Zde bych mohl zůstat. Předtucha Johannese Urzidila

Dějiny v krabičce. Římské jarní dopoledne 2020. Za pár hodin koronakrize vše uzavře. Teď ale koště ještě hbitě kmitá v rukách zřízence v modrácích, který si při práci pohvizduje. Nánosy jehličí a suchých lupenů Ital důkladně vymetá z každé skuliny, z písmen, ze jmen, dat i názvů měst vysekaných do náhrobních desek. Pod vašima nohama se rozprostírají desítky hrobů, nad vámi ční dýky cypřišů, deštníky palem, citronovníky. Hřbitov připomíná orientální zahradu, ve které jsou dějiny namačkány do několika metrů čtverečních jak v krabičce od sirek. Stojím na hřbitůvku Campo Santo Teutonico, ohraničeném vysokou zdí, který se nalézá na hranici italského a vatikánského státu, v bezprostředním sousedství Michelangelova chrámu a bydliště současného papeže. Je tady pohřben Johannes Urzidil… 

1918. Seznámili se na samém sklonku rakousko-uherského mocnářství. V mezním roce Evropy, nově vznikajícího státu i jejich vlastních životů. Kde jinde než uprostřed Prahy.  

Truda. Gertruda Thiebergerová, které bude za měsíc dvacet let, je dcerou rabína a učitele náboženství Dr. Karla Thiebergera, váženého dlouholetého rabína v Golčově Jeníkově na Vysočině. Za dva roky po jejím narození se rodina přestěhuje do Prahy do Kaprovy ulice. Nadaná pianistka a básnířka, pokoušející se o první zdařilé verše. Absolvovala pražskou německou dívčí měšťanskou školu a dívčí lyceum, měla přerušené studium na Pražské německé univerzitě, během válečných let se angažovala v Klubu židovských žen a dívek a pro východožidovské uprchlíky. Modrooká, plnoštíhlá, s dlouhými prsty, vysokým čelem, na mikádo střiženými hnědými vlasy a hravě přizvednutým nosíkem. 

Johann. O dva roky starší Johannes Urzidil, muž uhrančivého pohledu, výrazného obočí a hustých vlasů, je v té chvíli ještě ve vojenské službě, slouží v zásobovacích skladech v Praze–Holešovicích. Dokončuje studia na pražské německé univerzitě (germanistika, slavistika a dějiny umění). Rediguje brněnský expresionistický časopis Der Mensch, překládá verše Otokara Březiny, pravidelně dochází do Arca mezi arconauty, do společnosti starších autorů, Kafky, Werfela, Bauma, Kische. Budoucí spisovatel se přátelsky stýká také s českými malíři (Hofman, Kremlička, Špála, Čapek) a v berlínském Die Aktion právě publikuje recenzi o výstavě Tvrdošíjných Junge tschechische Kunst. Připravuje k vydání svoji první básnickou sbírku a začíná pracovat jako překladatel na tehdejším úřadu zmocněnce Německé říše v Praze. 

Kavárna Arco. 14. června 1918. Mezi kavárenskými mramorovými stolky seznamuje Gertrudu s Johannesem jejich společný přítel Walter Fürth. Později řekl Urzidilovi: „Představil jsem vás záměrně, protože jste si velmi podobní.“ 

Rozpačitý Kafka. Jiným jejich společným přítelem byl o třináct let starší Franz Kafka. Trudina rodina žije v pražské Kaprově ulici, což není od Kafkova bydliště daleko. Kafka poznává nejprve sestru Nelly, následně Trudu a nakonec i jejich bratra Friedricha, který Kafku v onom roce 1918 začne učit hebrejsky. Truda později vzpomínala na Kafkův udivený výraz, nádech melancholie a zářivě vědoucí úsměv: „Celkově působil dojmem rozpačitého člověka, nepatřil totiž k onomu druhu domýšlivých lidí, kteří mají vždy po ruce odpověď. Jen s pozdravem na ulici vždy pospíšil, aby byl první, v tom ho nikdo nepředstihl.“

Svatba. Neděle 4. dubna 1922. Johannes Urzidil uzavírá na Staroměstské radnici v Praze sňatek s lyričkou Gertrudou Thiebergerovou. Za svědky na svatbě jim jdou malíř Jan Zrzavý a legační sekretář německého vyslanectví Heinrich Stephany. Zrzavý věnuje novomanželům obraz Hoře. Manželé se nastěhují do bytu v ulici Prvního pluku v Karlíně a na konci dubna podniknou svatební cestu po Goethových stopách do Výmaru.

V reálném životě to vypadá trochu složitěji. Gertrudin bratr Friedrich a matka se svatbou s katolíkem nesouhlasili a přerušili s manželi Urzidilovými veškeré kontakty na dlouhá léta. Gertruda k tomu v závěru života podotkla: „Moje rodina měla mého muže velmi ráda, ale nelíbilo se jim, že jsem se za něj provdala, protože jsem byla dcera rabína z ortodoxní rodiny a můj muž byl poloviční žid. Jeho matka byla židovka, ale jeho otec byl katolík.“ 

Vztahy obě rodiny znovunavázaly až po čtrnácti letech, na konci třicátých let, kdy Gertruda náhodně potkala na hlavním nádraží ve frontě na lístky svoji matku. „Svět kolem nás se rozpadal, ale my jsme znovu vybudovali naše společenství,“ napsala po letech básnířka. 

V roce 1933 přišel Johannes Urzidil o dobrou práci na německém velvyslanectví – kvůli jeho židovskému původu ho nové, Hitlerovo Německo nechtělo.

Náběhy šílenství. V prvních jarních měsících roku 1939 číhá na židovský pár v okupovaných Čechách na každém kroku nebezpečí. Stačí jedno udání, jedno hlášení, jedna zpráva náhodného špicla. Strach a sklíčenost ovládají decimovanou společnost. „Neboť strach, i ve svých nejtišších projevech,“ píše v jedné své pozdější povídce Urzidil, „je náběhem k šílenství.“ Je třeba urychleně hledat cestu ven. Opatřit falešné výjezdní povolení pomohou němečtí přátelé z diplomatických kruhů. 

Nad ránem. Noc z 30. června na 1. července 1939. Vlak sebou trhne a vyjíždí z pražského hlavního nádraží. Manželé Urzidilovi v něm prchají před nacisty. Se dvěma nenápadnými kufry. A padělaným výjezdním povolením. V kufru veze Urzidil několik knih: Kafkovo Rozjímání s věnováním Trudě, Homéra, Stiftera a několik rukopisů. „Můj manžel byl velmi rozrušený,“ vzpomínala později na tyto chvíle Gertruda, „protože do vlaku přišlo gestapo a prověřovalo cestující. Manžel byl rozechvěn, a to bylo naše štěstí, protože z rozrušení podal gestapu svůj pas a potom můj a řekl: ,Toto je pas mého manžela.‘ A gestapáci se začali smát a opakovali: ,Pas mého manžela.‘ A vzali si je, potvrdili razítkem s orlicí a hákovým křížem a my byli venku.“ Směřují do Terstu. Poté Londýn. Nakonec New York. 

New York s Hollarem. Uplynou léta. Skoro celé půlstoletí. Manželé Urzidilovi se ze začátku, neznalí anglického jazyka, tvrdě protloukají existencí. Bydlí v newyorském Richmond Hillu, v šestipatrovém činžovním cihlovém domě. V bytě jim na stěně visí dvě rytiny Václava Hollara a velká mapa Prahy. Gertruda hlídá sousedům děti, Johannes jeden čas vyrábí doma kožená pouzdra, krabičky na cigarety, psací podložky a poznámkové bloky, jejichž prodej mu umožňuje po zbytek měsíce psát.

Po válce se do Československa, kde se k moci dostávají komunisté, Urzidil vrátit nechce a získá americké občanství. Později zakotví v rozhlasové stanici Hlas Ameriky. Odtamtud ho, imigranta ze země, která je nyní součástí sovětského impéria, v roce 1953 propustí v rámci hledání skutečných i domnělých komunistických agentů, kampaně symbolizované nechvalně známým senátorem Josephem McCarthym. Později začne pro Hlas Ameriky pracovat znovu – ale jen coby autor na volné noze.

Zaslíbená, zapovězená. Od poloviny padesátých let se Urzidilovi pravidelně vracejí do Evropy na podzimní přednášková turné a autorská čtení. Johannesovi začínají vycházet v Evropě knihy, a právě povídková sbírka Ztracená milenka v roce 1956 započne jeho nezadržitelnou cestu na pozici uznávaného autora v německojazyčných zemích. Jako autor je poctěn řadou cen ve Švýcarsku, Německu a Rakousku. Rodná vlast za železnou zdí je jim však zapovězena. Jezdí se na ni dívat z rakouské strany. Svědectví o tom přinesl germanista Aldemar Schiffkorn: „Jednoho říjnového dne roku 1957 jsem stál s tou básnickou dvojicí a svými dětmi mlčky u hraničních sloupů, které nás dělily od blízké Horní Plané a Zvonkové. Ještě dnes slyším slova paní Gertrudy, která potom padla do ticha prvních stínů nadcházejícího soumraku: ,Nevypadá teď Johannes zrovna jako Mojžíš, upírající svůj zrak do země zaslíbené?‘“ 

Via Evropa. V dubnu 1967 slaví Gertruda a Johannes čtyřicáté páté výročí svatby. V říjnu 1970 se manželé  vydávají na svoje další, již šesté evropské turné. Postupně navštěvují Hamburk, Kolín nad Rýnem, Curych a Vídeň. Johannes přednáší a čte ze svých povídek. Pomyslným vrcholem cesty by měla být právě Vídeň. Jeho veřejná vystoupení jsou hojně navštěvovaná a uznávaná. K Urzidilově poctě zorganizoval na rakouský státní svátek kancléř Bruno Kreisky, který pocházel z židovské rodiny z jihomoravských Dolních Kounic, opulentní večeři. Hostila jej vicestarostka Vídně a ministr zahraničí Kirchschläger, za války voják wehrmachtu, jej pozval k soukromému stolu v Kafé Sacher. 

Diář. Johannesův kapesní diář je popsán a rozplánován až do konce roku – pobyty, setkání, debaty, čtení a přednášky v Římě, Terstu, Meranu, Bolzanu a Janově. Cesta má skončit v Londýně, kde žije Gertrudina sestra Nelly Engelová. A Vánoce mají prožít zase doma v New Yorku.

Vítr od moře a jižní světlo. V sobotu 31. října 1970 v 15.25 hodin přilétá z Vídně na římské letiště Fiumicino Boeing 727 se čtyřiasedmdesátiletým spisovatelem Johannesem Urzidilem na palubě. Doprovází ho jeho drobná žena Gertruda. Urzidil si hned všimne jiného druhu světla a ucítí zvláštní slanou vůni, kterou vítr nese od moře. Na římském letišti manžele Urzidilovy vítá jejich přítel, rakouský univerzitní profesor, historik Heinrich Schmidinger, ředitel Rakouského kulturního institutu v Římě. Autem jedou do institutu, modernistické cihlové budovy s malým parkem. Paní Gertruda, sedící vedle ředitele institutu na zadním sedadle, mu německy říká: „Nemůžete tušit, pane Heinrichu, jak často se Johannes od našeho posledního pobytu u vás, před dvěma lety vracel svými myšlenkami do Říma, jak moc se na Řím těšil. Daleko více než na jiné cíle téhle cesty.“ – „Řím je vrchol,“ otočí se Urzidil, který sedí vedle řidiče, „všechno ostatní do teď byla jen předehra. A vše další bude jen dohra.“ Schmidinger je jeho slovy docela překvapen, neboť se domníval, že to Vídeň byla vyvrcholením evropské pouti.

Naslouchání vyprávění. Ubytují se v pohodlném hostinském bytě v prvním patře zadního traktu Rakouského kulturního institutu, který znají ze svého pobytu před dvěma lety. Andreas Schmidinger, desetiletý syn ředitele institutu a dnes šéf rakouského kulturního fóra v Praze, byl oběma návštěvám Urzidilových v Římě přítomen: „Pamatuji si, že na počest pana Urzidila, při jejich první návštěvě Říma v roce 1968, byla mým otcem uspořádána velká večeře. Po večeři, při podávání kávy ve dvou oddělených, ale otevřenými dveřmi propojených místnostech, Urzidil začal hovořit o svém dramatickém útěku z Československa do Ameriky. Byl velmi výřečný, vracel se velice plastickými popisy do své minulosti a k pohnutým dějinám střední Evropy a všechny nás fascinoval.“ 

Vino rosso a cannelloni. Profesor Schmidinger před hosty nastíní program, pak Urzidilovy požádá, zda je může pozvat do malé restaurace blízko Palazzo della Cancelleria na večeři. Rádi souhlasí. Pijí červené toskánské víno a Urzidil poprvé ochutnává cannelloni. Když z restaurace vyjdou do teplého římského večera, Schmidinger v euforii ze setkání navrhne manželům Urzidilovým noční potulku. Všichni jsou nadšeni. 

Noční trojice poutníků. Noční obchůzka trojice poutníků, zkracovaná občas taxíkem, byla vydatná. Z prázdného a intimně osvětleného Kapitolského náměstí prošli Forem romanem ke Koloseu a přes vrch Palatin na rozhlehlý Circus Maximus; nakonec se ocitli na liduprázdném náměstí sv. Petra, kde zurčela jen voda ze dvou fontán. „V osvětleném okně papežské pracovny, jediném svítícím v obrovském, do temnoty ponořeném průčelí,“ vzpomínal prof. Schmidinger na procházku s Urzidilem, „spatřoval symbol. Papež jako nejosamělejší muž světa.“ Po návratu přes Piazza Navona, kde bylo naopak plno lidí, kdosi tam zpíval a jiný vystavoval své kresby, pronesl Urzidil v pokoji institutu těsně před spaním ke své ženě: „Kdybych tu neměl ještě to čtení, mohli bychom už vlastně odjet. Viděl a zažil jsem si všechno, co jsem chtěl v Římě znovu vidět… Chvála Bohu ale ještě odjet nemusíme.“

Herrlich geschlafen. Do svého notýsku si Urzidil propiskou poznamenal k datu 1. listopadu:  Herrlich geschlafen (Nádherně spal).

Zde bych mohl... „Příští den, na Vše svaté,“ vzpomínal prof. Schmidinger, „byla průzračně jasná, zářivá neděle, spíše pozdní léto než podzim“. Podnikli výlet k Lago di Bracciano. Na terase u jezera byli zpočátku jediní hosté. Urzidil si užíval slunce a jižního světla nad krajinou, klid i prosté jídlo se špagetami, rybou, chlebem a vínem. Jejich průvodce, prof. Schmidinger, popisuje zvláštní chvíli Urzidilova náhlého uvažování o posledních věcech člověka: „Už třicet let žijí v Americe, zamyslel se. Koupili by si tam i hrob, ale cítili se být stále na cestě. Do Prahy by se už nikdy nevrátil, v Německu by žít nemohl a – ,mezi námi, při vší lásce k té zemi‘ – nechtěl by žít ani v Rakousku. Všichni jsou tam tak nějak natěsnáni jeden na druhého, básníci i kritici, musí být velmi těžké najít potřebný odstup. Na mou otázku, zda by mu Řím a Itálie vyhovovaly lépe, prohlásil Urzidil bez váhání, ale, jak se mi zdálo, s jistou rezignovaností v hlase: Zde bych mohl zůstat.“

Dušiček. Třetí Urzidilův římský den, v pondělí 2. listopadu 1970, symbolicky na den Všech věrných zemřelých, začal tragicky. Ten den se mělo konat autorské čtení v sále institutu a večerní setkání u rakouského vyslance Maxe Löwenthala-Chlumeckého, který byl Urzidilovým věrným čtenářem. Vše ten den ale bylo naruby. 

Ráno před osmou hodinou Urzidil vstal z postele, avšak vzápětí upadl na zem. Gertruda v té chvíli byla v koupelně. Později vyprávěla: „Byly to dramatická chvíle. Ráno jsem ho slyšela z pokoje, že mu není dobře, a říkám mu: ,Počkej na mě, neohýbej se tolik, hned jsem u tebe!‘ Jenže když jsem vzápětí přišla, ležel na podlaze a říká mi: ,Já jsem nespadnul, neuklouzl jsem.“‘

Žena pochopila vážnost situace. Pomohla mu vstát a uložila ho do postele. Uklidňovala ho: „To bude dobré, zavolám doktora.“ Johannes jí naznačil, aby se rychle oblékla a informovala ředitele Heinricha Schmidingera. Stačil ještě říci „ano“. Poté klesl a zesnul. „Lékař přišel velmi brzy,“ popsal Urzidilovo umírání Schmidinger, „avšak mohl už pouze konstatovat smrt v důsledku mozkové mrtvice. Považoval za štěstí, že se Urzidilovo srdce zastavilo; čtyřiasedmdesátník by jinak zřejmě zůstal ochrnutý na celou polovinu těla a pravděpodobně by ztratil i schopnost mluvit.“ Gertruda odevzdaně seděla u mrtvého těla: „Jednalo se o krvácení do mozku, takže to bylo bezbolestné, ale samozřejmě to byl velký… šok. Nejen pro mě, ale pro celou instituci.“ 

Nožík. Profesor Schmidinger si všiml, jak vdova nese tuto ránu s obdivuhodným pokojem a vznešeností. Dokonce měla starost o to, jak Andreas, malý syn Schmidingerových, tuto smutnou zprávu přijme. Na památku mu věnovala Urzidilův kapesní nůž, který s ním putoval od roku 1939 z Prahy po celém světě. 

Nejctihodnější místo. Ještě ten den přišel prof. Schmidinger s návrhem – i s vědomím posledních rozmluv s Urzidilem: spisovatelovy ostatky budou péčí Rakouského kulturního institutu v Římě uloženy na malém hřbitově pro německé poutníky Campo Santo Teutonico, ve stínu svatopetrského chrámu. Gertruda Urzidilová souhlasila. 

Ve stínu kupole. Když se o tři dny později loučila na hřbitově nad náhrobní deskou ještě bez jména se svým manželem, těsně předtím, než ji Heinrich Schmidinger odvezl na letiště směr New York, prohlásila pohnutě: „Nejkrásnější ze všech cen a vyznamenání, která můj muž obdržel, je tento hrob ve stínu svatopetrské kupole.“

Posmrtný pas. Gertruda Urzidilová od osudného podzimu navštěvovala Řím v doprovodu své sestry Nelly Engelové každý rok, naposledy v roce 1976. Schmidingerův syn Heinrich, který obě dámy v Římě tehdy provázel, dnes s úsměvem připomíná: „Hlavní obavou a starostí obou sester bylo, že jedna z nich zemře dříve než druhá, takže jedna z nich, poslední přeživší z velké židovské rodiny, bude muset zůstat na světě sama a opuštěná.“ Osud jejich obavy vyslyšel. Obě zemřely ve stejný den – jedna v New Yorku, druhá v Londýně. V noci z 12. na 13. června 1977.  

To on... V nekrologu napsal Angelus Waldstein-Wartenberg: „O šest a půl roku přežila svého životního druha, básníka Johannese Urzidila. Na otázku, zda jí její byt po manželově smrti nepřipadá příliš velký v prázdnotě po něm, odpověděla: Naopak, mnohem stísněnější; to on jej činil prostorným a větším.“

Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli.