Zuzana měla štěstí

Report

Vítězka slovenských prezidentských voleb Zuzana Čaputová byla dobrou kandidátkou se schopným volebním štábem. K triumfu jí však několikrát pomohlo štěstí. A s výkřiky „změna je na dosah“ je lépe brzdit – voliči nacionalistů a populistů totiž nikam nemizí.

Audio
verze

I když od té chvíle uplynul více než rok, pamatuji si ji poměrně přesně. Bylo to ještě v době, kdy se čekalo na potvrzení kuloárních zpráv, že slovenský prezident Andrej Kiska nebude podruhé kandidovat: seděl jsem tehdy v jednom bratislavském podniku nižší cenové kategorie se zkušeným expertem na politický marketing, jenž spolupracoval se stranou Progresivní Slovensko.

„Co bys řekl na Zuzanu Čaputovou?“ nadhodil jméno možné prezidentské kandidátky z této strany.

Na první poslech to znělo jako zajímavý návrh. Čaputovou znali novináři a lidé z neziskového sektoru coby respektovanou advokátku a aktivistku. Na druhou stranu – mimo tyto kruhy a domovský Pezinok – byla prakticky neznámá.

„Ale nemyslíte si, že by to mohla vyhrát, že ne?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Ne, ale jméno dobré, nemyslíš?“

Uznal jsem, že ano. Kdyby v prvním kole získala deset procent, nebo dokonce víc, byla by to výborná reklama pro její domovské Progresivní Slovensko.

Čaputová v organizaci Via Iuris poskytovala roky právní pomoc lidem, kteří se nemohli domoci spravedlnosti ve sporu s velkými investory nebo státem. Nejčastěji šlo o problémové stavby nebo podnikatelské záměry typu těžba zlata v chráněné oblasti či stavba nových bloků jaderné elektrárny. Přímo symbolickým se pak stal její boj proti skládce v Pezinku, za nímž stál Marián Kočner. Ano, ten Kočner, jehož policie obvinila z objednání vraždy novináře Jána Kuciaka.

Podpora Progresivního Slovenska se v čase zmíněné diskuse s politickým expertem pohybovala v průzkumech kolem dvou procent a nápad na prezidentskou kandidaturu Čaputové byl pro jeho členy tím, čemu se v anglosaském světě říká no-brainer, zkrátka něco, k čemu opravdu není třeba dlouhého přemýšlení. I když Čaputová neuspěje, strana o nic nepřijde, jen získá prostor v médiích pro svou místopředsedkyni – ta by tak byla známější, což by se hodilo v parlamentních volbách (v řádném termínu se mají uskutečnit v roce 2020).

Dnes už víme, že to se Zuzanou Čaputovou dopadlo jinak. Poslední březnovou sobotu zvítězila v druhém kole prezidentské volby většinou více než 58 procent odevzdaných hlasů.

 

Kreativní štáb

Pokud budeme rozebírat příčiny výsledku březnových prezidentských voleb, nemůžeme se vyhnout faktu, že Zuzana Čaputová prostě byla dobrou kandidátkou. Nejenže působí inteligentně a vzdělaně, projevila i vekou pohotovost v debatách. Většina pozorovatelů, kteří se slovenské politice systematice věnují, se shodne na tom, že má nepopiratelné charisma a bezprostřední vystupování.

Čaputová ovšem také měla schopný volební štáb, který zručně nakládal s událostmi a obracel je ve svůj prospěch. Například diskusi o případném společném postupu opozičních kandidátů v začátcích kampaně úspěšně „přetlumočil“ veřejnosti tak, aby to vypadalo, že Zuzanu Čaputovou někdo neustále vyzývá, aby odstoupila – čímž z ní udělal odstrkovanou kandidátku.

Podobné to bylo s jiným tématem. Zazníval názor, že Slováci si prostě ženu do prezidentského úřadu nezvolí. Příznivci Čaputové však dokázali z těchto debat poměrně úspěšně vytvořit zdání, že na Slovensku chce někdo vytlačit ženy z politiky.

Kreativním nakládáním s průzkumy veřejného mínění se zase dařilo vytvářet iluzi neustálého růstu popularity Čaputové, i když se její preference několik měsíců v podstatě nehýbaly. Dařilo se také obrazu, že největší soupeř Čaputové, politik a úspěšný vědec Robert Mistrík, jenž oslovoval podobné voliče, se „vyhýbá“ debatám: přitom stačilo jen to, že se omluvil z jedné diskuse v Košicích.

 

Málem skončila

Navzdory nesporným kvalitám kandidátky i jejího volebního štábu je ovšem potřeba říci, že dlouho to na triumf opravdu nevypadalo – k vítězství Zuzany Čaputové nakonec přispěla i notná dávka štěstí.

Čaputová sice začala s kampaní loni koncem května, ale dlouho se v průzkumech nemohla vyškrábat nad deset procent. Zčásti nejspíš proto, že její kampaň byla málo viditelná (což její štáb později využil k tomu, aby řekl, že vlastně ani žádnou kampaň nevedla, a sedm procent je tudíž výborné číslo). Robert Mistrík měl dlouho výrazně navrch, což kandidaturu Čaputové skoro pohřbilo. S Mistríkem totiž měla nepsanou dohodu, že slabší z nich odstoupí a podpoří silnějšího – aby se vyloučil scénář, že do druhého kola postoupí spolu s kandidátem vládního Směru i kritik NATO a Evropské unie Štefan Harabin, kontroverzní soudce a bývalý ministr spravedlnosti nominovaný do funkce Vladimírem Mečiarem.

Ve straně Progresivní Slovensko to nikdo neřekl nahlas, ale Čaputová nebyla daleko od toho, aby svou kandidaturu stáhla a podpořila Mistríka. Tehdy se však projevila její síla a vytrvalost – v kampani pokračovala, zabrala v debatách a někdy v polovině února, doslova na poslední chvíli, nastal zlom.

Díky výkonům v debatách a masivní kampani na sociálních sítích začaly její preference rychle růst a předběhla Roberta Mistríka, takže se vzdal kandidatury v její prospěch. Náhle vypukla jakási čaputomanie: během několika týdnů vystřelila její obliba v průzkumech z deseti procent až k těžko uvěřitelným číslům kolem padesáti procent. V této fázi se také ukázalo, jak je důležité mít za sebou příběh a okruh věrných „ambasadorů“: pocházeli hlavně z jejího mateřského hnutí a na svou kandidátku byli skutečně upřímně pyšní. Její značku šířili dál až s poněkud otravným nadšením.

 

Bez Fica to nejde

Druhým velkým štěstím Zuzany Čaputové bylo, že tak jako vždy za posledních patnáct let, i tentokrát do kampaně před prezidentskými volbami vstoupil předseda Směru a trojnásobný premiér Robert Fico. Po porážce před pěti lety sice sám nekandidoval, ale i tak dokázal (znovu) udělat zásadní chybu.

Začátkem roku oznámil, že chce být soudcem ústavního soudu. Nejlépe rovnou předsedou. A jelikož kompetence jmenovat ústavní soudce a vybírat jejich předsedu leží v rukou prezidenta, opoziční kandidáti měli radost ze skvělého tématu. Nikdo totiž nepolarizuje slovenskou politiku tak jako právě Fico – přičemž dnes v této polarizaci prohrává. Podle průzkumu (ne)důvěryhodnosti slovenských politiků, zveřejněného během volební noci, se Fico propadl na samé dno, dokonce za vůdce parlamentních fašistů Mariana Kotlebu.

Když Směr v lednu nasadil do prezidentského souboje respektovaného diplomata Maroše Šefčoviče, okamžitě získal image Ficova kandidáta. Jedna z prvních otázek, kterým Ševčovič čelil, zněla, zda by jmenoval Fica předsedou ústavního soudu. Šefčovič na tento dotaz nikdy přímo neodpověděl a pokusil se vykličkovat opakováním Ficova prohlášení, že kandidaturu nakonec stáhl.

 

Národovec z Bruselu

Třetím štěstím Zuzany Čaputové je samotná osoba Maroše Šefčoviče. Pozornější čtenář si všiml informace, že Směr svého kandidáta představil až v lednu, tedy v podstatě na poslední chvíli. Důvodem bylo, že nejsilnější slovenská strana, která si ještě donedávna mohla vybírat z různých osobností, je dnes silně toxická a jednoduše neměla koho nominovat.

Proč vůbec Šefčovič kandidoval, se můžeme jen dohadovat.

Je možné, že vidinu prezidentské funkce považoval Šefčovič, jenž v druhé půli osmdesátých let studoval sovětskou diplomatickou školy MGIMO, za další stupínek na své profesionální dráze. Ty nejvyšší funkce v NATO, OSN či EU totiž bývají vyhrazené pro bývalé premiéry a prezidenty.

Celkem prozaické vysvětlení také zní, že Šefčovič dostal od Fica ultimátum: kdyby do souboje nešel, získal by místo v Evropské komisi po květnových volbách do Evropského parlamentu někdo jiný.

To všechno se u Šefčoviče slilo do smrtícího koktejlu. Neměl jasné a uvěřitelné téma, nebyl domácí politik, do kampaně vstoupil na poslední chvíli, neměl čas budovat si svou osobní značku – a ještě byl spojen s dnes už škodlivou značkou Směru. Sice se jí pokusil zbavit a prezentovat se jako nezávislý, ale snad ani sám nemohl věřit, že mu něco takového vyjde.

Totéž platí i pro jeho snahu odlišit se od liberální kandidátky pokusem obléknout si konzervativní kostým ochránce tradičních slovenských hodnot před homosexuály či migranty. Připomeňme, že Směr, který ho nominoval, je členem Strany evropských socialistů, jež má do značné míry podobnou agendu jako Progresivní Slovensko.

 

Nudná koncovka

Vše uvedené způsobilo, že v prvním kole prezidentských voleb získala Zuzana Čaputová přes 40 procent a Maroš Šefčovič jen 18,7 procenta hlasů. Slovenští političtí komentátoři se prakticky shodli, že takový náskok nelze dotáhnout. K podobnému závěru nejspíš dospěli i v Šefčovičově štábu.

Byli jsme tak svědky historicky patrně nejnudnější slovenské prezidentské kampaně před druhým kolem, v níž se oba kandidáti zúčastnili všech povinných debat, několikrát zopakovali svá hesla, ale ostřejších útoků se zdrželi. Až na izolované výkřiky antisystémových webů negativní kampaň v podstatě neexistovala; rozhodně se nedala porovnat s tím, co jsme pozorovali před pěti lety v souboji Andreje Kisky a Roberta Fica. Zatímco Kiska tehdy musel čelit obviněním z lichvy či scientologie, u Čaputové se rozebíralo, jestli před deseti roky právem získala advokátský titul. Celý problém spočíval v tom, že zároveň s koncipientskou praxí měla aktivní živnost a praxi vykonávala mimo sídlo advokátní kanceláře. Čaputová se s problémem vyrovnala konstatováním, že tehdy to zákony umožňovaly, což je dokonce i pravda.

Poslední dva týdny proto plynuly jakoby z povinnosti – a bez pořádného nasazení. Známý slovenský politický inženýr Sergej Michalič (radil Mikuláši Dzurindovi, pracoval na Kiskově kampani a dnes radí české ODS) říká, že na závěr kampaně ani nezaznamenal mobilizační fázi, což je vskutku unikát.

To je také zjevně jeden z důvodů nezvykle nízké volební účasti (pod 42 procent) v druhém kole. Nejde ovšem o jedinou příčinu toho, proč tak málo Slováků přišlo k volebním urnám – při nadšení z postupu dvou liberálních a proevropských kandidátů do finále voleb se zapomíná, že v prvním kole získali dohromady téměř 25 procent hlasů již zmínění Marian Kotleba a Štefan Harabin. Prvního lze přitom vidět na snímcích, jak se ukazuje v černé uniformě, druhý mimo jiné obhajuje politiku Kremlu. Části voličů těchto dvou politiků se Čaputová se Šefčovičem tak hnusí, že si mezi nimi nedokázali vybrat. Je přitom jisté, že v parlamentních volbách tito voliči opět promluví a složit vládu bez Směru a nacionalistů bude pravděpodobně mimořádně náročné.

S výkřiky typu „změna je na dosah“ je tudíž potřeba nakládat opatrně.

 

Silnější než Kiska

Právě kvůli nízké volební účasti začali politici Směru hned po volbách přidávat k formálním gratulacím poznámky o slabém mandátu nové prezidentky. Nedělají to jen tak, tuší totiž, co je po inauguraci Čaputové může čekat. Nejjednodušší by bylo říct, že Čaputová prostě udrží Kiskův kurz. Tedy že bude podporovat proevropskou politiku a atlantické spojenectví a že bude mít blíže k dnešní opozici.

Může to však být o něco složitější. Kiska během celých pěti let poslouchal v zásadě oprávněnou kritiku, že je až na opravdu zásadní okamžiky málo aktivní, že je takříkajíc prezidentem na poloviční úvazek. Ano, své ústavní úlohy plnil, před rokem se dokonce nemalou měrou podepsal na odchodu Fica z premiérské funkce a pokoušel se akcentovat témata zdravotnictví, školství či začleňování Romů do společnosti. Míra Kiskovy neaktivity nicméně vynikne při porovnání s vlivem a činností českého prezidenta Miloše Zemana. Bez ohledu na pochopitelnou kritiku jeho opakovaného natahování a překračování ústavních kompetencí je prostým faktem, že Zeman je v politickém provozu podstatně více přítomen než Kiska, který Ficovým vládám dopřál v zásadě pohodlný život.

Troufnu si říci, že Čaputová bude naopak od prvního dne prezidentkou na plný úvazek. Její soužití s vládou Směru možná nepotrvá dlouho (parlamentní volby se budou konat nejpozději v únoru příštího roku), ale i tak dává jasně najevo, že od počátku nemá v plánu jen posedávat.

Už během kampaně otevřeně říkala, že Fica ústavním soudcem určitě nejmenuje, a hned po zvolení deklarovala, že s některými ministry se bude chtít bavit o tom, co se děje v jejich resortech a jakým způsobem si představují plnění svých povinností.

Je zřejmé, že míní naplnit heslo kandidáta z doby před pěti lety Radoslava Procházky, který chtěl být „silný, hustý a rychlý prezident“. Na takového aktivního prezidenta na Slovensku nejsme zvyklí, možná jen s výjimkou Rudolfa Schustera plnili prezidenti funkci symbolu, který se v zásadě probudil jen tehdy, když mu to přikazovala ústava.

S volbou a aktivní rolí Čaputové tak může vzniknout pro Směr mimořádně nepříjemná situace, přestože se na rozdíl od Zemana hodlá pohybovat výhradně v mantinelech ústavy: jasně například řekla, že sestavením vlády pověří vítěze voleb a jedinou podmínkou jmenování premiéra bude získání parlamentní většiny.

 

Jde to

Když odhlédneme od všech marketingových či mocenských faktorů, pak hlavním poučením z příběhu zvolení Zuzany Čaputové je, že „to jde“. Že i v zásadě férová kampaň a otevřeně liberální rétorika nemusí být překážkou zvolení. Že poptávka po nových tvářích a nové politice nemusí vždy znamenat podporu antisystémových proputinovských kandidátů, ale může mít podobu prozápadního kandidáta.

Něco podobného koneckonců na Slovensku už před pěti lety předvedl Andrej Kiska a ve Francii před dvěma lety Emmanuel Macron. Macronův příklad však zároveň potvrzuje poučku, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost a že naděje je předzvěstí zklamání.

Zda tato poučka bude, či nebude platit i pro Zuzanu Čaputovou, záleží teď na ní.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama