Největší výzva je vydržet na jednom místě, říká benediktinka z kláštera na Bílé Hoře

Jaké je střídat tiché prostředí kláštera s dojížděním do práce?

Vyhovuje mi to. Ale je fakt, že když poněkolikáté za den běžím po eskalátorech v metru, abych stihla nějakou schůzku, těším se už na večerní nešpory (pravidelné modlitby, pozn. red.). Až si obléknu hábit, sedneme si do kaple, pomodlíme se a zazpíváme si.

Při vstupu do kláštera skládají benediktinky slib stability, což je v podstatě vyjádření věrnosti místu. Jak se vám na Bílé Hoře žije?

Až překvapivě dobře. Jsem ráda v pohybu a bála jsem se, že se na zbytek života uvážu k jednomu místu. Potřebuju k životu překračovat hranice, vnější i vnitřní. Naštěstí tady nejsme nijak zavřené, spíš naopak.

Na Bílé Hoře vás žije šest, jaké máte profese?

Marie Magdalena je houslistka, hraje v několika tělesech. Tereza je učitelka a má na starosti prvňáky. Petra je vystudovaná ekonomka i restaurátorka. Anežka je stavební inženýrka, stará se i o hosty kláštera. Birgita je profesorka psychologie a učí na univerzitě. Já jsem vystudovala speciální pedagogiku a koordinovala jsem sedmnáct let dobrovolníky. Teď bych se ráda věnovala psychoterapii.

Jste dobrá parta?

Je asi výhodou, že naše opatství vzniklo teprve nedávno, před dvanácti lety. Takže neříkáme „Takhle to bylo vždycky, proč bychom to měly najednou měnit?“. Umíme improvizovat.

O to větší nároky to na vás možná klade.

Ano, musíme se vždycky domluvit. Co si ale budeme povídat, není to nic snadného ani mezi jeptiškami. Největší lidskou i duchovní výzvou je žít společně.

Čili žádné poustevničení.