Strastiplná cesta k volební urně

Je polovina září a já vyplňuji žádost o voličský průkaz, kterou poté pošlu datovou schránkou na úřad v místě mého trvalého bydliště. Žiju v Londýně, a tudíž budu volit na českém velvyslanectví na Kensington Palace Gardens.

Na ambasádu to mám čtyřicet minut metrem, takže stihnu odvolit před prací. Spousta Čechů ale musí cestovat k urnám několik hodin, vzít si volno v práci, nebo letět do jiného státu. Míst k odvolení je totiž překvapivě málo.

Podle odhadů žije v zahraničí až čtvrt milionu lidí s českým pasem, k volbám však chodí pouze malá část z nich. Poprvé čeští expati volili v parlamentních volbách v roce 2002, kdy k urnám zavítalo něco přes 3 500 občanů.

V posledních letech tato čísla přece jen o něco stoupla. Do Poslanecké sněmovny v roce 2017 odvolilo ze zahraničí 10 400 Čechů, v druhém kole prezidentské volby 2018 svůj hlas využilo přes 17 tisíc krajanů.

Ze zahraničí je možné volit pouze do Poslanecké sněmovny a od roku 2013 v přímé prezidentské volbě. Není tedy možné volit na obecní úřady, na kraj, do europarlamentu či Senátu. Občan musí být zapsán na seznamu voličů, nebo si zažádat o voličský průkaz.

Volit je navíc možné pouze osobně na velvyslanectvích či generálních konzulátech. A to je pro většinu expatů problém – volit by chtěli, ale aktuální pravidla jim volbu z osobních či finančních důvodů neumožňují.

Máme toho dost

Marta McCabe žije v USA sedmnáct let. V návaznosti na svůj doktorandský výzkum o udržování zděděného jazyka přistěhovalců založila v Severní Karolíně před šesti lety Českou a slovenskou školu.

I když situaci v rodné zemi sleduje, letos odtud bude volit poprvé: „Musím jet na ambasádu do Washingtonu D.C., což jsem si v době, kdy jsem měla malé děti a dělala postgraduální studium a do toho pracovala, nemohla dovolit.”

Martě zabere cesta do Washingtonu zhruba čtyři hodiny jízdy autem. Musí si také vzít volno z práce a zařídit hlídání dětí – v Americe se totiž bude volit ve všední dny (čtvrtek 7. a pátek 8. října). „Řekla bych, že kdokoli se vydá volit v zahraničí je velký vlastenec,” dodává Marta.

Petr Kubánek, softwarový inženýr působící na Rubin Observatory v Chile, pomáhá na vrcholku hory Cerro Pachón uvést do provozu nový teleskop s osmimetrovým zrcadlem a největší digitální kamerou na světě. Nyní i on plánuje cestu do hlavního města. „Znamená to vzít si den volna a letět do Santiaga de Chile a zase zpátky. Letenky jsou tady naštěstí poměrně levné, v přepočtu to vyjde na 2 100 korun.”

Petr pracuje v zahraničí už téměř dvacet let, dříve žil například v Arizoně. „Tam se mi nikdy odvolit nepodařilo, protože by to znamenalo letět do Los Angeles, což už je dražší.”

Za cenu dovolené

Yvea Zaels je zakladatelka České školy v Calgary: „Abychom mohli odvolit, museli bychom do Toronta nebo Ottawy, což by nás vyšlo na zhruba 20 tisíc korun,” říká. Samotný let trvá nejméně čtyři hodiny, Yvea by si musela také zajistit odvoz do města a s největší pravděpodobností i hotel na přespání. „Znamenalo by to vzít si jeden až dva dny dovolené,” vysvětluje.

S ještě většími komplikacemi se potýkají obyvatelé Nového Zélandu, na jehož území se sice nacházejí honorární konzuláty, odvolit se tam však nedá. Za nejbližší volební urnou musí tamní Češi letět do australského Sydney. Zpáteční letenka v takovém případě vychází na zhruba 15 tisíc, ke které se musí připočítat ubytování a doprava. 

Kdyby chtěli čeští obyvatelé Nového Zélandu cestu k volební urně přece jen podniknout, pandemická situace jim to letos ještě víc stěžuje. Hranice jsou totiž zavřené a na území Nového Zélandu se dá vrátit jen za přísných podmínek. Vstup do země je povolen jen občanům, residentům a několika profesním výjimkám. Po příletu na všechny čeká povinná čtrnáctidenní karanténa v hotelu, kterou si ve spoustě případů musí sami zaplatit. Aktuální cena je 47 tisíc korun na osobu. 

Řešení je na stole

Problém nemusí mít ale jen krajané v zahraničí. Kdokoliv s trvalým bydlištěm v rodné vísce žijící na druhé straně republiky si možná pokládá podobné otázky. Řešení, jak lidem usnadnit možnost odevzdat svůj hlas, přitom existuje. Jmenuje se korespondenční volba.

Hlasy pro změnu systému zaznívají nejhlasitěji právě od zahraničních krajanů. Petici za zavedení korespondenční nebo elektronické volby založila v roce 2017 lékařka Alexandra Čadová, která žije ve španělské Asturii: „Napadlo nás to před čtyřmi lety v našem krajanském spolku, když jsme se dozvěděli výsledky voleb a zjistili přitom, že v podstatě nikdo z nás nevolil, protože bychom museli do pět set kilometrů vzdáleného Madridu.” Zmíněná petice dosud získala 2 249 podpisů.

Na tuto a další dvě petice z roku 2018 (jedna vznikla ve Spojených státech a tou druhou je otevřený dopis českých vědců) navázala před dvěma lety Dagmar Straková, zakladatelka České školy bez hranic, která žije sedmnáctý rok v Bruselu: „Osobně nemám problém volit, protože bydlím v hlavním městě, kde je velvyslanectví. Spousta mých známých ale žije v Austrálii nebo Americe a tam je situace opravdu žalostná,” říká žena, která vede s již citovanou Martou McCabe iniciativu Chceme volit distančně.

Připojilo se k ní přes padesát krajanských spolků, podporu vyjádřili například spisovatelka Eva Lustigová (žije ve Švýcarsku), triatlonista Jan Řehula (působil jako trenér v Jižní Koreji) či výtvarník Petr Sís (žije v New Yorku). Nyní se tyto iniciativy spojují, aby dosáhly stejného cíle.

Připomeňme, že výsledky voleb v zahraničí se obvykle neshodují s tuzemskými, například minulé parlamentní volby vyhrála u českých expatů TOP 09 (26,1 %), která jinak získala jen 5,3 % hlasů. Naopak vítězné hnutí ANO 2011 (29,6 %) za hranicemi získalo jen 7,6 % hlasů. A sociální demokraté by se v zahraničí do sněmovny ani nedostali (4,6 %). Alexandra Čadová nicméně zdůrazňuje, že výše zmíněné snahy jsou apolitické: „Nelíbí se mi, že se lidem v zahraničí apriori přisuzuje, koho budou volit. Já například ani nevím, koho budou volit moji kamarádi.”

Pikantní je, že hlasy v zahraničí žijících Čechů budou letos ”nasypány” do Ústeckého kraje, kde probíhá nejostřeji sledovaný souboj mezi stávajícím premiérem Andrejem Babišem a lídrem koalice Piráti/STAN Ivanem Bartošem. Rozhodlo o tom losování Státní volební komise.

Iniciativa Chceme volit distančně se snaží s politiky komunikovat a vést debaty především na téma korespondenční volby. V minulosti jejich pozvání přijal například tehdejší ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček či senátor Tomáš Czernin, nyní je čekají debaty s koalicemi Spolu a Piráti/STAN: „Napsali jsme otevřený dopis všem poslancům, ale nikdo jiný nám neodpověděl,” vysvětluje Dagmar.

Ze Senátu zazněl první požadavek o zavedení korespondenční volby již v roce 2001, přihlásila se k němu i současná vláda ve svém programovém prohlášení z června 2018. Avšak ani letos se pro zahraniční Čechy nic nezmění. Poslední novelu zákona podpořil Senát letos v červenci, k případnému schválení však bude předložena až nově složené Poslanecké sněmovně. Česká republika tak dál patří mezi osm států Evropské unie, které korespondenční či elektronickou volbu neumožňují.

Občan jako každý jiný

Mnozí zahraniční Češi přitom vnímají volby jako svou občanskou povinnost. „Jsem Čech, a Čechem zůstanu do konce života. Je to příležitost se vyjádřit k tomu, co se děje v naší zemi,” říká již citovaný Petr, který žije v Chile.

Podobně hovoří i Marta: „Lidé, kteří jsou v zahraničí, si většinou odešli rozšířit nějaké dovednosti a znalosti, které potom třeba přivezou zpátky do Česka. Jiní zůstanou v zahraničí, ale pomáhají třeba českým firmám proniknout na zahraniční trh.”

„Někdo mi psal na Facebooku, že ty politiky ani neznáme. To není pravda,” ohrazuje se Alexandra a dodává: „Denně poslouchám české rádio a čtu české noviny. V dnešní době přece není problém mít stejné informace jako moje maminka nebo sestra v Česku.”

Dagmar věří, že zákon o korespondenční volbě je blízko: „Sleduju to dlouhodobě a jsem přesvědčena, že takhle nadějně to ještě nikdy nevypadalo. Jsme v cílové rovince, jen to teď nesmíme vzdát.”

Autorka je začínající novinářka žijící Londýně