Smysl má každá větvička i louže

Lidé

Obě začaly studovat architekturu a obě došly ke stejnému závěru: pokud chtějí v oboru něco změnit, nebude to tak, že budou klasicky navrhovat domy. Zajímala je udržitelnost: aby stavby, ale i celé čtvrtě či města obstály po ekologické i ekonomické stránce. Karolína Barič a Kateřina Eklová proto nedávno společně založily iniciativu Rethink Architecture. Jejich přáním je, abychom víc mysleli na přírodu, když chceme stavbou kus přírody ubrat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na jihovýchodním pobřeží Spojených států amerických, ve státě Georgia, stojí v centru tamního hlavního města Atlanta na adrese 422 Ferst Dr NW na první pohled nepříliš velký, částečně prosklený dům. Nazývá se Kendeda Building a z ulice by vás zaujal možná nezvyklou střechou, která je o dost větší než budova sama a tak trochu lítá ve vzduchu. Stojí tu teprve dva roky a slouží jako posluchárna, jsou v ní laboratoře, třídy, kanceláře; ve střešní zahradě na ploše zhruba čtyř set metrů čtverečních se nachází včelín a pěstují se tam borůvky. To celé v areálu univerzity Georgia Institute of Technology.

Není to ale jen střecha, která poutá pozornost. Tato vysoce výkonná takzvaně „high-performance“ budova vyprodukuje více energie, než sama spotřebuje. Veškerá voda včetně pitné, která se tu používá, pochází z areálu univerzity a jako použitá se zase vrací zpátky – do půdy. A životní prostředí zatěžuje co nejméně nejen během svého provozu, ale i když se stavěla. Minimalizovalo se zde množství stavebního odpadu a taky se recyklovalo, kde se dalo. Když během ničivé bouře popadaly v kampusu stromy, tak místo rychlé likvidace je znovu použili – jsou z nich desky stolů v posluchárnách. Další stoly se zase nechaly vyrobit ze dřeva nejstarší budovy kampusu z konce 18. století. A do třetice: dřevo použité ve vstupní hale je původem z kostela, který se ve městě boural, aby se místo něj postavila nová policejní stanice.

Loni provedl české zájemce po budově Kendeda její ředitel Shan Arora. Kvůli koronaviru samozřejmě virtuálně. Pan Arora byl hostem nově založené iniciativy Rethink Architecture. „Na podzim 2019 jsme se s Katkou sešly v kavárně a já jí řekla, že bychom mohly udržitelnost začít víc propagovat,“ vzpomíná Karolína Barič na moment, kdy oslovila svoji spolužačku z ČVUT. Pár měsíců nato se už s pomocí České rady pro šetrné budovy konala první akce z celkem pěti, které si Kateřina s Karolínou na loňský rok naplánovaly (na celkem pěti přednáškách vystoupilo dvaadvacet hostů). Nakonec ale jen ta první proběhla „normálně“, tedy že se sešli hosté i posluchači osobně na jednom místě.

„Naštěstí jsme už tehdy z prostor Centra architektury a městského plánování v Praze zároveň i streamovali online, takže nás loňský jarní lockdown úplně neochromil,“ doplňuje pandemickou stránku organizace Kateřina Eklová. Obě se dokonce shodují, že současný stav je pro ně tak trochu přínosem – lidé si na online akce zvykli, a jim tak odpadly některé organizační záležitosti spojené s mimopražskými hosty. U zahraničních hostů je to – jak říkají – o to lepší, že svou cestou do Prahy by zanechali velkou uhlíkovou stopu, což se nestane, když nyní přednášejí ze svých obýváků.

 

 

Předcházet pochybnostem

Na příkladech „zelených“ budov, jako je Kendeda Building, chtějí dvě akční třicátnice Karolína Barič a Kateřina Eklová ukázat, že udržitelnost není nic nemožného.

„Chceme předejít pochybnostem o tom, že takové budovy stavět nejde, že je to moc drahé, zákony to nedovolují, nevyplatí se to, lidé to nechtějí a tak dále,“ vysvětluje zvolenou taktiku Kateřina, která loni začala své doktorské studium, obě pak v loňském roce zvládly porodit. Letos mají kromě přednášek v plánu ještě začít dávat dohromady databázi udržitelných řešení, kam by přehledně podle různých témat a kategorií dávaly příklady toho, jak se dá konkrétní věc řešit šetrně k přírodě.

Pro příklady udržitelných staveb přitom nemusíme létat až do Ameriky či cestovat po Evropě. Najdeme je i v Česku, třeba v centru Brna. Nedaleko hradu Špilberk stojí Otevřená zahrada: vzdělávací a poradenské centrum, jehož součástí je pasivní dům se zelenou střechou, k němuž patří ještě velký svažitý pozemek s naučnou stezkou.

Stavba z roku 2012 je vytápěna a chlazena pomocí tepelných čerpadel, napojených na osm hlubinných vrtů. Hospodaří se tu s dešťovou vodou ze střech a tak zvanou šedou vodou, například tou z umyvadel, která tudíž nemizí bez dalšího užitku v kanalizaci. Dům vyrábí elektrickou energii ze slunečního záření pomocí fotovoltaických panelů. Díky tomu jde o jednu z energeticky nejúspornějších kancelářských budov v Evropě. „Skvělé je, že tam pomocí měřicích přístrojů a čidel v reálném čase měří, kolik dům spotřebovává vody či produkuje energie, a tato data sdílí online na svých webových stránkách,“ poznamenává Karolína.

 

Přednášky bez exkurzí

Kateřina s Karolínou se setkaly v roce 2012 na Fakultě stavební ČVUT. Obě tu studovaly obor architektura. Brzy jim ale došlo, že na fakultě něco chybí. „Neděla se tu žádná studentská aktivita. Jen jsme seděli na přednáškách a cvičeních a ani se nešli podívat na stavbu, do hotové budovy. Chybělo nám propojení s realitou, a tak jsme založily studentský spolek ŠTUK a začaly exkurze organizovat samy,“ vzpomíná Kateřina s tím, že spolek funguje stále, i po jejich odchodu ze školy. Právě na exkurzích se o udržitelných stavbách postupně dozvídaly, mezi lidmi z oboru již tehdy téma rezonovalo.

A ještě na jedné věci se obě dívky během bakalářského studia shodly – že nechtějí domy navrhovat. V tom okamžiku totiž často plníte pouze přání investora a architekt má podle nich jen omezenou možnost přicházet s vlastními návrhy. Když jste naopak na straně investora, je větší šance něco inovativního prosadit hned v prvopočátku.

„Přišlo nám důležité, aby na straně investora či developera neseděl pouze ekonom, což se běžně děje,“ říká Kateřina. Ta se po získání titulu bakalář na architektuře rozhodla pokračovat magisterským studiem v oboru ekonomika a management na stavební fakultě a po škole se vydala na zkušenou do světa developmentu. Pár měsíců působila v mezinárodní firmě, která staví a provozuje obchodní centra. Rychle jí ale došlo, že tam udržitelnost prosadí jen hodně těžko. Přešla proto do nadnárodní firmy Skanska, která téma řeší a udržitelné domy staví. Ostatně, americkou Kendedu i brněnskou Otevřenou zahradu postavila právě tato původem švédská firma.

Ani Karolína nepokračovala v magisterském studiu na architektuře a rozhodla se vyjet ven. Vybírala mezi studiem v Dánsku, Švédsku a Nizozemsku, kde je udržitelnost už řadu let běžně používaný termín v mnoha směrech. Nakonec zvolila univerzitu v posledně jmenované zemi, kde si vybrala obor zaměřený na management udržitelných budov. „Zajímal mne celý životní cyklus domu od návrhu přes provoz až po chvíli, kdy dům dožije,“ přibližuje svoje tehdejší úvahy. Po návratu začala pracovat u izraelského developera na pozici koordinátora udržitelnosti v zemích střední a východní Evropy. Následně dostala na starost ještě mezinárodní environmentální certifikace, které mohou domy získat. Působila také ve výzkumném Univerzitním centru energeticky efektivních budov při ČVUT. Nedávno se pak rozhodla přejít na volnou nohu a s manželem architektem založila studio ZERO Architecture.

Co vlastně jsou zmíněné environmentální certifikace, když už jsme je zmínili? První certifikovaný dům v Česku je budova ČSOB v pražských Radlicích – tato banka patří do nadnárodní skupiny KBC. Karolína vysvětluje, že certifikace je trendem, jejž sem přinesly nadnárodní firmy, které začaly požadovat certifikáty od budov, v nichž měly sídlit.

„Není to úplně všespásný nástroj. Podle mne je to ale zatím to nejlepší, jak udržitelnost měřit, protože certifikát v sobě pojímá všechny prvky udržitelnosti, jako je voda, energie a kvalita vnitřního prostředí či stavební materiály. A hlavně: je jasné, že se projektový tým nad tímto tématem musel zamyslet a pokusil se ho zrealizovat,“ konstatuje Karolína. Že však certifikát nemusí být vždy důkazem dokonalosti, pochopíme, když se opět na chvíli přesuneme do Ameriky, konkrétně k Apple Parku v Kalifornii, který získal nejvyšší ocenění LEED Platinum (zkratka pro Leadership in Energy and Environmental Design). „V areálu je sice vysázeno šest tisíc stromů, ale také tu bylo vybudováno jedenáct tisíc nových parkovacích míst. Dopad dopravy je tedy enormní. Pokud by všechny budovy byly postaveny tímto způsobem, do udržitelnosti to má daleko,“ konstatovala Karolína na své přednášce o certifikaci v rámci Rethink Architecture.

 

Nákup bez auta

Jedním ze zajímavých hostů, které si dívky loni pozvaly, byl architekt Zdeněk Fránek. Autor výzvy, v níž apeloval na své kolegy, že jako ti, kdo jsou zodpovědní za zastavování krajiny, mají řešit nejen estetiku, ale také etiku. „Smysl má jakýkoli čin, který napomůže uzdravit svět. V historii jsou příklady lidí, kteří sázeli stromy a sklidili za to ve své době nepochopení. Nyní jsou za nimi nádherná zelená místa. Jsme v situaci, kdy každá větvička a každá louže mají smysl,“ prohlásil na přednášce Zdeněk Fránek (mimochodem, záznamy těchto přednášek najdete na YouTube kanále CAMP PRAHA).

Loni se na Rethink Architecture řešily zejména budovy. Letos jsou stěžejním tématem rovnou celé udržitelné čtvrtě, města či obce. Na březnovou přednášku se Kateřině a Karolíně povedlo „ulovit“ Astrid Mayer, ředitelku Freiburg Future Labu z německého města Freiburg, momentálně jednoho z nejudržitelnějších míst světa. Už od sedmdesátých let mají ve Freiburgu vizi udržitelného města, které podporuje výrobu energie z obnovitelných zdrojů, a od devadesátých let město aktivně snižuje uhlíkovou stopu. Nové „ekočtvrti“ tu vznikají v souladu se strategií vedení města, nikoliv podle developerů a do plánování jsou zapojeni sousedé i budoucí obyvatelé. Freiburg se také přizpůsobil pěším a cyklistům, a tak například ve čtvrti Vauban dvě třetiny lidí vůbec nemá auto. Cílem je to, o čem se hodně mluví třeba ve skandinávských zemích. Aby obchody, služby, zkrátka občanská vybavenost, byly na takové úrovni, že si většinu věcí seženete a zařídíte v okolí svého bytu či domu. Říká se tomu město krátkých vzdáleností.

Podle Kateřiny Eklové totiž udržitelnost není jen otázka životního prostředí, ale také ekonomická záležitost (aby se investice do udržitelnosti z dlouhodobé perspektivy vrátila); stejně tak je důležitý sociální pilíř, tedy aby se lidem ve městě a v budovách dobře žilo. I proto si na jednu z letošních přednášek plánují pozvat zástupce z malé vsi Hostětín ve Zlínském kraji. „To je pro mne taková ještě neobjevená vesnice, která se rozhodla jít cestou šetrného přístupu. Mají na veřejných i soukromých budovách fotovoltaické panely, je tu výtopna na dřevní štěpku, ale hlavně tu funguje komunitní život. A pokud jste se svým sousedem kamarád, kromě jiného se i snadněji domluvíte, když budete třeba chtít sdílet elektřinu ze svých střech,“ vysvětluje Kateřina.

 

A co nepostavit nic?

Budovy a jejich stavění mají dnes obrovský vliv na životní prostředí. Podle pár let starých údajů OSN stály za 39 procenty celosvětových emisí uhlíku ročně, z čehož takřka tři čtvrtiny tvoří uhlíková stopa z provozu budov, tedy spotřeba energií na vytápění, chlazení či provoz techniky v budově. Zbylá část je tak zvaná zabudovaná uhlíková stopa, což znamená materiály, jejich původ, doprava na staveniště, pak také samotná výstavba či předcházející demolice či dekonstrukce. A dále: dvě třetiny odpadů vyprodukovaných v České republice pochází ze stavby – a čtyřicet procent energie v EU spotřebovávají budovy.

„V tomto ohledu je zajímavé si uvědomit, že bydlení v bytech je udržitelnější, než kdyby každý z nás bydlel v rodinném domě,“ říká k tomu Kateřina. Je to paradox, protože když řeknete udržitelné bydlení, každý si představí supermoderní dům se zelenou zahradou. Kateřina ovšem pokračuje ještě odvážněji: „Environmentálně nejudržitelnější je, když nepostavíte nic.“

Architekti by se tak podle ní měli se svými klienty bavit o tom, zda nemohou využít nemovitost, která už stojí, nebo zda nejde něco zrekonstruovat anebo zda by nestačilo, kdyby nový dům byl menší. „Do mnoha oblastí našich životů už proniklo toto smýšlení, řešíme pytlíky v supermarketu a brčka v restauraci. Stavebnictví byl vždycky dost rigidní obor, ale i zde je potřeba začít uvažovat s ohledem na přírodu a zdroje, které jsou konečné,“ upozorňuje Kateřina. Stejně jako nemůžeme donekonečna kutat uhlí ani těžit ropu, tak třeba ani kámen nebude v dolech donekonečna k dispozici – při stejné intenzitě těžby kameniva jako dosud přijde podle některých projekcí jeho vytěžení v Česku kolem roku 2062. (V tomto ohledu můžeme zmínit český úspěch v oboru. Před dvěma lety se v Česku povedlo to, o co se ve světě snažili mnoho let: vyrobit recyklovaný beton, v němž se místo vytěženého kameniva používá rozdrcený beton nebo cihly ze stavební sutě.)

 

Moudrost předků

Jak tedy bude podle Kateřiny a Karolíny vypadat budoucnost ve stavebnictví? Stále více firem bude podle nich chtít sedět v uhlíkově neutrálních budovách. Budovy budou produkovat obnovitelnou elektřinu. Staré budovy budeme využívat jako materiálové banky: nebudeme je demolovat, ale dekonstruovat. „Myslím, že se jednou bude také mnohem víc řešit produkce jídla ve městech. Můžeme mít skleníky na střechách domů, můžeme pěstovat jídlo ve sklepě,“ soudí Kateřina. Co můžu pěstovat ve sklepě? ptám se. „Třeba zeleninu či bylinky pomocí moderních způsobů pěstování,“ odpovídá Karolína, která si takto nedávno pěstovala houby ve své spíži.

„A také doufáme, že se zbortí mýtus, že udržitelnost znamená nutně hi-tech technologie,“ pokračuje Kateřina. Podle ní nemusíme třeba na pozemku vymýšlet složité zavlažování. Stačí, když necháme vodu z chodníku jednoduše stéct do záhonu. Anebo se vzdáme anglického trávníku, protože chytřejší je mít na zahradě luční kvítí, které mimo jiné dobře zadržuje vodu, takže nám dělá lepší mikroklima. A taky si nemusíme pořizovat domy s obrovskými prosklenými obýváky na jih, abychom tam v létě měli vedro a sháněli klimatizaci a v zimě o to víc topili. Jak obě shodně říkají: Je to takový návrat k moudrosti našich předků, kteří žádná supermoderní řešení neměli.

 

Autorka je spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama