Zde bych mohl zůstat. Předtucha Johannese Urzidila

Post Image

Zde bych mohl zůstat. Předtucha Johannese Urzidila

Play icon
24 minut

foto Profimedia.cz a archiv autora

Před padesáti lety náhle zemřel v Římě významný pražský, německy píšící spisovatel Johannes Urzidil. Autor z Kafkova okruhu uprchnul před nacisty, od války žil v New Yorku, v padesátých letech, v dobách mccarthismu, ho vyhodili z práce. Do Československa se už nikdy nepodíval. Americké a soukromé rakouské archivy teď vydávají svědectví o jeho posledních týdnech a dnech života. I o místě jeho věčného odpočinku – v těsném sousedství chrámu sv. Petra ve Vatikánu.

Dějiny v krabičce. Římské jarní dopoledne 2020. Za pár hodin koronakrize vše uzavře. Teď ale koště ještě hbitě kmitá v rukách zřízence v modrácích, který si při práci pohvizduje. Nánosy jehličí a suchých lupenů Ital důkladně vymetá z každé skuliny, z písmen, ze jmen, dat i názvů měst vysekaných do náhrobních desek. Pod vašima nohama se rozprostírají desítky hrobů, nad vámi ční dýky cypřišů, deštníky palem, citronovníky. Hřbitov připomíná orientální zahradu, ve které jsou dějiny namačkány do několika metrů čtverečních jak v krabičce od sirek. Stojím na hřbitůvku Campo Santo Teutonico, ohraničeném vysokou zdí, který se nalézá na hranici italského a vatikánského státu, v bezprostředním sousedství Michelangelova chrámu a bydliště současného papeže. Je tady pohřben Johannes Urzidil…

1918. Seznámili se na samém sklonku rakousko-uherského mocnářství. V mezním roce Evropy, nově vznikajícího státu i jejich vlastních životů. Kde jinde než uprostřed Prahy.

Truda. Gertruda Thiebergerová, které bude za měsíc dvacet let, je dcerou rabína a učitele náboženství Dr. Karla Thiebergera, váženého dlouholetého rabína v Golčově Jeníkově na Vysočině. Za dva roky po jejím narození se rodina přestěhuje do Prahy do Kaprovy ulice. Nadaná pianistka a básnířka, pokoušející se o první zdařilé verše. Absolvovala pražskou německou dívčí měšťanskou školu a dívčí lyceum, měla přerušené studium na Pražské německé univerzitě, během válečných let se angažovala v Klubu židovských žen a dívek a pro východožidovské uprchlíky. Modrooká, plnoštíhlá, s dlouhými prsty, vysokým čelem, na mikádo střiženými hnědými vlasy a hravě přizvednutým nosíkem.

Johann. O dva roky starší Johannes Urzidil, muž uhrančivého pohledu, výrazného obočí a hustých vlasů, je v té chvíli ještě ve vojenské službě, slouží v zásobovacích skladech v Praze–Holešovicích. Dokončuje studia na pražské německé univerzitě (germanistika, slavistika a dějiny umění). Rediguje brněnský expresionistický časopis Der Mensch, překládá verše Otokara Březiny, pravidelně dochází do Arca mezi arconauty, do společnosti starších autorů, Kafky, Werfela, Bauma, Kische. Budoucí spisovatel se přátelsky stýká také s českými malíři (Hofman, Kremlička, Špála, Čapek) a v berlínském Die Aktion právě publikuje recenzi o výstavě Tvrdošíjných Junge tschechische Kunst. Připravuje k vydání svoji první básnickou sbírku a začíná pracovat jako překladatel na tehdejším úřadu zmocněnce Německé říše v Praze.

Kavárna Arco. 14. června 1918. Mezi kavárenskými mramorovými stolky seznamuje Gertrudu s Johannesem jejich společný přítel Walter Fürth. Později řekl Urzidilovi: „Představil jsem vás záměrně, protože jste si velmi podobní.“

Podpořte Reportér sdílením článku