Vánoční nácek

Páteční odpoledne v unaveném policejním baráku. Ještě chvíli kancelářské práce, nebo aspoň jejího předstírání, a pak hurá na vánoční svátky. Nejdřív ale nějaké ty chlebíčky a trochu vína, ať se s kolegy navzájem pořádně rozloučíme. Za okny chumelilo a do vší té krásy zazvonil naprosto nevhod služební telefon. Volal šéf uniforem z přízemí naší budovy.

„Moji kluci teď přitáhli jednoho pitomce, co vlezl někomu do kvartýru. Chcete ho?“

Klasický postup. Podobné prkotiny řeší místní oddělení, ale my jako kriminálka si s pachatelem, alias pašíkem, aspoň nezávazně pokecáme. Kdyby ho hryzalo svědomí a on se chtěl kát. Anebo kdyby ho hryzal někdo jiný a on chtěl práskat. I tenhle případ byla banalita, mamča s taťkou se vrátili z práce a na gauči v obýváku našli chrápat cizího chlapa. O chvíli později už ho vezli poldové v autě, no a teď jsme se na něj mohli těšit my. Já a můj parťák Tony, který do sebe právě ládoval jednohubky.

Asi za minutu nebo dvě se ozvalo zaklepání a dovnitř nakoukla uniforma: „Ten kluk jde k vám?“

„Kluk?“

 

Otočil se a houkl do chodby. „Mazej dovnitř. Kolegové z kriminálky si s tebou promluví. Ale bacha, ti se s tebou nebudou srát jako my!“ Pak se obrátil zase k nám. „Doteď neotevřel hubu. Nechce říct ani to, jak se jmenuje, a doklady u sebe samozřejmě nemá.“

Neznámý mezitím vešel dovnitř a mně spadla čelist. Zašilhal jsem ke kalendáři, jestli nás nějaký vánoční zázrak nepřenesl o pár let zpátky v čase. Džíny s ohrnutými nohavicemi, zelený bomber a pod ním bílý nátělník. Na nohou obrovské černé boty zašněrované skoro až ke kolenům. Vzor Landa 1991. Až na to, že tohle stvoření mělo tak sedmnáct let a pětačtyřicet kilo včetně těch křusek.

Kluk stál ve dveřích, a protože nevěděl, co s rukama, vrazil si je do kapes bundy.

„Sedni si,“ kývl Tony k volné židli. „Jak se jmenuješ?“

Mladej si hryzal spodní ret a mlčel.

„Kde bydlíš?“ Znovu ticho.

„Kolik ti je?“ Zase nic. Pohledem jsem sjel jeho oblečení. „V tomhle ohozu jdeš na maškarní?“

„Proč jako?!“ vyjel okamžitě.

Tak vida, mluvit umí.

„Protože jestli si hraješ na skinheada, tak jsi trochu zaspal dobu.“

„Na nikoho si nehraju,“ zavrčel. „Nic o mně nevíte, tak si dejte pohov. O co vám jde?“

O co nám jde? Rozkecat tě, a to se nám povedlo. Jestli teď zase zmlkneš, nebudeš už vypadat jako tvrďák, ale jen jako pitomec.

„Myslel jsem, že skini jsou drsňáci. Rvačky a tak. Nevěděl jsem, že vykrádají byty.“

„Nic jsem nevykrad! Jen jsem se tam chtěl vychrápat!“

Byl ublížený až na půdu.

„Tyhle kecy slyšíme každý den,“ mávl jsem rukou.

„Kurva, přece kdybych chtěl krást, tak si tam neustelu! Nic jsem nesebral, fakt!“

„Říkám ti, že tohle slyšíme furt.“

„Tak někdy zkuste někomu věřit!“

„Myslíš někomu, kdo nám ani nechce říct svý jméno? Třeba abychom nezjistili, že má podobných věcí na triku víc?“

Otázka zůstala viset ve vzduchu. Kluk nerozhodně otevřel ústa, ale hned zase sklapl a raději si ležérně sundal bomber, zřejmě abychom pochopili, s kým si zahráváme. Z volného nátělníku mu trčely tenké ruce a my nevěřícně koukali na jeho tetování. Na levém bicepsu, přesněji řečeno v místech, kde mu snad jednou nějaký sval naroste, měl hákový kříž. Na předloktí o kousek níž KKK. No a na pravé paži pro změnu ACS Forever.

„Děláš si prdel?“ vyjel na něj Tony. „To seš jako nácek?“

 Ušklíbl se. „Jo. No a?“

„No a? Víš vůbec, ty pako, co tyhle obrázky znamenají?“

„Jasně. Ale to je moje věc.“

„Jenom než nám je takhle strčíš pod nos,“ objasnil mu Tony situaci. „Zasloužil bys pár facek. Co na ty kérky říkají rodiče?“

„Nic.“

„To bych se divil.“

„Nic neříkají, protože žádný nemám.“

Tak moment, že by první pořádná informace?

„Nekecej,“ odbyl jsem ho.

„Nekecám,“ procedil skrz zuby a v jeho hlase bylo najednou kromě vzdoru slyšet ještě něco dalšího. „Mám jen strejdu.“

„No tak fajn,“ přikývl jsem. „A jak se to tetování líbí jemu?“

„Líbí.“

„Myslíš?“

„Jo, vždyť mi ho nechal udělat on.“

Cože? No to snad… „Chceš nám říct, že nemáš rodiče, žiješ s nějakým strejdou a ten…“

„Ne s nějakým! S mým strejdou.“

„Dobře, s tvým strejdou, a ten ti tohle nechal vytetovat?“

„Hmm,“ zamručel.

Hmm? No paráda. Ozvalo se zaklepání a do kanceláře vplula kolegyně Denisa s podnosem.

„Nesu vám kafe, kluci.“

„Dík,“ řekl jsem, zatímco ona pohledem sjížděla individuum v nátělníku.

„To je maskot na dnešní večírek?“

Kluk nevěděl, co s očima, tak je zabodl do podlahy.

„Panebože,“ vzdychla ještě, ale pak se otočila na patě a zmizela zase za dveřmi ve změti hlasů a řvoucí muziky.

„Tušíš,“ oslovil jsem kluka, „co znamená třeba to KKK?“

„Jasný, přece Klux-klux-klan.“

Musel jsem se zahryznout do rtu. „A víš teda, co to je?“

„Jo. Klan mnichů z jihovýchodní Asie, co nesnášej a zabíjej negry, židy a cikány.“

„To, čemu říkáš Klux-klux-klan,“ ujistil jsem se, „jsou podle tebe jihoasijští mniši, kteří zabíjejí negry a židy?“

„A cikány,“ doplnil, abychom v tom měli jasno.

„Cože, kurva?!“ zahřmělo v tu chvíli ode dveří.

„Brzdi, Mário!“ zařval Tony a vecpal se do cesty dvoumetrovému pořízkovi, který se ke klukovi hrnul jako Golem. Mário Medo, ruku v ruce s přítelem Johnniem Walkerem. Jediný cikánský polda široko daleko a ten kluk se mu trefí do nálady.

„Co to ten malý zmrd říkal o zabíjení cikánů?“ křičel Mário, cestou odložil lahev a vlekl Tonyho s sebou. Přidal jsem se k parťákovi a zuřivce se nám podařilo zastavit. Kluk se krčil na židli, rukama si kryl hlavu a vidět byly jen jeho vyděšené oči.

„Jen kecá nesmysly, sakra! Vůbec si ho nevšímej a vypadni!“

Mário sebou ještě chvíli házel, ale nakonec zkrotl. „Tak jo, nechte mě už být! Seru na něj!“

Pustili jsme ho a on se vydal ke dveřím. Lahev, kterou předtím odložil, už zase držel v ruce. Pak ji ale znovu postavil na stůl a naposled se otočil k našemu holobrádkovi.

„Víš, co tady děláme náckům, jako seš ty?“ zeptal se ho a najednou zpod trika vytáhl pistoli.

„Kurva, Mário!“ stihl jsem jen zařvat, ale to už zmáčkl spoušť! Ozvalo se suché prásknutí, airsoftová kulička proletěla kolem kluka, odrazila se od rámu okna, trefila skříň a nakonec upadla někam na podlahu.

„Mário, vypadni!“

„Muhehehe!“ zahýkal přiopilý Golem, popadl Johnnieho Walkera a vyběhl na chodbu. Dveře zůstaly dokořán, a než nám zmizel z očí, někam zamířil a znovu vystřelil.

„Ty debile! Málem jsi mě trefil!“ ozvalo se ženské zaječení.

„Na stůl a tancuj!“ křikl někdo jiný.

Tony se vymrštil a dveře hlasitě zabouchl. Jít někoho umravňovat by v téhle chvíli stejně nemělo potřebný efekt.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se kluka. Vypadal vyplašeně, ale přikývl. Mohli jsme pokračovat.

„Jak dlouho bydlíš u toho strejdy?“

„Pět let.“

„Fajn. A teď teda tvý jméno.“

Ale zase jen mlčel a zíral do podlahy. S poldama se přece nebaví. Pak se ovšem sehnul, aby si utáhl tkaničku na botě, a já si pod nátělníkem všiml dalšího tetování.

„Vidím dobře, sakra?! Postav se a vyhrň to triko!“

Po výstupu s Máriem se mu do toho nechtělo, ale nakonec si nátělník vykasal. Koukali jsme na švabachem vyvedený nápis, který mu zdobil vpadlý hrudníček. Meine Ehre Treue!

„Víš, že je to heslo, které používalo SS?!“

„Hmm,“ zabručel a zašilhal ke dveřím.

„A víš taky, že ti tam chybí slovo heisst?“ zpražil ho Tony.

„Vím, no… Tatér byl vožralej a zjistil to, až když skončil.“

Zakroutil jsem hlavou. Jediná kérka, za kterou by ten fracek nezasloužil nakopat, byla ACS Forever! Ačkoli…

„Jsi sparťan?“ zeptal jsem se a kluk hned ožil.

„Samo! Patřím k tvrdýmu jádru!“

„Spíš k natvrdlýmu,“ zamumlal Tony. „Chodíš do kotle, jo?“

„Jasný!“

Několik ortodoxních fandů už jsem stačil poznat a vím, co dovedou. Tenhle by jim mohl akorát tak nosit svačinu. Jenže když jsem mu to řekl, začal prskat.

„Patřím k nim! Vzal mě mezi ně strejda!“

Už zase strejda. Ten člověk mě začal zajímat.

„Takže strejda? Chtěl bych vážně vědět, co je zač. Protože…“

„Detektiv,“ vypálil kluk bez rozmýšlení.

S Tonym jsme na sebe koukli.

„Chceš říct,“ zeptal jsem se opatrně, „že je policajt?“

„Hmm.“

Polda?! To snad ne, proboha.

„No a víš, kde přesně dělá?“

„Jo. V Globusu.“

V… kde?!?

„Ty vole, to je moc!“ zaúpěl Tony a zmizel za dveřmi. Když se zas vrátil, tipnul jsem ho na krátkou poradu s Cpt. Morganem. Okamžitě jsem ho napodobil. Lehce neprofesionální, ale ten malý pitomec se vážně nedal jinak přežít. Jeho strejda nácek, fotbalový chuligán a vymydlený mozek v jednom naštěstí není kolega, jen dělá sekuriťáka v obchodním centru.

„Řekneš nám konečně, jak se jmenuješ?“ Ale opět zůstáváme bez odpovědi.

„Kde bydlíš?“ Stále ticho.

„Kolik ti je?“ Nic.

„Chodíš někam do školy?“ Samá voda.

„Kolik bytů jsi už vykradl?“

„Žádnej jsem nevykrad!“ Konečně aspoň tři slova.

„A co ten dnešní, hmm?“

„Už jsem vám to říkal, sakra! Jen jsem se chtěl vyspat!“

„A my ti zase říkali, že tohle slyšíme obden. Dokud nevysvětlíš, proč jsi tam byl, tak si tu báchorku strč do řiti.“

„Protože…“ Vzdychl si. „Ach jo. Utek jsem, no.“

A je to venku.

„Od strejdy? A proč? Vždyť je to drsňák, ne? Stará se o tebe, nechal tě pokreslit…“

Kluk naprázdno přežvykoval. Ticho rušila jen dunivá hudba kdesi na pozadí. Vánoční večírek v plném proudu. Samozřejmě bez nás.

„Nevzal mě do tý Kodaně, tak proto.“

„Do Kodaně?“

„Hráli jsme tam přece pohár!“ vykulil oči, jak se vůbec můžu ptát. No jo, došlo mi, další ze sparťanských výbuchů.

„Takže tě nevzal do Kodaně.“

„Jo, a přitom mi to slíbil. Namísto mě jela ta štětka.“

„Štětka?“

A pak už to z něj šlo skoro samo. Strejda měl dva lístky na sparťanský výjezd, ale seznámil se s nějakou fešnou fanynkou a ta dostala před synovcem přednost. Ne že bych se divil. Naštvaný kluk se sebral, zmizel a začal přespávat, kde se dalo.

„Nechceš nám konečně říct svý jméno?“

Ale fakana jako by zase někdo vypnul.

Tony se zvedl. „Skočím pro Mária. Třeba se tady mladej bude bavit radši s ním.“

„Ne!“ vyjelo z kluka, ale vtom se otevřely dveře a v nich stála Denisa.

„Jak jste na tom?“

„Ještě to chvíli potrvá. Vy už balíte?“

„Jo, přesunujeme se k Buldokovi, máme tam zamluvený stoly. Doufám, že za náma dorazíte!“

„No jasně. Tak nám hlavně všechno nevypijte.“

Než se otočila a zmizela, všiml jsem si, že má košili zapnutou o knoflík šejdrem. Ale možná se mi to jen zdálo, u Buldoka to radši překontroluju. Ještě chvíli se chodbou nesla muzika, pokřikování a šveholení, pak ale bouchla železná mříž a celé patro se ponořilo do ticha. Tony se podíval na kluka.

„Jestli nám kvůli tobě něco uteče, nakopu ti prdel,“ varoval ho. „Takže teď už fakt naposled – tvý jméno?“

Jenže než se mladej stačil nadechnout, zazvonil mi telefon. Na lince byl operační.

„Volám kvůli tomu vloupači, co ho někde našli chrápat. Je u vás?“

„Bohužel jo.“

„Tak bacha, je mu teprve čtrnáct.“

„Cože? No doprdele.“

„Jmenuje se Patrik Hrabánek. Chtějí ho pátrači, vedou ho jako pohřešovaného. Takže s ním hlavně nic nedělejte a počkejte, až si pro něj přijedou.“

Třískl jsem sluchátkem a naštvaně přejížděl očima klukovy kérky.

„Tobě je čtrnáct, ty blbečku?“

„Čtrnáct?“ zopakoval Tony.

A drsný sparťan, nácek a vloupač zase jen čumí do země. Takže čtrnáct. Což znamená, že výslech skončil a dál se s ním už můžeme bavit akorát o ženských. Vlastně ani o těch ne.

„Přijedou si pro tebe kolegové. Někdo tě hledá.“

„Asi strejda,“ utrousil potichu a dlaní si přejel po holé hlavě. Pak se na mě podíval. „Potřeboval bych…“

„Co?“

„Na záchod.“

„Tak pojď.“

Vyšli jsme na ztichlou chodbu. Na podlaze se válely konfety a dvě tři prázdné lahve. Sebral jsem je a hodil do koše. Když jsme míjeli jednu z kanceláří, kterou v tom zmatku někdo nezavřel, kluk se zastavil a koukl dovnitř.

„Co je?“ zeptal jsem se.

Pohodil hlavou a já uviděl puštěnou televizi.

„Mrazík,“ řekl.

„No a?“

„Mohl…“

„Tak co je?“

„Mohl bych se, prosím vás, dívat, než pro mě přijedou?“

Za okny je tma. Pořád statečně chumelí, ale dole na silnici a na chodnících leží jen rozteklá břečka. Sedíme vedle sebe jako tři nemocní vrabci a sledujeme blikající obrazovku. Pytlík se slanými tyčinkami putuje z ruky do ruky. Když se ozve zvonek u mříže, jen se po něm rozmrzele otočím. Kouknu na hodinky; taky mohli dorazit později. Aspoň na Vánoce by si člověk mohl užít chvíli klidu.  •