Slavná válka o hromádku

Už v samotném faktu, že tento text píšu, se skrývá tak trochu protimluv.  Že o současné situaci píší psychiatři, totiž není úplně dobře. Řeší se duševní zdraví Grety Thunbergové, zvláště po jejím projevu v OSN, ale té by se přece hlavní spor týkat neměl. 

Dodám k ní jen dvě věci: Že Greta veřejně hovoří o svém Aspergerově syndromu, si zaslouží chválu, protože nakonec přispívá k destigmatizaci duševních poruch. A ano, k Aspergerovu syndromu skutečně patří černobílé vidění světa; od lidí, s nimiž jsem pracoval, však také vím, že si často svou vlastnost uvědomují a jsou schopni s ní pracovat. Tudíž netuším, jak černobíle vidí Greta svět – ale sleduji, jak černobíle vidí část světa Gretu.

Ovšem skutečný spor, který se dnes vede, se přece týká budoucnosti planety Země a naší civilizace. Přičemž podíváme-li se na věcné argumenty obou stran sporu, na většině něco je. Na jedné straně jsou obavy z globální ekologické katastrofy, na druhé obavy z katastrofy ekonomické a z dopadů sociálního inženýrství. 

Bylo by logické, kdyby se oba tábory pokusily setkat uprostřed. Místo toho však často vidím trend opačný, bránění svých, částečně extrémních, pozic. Jako kdyby šlo v tom boji o něco jiného.

Popíši tyto dvě pozice z pohledu psychiatra a psychoterapie. Avšak ještě než se do toho pustím – krátké varování. Tento text nevznikl proto, aby se obě strany začaly přít, kde je více patologie či kdo je nezralejší. Jen se snažím popsat drobnost, která mě udeřila do očí.

Podle periodizace Sigmunda Freuda prochází malé dítě v jistém věku anální fází. Konkrétně v určité chvíli začne dítko zjišťovat, že na druhé straně zažívacího traktu je schopno vytvářet něco teplého, s čím lze dělat spoustu báječných věcí. Časem se toto stadium překoná a oslavou tohoto vítězství je posedlost fekálními vtipy mezi předškoláky. A nejen jimi.

Jenže žádná vítězství v naší duši nebývají dokonalá a fragmenty z análního světa nám probublávají i do dospělé duše. Víte, kam mířím? Vše, co vypouštíme do ovzduší či vod, je takovým výkalem společnosti. Ovšem na jedné straně vidím názor, že kouřit a smrdět je naším výsostným právem. Kouřící motory není třeba zmenšovat či skrývat. Naopak. Je třeba na ně být hrdý. Viděli jste fotku, která slavila velký úspěch na sociálních sítích – auto s obřími výfuky a nápisem Fuck you Greta? Tak to je ono. 

Tuto skupinu si lze tedy představit jako hrdě stojící na své hromadě výkalů či vedle ní, ochotni bránit ji do poslední kapky krve.

Na druhé straně je skupina lidí hlásajících naprostou čistotu tohoto světa. Takový člověk, obrazně řečeno, naopak nevyměšuje vůbec. A když už, jeho výkaly budou mít barvu duhy a vůni fialek. Nestačí, že nevyměšuje on, nesmí vyměšovat nikdo. „Jak si dovolujete mluvit o penězích?“ zlobí se v diskusích o klimatických změnách. Jenže ono všechno o penězích je. V demokracii si dost dobře nelze představit, že by lidé podruhé zvolili politika, který by chránil přírodu za cenu velkých ekonomických ztrát. Řešení si lze představit právě přes peníze, tedy přesvědčit lidi, že levnější je požáru předejít než jej hasit. 

Jenže peníze, jak víme, smrdí. A do čistého, fialkovo-duhového světa extrémní části druhého tábora nepatří.

Hájí-li krajní část první skupiny sveřepě svou hromádku, druhá bude stejně sveřepě potírat každého, kdo jen upustí ze střev plyn. 

Vím, že teď naštvu obě skupiny. Ale základní mechanismus je stejný. Místo snahy o domluvu a reálnou akci bojujeme o hromadu výkalů. 

Či, možná trefněji, jsme jako dvě sekty, které se klaní stejnému božstvu. Jen se neshodnou na detailech liturgie. A to, jak známo, se neodpouští.

Autor je psychiatr a psychoterapeut. Zakladatel zdravotnického zařízení TERAPIE.INFO.