Cappuccino dobývá svět

Názory

"Fenomén hipsterských kaváren mě fascinuje už dlouho, protože na ně při cestách často narážím tam, kde bych je vůbec nečekal," píše se v pravidelném sloupku Lehce pod čarou.

Audio
verze

Pár týdnů na přelomu roku jsem strávil v Íránu. Kdo tuhle zemi plnou pohostinných lidí někdy navštívil, se mnou jistě bude souhlasit, že oproti Evropě je tu hodně věcí opravdu odlišných. Z historických budov dýchá kouzlo Orientu, při dlouhých přejezdech vidíte namísto lesů jen poušť a ze zdí na vás kromě četných kamer shlíží také velké obrazy duchovních. Ženy musí chodit zahalené, alkoholu se tu legálně nenapijete a Big Mac si také nedáte.

Té exotiky se mi v jinak turisticky bezpečném Íránu dostalo vrchovatě, až na jeden detail. Ještě na letišti v Praze jsem předpokládal, že při snídaních budu odkázaný na datle a čaj někde na rušném tržišti. Namísto toho jsem ale každý druhý den popíjel cappuccino a konzumoval anglickou snídani, které chyběla jen vepřová slanina, v kavárně nerozeznatelné od podniků v Praze nebo Berlíně.

I v Íránu totiž mají hipsterské kavárny. Když vejdete dovnitř, poznáte je na první pohled – za velkým kávovarem obvykle najdete moderně oblečené dívky a muže se stylově zastřiženými vousy, z reproduktorů hraje indie nebo techno a všude je spousta pokojových rostlin. Sedí se na všem možném, od pestrobarevných křesel přes barely až po staré školní židle.

 

Fenomén hipsterských kaváren mě fascinuje už dlouho, protože na ně při cestách často narážím tam, kde bych je vůbec nečekal. Třeba v takovém nepálském Jomsomu. Městečko leží na úpatí Annapurny, bezmála tři tisíce metrů nad mořem. Přesto na jedné z prašných ulic můžete najít kavárnu se spoustou květin a nábytkem z palet, kde vám uvaří výběrovou kávu. Když tedy zrovna funguje elektřina. A ve výčtu bych mohl pokračovat. Chudé a turisty opomíjené Moldavsko, rumunský venkov, a dokonce i Čína... tam všude jsem na podobné podniky narazil.

Jak se v těch místech objevily? Párkrát jsem se bavil s majiteli a příběh byl vždycky stejný. Na počátku stojí mladí lidé, kteří na sociálních sítích sledují, co se děje v zahraničí. A rozhodnou se kus světa přinést také k sobě domů.

Letos mi bude třicet a s jistou nadsázkou si troufám říct, že hipsterské kavárny představují McDonaldy mojí generace. Ať už je člověk kdekoli na světě, může si díky nim na chvíli odpočinout v prostředí, které dobře zná, a vždycky si vybrat z podobné nabídky.

Zároveň v nich ale vidím mnohem víc než jen vlaštovky globalizace. V první řadě obdivuji úsilí majitelů, kteří dokážou podobný podnik vybudovat. V Himálaji se dosud pro nedostatek stromů běžně topí jačím trusem. Nedovedu si představit, jak v téhle oblasti někdo sháněl dřevěný nábytek a kávovar.

Smekám také před odvahou majitelů a návštěvníků dělat věci jinak. V teheránských kavárnách jsem několikrát sledoval pozoruhodnou scénu. Do podniku přišla žena, na přivítanou si potřásla rukou s mužskou obsluhou, sundala šátek a usedla ke stolu. To gesto nebylo jen pozdravem, ale tichou manifestací názoru. Potřesení rukou mezi mužem a ženou se v íránském konzervativním státě považuje za velmi neslušné, a odhalené vlasy jsou dokonce zakázané.

A přesně proto hipsterským kavárnám fandím. Do světa se totiž díky nim nešíří jen cappuccina a dobrá snídaně.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement