Proč to nehrajete?

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Pomalu, ale jistě dotahujeme do cíle novou desku. Tentokrát jsme to provedli trochu jiným způsobem než kdykoliv jindy.

V průběhu každého ročního období jsme navštívili studio Sono, kde jsme pobyli tři dny a natočili jsme tři písně. Počasí měnilo kulisy. Jarní vůně a čerstvost, letní žár a vlahé večery venku, podzimní barvy v přilehlém lese a první mrazy a možná sníh (ještě nevím, jestli napadne, protože ve chvíli, kdy tohle píšu, se do studia teprve chystáme).

Bude to desátá deska naší party. Ve fotbalovém týmu nosí desítku ti nejlepší hráči a já doufám, že nahrávka bude mít stejnou úroveň. Zatímco ale fotbalisti stárnou a jsou nahrazováni mladšími, o písních se to tvrdit nedá.

Co tím myslím?

Musíte se fakt snažit, aby se alespoň půlka nových písní dostala do základní koncertní sestavy. S minulou deskou jsem učinil následující zkušenost: Po vydání jsme ji hráli celou a na všechny písně vznikly klipy. Startovní pozice byla stejná pro všech jedenáct tracků.

Jak to dopadlo?

 

 

Z jedenácti hrajeme v současné době pravidelně pět. Vypadá to, že to moc dobrej výsledek není, ale právě že je. Kdybychom z každý naší desky hráli pět, tak by náš koncertní playlist obsahoval padesát písní. A to by nikdo nevydržel.

Ale úspěch desky se nedá úplně brát ani měřit podle toho, kolik písniček z ní hrajeme na koncertech.

Jedna věc je koncert, druhá věc je poslech, třetí věc je vytvořit něco, co dohromady funguje a ve chvíli, kdy si to pustíš, řekneš si, to je škoda, že to nehrajem(t)e celý.

Nahrát dobrou desku bez slabýho místa je frajeřina. To je ta výzva. To, že z ní některý písně nebudeš pořád hrát naživo, není zas tak podstatný. To už rozhodne vesmír.

Vždycky pak někdo přijde a řekne: „Proč to nehrajete?“

Vzpomněl jsem si na lehce disharmonickou píseň Nájemník z desky Detaily. Strašně jsme se s ní pachtili, vytvářeli jsme strašidelné zvuky starého bytu, text jsem psal asi rok a nakonec vzniklo něco zvláštního a podivnýho. Živě jsme ji hráli asi tak dvakrát. Ale pokaždý, když si ji jednou za dlouhej čas pustím, nevypnu ji, jsem příjemně překvapen a dostanu se do snové nálady, kterou mám spojenou se závěrem jednoho období svého života.

Je to dobrá píseň, ale nehrajem ji. Jedno vím jasně. Alespoň jednou bych chtěl udělat sérii koncertů, kde přehrajeme všechny desky tak, jak jsou. Vidím to na pět koncertů po dvou deskách. Taky vidím vyplašené výrazy svých spoluhráčů ve chvíli, kdy jim to navrhnu. Slyším i svůj vnitřní hlas, jak bude v okamžiku, kdy se to náhodou začne realizovat, pořvávat v útrobách mozku. „Proboha proč!?“

Protože to je výzva. Protože si to ty písně zasloužej. Protože jsme nikdy žádnou desku neodflákli. Protože bych to chtěl zažít. Protože cejtím, že by to mohlo být dobrý. Protože by pak už nikdo nemohl přijít s tou otázkou: „Jak to, že to nehrajete?“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama