Máma je mistryně!

Je dvojnásobnou českou mistryní v latinskoamerických tancích, ale kvůli tomu by tento text nevznikl. Její příběh je výjimečný tím, že mezi oběma tituly uplynulo sedm let, během nichž se svým životním (nikoli tanečním) partnerem a trenérem v jedné osobě zplodila dvě děti. Takový návrat po sedmileté pauze na parket, kde se od ženy očekává dokonalá postava a fyzická kondice, to se v tanečním sportu ještě nestalo.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je sobota 23. března 2019. Mistry České republiky v latinskoamerických tancích se stávají – tak trochu překvapivě a s velkou podporou publika – Tereza Florová a její rumunský taneční partner George Sutu. Hraje hymna, zlínská hala bouří a Tereza vzápětí prohlásí: „Stalo se něco, co jsem si ani ve snu nedokázala představit. Za to chci hlavně poděkovat svému muži a mé mámě! Žiji sen, ale je za ním mnoho odříkání, tvrdé práce a slz.“

Kdo se i jen zběžně pohybuje v tanečním světě, ví, že nepřehání. Občas neuspává ona děti, ale děti ji. Občas jí její máma, která hlídá, volá, že už to nedává, končí a půjde raději někam normálně pracovat. V takové krizi musí zasáhnout její životní partner a dostat celou situaci do normálu, aby všichni byli v pohodě, taneční partner George nic nepoznal a oba se mohli soustředit jen a jen na trénink. „Psychicky je to náročné pro mě i pro všechny kolem. To je na mém návratu do vrcholového tancování to nejtěžší. A děti nesmějí trpět, jsou pro nás na prvním místě,“ říká šestadvacetiletá tanečnice.

 

Blackpoolské překvapení

Střih, vraťme se o osm let zpět.

Je sobota 28. května 2011 a v anglickém Blackpoolu právě vrcholí největší světová událost v tanečním sportu. Blackpool Dance Festival, absolutní high level, diamant mezi soutěžemi. Tereza Florová se svým partnerem Jakubem Drmotou tu udělají díru do světa, aniž na to oba vůbec pomyslí. Na startovní listině věkové kategorie Under 21 je 178 párů a cílem českého páru je postoupit alespoň do třetího kola, tedy mezi top 96. Jenže pak je z toho osmačtyřicítka, moment, dokonce čtyřiadvacítka, ne, to přece vůbec není možné, ale ano, je, oba se ocitají v semifinálové dvanáctce nejlepších, ani nevědí jak, tělo už vypovídá službu, protože každá skladba má dvě minuty a v každém kole je jich pět, Tereze se chce zvracet, ale je „happy jak dva grepy“, samo sebou dostat se mezi šestici finalistů není šance, takže už se ani nelíčí a nepřidává na vybledlá místa těla hnědidlo, což je jinak naprostý rituál, a Jakub si z vší té euforie odchází ven zapálit. 

„Jenže najednou slyšíme, že do finále vyhlašují naše číslo, jsme v absolutním šoku,“ vypráví Tereza a ještě teď, po tolika letech, jí z toho naskakuje husí kůže, „Kuba letí zpět, cestou odhazuje cigaretu i sportovní bundu, tančíme a nechápeme, z čeho ještě bereme sílu, a když to celé skončí, celá hala stojí a tleská.“ Je z toho finálové páté místo pro Českou republiku, jejíž druzí zástupci zůstali kdesi za první stovkou, a zážitek, který už asi nic nepřekoná. 

 

„Blackpool byl pro mě sen,“ říká Tereza. Tehdy jí bylo osmnáct, a ačkoli tančila již od svých pěti let, její kariéra se začala právě v té době slibně rozjíždět. S Kubou závodili rok a půl – když se prvně sešli na zkoušce na parketu, vypadali, jako by se tanečně narodili jeden pro druhého. Jenže napoprvé z toho nic nebylo.

„Kuba byl z Prahy, já z Ostravy. Trval na tom, abych se přestěhovala, jenže já chtěla dojíždět, bylo mi šestnáct, měla jsem v Ostravě trenéra, školu i rodinu. Z dalších zkoušek už sešlo, Kuba nechtěl na takový kompromis přistoupit. A tak jsme oba hledali dál.“ Jenže na takto vysoké úrovni se partner hledá těžko, a tak když se po půlroce nečekaně sešli na jednom soustředění v Praze, byli oba stále sami. „Trenéři nás na semináři logicky postavili k sobě a pak si nás zavolali. Řekli nám, že to, co viděli, má obrovský potenciál a byla by škoda ho nevyužít.“ Tři dny nato Jakub vše přehodnotil a Tereza jela do Prahy znovu. Další měsíce oba týden co týden pendlovali mezi Prahou a Ostravou a pak se rozjeli na světové soutěže. Takový už je kočovný život tanečníků.

V lednu 2012 stanuli, oba devatenáctiletí, na mistrovství České republiky na nejvyšší příčce. V daném roce to byla jejich první a jediná soutěž. Byla zároveň poslední.

 

Počkej na mě deset měsíců

Jen pár týdnů nato Tereza zjistila, že čeká dítě. Ano, byla překvapená, ale to jen proto, že se podařilo něco, o co se se svým přítelem, o čtyřiadvacet let starším trenérem Jaroslavem Kučerou, už zhruba rok snažili. Vážně? Opravdu chtěla takhle mladá plánovaně přerušit slibně rozjetou kariéru? Ale Tereza to tak ani dnes nevidí. „Hlava a srdce mi říkaly, že na dítě je ten správný čas. Nechtěla jsem nic přerušit. Chtěla jsem, aby na mě Kuba počkal deset měsíců, a pak jsem chtěla pokračovat. Když máte motivaci a ctižádost, nikdy není konec.“ Takže ještě jednou, opravdu se nebála, že s dítětem to bude složitější? „Ne. S dítětem to není složitější. Je to tak, jak si to člověk udělá. Takhle mě vychovávala máma. Říkala: Když budeš myslet pozitivně, všechno bude pozitivní. Když budeš vnímat jen negativa, tak to bude vypadat podle toho.“

Ze zprávy o mateřství prý byla máma štěstím bez sebe, trenér Jarda taktéž. S Jakubem to bylo horší. „Vysvětlovala jsem mu, že se nerozcházíme, že si dáme jen deset měsíců pauzu. Vím, že jsi naštvaný, zklamaný, říkala jsem, ale ještě toho můžeme hodně dokázat. Odpověděl, že o tom zkusí přemýšlet, ale že se musí ze všeho nejdřív jít opít. Rozhodoval se dva týdny. Pak mi napsal, že bude tančit se svou bývalou partnerkou. Byl mladý, paličatý, rozjetý, pochopila jsem to. Dodnes se mnou není v kontaktu, jen se na mě vždycky někoho zeptá a mně se to donese. Nějak mi to asi nedokázal odpustit. Každý jsme šli svou cestou, on žije a tančí v Hongkongu a vede si velmi dobře.“

Narodila se malá Nela a s pomocí mámy, která nastoupila jako au-pair, se Tereza záhy skutečně vrátila na parket, i když ne naplno a hlavně ne na dlouho. „Jarda řekl, že by chtěl ještě druhé dítě. Bylo mu pětačtyřicet, takže jsem řekla, že pokud, tak hned.“ Necelý půlrok nato byla znovu těhotná. Dva roky a dva měsíce po Nele přišel na svět Max.

„Děti mě změnily mentálně. Vnitřně se cítím tak na čtyřicet – v tom dobrém. Tělo je samozřejmě zhuntovanější a opotřebovanější, ale určitě mi to změnilo hlavu, musím se starat nejen o sebe, ale i o ně. Samozřejmě, není to tak u každého, ale mně první těhotenství prospělo, a to druhé ještě víc. Pohybuji se jinak, mám větší rozsah. Po Nelince jsem byla něco jako babochlap, alespoň jsem se tak cítila. Po Maxovi jsem zženštěla, říkají, že jsem taková queen.“

 

Návraty a rozchody

Taneční pauza s dětmi nebyla první. Svou první soutěž absolvovala jako sedmiletá, na klání s názvem Třinecký Benjamínek byla tehdy třetí. Jenže když přišla puberta, přestalo to partnera bavit a také ona zjistila, že ztratila potřebnou motivaci. Tři roky cvičila, chodila běhat, dělala atletiku, ale taneční boty nechtěla ani vidět. „Když bylo v Ostravě mistrovství světa, máma mě přemlouvala, že se půjdeme podívat. Ale já že ne, že nechcu. Nepřemlouvala mě, věděla, jaká jsem paličatá. Po tátovi.“

Po třech letech si pak zašla znovu na trénink, jen tak. Rodiče se tehdy rozváděli, byl to pro ni i ventil stresu. A plamínek jako by se zase rozhořel. „Mami, mě to asi zase začíná bavit,“ svěřila se doma.

Vystřídala pár tanečních partnerů, a když to vypráví, sebevědomí jí opravdu nechybí: „Moje největší prokletí je, že skoro všechny chlapy časem přetancuju.“ Hledat a najít bylo složité, zvlášť se dvěma dětmi. Mnohým partnerům to vadilo, už předem měli pocit, že bude trávit víc času doma než na tréninku. A když už jednoho našla, skončil kvůli zdravotním problémům. Jenže ona se nevzdala a dál a dál vytrvale psala každému, kdo ji zaujal. Tak došlo i na George Sutu, někdejšího vicemistra světa i Evropy v mládeži.

„Jarda jel tehdy porotovat na soutěž do Rumunska a přišel za ním Georgův trenér. Prý jsem Georgovi psala, ale musím být už nějaká stará, ne? Kolik že mi je, tak pětatřicet? Jsi vůl, odpověděl Jarda, je jí pětadvacet. A tak si George koupil letenku. Zatančili jsme si, nechal mě den napnutou, i když se prý rozhodl hned. Děti mu nevadí, miluje je. A když má někdo rád naše děti, tak není co řešit.“

 

Čtyři dny pro odpočinek

Logistika tanečního páru, kdy jeden žije v Bukurešti a druhý v Ostravě, nadto s dvěma malými dětmi, není jednoduchá. Ale kde je vůle a chuť, jde všechno. Ze začátku jezdil on do Česka a ona do Rumunska, postupně z toho byla stále častěji Ostrava. Když George přijede, Terezina maminka mu předá klíče od svého bytu a nastěhuje se k dceři, kde ostatně tráví i tak většinu času coby babička na plný pracovní úvazek. Každodenní trénink obnáší minimálně šest hodin. „Přijdeme, strečujeme, dáme si kávu, bez které nemůžeme být, pak trénuje každý sám a ten druhý se dívá, potom spolu. K tomu sami učíme jako trenéři, i to je vlastně trénink. Odejdeme z domu ráno v deset a vracíme se večer v osm, mezitím mi máma přivede děti do haly, abychom se víc viděli.“ Plus je třeba přičíst cesty na soustředění, za zahraničními trenéry, na soutěže, často v sérii několika víkendů za sebou.

Pauza v tanečním sportu de facto neexistuje, tělo by ji nezvládlo, respektive potřebovalo by příliš mnoho energie, aby se znovu dostalo do formy. „I týden je moc,“ tvrdí Tereza Florová. „Tělu prý stačí čtyři dny na regeneraci, jak nám řekli dietologové.“ 

Dá se tenhle maraton vydržet? Týdny, měsíce, roky? Náročné je to hlavně na psychiku. Tělo vydrží hodně, s hlavou je to horší. „Ne že bych se zhroutila, ale třeba sedím na gauči a zničehonic brečím. Moje tělo takhle ze sebe dává všechno pryč. A druhý den jsem v pohodě. George zase onemocní, když je vyčerpaný. Dostane horečku, ale trvá to jen dva dny. Každé tělo je z jiného těsta a reaguje jinak.“

I chuť skončit se občas dostaví a je přirozenou reakcí organismu. „Teď před mistrovstvím jsme se hádali jen kvůli tomu, že jsme se třeba špatně chytli za ruku nebo že se jeden podíval jinam, než měl. V takové chvíli Jarda posadí každého z nás na opačný konec sálu. Zabijte se klidně pohledem, řekne, ale vyřešíte to tím, že se spolu nebudete bavit.“

A co řekne šéftrenér a hlavní kouč, to platí. A vesměs i funguje.

Jak ovšem funguje vztah mezi mužem a trenérem v jedné osobě – a tanečním partnerem, který je s jeho ženou na parketu v hodně intimním kontaktu? „Můj muž samozřejmě trochu žárlí,“ odtuší Tereza. „Asi jako každý chlap. Ale taky ví, že nemá důvod. Pro mě byl taneční partner vždycky jako brácha. Zastávám názor, že mít s tanečním partnerem vztah je to nejhorší, co může být. Protože když se něco pokazí doma, je to na tréninku nanic, a naopak. Vztah je vztah – a tanec je práce. Tečka.“

Aktuálně 48. pár světového žebříčku (jen pro představu, v současnosti je v něm přes dva tisíce párů a za magickou hranici je považována první padesátka) se chce časem dostat do top 30 a úplný cíl, zatím spíše jen sen, je top 10. To je také meta, kdy se statisíce korun, ba miliony vložené do taneční kariéry každého úspěšného tanečníka začnou vracet, respektive kdy dostává za umístění na soutěžích peníze. Jinak si většina tanečníků, včetně Terezy, vydělává tím, že učí ostatní. 

„Chci tancovat, dokud to půjde a děti mi to dovolí,“ říká Tereza Florová. „Říkala jsem původně, že skončím, až mé druhé dítě nastoupí do školy, což je za tři roky. Ale uvidíme, ten cíl asi ještě dosažen nebude. No, tak v pětatřiceti bych už opravdu chtěla odložit botičky na podpatcích a věnovat se porotování a trénování. Ale pokud tam nebude top 10 a neudržíme se v ní nějaký ten rok, nekončím!“ směje se.

A jak už trochu víme, když ona se zakousne, tak... nepustí.

 

Vypěstovat kytku

„Moje milovaná Terezko,“ napsala své dceři na Facebook Iveta Florová po letošním vítězství na mistrovství republiky. „Jsem pyšná máma a vím, že je to tvrdě zasloužené vítězství. Tvoje první taneční krůčky začaly v pěti letech a pak to byly roky dřiny, odříkání, výher, ale samozřejmě i porážek, které k tomu patří, aby sis uvědomila, že nikdy nesmíš polevit a vzdát se svého snu.“ 

Ale výsledek není ta hlavní motivace. Tou je pro Terezu úspěch a obdiv, možnost být vzorem pro své děti (ano, malá Nela už samozřejmě tančí), což si připomene vždycky ve chvíli, kdy je kvůli soustředění či soutěžím třeba deset dnů nevidí, ale pak přijdou lidi a děkují jí za to, co předvedla, a děti hlaholí do telefonu: Maminko, my jsme tě teď viděli v televizi a celý den jsme koukali na live stream!

„To, že tancuju, nedělám kvůli sobě, ale kvůli svým dětem, protože když budu dobrá a budu jednou, kdoví, finalistkou mistrovství světa, zajistím své děti, aby se měly dobře, protože budu vyhledávanou a dobře placenou trenérkou.“

Na tréninku je tvrdá, stejně jako byl a je Jarda na ni. Chceš být šampion? Pak se připrav na to, že budeš chodit domů s brekem, budeš toho chtít nechat a tvrdit, že na to nemáš. Ovšemže máš. Když jsi na dně, není důvod skončit. Je to důvod se ode dna odrazit. Když už tě to nenaplňuje, tak O. K. Ale když jen nemůžeš, tak já říkám, že můžeš. Odpočiň si, jdi se domů vyspat a pak znovu přijď.

Už jako malá říkala, že chce být úspěšná tanečnice a výborná trenérka, která dokáže vychovat „super baby“. Ze „špindírek v teplákách“ udělat nádhernou kytku. Skutečnou ženu od vlasů až po boty. Ne svoji kopii, ale bytost, která má svou vlastní krásu a své vlastní sebevědomí. 

Protože tanec, to není jen hobby či povolání, ale životní styl.

„Já se už ve dvanácti letech chovala a oblékala jako dvacetiletá, a takhle to má většina tanečnic a tanečníků. Pečují o sebe, líbí se jim moderní věci a moderní život, žijí v době, která je nebo bude, nikoli která byla. Hodně cestují a poznají tolik míst na světě jako nikdo jiný. Myslím, že taneční svět naučí lidi v dnešní složité době fungovat. Být soběstačný, zařídit si letenku a ubytování, domluvit se v cizím jazyce.“

Tak ještě jednou, stojí ta oběť za tohle všechno? zeptám se, ale Tereza se ani nezamyslí. V tomhle má, jako ostatně v mnohém dalším, zcela jasno: „Není to oběť. Je to krása.“

 

P.S. Ve chvíli, kdy byl dopsán tento text, Tereza Florová s Georgem Sutu dotančili v italském Pieve di Cento na velké soutěži v konkurenci nejlepších párů světa. Absolvovali pět kol a zastavili se až na 13. místě, prvním nepostupovém do semifinálové dvanáctky. Za sebou nechali 261 párů, místo ve světovém žebříčku si zatím udrželi. 

 

Autorka je vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama