Opravdu vítězný únor

Večer před projevem v Blair House, oficiální rezidenci pro hosty amerických prezidentů. Řeč, kterou si Havel (samozřejmě) napsal sám, je přeložená do angličtiny a koketuje se s myšlenkou, že právě v angličtině by ji prezident přednesl. Madeleine Albrightová proto přivádí jistého Franka Greera, špičkového komunikačního poradce a „speech coache“, trenéra přes projevy. Muže, jenž pomáhá vrcholným politikům i globálním organizacím a kterého v budoucnu čeká spolupráce třeba s Nelsonem Mandelou, Billem Clintonem nebo Barackem Obamou. 

Greer Havla žádá, aby mu text svého projevu přečetl nahlas... a po dvou odstavcích vypadá, že omdlí. „Havlův váhavý, zadrhávající, napůl mumlavý přednes, vyhýbání se očnímu kontaktu s posluchači i absence dramatického důrazu i dramatické pauzy ho zřejmě dovedly k názoru, že Havel by neudělal dojem ani na schůzi místního rodičovského sdružení,“ napíše Michael Žantovský o čtvrtstoletí později v rozsáhlé biografii nesoucí prostý název Havel.

Je dost možné, že právě tahle epizoda s Greerem Václava Havla definitivně utvrdila v přesvědčení, že chce v Kongresu mluvit česky. O překlad se postará Žantovský, jehož angličtina je výborná. 

A o té hluchotě, o té bude ještě řeč. 

 

Opojení a smích

Že by se Václav Havel coby hvězda středoevropských revolucí roku 1989 a nový československý prezident měl vypravit do USA, byla myšlenka, která se podle pamětníků zrodila snad už zkraje ledna 1990, tedy pár dní po Havlově zvolení. Kdo přesně s ní přišel, se už určit nedá, Michael Žantovský nicméně vzpomíná, že jistojistě o ní mluvily třeba právě Madeleine Albrightová (v Praze narozená americká diplomatka a politička, pozdější první žena v čele ministerstva zahraničí USA) či Rita Klímová, disidentka a mluvčí Občanského fóra, která se tou dobou připravovala na post velvyslankyně ČSSR ve Washingtonu. „Vašku, musíš dostat na svou stranu americkou vládu a Kongres,“ cituje Žantovský Klímovou ve zmíněné Havlově biografii. 

Velmi záhy také do Prahy dorazila oficiální pozvánka z Bílého domu – prezidentem byl George Bush starší a William Luers, jenž byl v osmdesátých letech americkým velvyslancem v ČSSR a s Havlovými se úzce spřátelil, soudí, že brzké pozvání byl z Bushova pohledu chytrý krok. „Václav Havel dodával lidem jako prezident Bush lesk,“ směje se Luers.

A nakonec – idea výpravy za oceán se od první chvíle zamlouvala i samotnému Havlovi. Okamžitě prý se začal zaobírat body, o nichž chtěl hovořit v Oválné pracovně, i obsahem projevu k zákonodárcům.

Havel měl Ameriku rád. Ač duší Evropan, na Státech ho „brala“ svoboda. „To je, myslím, vcelku jednoznačné,“ říká Žantovský. 

O téměř dvaadvacet let dřív, na jaře osmašedesát, se Havel podíval do New Yorku. Pozval ho Joseph Papp, divadelní režisér a producent, který tenkrát v The Public Theater na dolním Manhattanu uváděl jeho hru Vyrozumění. Havel strávil v USA několik týdnů, viděl Ameriku, která se zrovna vzpamatovávala z vraždy Martina Luthera Kinga, Ameriku, která žila hnutím hippies, Ameriku, jejíž mladá generace demonstrovala proti válce ve Vietnamu.

Díky československému fotografovi Janu Lukasovi, jenž do USA emigroval o tři roky dřív, se dostal mezi české exulanty. Dnes už legendární je třeba Lukasův snímek, jak Havel v bytě v newyorské čtvrti Queens rozmlouvá s Ferdinandem Peroutkou. 

„Myslím, že ten pobyt byl pro něj formativní zkušeností. Havel se tak trochu zamiloval do květinového hnutí, atmosféra té doby se mu musela strašně líbit. New York, jak později často opakoval, byl městem jeho srdce a intelektuálové z dolního Manhattanu jeho krevní skupinou,“ říká diplomat Martin Palouš, Havlův blízký spolupracovník, jeden z prvních signatářů Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra. 

Načež se tehdy jednatřicetiletý dramatik vrátil domů, v srpnu spadla klec a dalších víc než dvacet let si (nejen) Václav Havel mohl nechat o Americe akorát tak zdát.

Což také skvěle ilustruje i onu absolutní surreálnost podzimu 1989 a jara 1990. Sedmadvacátého října, den před výročím vzniku republiky, ještě Havla přišli zatknout příslušníci StB. Pro jistotu – aby třeba nevystoupil na nějaké demonstraci. A jednadvacátého února stojí tentýž Havel u mikrofonu na Kapitolu a coby prezident své země promlouvá k americkým zákonodárcům, kteří jeho slova snad dvacetkrát přeruší aplausem. „Bylo to tak absurdní, že nám nezbývalo než si z toho pořád dělat legraci. Momenty opojení jsme střídali s momenty smíchu, jinak to nešlo,“ vypráví Michael Žantovský.

 

Úplně jiné sousto

První zahraniční cesta, hned 2. ledna 1990, zavedla Václava Havla do Německa, respektive obou německých republik: během jediného dne se prezident sešel v Berlíně s politiky (stále ještě existující) NDR a v Mnichově s představiteli Spolkové republiky. 

Martin Palouš, který cestu organizoval, vzpomíná, jak její detaily domlouval po telefonu v kuchyni u sousedů, protože jeho rodině komunisté telefon sebrali. Po Německu následovaly výjezdy do Varšavy a Budapešti, tedy k nejbližším sousedům.

Spojené státy představovaly úplně jiné sousto. Havel a jeho lidé měli pochopitelně jen velmi mlhavou představu, jak se taková velká státní návštěva organizuje. Všechno se řešilo za pochodu, chaos byl prý takřka všeobjímající a komunikace mnohaúrovňová a vzájemně se překrývající. 

Někdy v první půlce ledna byli do USA vysláni Havlův mladší bratr Ivan a právě Martin Palouš – jako předvoj, navazovači kontaktů. V New Yorku bydleli u bývalého ambasadora Luerse a jeho ženy Wendy, ve Washingtonu zas byla jejich hlavní spojkou Madeleine Albrightová. 

„Byli jsme takoví emisaři sametové revoluce, snažili jsme se Američanům popsat, co se u nás děje. A byli jsme vysoce v kurzu! Jednak Ivan byl Havel, což byl tahák, a navíc Američané jsou někdy takoví až dětinští entuziasté, hrozně je zajímalo, co jsme zač. Živého disidenta do té doby nikdy neviděli!“ směje se Palouš. 

Doma v Praze se mezitím úctyhodně rozrůstal seznam pasažérů, každý jeden měl prý zcela neprůstřelný důvod, proč prostě musí do USA letět taky. A Havel nikomu neuměl říct ne. 

Cestovalo se zhruba stomístným vládním Iljušinem IL-62M, jenž neměl šanci doletět do Washingtonu na jeden zátah. A tak se konalo mezipřistání v Reykjavíku (kde prezident mimo jiné zhlédl představení své Asanace v islandském národním divadle) a poté ještě v Kanadě, kde se zas setkal nejen s premiérem Mulroneym, ale i s československými krajany včetně Josefa Škvoreckého.

Načež iljušin dosedl na přistávací dráhu Andrewsovy letecké základny v Marylandu. 

Bylo 20. února 1990. 

 

Exoti

Pražský hrad je oficiálně nejrozlehlejším funkčním sídlem hlavy státu na světě a Žantovský vzpomíná, jak se v něm noví obyvatelé (včetně Václava Havla samotného) snažili v prvních prezidentských týdnech nezabloudit.

Načež přijeli do Washingtonu, poprvé v životě spatřili Bílý dům a... on to byl takový bílý dům. „Docela velký, docela hezký, to jo! Ale prostě bílý dům,“ vypráví Žantovský. Což je, mimochodem, pocit, který zažívá mnoho návštěvníků amerického hlavního města. Člověk má prostě asi tendenci očekávat, že ho jedno z center globální moci ohromí.

„Tím ale nechci říct, že jsme nebyli jak spadlí z višně. Byli!“

Oválná pracovna, nejslavnější kancelář světa. George Bush starší přijal Václava Havla nesmírně vlídně a přátelsky. Zazněly gratulace, slova obdivu, načež Havel podle oficiálního zápisu předestřel Bushovi některá z témat, o nichž bude následujícího dne mluvit i v Kongresu. Například že nepřijel žádat Spojené státy o přímou hospodářskou pomoc. Že důležitější je teď pro Československo „know-how“: „Potřebujeme poradit s volbami, s ekonomikou, životním prostředím i vzděláváním. Zajímá nás intelektuální pomoc.“

Schůzka přímo v Oválné pracovně byla podle dobových dokumentů relativně krátká, nicméně po ní se oba prezidenti a jejich týmy odebrali do jídelny na víc než hodinový pracovní oběd, kde se některá témata řešila konkrétněji.

Žantovský vzpomíná i na zjevný vizuální kontrast, který panoval mezi americkou a československou stranou. „Nebylo možné si toho nevšimnout.“ Zatímco Američané prý byli všichni elegantní, dokonalí, „tým Havel“ se do fazony teprve dostával. „Já jsem třeba ještě nebyl moc ostříhanej, Saša Vondra zas oblečenej... Museli si o nás myslet, že jsme trochu exoti. Což jsme přesně byli.“

Nicméně celkově bylo setkání s americkým prezidentem úspěšné, i Havel byl prý spokojen a spadla z něj určitá nervozita, která se poznala tak, že působil poněkud roztěkaně.

Následujícího dne pak prezidenta čekal projev v Kongresu.

 

Symbol

Promluvit k oběma komorám amerického zákonodárného sboru, tedy ke Sněmovně reprezentantů i Senátu, je výjimečná příležitost, opravdová čest.

Havel byl pro Američany hvězda. „Viděli v něm inspirativní osobnost, která mluví o hodnotách, o morálce, zodpovědnosti. Takové věci se v Kongresu neslýchají každý den,“ vzpomíná Wendy Luersová, manželka už citovaného Billa Luerse, někdejšího amerického velvyslance v Československu a Havlova přítele. „Víte, v Kongresu, stejně jako v kterémkoliv jiném parlamentu světa, většina členů většinu času poslouchá jen na půl ucha. Václava však poslouchali všichni a stoprocentně. Byl pro ně symbolem konce studené války a euforie, která kolem toho panovala.“

Havlův projev sestával ze dvou částí. V první se prezident zaobíral probíhajícími změnami v Evropě z hlediska politického, v druhé pak z filozofického. Američtí zákonodárci jej opakovaně přerušovali ovacemi, mnohdy vestoje, přičemž frekvence a intenzita potlesků se zvýšila poté, co Havel přešel k filozofické části projevu. „Lidi jeho úvahy milovali, jeho humanismus byl inspirující,“ říká Bill Luers. „Havlovým politickým názorům naproti tomu ne každý v Americe rozuměl. Václav kupříkladu moc nevěřil v politické strany. Americká politika přitom stojí právě na existenci dvou velkých stran,“ připomíná. „Upřímně, já nevím, jak na kongresmany zapůsobila Havlova politická doporučení. Co ale můžu říct jistě, je, že nejdůležitějším faktorem jeho přítomnosti v USA byl osvěžující tón, který Václav dodal postkomunistické Evropě.“

Za jeden z nejdůležitějších momentů Havlovy řeči v Kongresu je dodnes považován ten, kdy československý prezident požádal Spojené státy o asistenci SSSR: „Nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. (…) Čím dřív, rychleji a pokojněji se SSSR začne ubírat po cestě skutečné politické plurality, respektu k právům národů na svébytnost a k fungující, tedy tržní ekonomice, tím lépe bude nejen pro Čechy a Slováky, ale pro celý svět.“ 

Ovace vestoje. 

„Vizionářská slova, že?“ říká Luers. „Škoda, že se ta pomoc ze strany Západu moc nekonala.“

„Já osobně ale považuji za ještě důležitější část projevu tu, v níž Havel mluví o zkušenosti s totalitou a o poznání, které z ní vzešlo,“ namítá Martin Palouš, kterého s Havlem už v době hlubokého komunismu sblížila právě záliba ve filozofii.

Havel kongresmanům řekl, že vedle problémů a hrůz totalitní systém lidem (mimoděk) přinesl i něco dobrého: „Zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil. Člověk, který se nemůže hýbat a aspoň trochu normálně žít, protože je zavalen balvanem, má víc času přemýšlet o svých nadějích než ten, kdo takto zavalen není.“ Právě onou schopností „nahlédnout občas i trochu dál“ pak postkomunistické země mohou obohatit Západ, řekl Havel, a jako jistou ochutnávku nabídl myšlenku, „že vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté“. 

„Kongresmani v tu chvíli vyskočili na nohy a začali tleskat a já si pak v nějakých novinách, snad ve Washington Post, přečetl komentář, v němž autor tvrdil, že většina z nich určitě neměla ponětí, o čem Havel vlastně mluvil,“ směje se Palouš. 

Projev, stejně jako předtím návštěva Bílého domu, byl každopádně obrovský úspěch. Naprostý triumf. 

Havlovi se ulevilo. 

A ještě víc se ulevilo jeho mluvčímu: Žantovského následně odvedli kamsi do sklepa, do ordinace kongresového lékaře. Ten mu konečně profoukl uši, které měl Žantovský beznadějně zablokované už od přeletu nad Atlantikem. Když jeho šéf stál u řečnického pultu, mluvčí musel značnou část slov odezírat ze rtů. Ještě roky pak s Havlem měli takový vtípek: „Když on zmínil, že hovořil k oběma komorám Kongresu, já mu vždycky řekl, že ve skutečnosti jsem k nim hovořil já. On, Havel, že mluvil ke mně – a já byl k jeho slovům hluchý.“ 

 

Chlapeček v cukrárně 

New York, druhá část Havlovy americké cesty. Prezident se hned po příletu z hlavního města převlékl do džínsů a svetru a s pár blízkými a dlouholetým kamarádem Milošem Formanem vyrazil do East Village, do slavného hudebního klubu CBGB. Forman později vzpomínal, že Newyorčané Havla poznávali i na ulici. 

Následujícího dne absolvoval prezident takřka neskutečný maraton – od snídaně u starosty Davida Dinkinse přes návštěvu Metropolitního muzea (jehož ředitelem byl tehdy Bill Luers), setkání s generálním tajemníkem OSN Javierem Pérezem de Cuéllar či recepci v Human Rights Watch až po převzetí čestného doktorátu na Kolumbijské univerzitě a dvě večerní akce: velkolepý koncert v katedrále St. John’s Divine, kam Havlovi přišla vzdát hold snad půlka americké hudební a herecké smetánky, a neformální večeři s přáteli-spisovateli na jevišti Vivian Beaumont Theater nedaleko Central Parku. 

Michael Žantovský vzpomíná, že Havel byl šťastný a uvolněný, občas se prý tvářil „jako chlapeček, kterého pustili do cukrárny“. 

Wendy Luersová, která spolu s manželem značnou část newyorského programu připravovala, zas vypráví o zoufalství agentů FBI, kteří se v největším americkém městě měli starat o Havlovo bezpečí a kteří – když prezident na Páté avenue zničehonic vystoupil z auta s tím, že se chce projít – beznadějně hlásili do mikrofonků ukrytých v rukávu: „We have no control over this president.“

Načež, pozdě v noci, nekontrolovatelný prezident nastoupil zpátky do iljušinu a zcela vyčerpaný intenzivními americkými dny se vydal zpátky do Prahy. Tak, aby pětadvacátého února, v den výročí komunistického puče z osmačtyřicátého roku, stihl z balkonu na Staroměstském náměstí parafrázovat výrok Klementa Gottwalda: „Vážení přátelé, rád bych vám oznámil, že jsme se právě vrátili z Ameriky.“ Dav na náměstí propukl ve šťastný smích. 

„A pak jsme šli všichni domů pozdravit rodiny a vyprat košile a druhý den ráno už jsme zase letěli,“ vzpomíná Michael Žantovský. 

Do Moskvy, za Gorbačovem. 

Ale to už je zas jiný příběh. 

 

Příběh Williama Luerse čtěte zde.