Počkej, tati, jen to dohraju

Já to očůrám – opakoval několikrát za sebou náš dvanáctiletý syn a naštvaně dupal po schodech, když jsme mu do chytrého mobilu nainstalovali rodičovskou aplikaci. K opatření jsme se ženou dospěli postupně, když jsme začali mít pocit, že na mobilu tráví příliš mnoho času. Kolik přesně, jsme ovšem tehdy jen tušili. To nám ukázala právě zmíněná rodičovská aplikace. Tedy než ji syn prolomil a stala se zbytečnou.

Než nám ovšem zprávu o prolomení aplikace nadšeně sdělil – naštěstí s námi o mnoha tématech otevřeně mluví –, dozvěděli jsme se následující informace: na mobilu byl něco málo přes čtyři hodiny denně, část z toho ve škole, část po jedenácté večer, kdy jsme mysleli, že spí.

Syn prolomil rodičovskou aplikaci pět dní poté, co jsem ji předplatil na rok. Ty asi čtyři stovky vem čert, víc nám vrtalo hlavou, jakou jinou cestu zvolit, když nás svým prvním hackerským úspěchem vrátil zase o krok zpátky. K čemuž se ještě dostanu.

 

Sedm hodin s mobilem

Mnozí rodiče se mohou jen dohadovat, kolik času jejich děti v digitální říši tráví, zda jsou tam aktivní i po večerce a jaká dobrodružství tam podnikají. Práce na toto téma však existují, včetně údajů mapujících situaci v České republice.

Z průzkumu EU Kids Online IV zpracovaného vědci z Masarykovy univerzity v Brně na vzorku 2 825 českých dětí a dospívajících ve věku devět až sedmnáct let například vyplynulo, že 22 procent z nich tráví o víkendu online sedm a víc hodin denně. To už je skoro jako práce na plný úvazek. Kdo by se pak divil, že se jim při takovém „zápřahu“ nechce učit, uklízet, a někdy ani na výlet.

Čas u obrazovek přitom roste velmi rychle s věkem už odmalička. Podle nedávné studie vědců amerického Národního institutu zdraví a dvou tamních univerzit mezi téměř 4 000 matkami z amerického státu New York tráví roční dítě před mobilem, tabletem, počítačem nebo televizí 53 minut a tříleté dítě už 150 minut denně.

 

Dobrý i zlý

Cílem tohoto článku není ukázat správnou nebo špatnou cestu, jak s mobily u dětí naložit. Jednoznačný návod neexistuje. Už jen proto, že každé dítě je jiné. Kromě syna máme ještě čtrnáctiletou dceru, která má taky už několik let chytrý telefon. Mobil ji podle všeho přitahuje o dost méně. Statistiky v jejím telefonu, které si občas náhodně vyžádáme, ukazují v průměru do dvou hodin denně. A spolehlivěji než syn dodržuje domácí domluvená pravidla.

Obecně tedy platí, že chytrý mobil může být pro děti dobrý pomocník, ale také velmi nebezpečný a zlý kumpán. Matěj Krejčí, autor knihy DigiDetox, k tomu říká: „Většina rodičů pořizuje dětem mobil z důvodu, který často neodpovídá realitě. Myslí si, že mu ho dávají kvůli bezpečnosti, ale žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Ve skutečnosti dávají rodiče dětem do ruky výherní automat, který v sobě skrývá velké reálné hrozby.“ Těmi může být spousta promarněného času, ovlivnění vývoje dítěte nebo i závislost a jiná skutečná rizika.

„V naší poradně se stále častěji setkáváme s různými formami sextingu, což znamená, že do online prostředí unikly intimní fotografie či videa dítěte a dětský klient má strach, že budou zneužity. K běžným případům patří i různé druhy verbální kyberšikany,“ říká Kamil Kopecký, vedoucí projektu E-Bezpečí z Univerzity Palackého v Olomouci.

 

Soukromý detektiv

Pokud negativa mobilu vnímáte silně a chcete rázně zakročit, nabízí se několik řešení. Například můžete chytrý mobil dítěti vůbec nedat: nicméně životnost podobné strategie je někde mezi tím, kdy váš potomek přestane věřit na Ježíška a na to, že děti nosí čáp – pak už prostě zařízení chtít důrazně bude. Jiným opatřením může být právě rodičovská aplikace. Pokud vaše dítě nemá sklony k prolamování softwaru, lze v ní získat de facto absolutní kontrolu a přehled nad jeho mobilem.

My jsme zvolili Parental Control Kroha; na výběr jsou jich však minimálně desítky, zdarma i placené. Můžete využívat pouze některé funkce, nebo aplikaci proměnit v nekompromisního soukromého detektiva, který bez skrupulí ohlídá a monitoruje úplně vše. Od doby, kterou dítě na mobilu tráví, přes detailní rozpis využívaných aplikací, navštívených webů až po obsah mobilu. Funkce, kterou jsem si na těch pár dní oblíbil já, bylo vzdálené zamknutí telefonu: okamžitě jsem tak jedním stiskem tlačítka mohl zablokovat všechny předem definované aplikace, včetně YouTube a her.

Přiznám se, že jsem si tuto funkci trochu škodolibě užíval. Neučíš se? Neuklidil sis a hraješ místo toho hry? Šup, mačkám tlačítko. Funguje to ovšem jen v případě, když je dětský mobil na wi-fi nebo jiném signálu internetu, což syn velmi rychle odhalil. Často proto raději hrál něco offline, ovšem bez rizika, že ho odstřihnu. Navíc jsem si uvědomoval, že to není úplně nejlepší a férový postup. Představoval jsem si, že si večer v klidu naleju sklenku dobrého vína, usednu do křesla, přibližuji ji s potěšením k ústům, už si představuji chuť chladného moku – když vtom někdo v jiném pokoji, nebo třeba i mimo náš dům, zmáčkne tlačítko a sklenička i s nápojem zmizí.

 

Vše má hranice

Recenze na rodičovské aplikace nejsou moc pozitivní – ovšem především proto, že je píší děti. Například Google Family Link pro děti a teenagery získal od desítek tisíc uživatelů v průměru 1,6 hvězdičky z maximálních pěti.

Když už se náhodou objeví dobré hodnocení třeba se čtyřmi hvězdičkami, můžete si být jisti, že ho psal rodič. Ti zvedají průměr a píší věcně. Zato děti se rozvášní. Jako třeba kluk pod přezdívkou minecrafJozikRozok CZ. „1) komunismus 2) hacknul jsem to,“ začíná jeho komentář z loňského listopadu. Pokračuje radami pro ostatní, jak aplikaci prolomit, a varováním, že brzy vypukne válka dětí proti dospělým. Těm ještě děkuje, že je učí fyziku a chemii, díky čemuž si budou moci vyrobit zbraně. Podobných dětských názorů se dá najít mnohem víc a vypovídají především o tom, že s mobily jsou spojeny velké emoce. Děti po nich touží, a když jim je rodiče berou nebo omezují, může je to velmi silně zasáhnout.

Rodičovské aplikace přitom mohou být jako raketa, která umí vletět až do nejintimnějšího soukromí dětí. Pokročilé funkce umožňují vidět kontakty, fotografie, sledovat hovory, SMS nebo polohu kontrolovaného telefonu. Většina z toho už mně osobně přijde moc. Podobně jako já má hranici nastavenou také podnikatelka a blogerka Zuzana Čítková, maminka tří dětí, z nichž dvě starší (deset a třináct let) už mají svůj mobil a v něm rodičovskou aplikaci.

„Funkce sdílení polohy mi přijde už příliš velký zásah do jejich soukromí. Naproti tomu jim ale třeba schvaluji stahované aplikace. Zatím se stalo asi dvakrát, že jsem jim něco nedovolila nainstalovat. Bráním jim hlavně být víc aktivní na sociálních sítích. Hodně o tom s nimi mluvím. Chci, aby si uvědomovaly, co je v pořádku, a co nezveřejňovat,“ popisuje a dodává, že aplikaci využívají zhruba rok. Za tu dobu si děti zvykly. I když by prý lépe vnímaly, kdyby něco podobného měli i jejich kamarádi. Jsou ale samy v širokém okolí.

„Musíme děti motivovat k tomu, aby daly přednost něčemu jinému. Hodně pomáhají návštěvy kamarádů. Nechci být za sekyrnici, ale když jsou tu tři kluci, sedí vedle sebe na posteli, nepovídají si a jen čučí do mobilů, dojde mi trpělivost. Děti závislé na mobilech k nám postupně přestaly chodit,“ uzavírá Zuzana Čítková.

 

Tvrdě, nebo volně?

Možnost kontroly dětí přes telefon využívá i bezpečnostní expert Michal Zedníček, který má pět dětí a pracuje ve firmě Alef zabývající se hlídáním bezpečnosti složitých softwarových a technologických systémů. Díky svým pracovním zkušenostem nic nepodceňuje.

„Osobně používám systém rodičovské kontroly Apple kombinovaný s tvrdými pravidly. Děti nejsou bez mého svolení schopny nainstalovat žádnou aplikaci a já si mám šanci rozmyslet, kterou jim povolím. Největší úsilí věnuji vzdělávání dětí, komunikaci s nimi, nastavením pravidel a jejich kontrole. Když to řeknu nehezky korporátním jazykem, jsou děti pro mě to nejcennější aktivum, které ochraňuji a jehož hodnota je nevyčíslitelná. Proto je pro mě osobně vynaložené úsilí a vysoká cena Apple platformy naprosto v pořádku,“ říká Michal Zedníček.

Jiná z cest je naopak nechat dětem, zejména těm starším, úplnou svobodu a nijak je neomezovat. Většina rodičů v našem okolí má ohledně rodičovských aplikací přístup, který vystihuje následující komentář. „S dcerami máme nastavený vztah oboustranné důvěry. Ony vědí, že jim do telefonů nelezeme, a my věříme, že za námi přijdou s problémy, které je mohou v online světě potkat. Probrali jsme a probíráme s nimi rizika, která si umíme představit, a zatím to vypadá, že se náš přístup osvědčil. Ve věku šestnáct a dvanáct let by nám bylo trapné kontrolovat třeba jejich instagramovou nebo messengerovou komunikaci, takže rodičovské aplikace u nás nepoužíváme. Množství času stráveného u mobilu řešíme, ale to je a bude problém každého z nás, nejen dětí,“ říká Martin Veselovský, moderátor televize DVTV.

Naráží tím zároveň na skutečnost, že mobily nejsou lákavé jen pro děti. Hlídat by se měli i dospělí. I na to přitom existuje řada aplikací: Apple zařízení ji mají zabudovanou v sobě a do operačního systému Android si jich můžete stáhnout taky mnoho. Ta moje za včerejšek ukazuje, že jsem byl na mobilu necelou hodinu a půl. Mám výhodu, že nehraju hry. Ale zase trávím spoustu času na počítači, a to zdaleka nejen pracovně.

 

Inspirace školou

Kromě rodičovských aplikací existují i jiná řešení, jak mít dětské mobily víc pod kontrolou. Dobrou inspirací v tomto mohou být školy. Mají často jasně nastavená pravidla a dodržují je důsledněji než řada rodin. „Žáci po příchodu do školy vypnou zvuk telefonu a uloží ho do školní aktovky. Zvuk opět zapínají až při opuštění školy. Když potřebují volat, využijí telefony v sekretariátu školy, v družině, případně požádají svého třídního učitele o možnost použít vlastní,“ popisuje Milada Bulirschová, ředitelka pražské Základní školy Mazurská. Podle ní díky tomu odpadly problémy s natáčením videí, místo toho si žáci o přestávkách víc povídají a sportují.

U starších dětí na víceletých gymnáziích je už těžší podobná omezení vymáhat, přestože jsou zavedena ve školním řádu. „Žáci pravidla nedodržují a je na učiteli, aby si ve třídě zjednal pořádek. Mobily ruší. Žáci se nesoustředí na výklad a nedávají pozor, jsou místo toho na sociálních sítích. Potom hůře rozumí látce a nespojí si znalosti mezi jednotlivými kapitolami či mezi předměty,“ myslí si Štěpán Groll, který vyučuje mimo jiné i nejmladší ročníky na víceletém gymnáziu Omská v Praze.

U starších dětí mají učitelé a rodiče menší možnost cokoli ovlivnit, už jen sklízejí plody dřívějších let. „S přibývajícím věkem je nežádoucí děti regulovat, hlavním úkolem rodiče je především vybudovat s dítětem důvěrný vztah, rozumně ho poučit a vysvětlit mu, že se nemá bát kdykoli požádat o pomoc. Dobrý vztah mezi rodičem a dítětem však vzniká dlouhodobě, ne ze dne na den, je třeba na něm pracovat a investovat do něj čas,“ uvádí Kamil Kopecký, vedoucí projektu E-Bezpečí z Univerzity Palackého v Olomouci.

Jako u čištění zubů

Větší šance nasměřovat děti v digitálním světě se nabízí u mladších potomků – a experti to doporučují. „Nechat menší děti hledat si správnou cestu k mobilům nebo počítačům samostatně je jako nechat dítě, aby si samo našlo cestu k čištění zubů nebo třeba mytí. Pokládám za samozřejmé, že rodič určuje a učí alespoň zpočátku všechno a rozhoduje, jestli mobil, tablet, počítač ano, nebo ne, jak dlouho a co na něm bude dítě dělat,“ říká psycholog Václav Mertin z Univerzity Karlovy, který kromě učení poskytuje i poradenství pro rodiče dětí a dospívajících. Podle něj je rozumné nechávat dítěti na mobilu, tabletu nebo počítači předem určený čas a další povolovat výjimečně. Jakékoli omezení by podle něj ale nemělo plně nahrazovat rodičovský zájem a kontrolu.

Právě zájem rodičů se prolíná komentáři všech oslovených odborníků. „Mnoho rodičů, když řeší děti a mobily, se ani nesnaží pochopit jejich svět. Porovnávají ho se svým a často zakazují. Měli by se ale zajímat o to, co dítě na zařízení dělá. Klidně se na den stát součástí jeho světa. Zahrát si s ním hru, poslechnout si jeho oblíbeného youtubera, mluvit o tom, co a proč ho baví a co se u mobilu případně učí,“ doporučuje Matěj Krejčí, autor knihy DigiDetox.

Tento přístup se mi líbí a rád se se synem třeba koukám na videa, která lidé točí se stavebnicemi Lego. To je něco, co syna hodně chytlo. Lego miluje odmalička a baví ho s ním natáčet i různé krátké filmy. Přijde mi to jako dovednost, která se mu může v digitální době hodit. Čas, kdy pomocí technologií sám něco tvoří, je podle mě lépe využitý, než když se jen dívá na videa nebo hraje hry. Podobně to vidí i Matěj Krejčí, který doporučuje, aby děti technologie nevyužívaly jen k pasivní zábavě na internetu, ale pomocí mobilu nebo počítače kreativně tvořily i konkrétní výstupy.

 

Rychlé řešení neexistuje

Praxe je ale často pestřejší než teorie. Když na syna ohledně mobilu nezabralo nic jiného a měli jsme se ženou opakovaně pocit, že je na něm často například i na úkor učení, zkusili jsme po neúspěšné anabázi s rodičovskou aplikací další opatření. Mluvili jsme s ním a věnovali se mu; jenže pak se ukázalo, že když mohl, nenápadně se ztrácel na dvacet nebo třicet minut na záchod. A to dokonce několikrát denně; a ne kvůli tomu, k čemu je ona místnost primárně určena. Pak sám uznal, že je pro něj telefon hodně lákavý a že my nemůžeme pořád pátrat, jestli zase někde skrytě nehraje.

Pořídili jsme mu proto „nechytrý“ tlačítkový telefon s novým číslem. A brzy jsme s překvapením zjistili, že synovi chytrý mobil nechybí a že kvůli němu ani ve škole netrpí – ačkoli předtím přes něj, respektive přes WhatsApp, komunikoval se spolužáky třeba o domácích úkolech a písemkách. Syn ve třídě svůj tlačítkový telefon nejen hrdě přiznal, dokonce říkal, že s ním „flexí“, tedy vytahoval se a byl za rebela. Nalepil na něj samolepku Apple a se spolužáky začal pořádat soutěže v jediné hře, kterou mobil má, což je úplně obyčejný had, jehož proslavily legendární telefony Nokia.

WhatsApp si nainstaloval na počítač, čímž ve třídě vzbudil menší rozruch, protože některé děti si nejdřív myslely, že se mu ho povedlo stáhnout na onen tlačítkový telefon. Když jim vysvětlil, jak se aplikace instaluje na počítač, získal si pověst technologického guru. Musím říci, že oceňuji, jak si umí v různých situacích poradit – a pozitivně také vnímám, že mu ten chytrý mobil už několik týdnů nechybí; vlastně na něj skoro zapomněl.

Rozhodli jsme se nakonec, že mu ho brzy vrátíme a dáme společně dohromady pravidla, jak s ním bude fungovat. Víc než rodičovské aplikaci budu věřit jemu, ale nevylučuji, že společně dospějeme k tomu, že tam aplikaci pro kontrolu necháme. Jen to nebudu rozhodovat za něj z pozice síly, aby ji zase nechtěl „očůrat“.

Když se na to dívám zpětně, udělali jsme u mobilu možná chybu, že jsme dali synovi nejdřív až moc velkou volnost. U počítače, který má pár týdnů, jsme na to šli od začátku jinak: hned měl dětský účet s rodičovskou kontrolou a jasným časovým omezením, což umožňují Windows 10. Zatím se nám to osvědčuje a zdá se, že se ochranu ani nesnaží prolomit. Učíme se současně sami s technologiemi žít a jít mu jako rodiče příkladem. Protože jak bychom mu mohli říkat, že například k jídelnímu stolu se mobil nebere, kdybychom to sami dělali.

Hlavní závěr, ke kterému jsme zatím došli, zní, že jednoduchá řešení neexistují a učit se fungovat s mobily a počítači je běh na dlouhou trať. Pro děti, ale i pro nás.

Vždyť chytré telefony jsou v našich životech teprve chvilku, první iPhone si mohli lidé koupit v roce 2007. Jedna z nejznámějších rodičovských aplikací Google Family Link vznikla zhruba o deset let později. Z pohledu dlouhodobé historie vztahu rodičů a dětí existují tyto technologie pouhý okamžik.

Přestože internet a chytré mobily dokážou naše životy a vztahy zásadně ovlivňovat a budou to dělat stále více, je dobré si uvědomit, že základ vztahů je pořád stejný; alespoň podle naší zkušenosti. Jde o to, jak moc se svým dětem věnujeme, jak si spolu povídáme, rozumíme a jak se snažíme naše světy propojovat. Pokud to děláme dobře, může to pomoci nejen dětem v jejich životech, ale časem třeba zpětně i nám. Ostatně kdo myslíte, že nám za patnáct nebo dvacet let bude vysvětlovat, nastavovat a proti hackerským útokům chránit naše digitální brýle, virtuální dovolené nebo bůhvíjakou technologii té doby?

 

Autor je bývalý novinář, nyní pracuje v marketingu a komunikaci.