Sedmnáct bodných ran

Názory

Pravidelný sloupek - tentokrát o tom, jak muž zdraví ty, kteří ho kdysi pobodali, a také o stínech.

Audio
verze

Jedu s dcerou na výlet do Tater s tím, že po večerech budu psát povídku.

„Jak se bude jmenovat?“ ptá se dcera.

„Sedmnáct bodných ran,“ odpovím.

„Vtipná detektivka?“

„Úplně vtipná nebude, je inspirovaná historkou ze sousední vesnice.

V létě před revolucí zazvonili v domě u Pokorných dva osmnáctiletí kluci z téže vesnice, že chtějí půjčit auto, aby mohli odvézt mámu do nemocnice. Pravda byla taková, že chtěli emigrovat. Pan Pokorný by jim býval půjčil auto i bez vysvětlování, ale když už byla máma ve hře, zeptal se, kde je. Kluci znejistěli, vzali nůž a zasadili panu Pokornému sedmnáct bodných ran do hrudníku a do zad. Jeho žena byla nahoře, slyšela tupé zvuky a hekání, ale byla zabraná do práce. Kluci utekli, pan Pokorný se dopotácel do kuchyně, kam jeho žena časem sešla. ,Holka, nějak blbě se mi dejchá,‘ řekl a zkolaboval. Kluci dostali patnáct let, pan Pokorný se z toho vylízal. A teď, po třiceti letech, se normálně zdraví.“

„To by se mohlo jmenovat Zdravím svého vraha,“ řekla Johanka. „Jak jim moh takhle odpustit?“

 

„Asi má zpracovanej stín,“ napadne mě, možná proto, že jsem právě navštívila přednášku o archetypu stínu.

„Jakej stín?“

„Méněcenný stránky, který člověk potlačuje a který ho někdy ovládnou, a tak ubližuje lidem kolem sebe.“

Druhý den vyrážíme do hor. Je mlha, nahoře sníh, ručkujeme po vlhkých balvanech, chytáme se řetězů. Po deseti hodinách horské mystiky se vracíme k autu na parkovišti. Vyřízená sedám za volant a couvám.

Najednou se ozve řev. Zastavím, Johanka vyskočí a rychle se vrátí.

„Je tam naštvanej pán a zdá se, že má megastín. Trochu jsi mu to odřela.“

Jdu se podívat, na BMW sousedního řidiče je pármilimetrová čárka, která by šla setřít rukou.

„Promiňte,“ řeknu.

„To mi hovno pomůže, ty krávo,“ řekne muž, v jehož očích se zračí odpor k životu a všemu, co s ním souvisí. „Zavolej policajty!“

„To se rozpastuje,“ vysoukám ze sebe.

Muž se tváří, že mě zabije, jen jde o to jak, a tak se vracím do auta.

„To je na přestřik blatníku, ty pičo jedna česká zajebaná,“ křičí.

Sedíme a hledáme číslo na policii ve vsi, jejíž název neznáme. Saturované výletem zároveň vnímáme scénku jako film, zatímco muž nám kope do dveří a škrábe svůj žal klíčem do laku naší toyoty.

Najednou to vypadá, že se rozhodl odjet. Fotí si espézetku a míří k nám. Teď přijde facka, říkám si. Muž vytahuje mobil a fotí si nás. Ze zvyku se usmíváme.

„Já jsem mrkla. Můžem ještě jednou?“ nedá mi to, kvůli vtipu klidně nasadím krk.

Nenávistník se zarazí, v jeho výrazu nastává nečekaný zvrat, a najednou dostává záchvat smíchu. Smějeme se i my.

Myslím, že se všem zúčastněným včetně jejich stínů hodně ulevilo, jen naše auto je na přestřik.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama