Až lisovaná Adéla ze sebe vydá to nejlepší

Na letošní jaro a léto jsem se opravdu těšila. Sama pro sebe jsem si ty měsíce nazvala obdobím „po práci legraci“. 

Od března do června jsem si naplnila diář prací až po okraj – naopak léto bývá pro nás stand-up komiky, stejně jako pro herce, obdobím odpočinku a čerpání sil do další sezony. 

Lakonicky řečeno: lidi jsou pryč, není pro koho hrát. Těšila jsem se tedy, že budu v létě trávit čas dovolených s dětmi a že se stejně jako loni sama vydám na duchovní pouť do Santiaga de Compostela. 

V loňském roce jsem šla jen krátkou devítidenní trasu Camino Portugués (dohromady 260 kilometrů), a tak jsem si malovala, že letos půjdu cestu po španělském pobřeží alespoň na dva tři týdny. Prostě jsem plánovala, že si dopřeju dlouhou očistnou pouť, na které se opět potkám jen sama se sebou a svými myšlenkami.

Osud tomu však chtěl jinak a mně se jedním kýchnutím netopýřího virusu vyprázdnil diář jako koryta řek letošního jara. 

Chůzi a myšlence poutí jsem po minulém roce naprosto propadla. Já, která dřív nešla ani na nedělní procházku za město, nevlastnila outdoorové oblečení, protože je to přece děsně nevkusné, a líčila se i na vynesení odpadků, si najednou nedokážu představit, že bych nemohla obout tenisky a vyrazit na dlouhou cestu, klidně i bez řasenky. 

No ale letos to vzhledem k uzavřeným hranicím na výšlap po covidem zdevastovaném Španělsku úplně nevypadá. 

Proto mě hodně zaujala věta, která mi přistála v messengeru od fotografa Radka Miči, známého, kterého jsem vlastně ani moc neznala: „Pojď na Sněžku.“ Nic víc. 

Wow, no to bych šla hned. Volna v kalendáři mám, že bychom mohli obejít republiku, ale spolu? Viděli jsme se všehovšudy dvakrát, ale nejenže neznám jeho, já neznám sebe na cestě s někým jiným. Jsem toho vůbec schopná? Jsem schopná nebo spíš ochotná se přizpůsobovat někomu jinému? 

Najít k sobě vhodného parťáka na pouť je možná těžší než najít životního partnera, protože jste spolu nepřetržitě, a navíc v těch nejvypjatějších chvílích. A hlavně, lidé mají od cesty různá očekávání. Já o sobě vím, že vstávám pozdě, ráda pak chodím rychle, zejména do kopců téměř běžím, za chůze mlčím a přemýšlím, dělám si věci podle sebe a nesnáším plánování. Takže good luck ostatním.

Nakonec u mě ale zvítězila touha opět něco zažít, nachodit tuny kilometrů, a hlavně strávit pár dní nucené karantény nějak smysluplněji než jen plácáním se ve špatně skrývané sebelítosti. Navíc Radek se jevil, že mu moje „podmínky“ nevadí, a ještě k tomu trasu naplánuje, protože v nouzovém stavu není jen tak jednoduché sehnat ubytování, byť jde o povolenou pracovní cestu.

Obav jsme měli před cestou více. Přece jen je celostátní karanténa a věci nejsou takové jako obvykle. 

Bude domluvené ubytování opravdu platit? Nezmění se cestou nařízení vlády tak, že nám znemožní cestu dokončit? Najdeme jídlo? Nezapomenu si sbalit všechno potřebné, protože teď si opravdu nikde nic nekoupím? Snažila jsem se tím ale moc netrápit a říkala si: bude to dobrý, užiješ si to jako loni, takže čekej bolest, očistný pláč a nebetyčnou radost. 

Tak jo! Jdeme na to: Z Karlova mostu na Sněžku za šest dní. Tedy 189 kilometrů z centra hlavního města na nejvyšší horu naší republiky. Pouť, ať už ta svatojakubská, nebo jen ta naše, není žádnou nejkratší cestou po silnicích. 

Opisuje oblouk podobný výstavbě dramatu, a taky že to občas drama je. 

 

Začínáme tedy takzvanou expozicí – uvedením do děje.

 

Den 1.  Karlův most, Praha – Brandýs nad Labem, 36 km

Na cestu vyrážíme zvesela, v devět hodin ráno z liduprázdného mostu. V zádech máme slunce a banner z Kramářovy vily „Spolu to zvládneme“. Procházíme naprosto vylidněným městem, sem tam proběhne někdo předkloněný s rouškou. Připadám si trochu jako v Harrym Potterovi, kde se kouzelníci snaží působit ve světě mudlů nenápadně, až neviditelně. 

V Karlíně u řeky se čile staví, jako by to nebyla povodňová oblast, ale kdo by teď předpokládal nadbytek vody, že. Ve Vysočanech míjíme malou kapličku zasvěcenou Panně Marii plnou umělých květin a svatých obrázků, která je legračně přilepena na moderní činžovní dům. Později se dozvídáme, že je to práce místního developera, který tímto bizarním způsobem vyřešil tlak obyvatel, aby se kaplička nebourala. Invence Čechů je až obdivuhodná. V otevřeném okénku vysočanské hospody si dáváme pivo, protože se jmenuje Sněžka, no a to prostě musíme, i kdybychom nechtěli… naštěstí se ani jeden nemusíme přemáhat. 

Protože doufáme, že u Prahy ještě seženeme nějaký oběd, neneseme nic zbytečně s sebou. Když míjíme už několikátou zavřenou restauraci, raději si koupíme v Satalicích v pekárně smaženku. Jde o zdánlivý řízek; prostě strouhanka na chlebu obložená okurkou a cibulí za 26 Kč. (V Satalicích umějí žít.) Procházíme úžasnou přírodní rezervací Vinořský park a já jsem unesená, jak krásná příroda je v přímé blízkosti Prahy. Člověk začíná pociťovat svobodu. Vše, co k životu právě potřebujete, máte sbaleno s sebou, jdete a nejste na ničem a na nikom závislí. Můžete, kam chcete, nikdo po vás nic nechce, jste tu jen vy. Chůzí se pomalu startuje radost a k večeru, když vcházíme do Brandýsa nad Labem, přichází i euforie. Poučeni z mocí úřední zavřenými restauracemi pořizujeme večeři v hypermarketu už po cestě k ubytování. Je totiž skoro devět večer a na malém městě bychom taky později nemuseli nic sehnat. Dnes bydlíme v rodinném penzionu paní z Běloruska, která nám pokoje vyčistila jakýmsi ozonérem, takže se prý nemáme žádných virů bát. Bezva, zatím mě to nenapadlo, tak v tom budu pokračovat.

 

Uvedeni do děje naší cesty tedy jsme a teď musí přijít nějaké napětí, tedy: kolize.

 

Den 2. Brandýs nad Labem – Milovice, 27 km

Přestože kolega v pouti vstává dennodenně velmi brzy ráno, souhlasil s odchodem z ozónového ráje až v 10 hodin. Sladit tempo je nejdůležitější. Hlavně musí být všichni spokojení, ať pak nedochází ke zbytečným třenicím. Prý dnes máme před sebou asi pouhých dvacet kilometrů, takže se neženeme a plánujeme si vše v klidu prohlédnout. Nejdřív se jdeme podívat do souměstí Brandýsa, do Staré Boleslavi. Bazilika sv. Václava, ve které je prý uložena Václavova kost, je v rekonstrukci, takže kost dnes neuvidíme. Nějak mi to nevadí. 

K mému „koronapřekvapení“ je ale otevřený a přístupný kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je, jak ví wikipedie, nejstarším mariánským poutním místem v Čechách. (Díky Bohu za ty internety.)

Z Boleslavi se vydáme směr Lysá nad Labem. Trasa vede po dlouhatánské cyklostezce podél Labe. Je nádherně, teplo, člověk si užívá přítomného okamžiku – něco, za co by na všemožných ezo kurzech nechal majlant. Jdu si, jsem tu jen já a je mi skvěle. S kolegou mezi sebou máme mírné rozestupy, každý si poslouchá svou hudbu a podcasty, čímž se chráníme před nežádoucí ponorkou. 

Co mě docela překvapuje, je fakt, že se na nás nikdo ani nepodívá, natož aby nás pozdravil. Pozoruju projíždějící cyklisty, procházející rodinky a nic. Jakmile nasadíte batoh, asi zmizíte. Chápu, že to nemůžu srovnávat s loňským pochodem ve Španělsku, kde lidé z přílivu poutníků žijí, takže je mile zdraví a vesele s nimi prohodí pár slov. Jenže tady mám pocit, že batůžkář je prostě něco míň. Hmyz, který jen překáží s batohem a pošlape trávu u cesty. Jako by lidi nenapadlo, že i v batohu se dá do regionu přinést dost peněz. O tom ostatně věděl své místní lapka Hraboň, o kterém jsou po lesích okolo Milovic, cíle dneška, rozmístěny cedule s legendami.

Milovice pro mě jsou nesmírným zážitkem. Navečer přicházíme do směsice polorozpadlých kasáren a vybydlených baráků, ve kterých to vypadá, že si odtud chtěli bývalí nájemníci ještě na poslední chvíli odnést z každého okna střípek pro štěstí.

 

Den 3. Milovice–Dětenice, 39 km

Neutěšené Milovice opouštíme po snídani na benzinové pumpě – teda na trávníku vedle pumpy, protože uvnitř si kávu vypít nesmíme. Nevadí, slunce hřeje a my máme před sebou výzvu v podobě necelých čtyřiceti kilometrů. To je asi maximální možné penzum, které jsem schopna ujít, když k tomu mám pozorovat okolí a hledat zajímavá místa do videa na blog z cesty. 

Tělo je ale nadšené; na nový režim už si zvyklo, puchýře jsou zatím malé, takže je ještě není potřeba řešit, a s kolegou už známe recept, jak jít spolu, a přitom si každý odžít to svoje. 

Uvědomuji si, že jsem se bála zbytečně. Tak nějak přirozeně jsme utvořili homogenní celek, protože jsme v tom prostě spolu, procházíme podobnou bolestí i následnou radostí v každodenním cíli. 

Co už začínám méně zvládat, jsou vlivy zvenčí. Když trvají chvíli, je to osvěžení, ale nesmí po vás nikdo nic chtít. Zjišťuji, že na to teď nemám kapacitu. Cesta je náročná sama o sobě a ostatní nevědí, čím zrovna procházíte – ať už v hlavě, nebo v nohou.

Jinak je to ale děsně jednoduché. Jako byste se znovu ocitli na bojové hře na dětském táboře – jste tady a teď, jdete po vyznačené trase a jedinou vaší starostí je, kdy se najíte a kde večer ulehnete. 

Cesta je dnes stále nížinná, procházíme lesy, kolem rybníků, všude panuje ticho a klid, sem tam projede cyklista, ale ten si nás opět nevšímá. V době nouzového stavu je tedy pouť ještě tišší, než by mohla za normálních okolností být. S nikým nemluvíme, protože není s kým. Jediný, s kým jsme v kontaktu, je pan majitel penzionu, ve kterém dnes bydlíme, a jenž na nás čeká s klíči a vychlazeným místním pivem. 

Posledních deset kilometrů už docela bolí, proto zapínám hudbu, vypínám mozek a nohy přepínám na autopilota. Ony už mě do cíle nějak donesou. 

 

V každém dramatu je nutná krize a nám se bohužel taky nevyhnula.

 

Den 4. Dětenice – Lomnice nad Popelkou, 39 km

Ráno se zdá vše zalité sluncem. Snídáme kávu turka (pro mladé – to je něco jako filtr, ale bez filtru) na tiché zahradě jinak prázdného penzionu a počítáme, kolik že to dnes máme kilometrů před sebou. Vychází nám to opět na přibližnou čtyřicítku. Radost nemám, ale když jsme to zvládli včera, proč ne dnes. Cílem je rodinný penzion v Košťálově, kde na nás čekají s gulášem. Teplé jídlo jsme dosud cestou neměli, tak se i těšíme. 

Jídlo je na pouti v době koronakrize docela náročná věc. Jíst musíte, protože máte výdej jako za rok u počítače v ofisu, ale jde o načasování. Strava totiž musí fungovat jako motor, a ne vás hned po ránu poslat zpět do postele. Okénka s poledním menu nás tedy nechávají chladnými, stejně jako naše žaludky. Proteinová tyčinka nám dá víc energie, než kdybychom se ubili smažákem nebo svíčkovou s pěti. 

První krize přichází už odpoledne, kdy stoupáme k Prachovským skalám. Zřejmě se mění tlak, je prudké převýšení, naše nohy jsou po včerejšku trochu přetažené a nápojové okénko v nedohlednu. Vše je zavřené. Člověk může mít aplikací s restauracemi po trase plný telefon, ale teď je mu to k ničemu, protože prostě neví, kde se rozhodli otevřít. 

Ve skalách je nečekaně živo. Zřejmě jsem si na ty davy dokázala rychle odvyknout, protože chci zase pryč do ticha. Nohy skoro necítím – teda vlastně cítím až až. 

V podvečer zjišťujeme, že kilometry v nížině se s těmi ve skalách opravdu nedají srovnávat a že před sebou máme ještě pořádný kus cesty. Když si navíc dost vyčerpaní kolem osmé večer všimneme, že jsme sešli asi dva kilometry z trasy, dosahuje krize vrcholu. 

Navrhuji, že změníme cíl na Lomnici nad Popelkou, která je od nás „pouhých“ sedm kilometrů místo kýžených čtrnácti. Plán je to skvělý, ale bojíme se, že takhle pozdě neseženeme ubytování. 

Máme ale neuvěřitelné štěstí, protože i v době karantény se nám podařilo sehnat o půl deváté večer nocleh. Hurá, krize zažehnána a v Lomnici spláchnuta iontovým nápojem plzeňského typu.

 

Žádná krize naštěstí netrvá dlouho, takže i u nás dochází k obratu alias peripetii.

 

Den 5. Lomnice nad Popelkou – Dolní dvůr, 29 km

Po včerejším dni, který by si nezadal se Spartan Race, „nařizuji“ odchod až před polednem. Čeká nás pouhých 29 kilometrů, což je po předešlých dvou dnech taková příjemná procházka. Obrací se i počasí a teploměr ukazuje o 10 stupňů méně než včera. Nejsem z toho nikterak nadšená, přece jen jsem letní typ, ale srovnal se tlak a my můžeme odpočatí vyrazit směr Sněžka. Už ji dokonce vidíme na obzoru. Jupí.

U ranní kávy jsem se na internetech dočetla, že za tohle své cestování patřím do vězení, což mě samozřejmě nadchlo. Nemohla jsem si pomoci a ve svých zprávách pro web Reportéra jsem si zafabulovala: představovala si, jak mě v krkonošských kopcích honí těžkooděnci „za peníze daňových poplatníků“, jak psal pán. Takže i já coby poplatník jsem si pár metrů jejich sprintu zaplatila, čímž si vyprošuji, aby ten můj úsek běželi maximálně ve dvojicích a v dvoumetrovém rozestupu. Pokud pojedou autem, tak prosím, aby měli nasazenou roušku, což v případě, že to budou rodinní příslušníci, samozřejmě nemusí.

Všímám si, jak od nás lidé ve vesnicích, kterými procházíme, odvracejí zrak. Jako bychom byli v nějaké videohře a všichni, které míjíme, se měli někam schovat nebo minimálně sklopit oči jako před bájnou Medusou. Věřím, že jsou to fajn lidi, ale připadají mi občas jak princezny, které musí princ nejdřív dobývat, než se s ním začnou bavit. Protože na nás opět nikdo přátelsky nemával, jako to znám z Camino de Santiago. 

Že se blížíme do hor, naznačují nejen všudypřítomní vyřezávaní Krakonošové, ale i ostrý vzduch, svěží jak z reklamy na žvýkačky. Dnešek zakončujeme pár kilometrů před Pecí pod Sněžkou, v Dolním Dvoře. Tady, v penzionu Rekreace u Sazečku, dostáváme teplý boršč, specialitu paní domu, a pivo Krakonoš, no a víc já prostě nepotřebuju. Všechny starosti jsem nechala někde cestou a teď už se jen těším na zítřejší den, kdy si konečně udělám selfie ze Sněžky.

 

Poslední fází dramatu je takzvaná katastrofa čili rozuzlení, doprovázená očistou neboli katarzí.

 

Den 6. Dolní Dvůr – Sněžka, 19 km (plus 6 dolů)

Ráno kouknu na nebe a vidím, že jsme si termín pouti opravdu nemohli naplánovat lépe. Slunce svítí a je příjemný teplý horský den. Počasí jsem se před cestou děsila nejvíc. Ani ne tak deště, přece jen se současné sucho skloňuje i v rozhovorech, ve kterých by to člověk nečekal (Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? Teď, když je sucho, mi chutnají špagety carbonara), ale bála jsem se zimy. Nechtělo se mi celou cestu táhnout v krosně zimní vybavení na hory, nejen proto, že nic takového nevlastním. 

Do Pece pod Sněžkou přicházíme brzy odpoledne. Sníme řízek s takovou vysokohorskou přirážkou, že je mi hned jasné, že nejvyšší vrchol republiky už nebude daleko. 

Výšlap na Sněžku je naprosto skvělý. Jdeme tichým kopcem, občas nám pod nohama křupne zledovatělý sníh, nohy nás vůbec nebolí, protože máme z předchozích dní pěkně natrénováno. Je to geniální, trochu jako skákat skok daleký, ale s podporou hodně silného větru do zad při rozběhu. 

Hurá, přicházíme do cíle, jsme na Sněžce. 

Je tu ještě dost sněhu a fouká, takže když hodně přimhouřím oči (no, spíš je musím zavřít), připadám si jako polárník po dobytí pólu.

Raduji se a zároveň cítím lítost, že tahle pouť končí. Oliva je vylisovaná a já teď ždímám z ručníku poslední zbytky emocí. Je to skvělý pocit. A navíc vím, že nás čeká sestup zpátky do Pece, takže si chůzi ještě chvíli užiju.

Pěší chůzi jsem si totiž totálně zamilovala. Je totiž neskutečně svobodná. Můžete se kdykoliv zvednout z pohovky a někam vyrazit. Nic moc k tomu nepotřebujete. Je to skvělé jak pro tělo, tak pro ducha, čili vlastně antický ideál. Po pár dnech odhodíte zbytečné myšlenky, uvědomíte si, co je podstatné, a protřídíte si život. Chůze je také forma meditace; mechanicky jdete a ponoříte se do sebe. A taky učí skromnosti. Za mě deset bodů z deseti.

Tuto cestu jsem na začátku přirovnala k dramatu, ale šlo o drama s dobrým koncem. Teď už nejen díky kapele Mňága a Žďorp vím, že cesta může být cíl, a já se raduji, že to je neverending story. Stačí si zase obout tenisky a vyrazit za dobrodružstvím, a hlavně sama za sebou.