Přijeď za mnou do Berlína, projdeme se hřbitovem

Začal prosinec. V Berlíně šedivá zima, na široké Karl-Marx-Allee fouká. Sraz jsme si dali u metra Frankfurter Tor a stojíme před rockerskou putykou Abgedreht, do které Dora se svými kamarády občas zajde na pivo – přiťuknou si v centru Berlína, ale zároveň jsou jakoby u dálnice, obklopené velkými a depresivně působícími budovami ve stylu socialistického realismu.

Pro nás s fotografem byla už cesta zážitkem – ve vagonu metra jelo z hlavního nádraží zhruba čtyřicet pasažérů, ale odhaduju, že jsme zastupovali dvacet světových národů.

Dora tu zatím není. Až přijde, něco nám k tomu řekne: „Kdysi jsem jela U-Bahnem a jeden cestující nahlas pronesl slovo Smerť. Třeba Japonci se dál usmívali, ale sedm lidí se k tomu chlapovi vyděšeně otočilo; takže jsem pochopila, že nás tam je nejmíň sedm Slovanů…“

Ale pozor, naše cesta byla zajímavá i před Berlínem – hned od Prahy jsme sdíleli kupé s dívkou, která seděla v pozici lotosového květu a háčkovala rukavice. V Děčíně jsme z ní vypáčili, že je v maturitním ročníku a jede sama na čtyři dny do Výmaru, protože miluje Kunderův román Nesmrtelnost, v němž hraje důležitou roli Goethe, a tím pádem i Výmar: „Hned jsem věděla, že to město musím poznat,“ řekla devatenáctiletá dívka a my chvíli obdivně mlčeli, načež jsme se pochlubili, že máme k literatuře taky vztah: „Míříme za Dorou Kaprálovou, která jen letos vydala dvě knížky, jednu skvělou povídkovou, druhou pro děti!“

Děvče neutrálně přikývlo a vystoupilo v Drážďanech…