Africká stáž na celý život

Lidé

Při ochraně divokých zvířat pracovala v těch nejnebezpečnějších koutech Afriky. V Beninu se svým kanadským partnerem spoluřídila známý park Pendjari; šlo o nejvyšší pozici v afrických národních parcích, které kdy někdo z Česka dosáhl. Nyní se v Keni snaží o omezení negativních dopadů pandemie na vzácná zvířata v pobřežním lese Arabuko-Sokoke.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Také v pobřežním lesnatém národním parku v Keni se projevuje pandemie koronaviru – i když trochu jinak, než by člověk v Evropě čekal. Více se pytlačí. 

„Dopady covidu už v Arabuko-Sokoke cítíme,“ vysvětluje z východoafrické země po telefonu Češka Markéta Antonínová, která vede tamní neziskovku starající se o národní park. Návštěvníků neubylo, protože jich tam nikdy moc nejezdilo; les zůstává dlouhodobě ve stínu jiných známých keňských safari-destinací. „Ale je zřejmé, že obyvatelé, kteří kvůli zastavení hospodářství i cestovního ruchu ztratili ze dne na den práci, potřebují svoje rodiny uživit jinak. Například podle počtu pastí či ok, které při obchůzkách najdou naši rangeři – vidíme vzestup pytláctví kvůli masu,“ říká Markéta Antonínová. Ještě více je to pak podle ní vidět na nelegálním kácení stromů, z nichž se dělá dřevěné uhlí, které zůstává ve vesnicích nezbytným palivem při přípravě jídla.

 

Apelovat je málo

Markéta Antonínová je od února letošního roku výkonnou ředitelkou organizace Přátelé lesa Arabuko-Sokoke, která je partnerem státní správy tohoto národního parku sto kilometrů na sever od přístavu Mombasa. Její neziskovka řídí řadu projektů na ochranu tamní ojedinělé fauny, pro něž shání peníze od soukromých nadací.

Dvaačtyřicetiletá Češka dobře ví, že u místních obyvatel, kteří mají hluboko do kapsy, nelze jen apelovat na to, aby přírodu chránili pro budoucí generace. Existence parku musí lidem v jeho sousedství poskytovat nějakou výhodu, aby ho vzali za svůj. „Nejlepší je nabídnout jim v něm práci. I jeden zaměstnanec pak ze svého slušného platu může živit klidně přes deset rodinných příslušníků. Takže právě toto se snažíme posílit v době pandemie. Rozšířili jsme naše včelařské projekty ve vesnicích kolem lesa, zaměstnali více osob při opravách cest a plotů, ale reagovali jsme i z druhé strany a zvýšili počet hlídek v parku,“ vypráví žena původem z Prahy.

 

 

Arabuko-Sokoke je podle ní úplně jiné než safari, které si představíte, když se řekne Keňa. Nejde o savanu s velkými savci, kterou vyhledávají návštěvníci v legendárních parcích Amboseli nebo Maasai Mara. „Tady je to atypický pobřežní les s celou řadou druhů, které se jinde nevyskytují, především ptáků,“ představuje Antonínová své současné působiště. „Naším největším tahákem je hmyzožravec golden-rumped elephant shrew,“ říká s tím, že si nemůže vzpomenout na jeho české označení. Internet později odhalí, že onen malý savec má v češtině zvukomalebné jméno bércoun zlatořitný.

Markéta Antonínová se omlouvá, že už jí české termíny z oboru vypadávají. Není divu. V africké divočině se pohybuje s menšími přestávkami od roku 2002. Tehdy jako studentka České zemědělské univerzity vycestovala do Senegalu, kde má její fakulta tropického zemědělství již dvacet let úspěšný projekt na ochranu a rozmnožování ohrožené Derbyho antilopy.

„Zvířata jsem měla od dětství ráda, ale nemohu říct, že bych pod Saharu nějak cíleně směřovala. Spíše jsem se ocitla ve správný čas na správném místě,“ vypráví s tím, že vyrazila na jih za našetřené peníze jako dobrovolnice a uchvátilo ji to. Následně se rozhodla, že si safari prodlouží. Přes známé z oboru, s nimiž se seznámila v Senegalu, se nabídla jako dobrovolník organizaci African Parks. Což je společnost, která má mezi ochranáři velkou prestiž; dnes spravuje sedmnáct parků roztroušených po celém kontinentě.

 

Lidé divočejší zvířat

„Nechtěla jsem jít někam do Jihoafrické republiky, ale přála jsem si vyzkoušet něco dobrodružnějšího,“ vzpomíná s úsměvem na to, že se v září 2008 dostala do parku Garamba v Demokratické republice Kongo. Ono místo bylo tou dobou jedním z nejnebezpečnějších koutů planety. Ze sousední Ugandy se tam šířili bojovníci z Armády odporu Páně, což je rebelská skupina proslulá množstvím válečných zločinů a násilným rekrutováním dětských vojáků.

Markéta Antonínová rizikovost své tehdejší práce trochu shazuje, a zároveň se nepouští do podrobností. „Nikdy jsem sama nebyla v přímém ohrožení, ale přišly nepříjemné momenty. Stalo se třeba, že ozbrojenci napadli vesnici, poblíž které jsme tábořili. Terorizovali celé okolí včetně našich rangerů, opakovaně jsme kvůli aktivitám povstalců nemohli do terénu.“ Zdůrazňuje ale, jak jí vadí, že Afrika se v Česku do zpráv dostane, jen když se tam stane něco tragického. „Nevidíme potom, že tady lidé i přes horší hospodářské podmínky vedou normální spokojené životy,“ dodává.

Od dobrovolnice, která za ubytování a stravu počítala rok v konžské savaně výskyt lvů, žiraf, šimpanzů a dalších zvířat a monitorovala pytlácké aktivity, se Antonínová posunula k regulérní zaměstnankyni. V konžské Garambě další dva roky pokračovala. Poté postupovala na profesním žebříčku výše, nicméně se dál dostávala do takových koutů kontinentu, které jsou dosti divoké i na africké poměry. Působila tři roky v Čadu v parku Zakouma a dva roku v Jižním Súdánu – tam byl také počat její dnes čtyřletý syn.

Od května 2017 do konce roku 2019 společně se svým kanadským partnerem vedla v Beninu park Pendjari, který nabízí jedno z nejlepších safari v západní Africe: zvířena je tam ovšem také mnohem více zdecimována než na jihu či východě kontinentu. V každém případě šlo o nejvyšší pozici, na niž se kdy nějaký Čech nebo Češka v tomto světadílu při řízení národních parků dostal. Markéta Antonínová přitom dodává, že za ochranou zvířat se skrývá mnoho dalších aktivit, jako je práce s okolními komunitami, rozvoj turistiky nebo starost o infrastrukturu. 

Proč nakonec beninský park opustila? „Nejspíše bychom tam byli dodnes, kdyby se tam prudce nezhoršila bezpečnostní situace kvůli islamistickým povstalcům v sousedním státě Burkina Faso, kteří občas pronikli i do Pendjari,“ vypráví. V úzké spolupráci s vládou musela dokonce řešit i tak komplikovanou situaci, jako byl únos dvou francouzských turistů a vražda jejich místního průvodce. Unesené zachránil zásah francouzského komanda, které v boji ztratilo dva muže.

„Benin poté Pendjari hodně militarizoval a nám se loni narodila dvojčata. Když máte tak malé děti, tak jste přece jen opatrnější,“ vysvětluje, proč se dočasně – než potomci povyrostou – uchýlili do stabilnější Keni.

Když už ji při její dobrodružné práci nikdy neohrozili přímo lidé, tak co zvířata? „Divoká fauna ohrožením není, když se pod vedením zkušenějších naučíte po savaně či pralese pohybovat. Nachodila jsem za ta léta po různých parcích tisíce kilometrů a nedostala jsem se do žádné nebezpečné situace. Nemluvím jen o setkání s šelmami nebo velkými zvířaty, ale třeba i jedovatého hada uvidíte jednou za rok,“ směje se.

 

Antilopa a člověk

Současná pandemie, která vedla k zamrznutí cestovního ruchu, podle Markéty Antonínové ukázala, co lidé v oboru už dlouho tušili: turistika sama nemůže ochranu přírody ufinancovat. 

To podle ní neznamená, že příjmy od turistů výrazně nepomáhají. „Což platí nejen pro masová safari, která jsou typická pro Keňu, Tanzanii nebo Jihoafrickou republiku. Třeba v čadské Zakoumě jsme vybudovali kemp, který během pěti měsíců fungování vydělal milion dolarů. Jezdí tam nadšenci, kteří jsou ochotni zaplatit velké peníze, že budou mít na rozdíl od Keni zvířata jenom pro sebe, a zároveň vědí, že tím podporují rozvoj parku,“ líčí Antonínová.

„Každopádně je ale nutné diverzifikovat příjmy pomocí sbírek, peněz z nadací a od rozvinutých států nebo připustit částečné obchodní využití parků,“ říká. Připouští, že do Afriky putuje na ochranu přírody hodně peněz, ale zdaleka ne tolik, kolik by bylo potřeba. Navíc jsou fondy často roztříštěné v mnoha užitečných aktivitách, kdy se různé organizace zabývají například ochranou jednoho živočišného druhu nebo podporují nějakou specifickou aktivitu, ale chybí tomu větší koordinace.

Dalšími faktory, které do ochrany přírody zasahují, jsou pak korupce státní správy, různé těžařské zájmy, pytláctví – a hlavně růst populace na kontinentě, kde většina obyvatel stále žije ze zemědělství pro vlastní potřebu. Přibývající rolníci tak budou zcela logicky potřebovat další půdu, kterou mohou pochopitelně získat jen na úkor fauny. „Těžko nějakému člověku říkat, že antilopa má před ním přednost,“ říká.

Podle ní není realistické, že by se mohlo podařit ochránit všechny nynější africké parky a rezervace. „Takže bychom si měli určit priority a učinit to těžké rozhodnutí, která místa vybrat a soustředit na ně zdroje, abychom dokázali ochránit alespoň něco,“ tvrdí Antonínová s vědomím, že takový názor se některým lidem z oboru nebude líbit.

Stejně tak se nebojí dalšího kontroverzního tématu, kterým je placený trofejní lov, kdy peníze za skolené zvíře putují do ochrany přírody. Což byla mimochodem praxe v beninském parku Pendjari, který spoluvedla. „Nejsem a priori proti lovcům. Myslím, že v ideálním světě to může fungovat. Problém je však velká korupce ve světě reálném, kdy povolení odstřelu omezeného množství zvířat vede k zakrývání nelegálních aktivit. Tyto nešvary dobře ukazuje například Jihoafrická republika. Tady v Keni je naopak jakýkoliv lov striktně zakázán, ale nedá se říci, že by na tom země byla s ochranou fauny výrazně lépe,“ povzdechne si. V Africe přitom nevidí žádný vzorový model ochrany přírody, který by ostatní státy měly následovat.

 

Cizinec policajtem

Mnohé africké vlády se snaží, aby divočinu alespoň v parcích uchovaly neporušenou. Mají vypracované plány, ale často to narazí na korupci v nižších patrech nebo na nedostatek kvalifikovaných odborníků. Často je potom nahrazují odborníci ze zahraničí – což ovšem vede k nevoli; podle kritiků tak jen pokračuje kolonialismus, ovšem v novém, ekologickém zeleném hávu.

„V nejvyšších patrech ochrany africké přírody se skutečně často objevují lidé odjinud, ale má to svoje výhody. Cizinec ve vedení rezervace může dobře hrát roli zlého policajta. Já se v zájmu parku mohu ve vší slušnosti a při respektu k tamním zvyklostem postavit třeba ministrovi a odmítnout ustoupit, což by pro místního člověka bylo ze společenských nebo třeba politických důvodů mnohem těžší, nebo dokonce nemožné. Já si mohu dovolit být tvrdší, protože v nejhorším případě si sbalím kufry a prostě odjedu, což pro občana dané země není tak jednoduché,“ říká Antonínová.

Připomíná ale, že celkově v parcích drtivě převažují místní zaměstnanci a s rostoucím vzděláním stále častěji pronikají na vyšší pozice. Bez lokálních rangerů a aktivistů by podle ní ochrana fauny nebyla možná. „Například při komunikaci s lidmi žijícími v sousedství rezervací jsou nezastupitelní, protože k nim vesničané mají větší důvěru a berou od nich všechny plány či doporučení jinak, než kdybych jim něco vykládala já,“ dodává.

 

Zůstat v Keni

Markéta Antonínová říká, že si na nedostatek nabídek v oboru nemůže stěžovat. „Jediný pracovní pohovor, který jsem kdy absolvovala, se odehrál před lety, kdy jsem se ucházela o místo asistentky na České zemědělské univerzitě. Od té doby za mě mluví moje výsledky. Ale hlavně pro mě i pro partnera to není jen práce, ale životní styl,“ vypráví Antonínová.

Nejvíce se jí líbí být na začátku projektů, které je třeba rozjet téměř od nuly; když je nutné vytvořit nový tým a kdy jsou rychle vidět výsledky. 

Ráda by se ještě do několika takových dobrodružství v rámci Afriky pustila dříve, než se jednou usadí. Bude to Česko, kde přes tři roky nebyla, nebo partnerova Kanada? 

Antonínová odpovídá: „Nejspíše Keňa. Líbí se nám tu a už teď ji máme jako takovou svoji základnu, ze které vyrážíme za prací po celém kontinentu.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama