Syn české dívky a německého okupanta

Otto Wilhelm Rinke se vyučil uměleckým řezbářem. V roce 1936 (to mu bylo dvacet a Německo se vzpamatovávalo z krize) se dobrovolně přihlásil k armádě. Dostal se k výsadkářům, ale brzy si zmrzačil nohu. Nastoupil proto k policii a za války byl poslán do českých zemí. Většinu času strávil v Táboře, kde žila i švadlena Helena Samcová.

Její těhotenství způsobilo ve městě veliký poprask. A v její rodině ještě větší. O osm let starší příslušník říšských okupačních sil se zachoval čestně a chtěl rodiče požádat o její ruku. To ale nepřicházelo v úvahu! Zejména Helenin tatínek byl neoblomný.

I německý důstojník musel čelit komplikacím – přivedl do jiného stavu českou dívku. Předtím, než by vůbec mohlo dojít ke svatbě, musel být detailně prozkoumán nevěstin původu. Dokonce musela požádat o německé občanství... a kvůli tomu se Otto Rinke junior narodil těsně před svatbou.

Tři mrtví za čtyři roky

Narození vnuka obměkčilo chování babičky – začala rodinu dcery navštěvovat. Děda nezměnil postoj ani o píď.

Brzy po narození syna dostal policista Rinke nápad, že by mohl poslat svoji českou ženu s dítětem do Německa. K jeho rodině. Helena souhlasila. U tchyně a švagrové se však cítila osaměle – neuměla německy. Po několika měsících proto požádala muže, aby se mohla vrátit domů. Jenže atmosféra v protektorátu se mezitím změnila. S blížícím se koncem války stoupala nervozita na obou stranách.

V květnu 1945 dostal táborský oddíl Schutzpolizei rozkaz přesunout se k Podolskému mostu na Písecku, kde byla demarkační linie. Chtěli se dostat do amerického zajetí. Vítězné mocnosti si domluvily výměnu zajatců, následoval pochod do Brna, odkud byl Rinke v dobytčáku transportován na nucené práce do Sovětského svazu – konkrétně do Dněpropetrovsku. Záhy zde onemocněl tyfem a byl vrácen do Německa jako nepoužitelný.

Až postupně se začal dozvídat, že Helena byla v Táboře obviněna z udržování styku s Němci a musela zaplatit takřka likvidační pokutu. A že jejich manželství bylo v říjnu 1945 rozvedeno. To ale nebylo zdaleka vše: 15. června 1947 havaroval u Plané nad Lužnicí automobil a Helena jako jediná z posádky zemřela. „Děda mě prý chtěl dát do dětského domova. Babička se tehdy poprvé v životě vzbouřila proti svému muži,“ řekl o více než sedmdesát let později Otto Rinke junior táborským středoškolákům v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Zatímco Otíkova babička začala odpovídat na dopisy z Německa, její muž snášel rodinné dění těžce. V roce 1948 zemřel na infarkt. Babička tak během čtyř let přišla o tři členy rodiny – už v roce 1944 zemřel její syn a Helenin bratr, jehož srdce nevydrželo nápor totálního nasazení. A aby zápletka, kterou by scenáristovi vrátili jako překombinovaně tragickou, byla úplná: vzhledem k tomu, že byla takřka hluchá a schopná jen odezírat, byla poručníkem vnuka ustanovena její sestra.

Institucionální podpora podobných případů byla v té době nulová, babička Samcová si tudíž musela vydělávat jako pomocnice v cizích domácnostech – po večerech a o víkendech. Německý otec sice posílal oblečení, hračky a později školní potřeby, ale celní poplatky byly tak vysoké, že babička musela balíky vracet. Z nově ustaveného Západního Německa proto začínaly přicházet peníze. Měnová reforma z roku 1953 však znehodnotila i tuto pomoc.

Prostě biologický otec

Otto Rinke starší snahu o získání syna nevzdával. A to ani poté, když v roce 1957 založil v dolnosaském Eschershausenu novou rodinu. Manželce hned na začátku vysvětlil, že v jejich domě prostě bude pokoj pro jeho syna z Československa.

K prvnímu shledání došlo v červenci 1966, v nádražní restauraci. Otci bylo padesát, synovi necelých třiadvacet.

„Dorazil jsem o dvě hodiny dříve. Posadil jsem se do nádražní restaurace a lámanou němčinou si objednal čaj… Pak přišli tři lidi, jeden mě pozdravil a zeptal se, jestli jsem Rinke junior. Když jsem přikývl, oznámil mi, že je můj otec,“ zní na nahrávce.

„Co jste k otci cítil?“ zajímali se studenti táborského gymnázia. „Budu upřímný: nic. Choval se ke mně slušně, ale nikdy mi nenaplácal ani neporadil. Prostě biologický otec, nic víc.“

V Německu strávil celý měsíc. „Vozili mě jako exota po návštěvách, což mi celkem vadilo. A poslední večer otec povídá: ‚Zůstaneš tady, ne? Postarám se o tebe, jsem tvůj táta.‘ Tak jsem mu vysvětlil, že v Táboře žije paní, která mě vychovala, jeho bývalá tchyně. A že ji tam nemůžu nechat. Vzal to.“

Jako soustružník si po vojně dodělal večerní průmyslovku a v roce 1970 byl přijat k dálkovému studiu na ČVUT. Na návštěvy otce jej režim pouštěl, musel ale vždy absolvovat pohovory na táborské rezidentuře StB. Nešlo o žádnou spolupráci, v úvahu tudíž nepřicházela ani žádná lepší kariéra.

„Měli jsme ve fabrice pracoviště, kterému se říkalo zkušebna. Jeho šéf o mě stál, ale vedení mu to zatrhlo – prý bych mohl vynášet zprávy ven,“ vzpomíná Rinke junior a dodává: „Práce mě ale naštěstí i tak bavila.“

Určitá profesní satisfakce jej čekala po listopadu 1989. „Zrušilo se kádrové oddělení, tak mě udělali vedoucím. Nakonec jsem se dostal do středního managementu,“ zavzpomínal muž, který nikdy nezměnil zaměstnavatele: vždy jím byl Kovosvit v Sezimově Ústí.

Podle fotek byla hezká

Do Německa se vracel i po otcově smrti v roce 2006, tehdy už jako důchodce. Jezdila s ním i manželka, učitelka táborského gymnázia.

V Eschershausenu dodnes žije jeho nevlastní matka, která udržuje kontakty s jeho dvěma dětmi a čtyřmi vnoučaty. Otto Rinke junior zemřel v květnu 2020.

Na otázku, jestli má nějaké vzpomínky na maminku, o dva roky dříve odpověděl: „Vybavuju si jen, jak babička zkolabovala, když nám přišli říct o její smrti.“ Nikdy se také nedozvěděl, jak se s otcem seznámila: „Podle fotek byla hezká. A měla ráda život. To se jí stalo osudným, když jela za zábavou.“

Nezjistil ani žádné další podrobnosti ohledně mileneckého vzplanutí a krátkého manželství svých rodičů.

„Tatík mi zkraje asi něco říkal, když jsme chodili na procházky se psem. Ale já skoro neuměl německy, navíc jsem byl blbej – dvacet a něco. Tak jsem vypínal.“ Později už se otce nikdy nezeptal. „Mrzí mě to,“ svěřil se na sklonku života.

Příběh Otto Rinkeho zpracovali Kryštof Paštěka, Matěj Paštěka a Jakub Skuček z Gymnázia Pierra de Coubertina v Táboře pod vedením Martina Másílka.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.