehdy mi na cestě bylo špatně, ale ještě se to dalo zvládnout. Druhý den se to ale stalo.

Divný pocit

Jak to probíhalo?

Od rána jsem měla divný pocit, jako by se mi měla rozpadnout hlava. Bavili jsme se o tom s manželem, protože jsem ten den chtěla vzít Adámka na sever za mým tátou. Muž se mě tehdy ptal, jestli mně brní ruce. To nebrněly, tak jsme si řekli, že pojedu. Vzala jsem Adámka a vyrazila po dálnici D8. Najednou se mi začala ta dálnice vlnit, začala jsem hyperventilovat, bušilo mi srdce, cítila jsem tlak na prsou, brněly mi prsty. Nikdy dřív jsem nic podobného nezažila a první, co mě napadlo, bylo, že mám infarkt. Řekla jsem si, že dobrý, že jsem měla hezkej život a že ten teda teď končí. Ale instinkt mámy mi nařizoval, že než umřu, musím zachránit dítě. Vždyť jsem na dálnici a vezu osmiměsíční miminko!

Co jste udělala?