Poločas rozpadu? Začátek renesance?

Ilustrační foto Profimedia.cz

V polovině ledna to bylo jedenáct let, co jsem byl na rozhovoru s „atomovou Annou“, jak se přezdívalo šéfce Arevy, francouzského státního výrobce jaderných reaktorů. Anne Lauvergeonová tehdy do Česka přijela, aby lobbovala za zakázku na rozšíření Temelína. Módním termínem, který šéfka Arevy šířila, byla „jaderná renesance“. Budoucnost viděla růžově, přibývalo objednávek na nové reaktory a zdálo se, že jádro bude hlavní cestou ke snižování emisí skleníkových plynů.

„Lépe“ načasovat rozhovor asi nešlo. O dva měsíce později spláchla tsunami jadernou elektrárnu ve Fukušimě, Němci si odhlasovali, že s jadernou energetikou už nikdy nechtějí mít nic společného, a francouzský premiér neprodloužil „atomové Anně“ smlouvu ve vedení Arevy. Tím jaderná renesance v Evropě, minimálně pro následující dekádu, skončila.

V reakci na japonskou katastrofu skončilo do roku 2020 předčasně 65 reaktorů. A odluka od jádra dál pokračuje. Německo na Silvestra odpojilo tři z posledních šesti atomovek. Belgie, která ještě před několika lety vyráběla z atomu polovinu elektřiny v zemi, letos s vypínáním začne a poslední reaktor odstaví v roce 2025.

Vyhlídky jádra přesto nejsou černé, ale zelené. S pokračujícím odklonem od uhlí se opět otevírá šance pro rozvoj jádra jako zdroje bezuhlíkové elektřiny. (Loni se stalo Portugalsko čtvrtou zemí Unie vedle Belgie, Rakouska a Švédska, která uhlí zcela vyřadila z výroby elektřiny.) Nyní se hraje především o peníze a o to, kdo nové zdroje zaplatí. Jaderná energie má jednu velkou nevýhodu: je velmi drahá a bez nějaké formy evropské nebo národní podpory se zřejmě neobejde. Zda mají lepší odhad Francouzi, kteří opět věští renesanci jádra, nebo spíš Němci, kteří jsou již za poločasem rozpadu své jaderné sítě, to se ukáže až v příští dekádě.

Podpořte Reportér sdílením článku