Procházím změnami

Kultura

Třicátník se setká s mladou, divně vypadající dívkou, která ho požádá, aby ji svezl na kole – tak začíná povídka psaná pro květnový Reportér.

Audio
verze

„Svezeš mě?“

Nemohlo jí být víc než dvacet. Seděla na houpačce. Husté černé vlasy jí kolem tváře povlávaly ve větru. Na sobě měla stylové bílé retro šaty s krajkami a volánky. Vypadala divně. Ale to já taky. Už třetí den jsem nosil tričko s Alicem Cooperem. Hnědé manšestráky se na mně pomalu rozpadaly a na levé botě se mi dělala poctivá krokodýlí tlama.

Táhlo mi na třicet, byl jsem single a už několik měsíců jsem žil ve městě, které mě děsilo.

 

„Svezeš mě?“

Seděl jsem na kole. Byl to favorit, starší než já. Koupil jsem ho v bazaru za čtyři stovky a čas od času na něm vyrazil za město. Ta mladá brunetka v srandovním oblečení chtěla, abych ji na kole povozil. Před pár dny mi upadl nosič. Nebylo by nijak těžké přimontovat ho zpátky, jenže mi chyběly ty správné šroubky a… prostě jsem na tyhle věci nebyl.

Mnohem víc mě bavilo vytvářet ilustrace k Martinovým povídkám. S Martinem jsem se znal od puberty. Patřil k největším psychopatům, jaké jsem kdy potkal. V Martinových povídkách figurovaly oživlé domy střílející nábytek po kolemjdoucích, zmutovaní komáři, obří nahé ženy v semišových kozačkách… Na podobné specialitky byl Martin expert. Mnou ilustrované povídky vkládal na své webové stránky. Sem tam se k jednotlivým příspěvkům objevil nějaký komentář. Ohlasy nebyly nijak valné, ale nás to bavilo.

 

„Svezeš mě?“

Za zády jí stál poměrně velký a zchátralý dům. Vypadal, že tu takhle stojí už aspoň milion let. Všiml jsem si pozůstatků něčeho, co dřív mohly být chrliče. Střecha se propadala, přes okna byly zatažené závěsy. Dívka se zhoupla. „Líbí se ti?“

„Jako ten barák?“

„Hm.“

„Nevím.“

„Jak to?“

„No… zkrátka nevím, jestli se mi líbí. Jsou věci, o kterých to rozhodně prohlásit nemůžu, a těch je poslední dobou čím dál víc.“

„Aha.“

Nezdálo se, že by se jí moje odpověď nějak dotkla. Dál se pohupovala a byla naprosto v cajku.

„Máš hezký kolo,“ řekla.

„Je to favorit,“ odpověděl jsem a doplnil informace o tom, kolik stálo a kde jsem ho koupil.

„Svezeš mě?“ zeptala se.

Vysvětlil jsem jí, že nemám nosič. Důvod jsem nezmiňoval.

Tentokrát ji moje odpověď zklamala. Nebo se mi to možná jen zdálo, těžko říct. Každopádně se mi dost líbila a nechtěl jsem, abysme po tak slibném začátku ztroskotali zrovna na chybějícím nosiči.

„Můžu tě vzít na štangli.“

„Tak jo.“

„Ale seš dost hubená.“

„A to vadí?“

„No jen… že… by tě mohla trochu tlačit do…“ Nedokázal jsem pokračovat.

„Do zadku?“

„Jo,“ přisvědčil jsem.

Skousla si spodní ret a pokývala hlavou, jako kdyby se na moment hluboce zamyslela.

„Vydržím to.“

„Fakt?“

„Jo.“

„Tak sedej.“

 

Vzali jsme to po lesní cestě. Kolem obličeje mi poletovaly dívčiny vlasy, šimraly mě v nose, na tvářích, měl jsem jich plnou pusu. Každou chvíli ukázala na nějaký pařez, strom, keřík, klikatící se potůček, všechno komentovala způsobem, nad kterým mi zůstával rozum stát. Byly to vážně ujeté a dost znepokojivé přednášky, kterým jsem ani za mák nerozuměl.

Zastavil jsem u ostružinového keře. Pár ostružin jsem natrhal a dívce je nabídl. Zavrtěla hlavou.

„Nemáš ráda ostružiny?“

„Ne.“

„Fajn.“

„Pojedem?“

 

Dojeli jsme k rybníku. Na opačném břehu seděli dva rybáři. Položil jsem kolo na zem a vstoupil na úzkou lávku. Díval jsem se do vody, jestli v ní neuvidím ryby. Pár jich tam skutečně plavalo. A jedna z nich byla přichycená u břehu. Několik dnů stará rozkládající se mršina pohupující se na hladině. Dívka si k ní klekla, vzala rozpadající se tělo do dlaní a zabořila do páchnoucího masa obličej. Žvýkala ho a hltavě polykala. Z té podívané se mi zvedl žaludek a radši jsem se odvrátil a pozoroval drobné vlnky třpytící se v zapadajícím slunci.

Když dojedla, omyla si tvář, vstala a protáhla si záda.

„Pojedem?“ zeptala se.

„Hele, nechci nic říkat, ale právě jsi snědla shnilou rybu.“

„Jo.“

„Je ti dobře?“

„Myslím, že jo.“

 

Cestou zpátky jsem se snažil dýchat pusou, takže jsem ji měl opět plnou dívčiných vlasů.

Když jsme přijeli k domu, byl už skoro večer.

„To byla hezká projížďka,“ řekla.

„Jo. To byla.“

Všiml jsem si postavy stojící na zápraží.

„To je tvůj táta?“ zeptal jsem se.

„Ne. Strejda.“

„On žije s váma?“

„Je na tom něco zvláštního?“

„Ne.“

„Máme velkej dům. Žije nás v něm kolem dvaceti.“

„Kolem dvaceti? Copak to nevíš přesně?“

„Číslo se čas od času mění. Někdo přijde, jinej odejde.“

Nechtěl jsem v tom šťourat. Především jsem jí nevěřil ani slovo. Barák sice působil, že by mohl být plný squaterů, ale ten chlápek na zápraží rozhodně jako squater nevypadal. Spíš jako nějaký šlechtic z osmnáctého století. Pravda, dost odrbaný šlechtic…

Přestože občas mluvila jako chovankyně ústavu a jedla shnilé ryby, pořád se mi dost líbila.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Tereza.“

„Pěkný.“

„A ty?“

Prozradil jsem jí svoje jméno. Nic na něj neřekla.

„Nechceš jít na chvíli dál?“

„No… už je trochu pozdě, ne? A taky, máš tam rodiče a všechny ty strejce.“

„Těm to nebude vadit. Naopak, mají rádi návštěvy. Pořád si k sobě někoho vodí.“

Zaváhal jsem. Byla už skoro tma, čekala mě dlouhá cesta zpátky do města, neměl jsem blikačky, a i když byla Tereza fakt pěkná, nebyl jsem si úplně jistý, jestli se s ní mám dál bavit. Byla dost zvláštní, dokonce i na mě.

„Tak co?“

„Dobře,“ souhlasil jsem.

 

Mluvila pravdu. Dům byl skutečně plný lidí. Trousili se po chodbách, posedávali a polehávali v jednotlivých místnostech, chodili nahoru a dolů po točitém schodišti. Takhle zevnitř mi dům připadal ještě větší, než když jsem na něj koukal z cesty. Všichni byli navlečení v těch směšných starobylých hábitech, které se na nich za chůze rozpadaly. Nikdo s nikým nemluvil, nikdo se na nikoho nepodíval. Asi stoletá stařenka stála u zdi a dlouhým, špínou zaneseným nehtem škrábala omítku. Sice nikdo nemluvil, ale domem se nesly tiché ševelivé hlasy, poletovaly nám kolem hlav jako papíroví ptáci, kteří co nevidět vzplanou a promění se v černý popel. Každý dům či byt v sobě nese pach majitelů. Někdy jsou to vůně příjemné, jindy méně, ve většině případů je nemůžete ani cítit. Pach tohohle domu byl… masitý. Mnoho zdejších nájemníků si na svých cestách chodbami a místnostmi nosilo talíře, až po okraj naplněné, dle mého odhadu, syrovým masem. Strkali si jednotlivá sousta mezi lesknoucí se rty, žvýkali je a polykali. A v tu chvíli mi došlo, že to, co slyším, nejsou žádné tiché a ševelivé hlasy, poletující kolem mě jako papíroví ptáci, kdepak, bylo to mlaskání.

Dům, jeho obyvatelé a vlastně i celá ta situace, do níž jsem se dostal, byli natolik divní, absurdní a nepochopitelní, až se mi to líbilo. S ničím podobným jsem se do té doby nesetkal a najednou jsem měl pocit… Už jsem naznačoval něco o tom, že nejsem moc sociálně přizpůsobivý. Často jsem míval pocit, že jsem na světě jaksi navíc, nic mu nepřináším a on nepřináší nic mně, nejsem ostatním lidem nijak prospěšný, tedy snad kromě Martina, zkrátka jejich životy ničím neobohacuju. A někdy, vlastně dost často, jsem míval dojem, že mi to ostatní vyčítají, že s mou existencí nejsou tak docela spokojeni.

Tady jsem nic takového necítil.

Tereza mě odvedla do svého pokoje. „Sedni si,“ řekla a ukázala na postel. Bolely mě nohy, tak jsem ji poslechl. Dvěma zhoupnutími jsem zkusil měkkost matrace a pak jsem koutkem oka zahlédl, jak se na podlahu svezly bílé šaty. Putoval jsem očima od porcelánově bílých nohou přes zarostlý klín, vystouplá žebra, drobná ňadra až k její tváři.

„Nezavřem dveře?“ zeptal jsem se.

Žádné tam nebyly. Chodbou se stále míhali lidé, chodili sem tam, bez zjevného cíle.

Tereza mi zatlačila dlaněmi na ramena. Položil jsem se na záda a složil si ruce za hlavou. Rozepla mi kalhoty a stáhla je dolů. To samé udělala s mými trenýrkami. Marně jsem se snažil vzpomenout, kdy naposled k něčemu takovému došlo, kdy mi stahoval trenýrky někdo jiný než já sám.

Potom mi naznačila, ať si sednu a zvednu ruce. Za vteřinu se k hromádce na zemi připojilo i moje tričko se zmačkanou tváří Alice Coopera, který se na mě ďábelsky šklebil.

Teď jsme byli oba nazí.

Přitiskla se ke mně a políbila mě na rty.

Do pokoje vešel některý ze strýčků. Chvíli stál u okna a zíral ven do tmy. Potom se sebral a vyšel zpátky na chodbu. Než to vypuklo naplno, stačil jsem ještě zahlédnout mladičkou dívku, která se posadila na zem, na kolena si položila talíř s nevábně vyhlížejícím masem, a aniž by nám věnovala jediný pohled, začala se krmit.

Kdysi, ještě na základce, nám při rodinné výchově pouštěli autentický záznam porodu, který skončil až poté, co ze sebe žena dostala placentu.

Proč o tom mluvím? Proč jsem v tak vzácném okamžiku myslel zrovna na tohle?

Bylo to, jako bych se miloval s placentou. Tak byla vlhká, kluzká a výživná. Pronikla všemi otvory, všemi póry mého těla. Byl jsem jí plný, cítil jsem ji v sobě, jako bijící srdce.

Byl to nejlepší sex v mém životě.

 

Projížděl jsem nočními ulicemi města. Domů se mi ještě nechtělo, tak jsem zašel na diskotéku.

Bylo tam plno mladých lidí. Smáli se, ječeli, postávali u baru, tancovali na parketu, líbali se a osahávali v zastrčených koutech, lili do sebe piva, panáky, barevné drinky. Duněla tam přebasovaná elektronická hudba, ze které mi zaléhaly uši. Tolik se to lišilo od prostředí domu, jímž jsem ještě před pár hodinami procházel a miloval se v něm s Terezou, na kterou jsem nedokázal přestat myslet.

Stále jsem ji v sobě cítil, zanechala ve mně trvalou, nesmazatelnou stopu.

Pozoroval jsem zdejší holky, jejich odhalená stehna, hluboké výstřihy. Jejich taneční kreace, obscénně našpulené rty, a veškerá dobrá nálada mě rychle přešla. Znovu jsem si potvrdil, že tenhle svět není pro mě, že jsem se narodil pro něco jiného a že je mi celá tahle exhibice proti srsti.

Vyšel jsem ven a zamířil ke kolostavu. Už jsem sahal po klíčcích od zámku, když mi cosi vyjelo hrdlem do úst. Vyplivl jsem to do dlaně a prohlédl si to. Byl to kus tkáně purpurové barvy, jejímž povrchem prokvétaly tenké žilky. Věděl jsem, že je to jedna z těch věcí, kterou ve mně zanechala Tereza. Usmál jsem se, vložil si to zpátky do úst a polkl.

„Máš pěkný kolo.“

Kousek ode mě stála holka s namalovanou pusou, piercingem v pupíku a potetovanými stehny. Musela si mě všimnout na diskotéce a sledovat mě až sem.

„Je to favorit,“ řekl jsem.

„Já se v kolech nevyznám.“

„Já vlastně taky ne. Řekl mi to prodavač.“

Z výstřihu se jí drala zpocená prsa. Měl jsem chuť dotknout se jich, ale něco takového nepřipadalo v úvahu. Miloval jsem Terezu.

„Svezeš mě?“ zeptala se.

Musel jsem ten den vypouštět obzvlášť silné feromony, jinak si to nedokážu vysvětlit.

„Nemám nosič.“

„Sednu si na štangli.“

„Tak jo.“

 

Další den jsem nešel do práce. Odpoledne jsem si přečetl dlouhý mail od Martina. Psal mi, co se mu za poslední dva týdny stalo, jak mu kocour onemocněl zánětem močových cest, jak se pohádal s kolegyní v práci, nazval ji krávou, a jak toho lituje, o novém námětu na povídku, o dalším zamítavém dopise potenciálního nakladatele, o rozbitém toustovači, o dojmech, které v něm zanechalo sledování filmu Brain Damage, o tom, že jeho přítelkyně už týden nedostala krámy, o budoucích plánech a tak dále.

„A co ty?“ zněla poslední věta Martinova mailu.

Tak rád bych mu napsal o Tereze a tom zvláštním domě, do kterého mě zavedla. Ale bylo mi jasné, že musím být opatrný, že s něčím takovým bych se neměl svěřovat ani nejlepšímu příteli, a tak Martinův mail zůstal bez odpovědi.

Připravil jsem si batoh, uložil do něj skicák, sadu uhlů a pastelek a překročil tělo s rozbitou a vydlabanou lebkou a otevřeným hrudním košem, jehož obsahem jsem v noci naplnil igelitku. Teď jsem ji vyndal z mrazáku a nacpal do batohu.

Potom jsem se rozloučil s tím příjemným bytem, ve kterém jsem strávil tolik hezkých chvilek, zavřel za sebou dveře, sjel výtahem do přízemí, hodil klíče do schránky, sedl na kolo a rozjel se k domu.

 

Tereza seděla na houpačce a usmívala se na mě.

Před domem se shromažďovali jeho zvláštní obyvatelé. Ruku v ruce jsme k nim zamířili. Nad námi se snášel soumrak, vycházely první hvězdy. Tereza na mě promluvila slovy, která už mi ani v nejmenším nepřipadala cizí.

Připojili jsme se k procesí a společně vešli do domu.

 

Autor se narodil v roce 1986, vyrůstal v Nové Bystřici na Jindřichohradecku, prošel mnoha zaměstnáními (tiskař, prodavač, pomocný dělník, skladník, redaktor, řidič). Je autorem povídkových sbírek Američané jedí kaktusy, Ohromně vtipná videa a Napíšu Pavle, publikoval román Cobainovi žáci. Jeho texty vyšly i v různých časopisech, například Tvar, Host, Semtam, H_aluze, Psí víno, Protimluv. Žije v Českých Budějovicích.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama