Nejvyšší Železničáři, rač nám zachovati jídelák

Vlak EC 174 má sice vyjet z hlaváku až v 10:25, ale párek šedesátníků si už ve čtvrt objednává pití. Venku je krásně; slunce nerespektuje lednové zvyklosti a chová se jak v březnu. Muž s dámou mají chuť na bublinky, ale takhle dopoledne váhají, je-li to vhodné.

„Ano,“ říká jim chápavě vrchní číšník Pavel Peterka, „pan Oulický ve filmovém Saturninovi tvrdil, že gentleman nepije dopoledne alkohol ani o dovolené, ale já četl studii, podle níž šampaňské nebo koňak můžete pít dvacet čtyři hodin denně.“

Muž s dámou objednají malou lahev sektu, takže když pan Peterka projde okolo nás, pochvalně zamručíme.

„Kdyby byla neděle,“ prohodí tiše, „zeptám se jich, jestli už byli v kostele.“ Vlak se – hezky pintlich – rozjíždí směrem do Holešovic: „Nejspíš by řekli, že ne, a tak bych naznačil, že není špatné přijmout u nás nějakou tu krev a tělo Páně...“

My jsme zatím srabi, dáme si nealko.

„Takže malé plzeňské pivo, nejzdravější pití? Nevím jak vy, ale já ještě nečetl, že by z něho někdo dostal například úplavici.“

Nikoli, zázvorový čaj.

„K službám – máme čerstvě nastrouhaný zázvor.“

 

Praha-Holešovice

Do první stanice jedeme jen devět minut, ale zjistíme si základ – vrchnímu Peterkovi je padesát jedna let, v jídelních vozech pracuje dvacátým rokem, a když nepracuje (obvykle stráví osm dní ve vlaku, osm dní doma), žije v obci Písečná u Jeseníku: „Tam jsem dnes vstal ve dvě ráno,“ popisuje, „ve tři sedl do auta a pak to mám jak podle jízdního řádu: za čtyřicet minut Hanušovice, za hodinu dvacet Žamberk, o další hodinu později Hradec; pauza na kafe u benziny, po šesté vjíždím do Prahy a v sedm jsem na firmě čili u odstavného nádraží v Michli: většinou to takhle vyjde, protože mám z vlaků nastavené, že o minutu dřív je brzy, o minutu později pozdě, jezdí se přesně, tečka...“

Přijíždíme do Holešovic. Náš jídelní vagon je předposlední, odděluje první třídu od druhé. Restaurace o pěti malých a pěti větších stolech se nachází směrem k jedničce – směrem ke dvojce rychlý bar.

Personál jídeláku je trojčlenný: Vedle pana Peterky tu máme druhého Pavla, což je kuchař, a Andreu, která pomáhá se vším možným, ale hlavně jezdí s minibarem po celém vlaku – nejčastěji si cestující poručí kávu nebo čaj.

„Je po svátcích, lidi se dávají dohromady finančně i dietně, k tomu pořád covid,“ povídají si ti tři, „takže se dnes nedá očekávat žádná divočina.“

Ale kdo ví, možná se pletou. Ze druhé třídy si přichází k barovému okénku koupit občerstvení zhruba čtyřicetiletá žena – až bude za pár hodin sedět u našeho stolu, zjistíme, že jde o slečnu Janu.

Evidentně není hloupá a mohla by být krásná; pořád v ní něco je. Něco zvláštního: „Jaké víno máte? Ajaj, takže dvě malé lahve francouzského sauvignonu a dvě toho moravského veltlínu, nebudeme troškařit.“

Čili čtyři kelímky?

„Stačí jeden, jedu sama – tak jsem alkoholička, to je v pohodě.“

Pan Peterka nesouhlasí: „Prostě jen umíte cestovat, jste naše duše – 236 korun.“

„Tak to necháme za tři stovky,“ dává slečna dýško, načež přátelsky varuje, že „se ještě staví, ono to půjde rychle...“.

Všichni se zasmějeme, ale dopředu připusťme, že se slečnou Janou to dnes může dopadnout všelijak.

Za sebou necháváme Prahu a kocháme se pohledem na divoké skály, lemující vltavský břeh.

„Nelahozeves!“ zvolá Peterka.

Tázavě se na něj podíváme.

„Antonín Dvořák!“

Než se zmůžeme na odpověď, vyráží s kolegyní Andreou (které ovšem říká Andulka) a několika objednanými kávami do jedničky. Vlak jede stočtyřicítkou, nic jim nepřeteče.

Jinak káva je samozřejmě základem taky pro obsluhu – vrchní Peterka hlasuje pro zákon, podle nějž by měl mít každý číšník před otevřením hospody (poté, co vyvětral, prostřel, všechno nachystal) svatých deset minut jen pro sebe, kdy si dá kávu, „a nikdo ho v tu chvíli nesmí rušit“.

S čímž souhlasí i kuchař Pavel, k němuž nás přilákala vůně – právě začal vařit pro sebe a zbylé dvě třetiny personálu kotel jídla, které není na menu, totiž hovězí krk: „Dnes bude s knedlíkem a třeba pozítří to dojíme s těstovinami; přece nemůžeme pořád dokolečka obědvat svíčkovou.“

Turka už má kuchař Pavel v sobě: sám si svoje kafe vybírá i mele, dbá na kvalitu. Je mu šedesát jedna let a řídí se tím, že „po příchodu do práce má kuchař nejdřív ze všeho postavit vodu na kafe“.

V restauraci zatím sedí jen čtyři hosté, tak si s tímhle Pavlem máme čas povídat a zjišťujeme, že býval většinu života číšníkem. Ještě před deseti lety ve vlaku obsluhoval hosty, zatímco pan Peterka vařil, pak se ale prohodili. „Už jsem vyhořel, začal být nepříjemnej,“ přiznává a hezčími vzpomínkami se vrací do mládí, kdy „v karlovarském Interhotelu flamboval v bílých rukavicích pro ruské konzuly“.

Sám uznává, že dnes už velkou gastronomii nedělá. Snaží se co nejlépe uvařit snídaně nebo osmažit řízky, ale třeba svíčkovou ráno nafasoval od kuchařů ve firemní kuchyni na odstavném nádraží a ano, všem chutná, ale on ji vlastně jen ohřívá, za dvě minuty má hotovo.

O což tolik nejde: „Vyhořel jsem částečně proto, že jsem měl svou práci rád, ale po revoluci otevírali restaurace různí restituenti nebo herci a úroveň šla hrozně dolů. Poslední dobou se to zaplaťpánbůh zvedlo, ale teď už jsem na restart starej.“

Na práci v kuchyni si nestěžuje, to spíš na některé dnešní hosty. „Pro mě ani není hostem člověk, který si sedne, objedná jednu vodu a zapne notebook – host je ten, kdo konzumuje a můžu si s ním povídat... Vyhořel jsem proto, že to bylo rok od roku horší. Počítače někdy na každém stole, talíř nemáte těm lidem kam položit, to proto jsme se s Pavlem Peterkou prohodili. On má ke vztahu k hostům svatozář a trpělivost, kterou já ztratil...“

Panu Peterkovi zatím vyhoření věru nehrozí.

Osamělému seniorovi, který pil od Prahy malé pivo, úspěšně doporučí „šišky s mákem a máslem jako od babičky“, nám s fotografem každému tři nožičky „párků od pana Dolejšího, jsou z masa“, zdůrazňuje, „k tomu kváskový chléb...“.

Sice jsme šilhali po sázených vejcích, ale Peterkově líčení se těžko odolává. Kolega poznamená, že je jeho přítelkyně vegetariánka, a kdyby jeli spolu, s „masovými párky“ by byla potíž, a Peterka odpoví, že teď můžeme všechno: „Co se odehraje v hospodě, to tam zůstane – do jídelního vozu vidí jen Nejvyšší Železničář, o němž nevíme, jestli a jak je podřízený tomu skutečně Nejvyššímu, a každý náš čin odjede s vlakem do nenávratna...“

U Mělníka ukazuje pan Peterka zámek a zamýšlí se nad tím, jestli se vlévá Vltava do Labe, nebo naopak, což nás lehce zmate, ale tento problém prý řešili bratři Justové „ve své úžasné analýze Smetanovy Vltavy“, kterou neznám – podle Peterky jde o jeden z plodů zasazených Voskovcem a Werichem, kteří jsou nosným sloupem jeho života.

Až se zítra vrátíme, o Osvobozeném divadle budu vědět plus minus všechno.

 

Ústí nad Labem

V 11:39 přijíždíme do Ústí, nalepili jsme se na Labe. Až skoro do Drážďan nás čekají úžasné výhledy: „Jak jsem z těch severomoravských Sudet,“ přiznává Peterka, „vždycky jsem myslel, že to tady je škaredý, zamořený průmyslem. Poprvé jsem tímhle krajem projížděl až roku 2002 po nástupu do služby a nechápal, jak nádherná to je krajina. Než začal blázinec s covidem, kolikrát byl vlak plný lidí z celého světa, kteří se v tomhle úseku nalepili na okna, koukali a fotili a točili...“

V Ústí samozřejmě obdivujeme Střekov, jehož zřícenina vrací Peterku k myšlenkám na divadlo.

„Na Střekově,“ říká, „má letní scénu ústecké Činoherní studio a já se znám s uměleckým šéfem Davidem Šiktancem, je to náš štamgast. Jednou hráli od osmi Sen noci svatojánské, kam bych býval rád zašel, ale byl jsem ve službě a ve 20:20 jsme projížděli z Německa do Prahy. V Děčíně jsem proto zašel za panem strojvedoucím, jestli by v Ústí u zdymadla nemohl pozdravit produkci na Střekově pořádným zatroubením, což pro mě udělal... To víte, své štamgasty si musíme hýčkat.“

Do jídeláku nastoupil mladý dez--orientovaný pasažér, jehož hýčkání bude obtížné, protože neumí česky, německy, anglicky, rusky ani polsky.

„Nejspíš Turek,“ poznamená Peterka, když jde kolem nás, „ale my se spolu nějak domluvíme.“

A skutečně, jde o Turka – za chvíli mu jakýmsi univerzálním jazykem vychválí krásu Istanbulu a naservíruje malý sekt.

Turek si není jistý tím, kde je, a nejspíš ani tím, kam jede. Rukama nohama dává najevo, že potřebuje zásuvku, ale ty v jídelním voze nejsou, stejně jako tu chybí wifina: „Zásuvky nevedeme,“ říká Peterka česky, protože turecky by to nezvládl: „Máme pivo a pěkný výhled. A jinak jedeme nach Berlin, heute abend Hamburg.“

Turek přikyvuje a z krabičky vytahuje cigaretu – Peterka zvolá: „no smoking, sir,“ načež si vzpomene, že jeho maminka v Písečné napekla plech povidlových buchet, které k polední kávě nabídne kolegům jakož i nám. Chvíli se upejpáme, protože nám to připadá předčasně protekční, ale Peterka se zeptá: „Byli jste na vojně? Kdo dřív přijde, ten dřív žere.“

 

Děčín

Vlak chvíli stojí, což je pro kuřáky ideální příležitost na procházku po nástupišti.

Taky není od věci si touhle dobou v jídeláku poručit oběd – obvyklé české ceny, svíčková za 159 korun a podobně, se za chvíli v Německu zvýší zhruba o čtyřicet procent.

Vrcholky kopců nad Děčínem pokrývá sníh.

Pan Peterka nadšeně vypráví, že tady kousek stojí „pětasedma Líza“, parní lokomotiva, „která s námi kdysi, když jsme jezdívali hodně zvláštních vlaků, byla až ve Švýcarsku...“

O Líze hovoří s láskou, ale zároveň se brání tomu, že by byl fanatickým šotoušem. „Na druhou stranu je pravda,“ uznává, „že třeba to malé nádraží v Písečné mě provází od dětských krůčků – jako malý cvrček jsem tam pomáhal posunovat nákladní vlak tažený parní lokomotivou nebo si sám mohl stáhnout závory... Od jedné paní jsem dostal červenou čepici, pak jsem vzal zlomené topůrko od sekyrky, k němu vystřihl kolečko z papundeklu, napatlal ho nazeleno a udělal si dětskou výpravku; to mi mohlo být tak osm, a znal jsem zpaměti všechny stanice mezi Krnovem a Šumperkem...“

Vlak už se rozjel po proudu řeky a pan Peterka se vynořuje do reality: „Pozor,“ upozorní osazenstvo, „držet sklenice a lahve, občas mají tendenci padat.“

Když míjíme zastávku Dolní Žleb, řekne „herzlich willkommen in Deutschland“. Upozorní na sto let staré, ručně natahované nádražní hodiny a sochu svatého Vojtěcha za oknem: „Vojtěch je patronem lodníků,“ vysvětluje, „takže ho šífáci zdraví houkáním a někteří strojvedoucí to přejali. Teď už jsme v Německu, protože hranice probíhá středem řeky – se slzou v oku se díváme do rodné vlasti na druhém břehu, tak jako čeští bratři, když prchali do exilu...“

 

Bad Schandau

Do jídeláku podruhé zavítá slečna Jana – tentokrát chce čtyři malé lahve, ale pouze sauvignonu. Děkuje francouzsky, merci beaucoup, ale nejčastěji ze všeho komunikuje citoslovcem uf-uf, uf-uf. Kousne do domácí buchty a odfrkne, že je příliš suchá. Kdyby pekla buchty ona, rozhodně vláčnější, což pana Peterku jistě mrzí – na druhou stranu dává slečna opět vysoké dýško. Zjevně váhá, nezůstat-li u zdroje, a vypráví, že jede do Hamburku, kde dělá servírku, jenomže těžko soudit, možná ji už nedělá: „Mám Hamburku plný zuby,“ vysvětluje: „Asi se vrátím do Prahy, lidi jsou tam jako roboti. Z poslední hospody mě vyhodili, protože jsem prý byla příliš veselá, ale to spíš oni jsou zoufale neosobní. No nic – radši si půjdu sednout s vínem na místo, aby mi někdo neukradl kufr, bon voyage.“

Peterka znovu zdůrazní, ať si pití přidržuje, protože když vjedeme na výhybku nebo „do oblouku“, jak říkají železničáři zatáčkám, může být zle. „Taky v případě rychlého brždění, které už mám v uchu – jakmile vzduch uletí pod vagon, vběhnu mezi lidi, ať drží flašky, což jsem neprozřetelně udělal, když jsme v srpnu vezli do Prahy německého prezidenta Steinmeiera. Nedomyslel jsem, že s ním jsou borci z ochranky, a ti neměli daleko k zákroku, protože mé varování vyhodnotili jako mimořádnou situaci.“

Jedeme pod pevností Königstein – stále v krajině jak z National Geographic – a Peterka je rozněžnělý, protože obsluhu německé prezidentské výpravy považuje za čest (doporučil ho přítel spisovatel Jaroslav Rudiš, čímž se stal štamgastem číslo jedna).

 

Dresden Hbf

Pod Drážďany začíná placka, která se bohužel potáhne až do našeho cíle.

Pan Peterka se mezi zákazníky přešaltoval na němčinu, jen nám říká nadšenou mateřštinou: „Drážďanská opera vpravo, vlevo Zwinger a přístaviště lodí, no a teď, teď vám ukážu vlaky, které jezdí do pohádky – vidíte? Tady stojí funkční parní železnice, kterou se svezete k zámku v Moritzburgu, kde natáčeli Popelku...“

Máváme českému vlaku, který míří z Kielu do Prahy: „Hele, naši – a v jídeláku mladej Gejza!“

Nastupují další Němci, ale Peterka je nejdřív zdraví česky: „Dobrý den, Guten Tag.“ Vzápětí jde načepovat pár plzeňských hladinek a vyzve kuchaře Pavla, ať naklepe řízky.

Po chvilkovém frmolu se zadívá na Labe a vypráví, že je vlastně Plaváčkem jídelních vozů, protože práci přijal ve dnech, kdy byla v Praze povodeň.

Vyzveme ho, ať se ve vzpomínkách vrátí ještě hlouběji. Z matčiny strany byli mužští příbuzní u dráhy, takže se chtěl stát výpravčím v Písečné nebo vlakvedoucím, ale měl špatné oči. „Dostal jsem se na obor kuchař-číšník, učil se na hospodského v Šilheřovicích, a to s vidinou, že pak budu dělat pro Spotřební družstvo na vesnici.“

V Šilheřovicích měli studenti vrchního číšníka, který založil kulturní klub a zasvětil učně do poetiky Osvobozeného divadla nebo Semaforu. „Tehdy jsem zjistil, že v sobě mám kus komedianta, a všechno vyvrcholilo tím, že jsem po čtyřicítce vystudoval v Olomouci divadelní a filmovou historii...“

Pan Peterka miluje umění – víme, jak si cení přátelství s Jaroslavem Rudišem, ale i o dalších umělcích může vyprávět klidně až na konečnou: „Vrcholným zážitkem je paní Soňa Červená, která s námi jela v tomhle hamburském vlaku několikrát. Poprvé za mnou přišel do kuchyně oddílový číšník s tím, že v první třídě sedí nějaká pěvkyně Černá, která chce zeleninový salát, což mi vrtalo hlavou a říkám, jestli to není spíš Červená, a že prý jo, tak vzdychnu, ty seš vůl!, protože jsem si vzpomněl třeba na to, jak hrála u Wericha v Divotvorném hrnci... Dal jsem se do pucu, vzal si papírek na autogram, byl přijat, a je to šarmantní dáma s nádhernýma očima. Dopadlo to tak, že mě pozvala do Stavovského divadla na Věc Makropulos, kam jsem vzal i maminku, a paní Červená si s námi po představení dala skleničku vína v Kolowratu...“

Vlastimilu Harapesovi tolikrát servíroval sázená vejce s parmazánem, až se domluvili, že pan Peterka může využívat název jídla Vejce mistra Harapese, a když jsme u těch mistrů, tak ještě jedna historka: „Přišel Jan Přeučil s Evou Hruškovou a on mě pořád oslovoval mistře, tak mu říkám, mistře, neříkejte mi mistře, ale trval na tom, že jsem mistrem svého oboru protože on náš obor zná – pan Přeučil hrál ve filmu Této noci v tomto vlaku vrchního v jídelním voze rychlíku z Košic do Prahy...“

V tuto chvíli je příběh přerušen, neboť pan Peterka odnáší čtenáři novin u stolku číslo sedm telecí líčka s okurkovým salátem: „Guten Appetit!“

 

Berlin Hbf

Pod Berlínem nadšeně ukazuje letiště Brandenburg a my zjišťujeme, že je blázen nejen do vlaků, ale například i do letadel nebo autobusů. Někdy by chtěl obsluhovat herce Václava Koptu: „Propovídali bychom celou jízdu, protože i já si hrál v dětství na autobusáka, místo volantu jsem měl poklici od zavařovacího hrnce... A ta letadla! Přál jsem si nastoupit k ČSA, dělat tam stevarda! Dodnes když jdu s manželkou na procházku a nad námi se objeví letadlo, zapínám na mobilu radar, abych věděl, co je to za typ a kam letí...“

Jak vjíždíme do Berlína, upozorňuje na další pamětihodnosti: „Například tady přistál plukovník hrabě von Stauffenberg po atentátu na Hitlera, aniž by tušil, že se ten atentát nepovedl.“

Což zní zajímavě, ale do jídeláku vchází slečna Jana a teď už se u nás usadí: „Uf-uf,“ zdraví.

I ona si nechá doporučit líčka na černém pivu s kaší, k tomu plzeň – když ji má před sebou, nadšeně tleská.

Konverzace se stává nepřehlednou, protože pan Peterka ukazuje špandavskou věznici, „poslední domov Rudolfa Hesse“, zatímco slečna Jana, uf-uf, vypráví o tom, jak žila v Tanzanii s americkým přítelem, který „mi celou dobu platil za antikoncepci a pak byl překvapenej, že nemáme děti, chápeš to?“.

Načež si dá další malou železniční plzeň.

Nad Berlínem už občas jedeme maximální rychlostí, dvoustovkou, a pan Peterka mezi roznášením pozdních obědů a mnoha Janinými uf-uf kompletuje svůj příběh: „Vyučil jsem se tedy hospodským, nastoupil u nás v Lipové do výletní hospody, nejdřív dělal kuchaře, pak radši číšníka a učil se od absolventů staré školy.“

Slečna Jana přikývne a řekne, že čte knihu Zázračný úklid od Marie Kondo, že měla v Tanzanii naštěstí uklízečku a že se sedm hodin ve vlaku nedá vydržet bez alkoholu.

Trpělivý pan Peterka pokračuje: „Říkali mi, ať jsem číšníkem, a ne obsluhujícím. Ať se pořád usmívám, nic si neberu, nenaštvávám se...“

Uf-uf, souhlasí Jana. A my už si taky objednáme pivo. Sledujeme slunce zapadající za továrnu na šicí stroje Veritas – a brzdíme.

Wittenberge

Pan Peterka nedává najevo, že už ho uf-uf nebaví, ale má svou taktiku: „Jsme ve stanici a vy chcete platit kartou, tak připravím účet – za jízdy nemusí fungovat signál.“

„Ano, prosím, uf-uf,“ dává Jana opět stokorunové dýško.

Peterka děkuje: „Všechno je v naprostém pořádku. Mimochodem, až sem sahala naše říše za Karla IV.“

Jana požádá o další pivo, ale empaticky přesedá k stolku číslo šest, kde si začne vyprávět s německou pasažérkou mixem němčiny, angličtiny i té své ufonštiny. Překvapeně zjišťujeme, že se Němka směje – zase tak chladní možná nejsou.

Pan Peterka v klidu vypráví o tom, kterak štamgast Petr Horák, starý filozof, pokaždé dostane účtenku za snídani a udělá z ní lodičku – Peterka loďky schovává v portmonce, a když pak jede k moři, vypouští je do vln.

Od stolu číslo šest se ozývá teatrální vzdychání, ale Němka si nestěžuje.

Peterka nejspíš váhá, jestli nezakročit, ale zaměstnáme ho objednávkou svíčkové – fakt dobrá, mám rád jídelní vozy!

 

Ludwigslust

Němka platí a rozzářeně opouští vlak, ještě dlouze mává slečně Janě.

Ta září taky: „Uf-uf, udělala jsem byznys. Jakožto amatérská lektorka angličtiny na volné noze ji budu onlajn učit, uf-uf! A Marie Kondo je super, protože si kupujeme hory kravin, moc vás prosím ještě o jedno...“

Pan Peterka naváže tím, že chtěl celý život někde rajzovat, což manželce úplně nevyhovovalo, ale ono beztak „není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka“, takže manželství vydrželo i Peterkův nástup ke dráze a funguje osmadvacátým rokem; dva synové jsou už dospělí.

Slečna Jana pomyslí mezi dvěma uf-uf na toho svého amerického šamstra, vlakem projede úklidová služba s novým toaletním papírem, jakýsi zákazník chce hemenex a kapučíno: „Tady prosím, bitte.“

Když pana Peterku firma za veliké vody přijímala, šéf odhadl, že tenhle chlap patří k menšině, která v jídeláku vydrží dlouho.

„Polocikánský život není pro každého, ale mě těšilo, že se podívám do Splitu, do Dánska nebo na Rujánu. No a druhá věc je ta, že jsem na nás pyšný – vždyť my Češi jsme skoro poslední v Evropě, kdo ještě provozuje tyhle klasické restaurace na kolech, ve kterých se doopravdy vaří, hladinka čepuje do skla a stoly jsou hezky prostřené ubrusem.“

V tu chvíli si turecký spolucestující pustí z mobilu hlasité kvílení dervišů, ale stačí, aby se na něj pan Peterka zadíval.

Slečna Jana si řekne o pivo a poradí nám dvěma s fotografem, ať večer zajdeme ve čtvrti Sankt Pauli do podniku BrewDog, což prý je pivařů ráj. Sice přidá pár hlasitých uf, ale Peterka ji nechává žít. „Kdybych chtěl,“ poznamená později, „tak si s ní poradím, ale hospodský má uvažovat diplomaticky a já ji vyhodnotil tak, že všechno myslí srdečně; není zlá. Navíc za ta dýška jí dej Pánbůh věčný nebe – vzorný spotřebitel.“

 

Büchen

Na tuto chvíli se pan Peterka těšil, uprostřed ničeho pod Hamburkem stojíme tři minuty ve stanici Büchen.

Tady kdysi založili s Jaroslavem Rudišem tradici – Peterka se svými štamgasty vybíhá na peron, dělají si selfie s pivem pod cedulí.

Jinak o Büchenu ví pouze tolik, že býval přechodovou stanicí mezi Východním a Západním Německem, ale skládá o něm říkanky:

„Když začal předloni první lockdown a vlaky nejezdily, tak jsem se doma vyfotil u stolu s pivem a k tomu napsal: Když já si dnes vzpomenu / jak mi bylo v Büchenu... Prostě Büchen je Büchen!“

 

Hamburg Altona

Posledních dvacet minut jedeme Hamburkem na Altonu, což je konečné, takzvaně šturcové nádraží.

Pan Peterka nám z okna ukazuje zelený plastový květináč na jednom balkoně a tvrdí, že ho možná vyráběl. „Když začal covid a mezinárodní vlaky tři měsíce nejezdily, tak jsem si našel práci u pásu tam u nás, ve fabrice na lisování plastu – vyráběli jsme na export třeba nočníky nebo přesně tyhle květináče...“

Pak poslední uf-uf, cesta utekla rychle: „Takže děkuju mockrát,“ vydává se slečna Jana hledat svůj kufr, „my pleasure guys, have fun in Hamburg.“

Pan Peterka s kolegyní Andreou vyprávějí, jak tu nedávno strávili Štědrý večer: „Měli jsme dvě hodiny pauzu na řízek se salátem a potom pokračovali zpátky do Berlína...“

My s kolegou fotografem pokračujeme do BrewDogu, kde chceme ochutnat vzácná piva, a kolem půlnoci děláme uf-uf.

 

Cesta zpět

Než v 10:35 vyrazí vlak EC 175 z Altony, praskne panu Peterkovi na služebních kalhotách zip, což ale moc nevadí, protože má zástěru.

Kuchař Pavel to nevydrží a slušně požádá jednu z prvních zákaznic, aby – když nic nejí ani nepije – odešla s počítačem do jiného vagonu: „My jsme restaurace.“

Náladu má ale dobrou, takže při smažení vajíček vypráví například o tom, jak dělal po revoluci číšníka v Lucerně a tři roky obsluhoval rodinu Havlových: „Jednou seděli Vašek Havel s Klausem na Černým koni, což je restaurace, vedle v kině byla premiéra Žebrácké opery, oni furt povídali, najednou se otevřely dveře a tam Olga s Livií: Tak co je, chlapci, jdeme na film! Vašek Havel řekl, Oli počkej, něco řešíme, a opravdu seděli dalších dvacet minut. Olga moc nechtěla, aby Vašek pil piva, ale on po pravdě odpovídal: Vždyť jsou jenom malý!“

V Drážďanech přistoupí dva němečtí mladíci a radují se, že vidí pana Peterku: „Svíčkovou a pivo!“ Německy sdělují, že vystoupí v Děčíně, kde zajdou na basket, ale potom míří do Prahy, ze které se v neděli chtějí vracet rozhodně zas s Peterkou.

Až ho to dojímá. „Spíš mě ale dojímá vzpomínka, jak nás štamgasti podpořili, kdykoli jsme během pandemie nemohli obsluhovat stoly. Chodili si na nádraží pro večeře s sebou, chtěli pivo do PET lahví, to potěšilo...“

Znovu jsme v onom úseku na hranicích, který byl až do covidu vlakovou atrakcí, a kdo viděl Česko poprvé takhle, musel si ho zamilovat.

Často bývalo plno, což se zatím nevrací; oba dva dny máme jídelák poloprázdný.

Tak snad v létě, uvidíme.

Možná už nikdy.

V Evropě vítězí bistra, která zaberou málo místa, šup šup, v mikrovlnce se ohřejí polotovary a potom zpátky na místo, milý zákazníku.

Bude to smutnější, ale výhodnější.

Pan Peterka se nechce trápit, v Ústí nad Labem chvíli vesele zpívá: „Ústí je jednou z nejkrásnějších stanic, protože poslední před Prahou. Pak už jsme doma, pokud tedy nepokračujeme do Bratislavy, ale to nás čeká až v úterý, zítra na otočku do Berlína...“

Na což my: „Chceme jet s váma!“