Mečiar chtěl moc, Klaus federaci nerozbíjel, říká Jan Kalvoda

Report

V dobách dělení federace býval považován za „ostrého hocha“ na české straně. Přesto říká, že společný stát měl podle něj hodnotu, o kterou bylo škoda přijít. Jak vzpomíná politik a právník Jan Kalvoda na rozdělení Československa a tvorbu české ústavy. V čem jsou její základní hodnoty a proč je podle něj prezident Zeman „důlní kanár“?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kdy jste vy sám získal pocit, že Československo definitivně směřuje k rozdělení?

Signálů o rozpadu federace byla v letech 1990 až 1992 bylo mnoho. Jedním z nich byl i výsledek jednání zástupců republikových parlamentů, z něhož vzešel návrh právního dokumentu, jímž by se federace, jak požadovala slovenská strana, obnovila znovu „zdola“, tedy smlouvou mezi Slovenskou a Českou republikou. Smlouva by obsahovala návrh nové ústavy, který by národní parlamenty poslaly do Federálního shromáždění. Stručně řečeno, proces přijetí by tak byl konformní se stávající ústavou a zachoval by právní kontinuitu Československa.

 

Tento krok byl považován za průlomový, ale dlouho nevydržel…

V únoru 1992 jsme se na jednání vedení obou národních rad v Milovech shodli na návrhu státní smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Po návratu slovenské delegace do Bratislavy dohoda opět padla

 

Proč mělo jít zrovna o smlouvu mezi oběma republikami?

Byla to podmínka slovenské reprezentace. Tehdejší ústava znala, po federalizaci v roce 1968, zákonodárné sbory obou republik a dávala jim právo usnášet se na záležitostech základního politického významu. Takže jsem navrhnul, aby se obě národní rady usnesly na návrhu federální ústavy, udělali z ní zákonodárnou iniciativu a obrátili se na Federální shromáždění se žádostí, aby ústavu přijalo.

 

Před volbami 1992 jste mluvil o tom, že jste buď pro samostatné fungování obou republik nebo pro plnohodnotnou federaci. Byly to otevřené dveře pro případ, že by se objevila po volbách na obou stranách vůle pokračovat?

Já jsem v určité fázi těch jednání dospěl k přesvědčení, že slovenská politická scéna úplně upřímně směřuje k samostatnosti. Veřejné projevy tomu ovšem nenasvědčovaly, pořád všechny ujišťovali, že jednají o funkční federaci. Proto jsem začal být trošku tvrdší, abych slovenské představitele, Mečiara a bratry Čarnogurské, přiměl trochu vylézt na světlo před jejich voliči.

 

Průzkumy tehdy nenasvědčovaly tomu, že by většina Slováků chtěla opustit federaci.

Proto mi přišlo docela poctivé, aby tamní politici řekli, k čemu skutečně směřují a voliči to od nich věděli. S Vladimírem Mečiarem se nedalo konstruktivně jednat, na jedné straně předváděl své performance, slzel v televizi, zapřísahal se federáciou… Ale to, co reálně dělal, byl pravý opak. Proto jsem začal takto argumentovat, i když mi to vyneslo hodně odsudků. Ještě více mi jich pak přineslo prohlášení, že mám-li volit mezi demokracií a federací, vybral bych si demokracii.

 

Tím jako byste naznačoval, že ve slovenské politice s Vladimírem Mečiarem nemusí být demokracie zachována.

Ano, tak to bylo myšleno.

 

Po volbách 1992 se ona teze „funkční federace nebo rozdělení“ vlastně stala základním postojem české strany.

Je to tak. Ale já se k nějakému autorství tohoto postoje nijak nehlásím. Osobně jsem až do konce považoval společný stát za lepší projekt a rozpad za neúspěch určitého politického procesu, o němž už se nikdy nedozvíme, zda byl nezvratný nebo nebyl.

Po volbách 1992 přešla jednání o dělení federace jednak na individuální setkávání Václava Klause a Vladimíra Mečiara a pak také na expertní týmy pro jednotlivé otázky. Zúčastňoval jste se i těchto jednání?

Ne, jen společných jednání vlád, expertní týmy se zabývaly především technickými záležitostmi, jako bylo například dělení majetku federace. Já jsem se věnoval především přípravě české ústavy.

 

Chystali jste ústavu českou nebo československou?

Nedávno jsem četl nějaké vzpomínky jednoho z účastníků té komise pro přípravu ústavy, jejímž jsem byl místopředsedou, ale fakticky výkonnou hlavou, protože formálním předsedou byl premiér. A v těch vzpomínkách bylo popsáno, jak se jeden ze členů komise ptal, zda tedy chystáme ústavu českou nebo federální a já jsem odpověděl, že samostatného českého státu. Záleželo mi na tom, abychom jí připravili dobře a zodpovědně.

 

V jakém smyslu slova?

Ústava, tak jak jí ji chápu, je základní zákon země, který neobsahuje jen techniku rozdělení moci nebo výčet lidských práv, ale má také hodnoty, které vyjadřuje. A mě šlo o to, abychom právě takovou ústavu připravili.

 

Nebyla právě příprava české ústavy tím, co měl na mysli Vladimír Mečiar, když říkal, že si česká strana v utajení chystala kroky k vyhlášení samostatnosti?

Práce na nové ústavě vlastně začala už v roce 1990 v České národní radě. Potom vznikla společná komise obou národních rad a Federálního shromáždění, vedl ji tehdy Alexander Dubček. Ta práce ale nevedla k žádnému cíli, protože nebylo jasné, pro jaké uspořádání státu má ta ústava být. A z tohoto přešlapování na místě se někdy v polovině roku 1992 přešlo na práci na ústavě samostatné České republiky. Vím, že Vladimír Mečiar hovořil o nějakých tajemných plánech české strany na to, jak se osamostatnit. Pokud myslel práce na přípravě ústavy, tak ano, ta opravdu vznikala. Pokud mluvil o něčem jiném, tak je to pouhá fikce.

 

Ústava není jízdní řád

Na to, jak to byl důležitý dokument, na to nebylo moc času. Těžko mohlo vzniknout samostatné Česko bez ústavy…

Byla to hodně intenzivní doba, která podle mého názoru vedla k velmi uspokojivému výsledku.

 

Nalezl byste dnes ­­– s odstupem třiceti let – na tehdy přijaté Ústavě České republiky nějaké podstatnější chyby?

Spíš bych tam nalezl chybějící místa než chyby. A rozhodně bych za chyby nepovažoval to, co se dnes ústavě vyčítá. Že tam chybí termíny, do kdy má prezident jmenovat premiéra nebo ministra, že tam chybějí sankce a podobně.

 

Ústava přeci není jízdní řád ani trestní řád…

Není a není to ani manuál politického provozu. Na těchto výhradách se ukazuje nekonečná bolest české politiky zřejmě zděděná ještě z komunismu, a to instrumentální pojetí práva. Tehdy byl i zákon na provedení hospodářské pětiletky. A i po třech dekádách u nás přetrvává chuť na všechno dělat nebo novelizovat zákon. Přišel nový problém nebo něco neznámého, šup, uděláme zákon. Už třicet let mě to stejně dráždí. Pokud jde o ústavu, ta předpokládá že výměnou za získání ústavní funkce přijmete nějakou zodpovědnost a složíte slib.

 

Kde mimo jiné říkají, že budou ústavu respektovat.

A nejen to. Je tam formulace, na kterou jsem docela hrdý i po letech. Mám na mysli slib členů vlády: ti říkají, že „budou respektovat ústavu a zákony a uvádět je v život“. V tom je automaticky zakotven předpoklad, že se budou aktivně podílet na prosazování ducha ústavy. A u všech ostatních ústavních činitelů se samozřejmě také předpokládá, že při složení slibu a získání podílu na státní moci, budou ústavu a zákony respektovat a dodržovat.

 

Ústava se tedy podle vás neměla psát s představou prezidenta, který na ní bude minimálně občas kašlat.

V tom bych chybu nehledal. K ústavě se, jak říkával ústavní soudce Vojtěch Cepl, nemá přistupovat drze advokátsky a hledat v ní nějaké mezery a kličky. Má se k ní přistupovat s respektem, zejména k jejím hodnotám. Pokud se tedy v ústavě například píše, že „prezident jmenuje“ znamená to jednoznačně, že „musí jmenovat“, to je bez diskuse.

 

Přesto jste zmiňoval, že ústavě něco chybělo. Co to bylo?

Chyběl tam například nouzový režim v případě ohrožení státu. Chybělo tam také přesnější zakotvení vyšších územněsprávních celků, protože na něm tehdy nebyla shoda. Ale rozhodně jí podle mě nechyběly lhůty nebo přesný popis všech eventualit možného politického vývoje. To v základním zákonu země být nemá.

 

Miloš Zeman jako důlní kanár

Jako laik považuji za největší zásah do ústavy zavedení přímé volby prezidenta republiky. Co si o tomto zásahu myslíte?

Že byl nešťastný. Samozřejmě platí, že ani jedna forma volby, parlamentní či přímá, není demokratičtější než ta druhá, o to nejde. Ovšem naše ústava je nějak konstruována a tohle byl cizorodý prvek, který do ní nepatřil.

 

Přiznám se, že jsem byl také zastáncem přímé volby, neboť jsem se domníval, že nemůže být nic horšího, než co se ukazovalo při volbě parlamentní. A dost jsem se mýlil.

To, že byla veřejnost rozrušená po kejklích kolem parlamentní volby prezidenta v letech 2003 a 2008, bylo celkem pochopitelné. A politici takřka ze všech stran populisticky reagovali návrhem na přímou volbu. Jinými slovy, změnili pravidla místo aby změnili své chování. Podle mě jim všem muselo nebo mělo být jasné, že ta změna nezabrání politickým kšeftům. A že naopak pustí do země mnohem větší kšefty, podpoří rozvoj populismu a otevře cestu černým penězům a na vítězství budou nejvíce aspirovat ti, kteří budou mít podporu a finanční krytí různých zájmových skupin. Což se stalo.

 

Zatím ale máme za sebou jen jednoho přímo zvoleného prezidenta. Lze přímou volbu posuzovat jen podle Miloše Zemana? Nemůže se časem ukázat, že když budeme mít jiného prezidenta, bude to celé fungovat normálněji?

Budu s tím souhlasit trochu z jiného konce. Já jsem docela vděčný za to, že je prezidentem po dvě období Miloš Zeman. Tento prezident je totiž jako „důlní kanár“, který cítí plyn a varuje okolí. Miloš Zeman sice sám nikoho nevaruje, ale svými stále drzejšími kousky proti ústavě velmi dobře ukazuje na impotenci celé naší parlamentní politiky.

 

V jakém slova smyslu?

Přestože máme k dispozici různé právní instrumenty, obě parlamentní komory na ně rezignovaly. Miloš Zeman se přitom dopouštěl vlastizrádného i velezrádného jednání, je to prokazatelný narušitel ústavy zvláště závažných způsobem.

 

To jsou docela silná slova…

Já za nimi ovšem mohu stát. Tento prezident se zpronevěřuje procedurám ústavu, například, když si nechá skoro rok vládnout vlastní, takzvanou úřednickou vládu, což ústava nezná. On se ale především zpronevěřuje jejímu duchu. Už v preambuli se mimo jiné praví, že jsme stát založený na úctě k lidským právům a že jsme součást rodiny evropských a světových demokracií. Koncept lidských práv, tedy ochrana svobody a důstojnosti každého jedince, je to, co dělí státy na „darebácké“ a ty, se kterými je možné spolupracovat. Orientace prezidenta Zemana na darebácké režimy v Rusku nebo Číně je zcela v rozporu s tím, co máme v prvních větách základního dokumentu republiky.

 

A parlament by podle vás měl reagovat.

Měl reagovat už dávno. Když před téměř deseti lety ukřičený ministr Zaorálek a jeho pomatený náměstek, začali veřejně vyhlašovat, že je potřeba se v zahraniční politice odklonit od konceptu lidských práv a soustředit se na ekonomickou diplomacii, čekal bych, že v právním státě parlament nad takovým jednáním exploduje. Jenže se nic nestalo. A Miloš Zeman to se svou partou posunul ještě mnohem dál. Parlament to sleduje, v této oblasti zcela rezignoval na jakoukoli kontrolní funkci a vyměnil ji za obchody s mocí. Nic jiného si asi myslet nemohu.

 

Mohli jsme být dál

Pojďme se ještě vrátit do doby, která k vytvoření samostatné země s vlastní ústavou teprve směřovala. Jak byste dnes hodnotil roli, jakou v celém procesu směřujícím k rozpadu Československa sehrál Václav Havel?

Myslím, že mu nelze vytknout žádnou špatnou myšlenku či špatný motiv. Vytýká se mu například, že na první návštěvu nejel na Slovensko. Jestli to nepovažoval za zahraniční cestu nebo měl jiný důvod, to nevím. Ale vím, že velmi stál o dohodu na pokračování federace. Jestli udělal pár chyb – například, když bez patřičné přípravy poslal do Federálního shromáždění návrh na změnu jména republiky – pak to určitě nebyly takové chyby, které by se zásadně podepsaly na rozpadu federace, jak mu je někdy neprávem přičítáno.

 

Jakou roli v rozdělení federace sehráli Václav Klaus a Vladimír Mečiar osobně?

Role Klause a Mečiara byly rozdílné. Vladimír Mečiar směřoval výhradně k posílení své osobní moci, a to mu ten nacionální tón na Slovensku umožňoval. Klause bych z ničeho takového nepodezíral, spíše tuto otázku nedocenil, nemyslím si, že by dělal jakékoli kroky, kterými by záměrně přispíval k demontáži společného státu.

 

Nakolik je jejich zásluhou, že rozdělení proběhlo hladce a bez většího konfliktu?

Samotná jednání o dělení federace byla po volbách 1992 už spíše technická, politicky bylo rozdělení Československa fait accompli… Nicméně i tak určitě patří oběma kredit za to, že to proběhlo hladce. Historie ukazuje, že se konflikt může rozhořet i na maličkostech, a nepochybně i jejich zásluhou k tomu nedošlo.

 

Považujete dnes, po třiceti letech, rozdělení federace za pozitivní věc?

Přestože jsem se na tom podílel, nějak z toho dodnes nemám radost. Neměl jsem ji ani tehdy. Byl jsem, myslím, jediný člen parlamentu, který netleskal při přijetí české ústavy. Společný stát mi připadal jako hodnotný projekt, který stál za větší úsilí. Nicméně musím říct, a to je jednoznačně pozitivní, že vztahy Česka a Slovenska jsou nyní bezpochyby kladné a nadějné.

 

Může být Česká republika na tři dekády samostatné existence hrdá?

Nechci se tvářit velkoryse ani jako kverulant. Nicméně musím říct, že pokud se podívám na aspirace a naděje, které jsme měli v roce 1992, nedívá se mi na naši dnešní realitu příliš dobře. Představoval jsem si, že bude naše národní komunita více založena na těch hodnotách, o kterých jsem mluvil v souvislosti s ústavou – na respektu ke svobodě, lidským právům a podobně. Zdá se mi ale, že ony hodnoty jsou pro politický provoz nezávazným ornamentem; pokud jde o parlamentarismus, spíš ho imitujeme a politika běží jinudy.

 

V této sérii už jsme přinesli také rozhovory s Václavem Klausem, Vladimírem Mečiarem, Michaelem Žantovským a Petrem Pithartem.

 

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement