Přijeď za mnou do Berlína, projdeme se hřbitovem

Report

Napadlo mě, že se nechám překvapit. „Doro,“ napsal jsem své oblíbené spisovatelce: „Proveď nás s fotografem předvánočním Berlínem, vždyť tam bydlíš patnáct roků – trasa je na tobě.“ Po čtyřhodinové procházce si nejsem jistý, o jaký typ zážitku vlastně šlo – byl perfektní, ale zároveň trochu ujetý. „Klidně to tam napiš,“ povzbuzuje mě při loučení Dora Kaprálová: „Dáma každým coulem, jen občas hodí na hřbitově šavli.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Začal prosinec. V Berlíně šedivá zima, na široké Karl-Marx-Allee fouká. Sraz jsme si dali u metra Frankfurter Tor a stojíme před rockerskou putykou Abgedreht, do které Dora se svými kamarády občas zajde na pivo – přiťuknou si v centru Berlína, ale zároveň jsou jakoby u dálnice, obklopené velkými a depresivně působícími budovami ve stylu socialistického realismu.

Pro nás s fotografem byla už cesta zážitkem – ve vagonu metra jelo z hlavního nádraží zhruba čtyřicet pasažérů, ale odhaduju, že jsme zastupovali dvacet světových národů.

Dora tu zatím není. Až přijde, něco nám k tomu řekne: „Kdysi jsem jela U-Bahnem a jeden cestující nahlas pronesl slovo Smerť. Třeba Japonci se dál usmívali, ale sedm lidí se k tomu chlapovi vyděšeně otočilo; takže jsem pochopila, že nás tam je nejmíň sedm Slovanů…“

Ale pozor, naše cesta byla zajímavá i před Berlínem – hned od Prahy jsme sdíleli kupé s dívkou, která seděla v pozici lotosového květu a háčkovala rukavice. V Děčíně jsme z ní vypáčili, že je v maturitním ročníku a jede sama na čtyři dny do Výmaru, protože miluje Kunderův román Nesmrtelnost, v němž hraje důležitou roli Goethe, a tím pádem i Výmar: „Hned jsem věděla, že to město musím poznat,“ řekla devatenáctiletá dívka a my chvíli obdivně mlčeli, načež jsme se pochlubili, že máme k literatuře taky vztah: „Míříme za Dorou Kaprálovou, která jen letos vydala dvě knížky, jednu skvělou povídkovou, druhou pro děti!“

Děvče neutrálně přikývlo a vystoupilo v Drážďanech...

Až Dora za chviličku přijde a vyslechne si naši historku, naváže jakoby vážným hlasem, pod nímž slyším rozpustilý smích, což se bude u Dory stávat často: „Moje dcera Emča si takhle zajela v sedmnácti do Gdaňska, i když ne kvůli literatuře – kvůli Polákovi, se kterým si psala. Byl o dva roky mladší, takovej šprt. Na hodinu se setkali v Gdaňsku, načež řekl, že jede zas domů. Emča tam zůstala v hotelu, ale i tak to prý bylo krásné – a pořád mají korespondenční vztah.“

Během naší odpolední procházky se budeme muset vypořádat s jistou nevolností a tehdy se k nakousnutému tématu (láska v období puberty) ještě vrátíme.

„Jedna moje kamarádka měla v patnácti letech nápadníka, ale když spolu začali chodit, byl ten mladičkej kluk tak nervózní, že se vždycky poblil,“ řekne Dora a upozorní, že ona z nás nervózní není, protože jí už táhne na padesátku, což je vlastně pravda. Sedmačtyřicet. Jenomže vypadá na pětatřicet a za mě patří k tomu nejhezčímu v současné české literatuře… „Když se zvracení opakovalo i na desátém dostaveníčku, tak to kamarádka vzdala – smutný.“

Ano, smutný.

Kdykoli jsem měl vyrážet coby středoškolák na rande já, objevilo se mi na obličeji akné.

A Dora? Ta měla problém, když s ní chtěl potenciální chlapec pojíst: „Vidlička mi většinou nějak vylítla z ruky a podivně rotovala vzduchem,“ vrátí se už za chvíli do Brna roku plus minus 1990: „Špatně jsem koordinovala pohyby.“

 

 

Dámský gambit

Na sraz přichází o minutu později, protože se zdržela v nedalekém průchodu, takovém stalinistickém sloupořadí.

Jakási mladá žena tam cosi hlasitě deklamovala sama pro sebe, a to buď rusky, nebo ukrajinsky. Dora nejdřív myslela, že jde o nácvik role. Pak pochopila, že asi ne, chtěla se zeptat, co se děje, ale nenašla odvahu, a navíc věděla, že na ni čekáme, tak zase vykročila: „Ale je mi to trošku líto.“

Rozhlížíme se po Karl-Marx-
-Allee, tepně někdejšího východního Berlína, bez urážky to tu je spíš ošklivé, i když zajímavé. „Zrovna tady se natáčela závěrečná, úplně zprzněná scéna toho seriálu o šachistce,“ říká Dora a myslí tím slavný Dámský gambit: „Moskevští dědkové seděli v místech, kudy jdeme...“

Potom vypráví, jak dnes v socialistických domech bydlí zvláštní směska lidí – pořád ještě staří majoři Stasi, ale spolu s mladšími lidmi, kteří netuší, kde se to vlastně ocitli.

Bydlí tu i Dořina kamarádka Nataša Von Kopp, což je česky hovořící filmařka. Před pár lety natáčela boj o několik zdejších domů, které plánovala koupit Deutsche Bank. V Natašině domě vznikla revoluční buňka, začaly demonstrace a nakonec domy skutečně zůstaly městu, což je důležité, protože to pro tamní obyvatele znamená snesitelný nájem. Zajímavý na tom je, že revoluční buňku nevedl nějaký mladík se zapálenýma očima, ale jeden z těch bývalých majorů, co měl pořád dlouhý prsty… Nejdu moc rychle? Nebojte, za chvíli zatočíme na hezčí místo.“

 

Ježíš s fistulkou

„I když je někdy Berlín dost ošklivej,“ říká, „pořád můžeš někoho pozorovat a pak je ta ošklivost krásná.“

Dora pozoruje – proto zastavila u ženy, která mluvila sama se sebou…

„To přece znáš,“ podívá se na mě, ale nevím nevím. „Jedeš metrem, začneš někoho pozorovat a nakonec kvůli tomu třeba nevystoupíš. Jako mladý holce mi lidi v Brně občas říkali: Co čumíš?!“

Na Berlíně se jí líbí, že tu spousta rodin nemá na oknech záclony: „Ne snad, že bych byla voyeurka,“ vysvětluje, „ale je docela příjemný sedět u nás v kuchyni a vidět, co vaří k večeři soused...“

Obývá poslední, čtvrté patro činžáku ve čtvrti Friedrichshain, kde to vypadá zhruba jako v Praze na Žižkově. Z kuchyně vidí do vnitrobloku, ale z ložnice má malý balkon směrem do ulice, který pro ni znamená bohatství.

Z balkonu se Berlín pozoruje skvěle: „Před sedmi lety vznikla naproti školka se zahradou, kde pracuje zajímavý učitel, často jsem ho sledovala. Vypadá jako obrovský Ježíš – má dlouhé vlasy i vousy. Moc hezký je pohled na to, jak rodiče přivádějí děti, podávají mu je přes plot, on si je něžně bere do náručí a něco jim třeba zpívá...“

Jednou Dora potkala Ježíše na ulici a rozhodla se ho oslovit. „Než mi došlo, že to je trapný, nebylo už cesty zpět. Ahoj, řekla jsem. Už dlouho tě pozoruju z balkonu, seš výbornej učitel! Ježíš se samozřejmě zastyděl, zrudnul, možná myslel, že ho balím, a i když to byl chlap jak hora, promluvil skoro fistulkou: Aha, to jsem nevěděl… A pak se rychle vzdaloval, jako bych byla blázen, což jsem asi v jeho očích byla. Mě zase zklamalo, že mluví fistulkou, ale pořád ho považuju za přítele – i nadále ho občas pozoruju z balkonu...“

Zabočili jsme z Marxovy třídy a mám pocit, že se blížíme ke hřbitovní zdi: „Kolikrát ses vlastně za těch patnáct let v Berlíně stěhovala?“

„Ani jednou. Ale kdysi nám přistavěli ten balkon a zvedli nájem – a tehdy jako bych se přestěhovala, takový jsem měla pocit, bylo to vlastně příjemný.“

„Takže ten činžák ve Friedrichshain je pro tebe optimálním místem k životu?“

„Spíš bych na jiný byt neměla, teď se už normální pronájem sehnat nedá, inflace zdražuje všechno... Není to zbytečně truchlivý téma k procházce po hřbitově?“

Hrobka Familie Enders

Tak jsem se nepletl, skutečně hřbitov. A obrovský, jmenuje se Georgen-Parochial.

Náhrobky občas jsou, jindy vůbec; nezvyklá spousta volného prostoru, obyčejné trávy. „Člověk nemá pocit stísněnosti, který se může dostavit třeba v U-Bahnu, ve výtahu nebo na brněnském ústředním hřbitově,“ konstatuje Dora.

Náš hřbitov je nejspíš evangelický, ale prošli jsme i kolem hrobu, na kterém medituje socha Buddhy. A na dalším je položená spousta hraček: „Ten je společný pro nenarozené děti,“ zodpovídá Dora nevyslovenou otázku.

„Hele, a proč jsme tady?“

„Je tu hezky, ne? Občasný cíl mých lockdownových procházek... Za lepšího počasí bych vás vzala k vodě, kde jezdím na kajaku a kde je zrezivělý lunapark, ale tady je taky příjemně... Chci vám ukázat místečko, kde si občas čtu, krásnou hrobku Familie Enders.“

Na samém konci hřbitova jsou včelí úly, křoví, spousta schovávaček a soukromí. „I když tamhle ob dvě hrobky nějakej pán močí,“ prokazuje Dora všímavost.

Přesně si pamatuje, co si tady četla naposledy: „Povídkovou sbírku Big Mac od Serhije Žadana“ – a hned nám dvě z těch povídek převypráví: „Žadan je úžasnej!“

Pak jdeme sto metrů podél louky, kde leží jen jednoduché kamenné desky, je to takové sídliště mrtvých, ale Dora říká, že klidně můžeme zas mezi „vily“, honosné hrobky: „To znáš, jak jdou Kohn s paní Kohnovou po hřbitově? A ona říká: Podívej, jak si ti Rosenbergové pěkně žijou!“

Ptám se, jestli občas v Berlíně nezajde na hrob někoho slavného, a protože nevím koho, dodám: „Jako se chodívá v Paříži na Jima Morrisona.“

Zasměje se, že prý na Morrisonově pařížském hrobě byla, v šestnácti. „Úplnou náhodou, aniž bych ho znala, protože jsem neposlouchala Doors, ale Bacha. Jeli jsme autostopem do Francie s osmnáctiletou kamarádkou, která byla velká sexbomba, takže nás všichni řidiči brali, a to ona chtěla jít na Morrisonův hrob – dodnes mám fotku, jak u něj stojíme vedle nějakých zkouřených hipísaček, které si rvou vlasy, a za námi jede policejní auto... Doors jsem poprvé slyšela snad o deset let později.“

Ale co tady, v Berlíně?

Vzpomene si: „Zašla jsem třeba na hřbitov, kde leží pohádkáři bratři Grimmové a kousek od nich spisovatelka Libuše Moníková. Vzala jsem tam skupinku českých bohemistů, kteří si o Moníkové dokonce připravili proslov a na hřbitově ho četli, rozbor díla, bylo to trošku ujetý. Pak jsem se nějakých těch studentek ptala, jestli se jim Moníková opravdu líbí, a ony řekly, že to vlastně vůbec nemají rády, že byla divná. A já si představovala, že jak byla ta Moníková v psaní strašně jízlivá, tak by určitě vzala nějaký jehlice a popíchala je…“

A tímhle stylem my se tady bavíme. Neuvidíme dnes Říšský sněm, neřkuli Braniborskou bránu, nevyjedeme si na televizní věž, už půl hodiny objevujeme hřbitov.

„Za lockdownu jsem tady popíjela se dvěma kamarádkama levný a nekvalitní víno značky Domina,“ vzpomene si Dora a já nechápu, kam na to chodí. „Bylo zjara, brzy se setmělo, a když jsme chtěly odejít, hřbitovní brána byla zavřená. Nezbylo nám než ji přelézt, ale dvě jsme v dobré kondici, protože děláme ten kajak, že jo, a naše kamarádka, která zas taková sportovkyně není, měla naštěstí cyklistickou helmu, tak se nebála. Když jsme bránu slavnostně přelezly, nějaký běžec nám říká: A víte, holky, že druhá brána za rohem je pořád otevřená? Což nás sice naštvalo, ale byl to hezký lockdownový zážitek…“

Mimochodem, Berlíňané pořád ještě nosí v městské hromadné dopravě roušky. Ne všichni, odhadem dvě třetiny, zbylí na to už kašlou. Naše Dora jak kdy: „V metru to občas smrdí.“

A tak se ptám, čím je Berlín cítit. Když pádluje na kajaku podél místních parků, na jaře medvědím česnekem, ve čtvrti Kreuzberg přepáleným tukem, ale jinak a skoro všude hlavně močí: „Vlastně je to chudý město, plno bezdomovců, takže na některých místech tě ta čpící moč úplně udeří. Je to strašný, protože jak se mi zhoršují oči, začínám město čím dál víc vnímat pachově…“

Není možné, že se právě v tuto chvíli začal Doře zvedat žaludek?

Nebo to bylo až u té volavky o dvacet minut později?

 

Chudák brodivý pták

Pokračovali jsme dál někdejším východním Berlínem k aktuálně hogo fogo čtvrti Prenzlauer Berg a já se Dory zeptal, jestli se město za patnáct let hodně změnilo.

Cítím, že tyhle vážné otázky nemá zdaleka tak ráda jako historkaření všedního dne, ale aspoň se zamyslí.

„Změnilo, ale i my jsme zestárli… Z Berlína se stala standardizovaná středoevropská metropole, kde už je někdejší pocit svobody jenom iluzí. Dřív se sem z celého světa sjížděli různí umělci, bohémové, revolucionáři, ale to je passé. Co bylo před patnácti lety v Berlíně, to možná bude za patnáct let třeba v Bukurešti, ale nevím – možná už nic takového nevznikne vůbec.“

Dojdeme do Volksparku, což je dvaapadesát hektarů různého stromoví, dětských hřišť anebo jezírek, u jednoho z nichž obdivujeme volavku, která ovšem při pohledu na naši minivýpravu začne zvracet, což je nečekaný obrázek.

Dora si indisponovaného brodivého ptáka pod smuteční vrbou přesto vyfotí na mobil a sama se zatím ještě drží.

Vracím se k proměně Berlína: „Před patnácti lety se ti tady zalíbilo,“ ptám se, „kvůli té svobodomyslnější atmosféře?“

Mávne rukou, další nic moc otázka.

„Když ji dostanu, někdy si mívám sklon vymýšlet, ale teď ti dám banálně pravdivou odpověď, protože začínám být trošku unavená a potřebuju kafe.“

(A je to tady, začíná být unavená, něco na ni prskla volavka!)

„Tehdy jsem se v roli pasivní manželky rozhodla, že půjdu do Berlína na dva roky, protože mám malý dítě a chci další, měl to být takový výlet. Ale pak už jsme neměli energii k návratu, po druhé dceři zvlášť. Exmanžel nechtěl žádnou změnu, děti to v Berlíně měly skvělý, zvykli jsme si. Zpočátku jsem si připadala izolovaná, ale právě proto jsem začala psát…“

Čili bez odjezdu do Berlína by žádná knížka nevznikla?

„Kdo ví, co by se dělo,“ řekne, načež zaveršuje: „Kdybych nevylítla z Brna, tak je ze mě zkyslá srna.“

 

Psice versus pavouk

Jen psaním knih by sebe a dvě dcery neuživila – zvlášť když i po patnácti letech zůstává u češtiny. „Ta je mojí kotvou, v němčině se na velké psaní necítím. S dětmi doma mluvíme česky, s Petim anglicky…“

Tak teď už vím, proč ještě dnes večer poletí s mladší dcerou do Budapešti; Dora tam má partnera! A není to tak hrozné, jak se zdá – let trvá hodinu deset, stojí kolem čtyřiceti eur.

Zpět ale k Dořině profesi, která se i v Německu obvykle týkala češtiny: „Nic moc jinýho neumím, že jo. Kdybych pracovala za barem, už by mě asi bolely nohy. Věnovala bych se spíš navazování sociálních kontaktů a hned měla manko.“

Abychom to zkrátili – Dora učí svou mateřštinu v Českém centru německé důchodce, kteří už mají výbornou znalost C1, takže se obejdou bez učebnic. „Jsou to takoví zapálení čechofilové, všichni svérázní, hrozní kverulanti. Za lockdownů se odmítali učit onlajn, offlajn je nikdo učit nechtěl, až jsem se nachomýtla já, v principu nejspíš taky kverulantka, a strašně jsme si porozuměli.“

Hned první večer sice jednu seniorku v Českém centru omylem zamkla, paní museli po dvou hodinách osvobodit policisté, ale jinak se dá Doře věřit.

Učebnu mají přímo naproti berlínské ambasádě KLDR, asi i proto si letos na podzim společně četli knihu od koreanistky Niny Špitálníkové. A ta na jejich kurz před pár dny přijela: „Dědečci na ní mohli oči nechat,“ raduje se Dora, „ona je kočka, bylo to moc pěkný čtení.“

Mám pocit, že se blížíme k dalšímu hřbitovu, ale mohli bychom stihnout ještě aspoň jeden příběh z práce.

Dora má v kurzu partnerskou dvojici – poznali se snad už před dvaceti lety, a i když bydlí každý zvlášť, jsou spolu. Ona blondýna, on takový tmavý, podmračený typ, co chodí v černém:

„Cestou na jednu lekci jsem přemýšlela, o čem se budeme bavit, a protože jsem si zrovna hodně četla o mývalech, napadlo mě zoologické téma. Všech jsem se zeptala, jakým by byli nejraději zvířetem, a ta blonďatá žena říkala, že milovala svoji veselou fenu, která už není, takže kdyby mohla, do mrtvé psice by se vtělila. Pak odpovídal hlubokým hlasem její partner, že by byl rád pavoukem, a ona vypískla hrůzou, že pavouky nesnáší: Když jsem k tobě poprvé přišla domů, měl jsi pavouka na okně – chtěla jsem odejít, chtěla jsem ho zabít! A pán se zhrozil, že to snad ne: To byl můj oblíbenej pavouk!“

 

Je libo rakvičku?

Přejdeme ulici Greifswalder a skutečně jsme na dalším hřbitově. „Snad nepůsobím nekrofilně,“ poznamená naše průvodkyně, „život mám ráda.“

To je v pořádku.

„Chtěla jsem vám ukázat zdejší hřbitovní kavárnu,“ vede nás do někdejšího květinářství, které se roku 2020 změnilo na Nonna Café. Jsme v šoku, protože Helča za barem říká „jé, vy jste z Reportéra, to pozdravujte kolegyni Adélu, moji kamarádku!“. Podnik provozuje architektka Anička Vohlídalová a Dora tady nedávno měla čtení ze své dětské knihy Pan Nikdo a bílá tma, bylo to cosi mezi koncertem a divadlem, kavárna nacvakaná, dokonce pětapadesát eur se vybralo, takže úspěch, ovace.

Ale co si dáme? Buchty? Nakládaný hermelín, utopence? Kofolu, nebo Kubu z Libně, což je nejspíš Cuba Libre? „Kulajdu a svařák, pro Doru latté.“

Ještě před polévkou si jdeme zakouřit a jediná tenká cigareta dokoná proces započatý volavkou, anebo nevím.

Nejdřív Dora slibuje, že nás vezme ještě na jeden, takzvaný Tichý hřbitov, který už je zrušený: „Když jsem jednu dobu neměla peníze, tak jsem hlídala roční miminko a za hezkého počasí ho tam vodila na pikniky, růže kvetly, bylo to veselý. I tenhle hřbitov je veselej,“ ukáže cigaretou před sebe, „jenom ne teď před Vánoci, teď je to všude smutný.“

Ještě pořád je celkem v pohodě a vypráví, že víc než dvacet let nekouřila.

„V devatenácti jsem experimentálně vykouřila třeba třicet cigaret za den, abych viděla, co to se mnou udělá – dostala jsem astmatický záchvat. Potom jsem začala až po čtyřicítce, když nám doma přistavěli ten balkon, a záchvaty už nemám. Možná i proto, že posiluju plíce, děláme s Petim takovej sport.“

Připomeňme, že je Peti Maďar, tudíž miluje termální lázně:

„Vezmu si potápěčské brejle, levituju v teplé vodě. Peti mi měří čas, protože je laskavej, trpělivej člověk, je to zábavný. Moc se nenamáháš a přitom to je skoro psychedelická meditace. Když jsem to dělala ve Vídni, kde jsou lidi úzkostliví – asi že měli Freuda –, nějaká důchodkyně mě začala tahat nad hladinu, protože se bála, že umírám, ale naopak. Když vydržíš tři minuty bez dechu pod teplou vodou, vylezeš nádherně zklidněnej.“

Tři minuty?!

„Podle Petiho mám osobní rekord čtyři, možná počítá rychleji.“

Ale pak už Dora jenom bledne, je jí slabo, z výtečné kulajdy ochutná sotva lžíci a běží mezi hroby hodit šavli jako volavka.

Když zase popadne dech, prý to je lepší: „Něco mi vyprávějte, prosím.“ My se zmůžeme jen na návrh, že Tichý hřbitov vynecháme a doprovodíme ji domů, do čtvrtého patra, kde má kromě dcer dvě želvy, pojmenované Apokalypsa a Chilli con Carne: „Dáme je na dva měsíce do lednice,“ plánuje Dora, z čehož nám vychází, že má horečku, ale myslí to vážně: „Odpočinou si tam a pak zas budou čiperný… Horečku nemám, jsem jak rybička – takhle hezky jsem se snad ještě nepoblila.“

Vyjdeme na balkon. Ježíš dnes ve školce chybí, nevadí: „Vlastně vždycky, když se z balkonu dívám, cítím se dobře. Nebo když jezdím na kole podél berlínských jezer. Pokud si člověk odmyslí počasí od listopadu do dubna, máme se tu dobře. Ale teď si asi přece jen dám šlofíčka. Za dvě hodiny na letiště, směr Budapešť – a vy si užijte večer v Berlíně, kluci.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama