Za Babiše bylo Babišovi líp. Agrofert závisí na ruském plynu

Report

Možná je to záležitost pro psychologa. Nynější marketingové heslo ANO „Za Babiše bylo líp“ může být totiž ve skutečnosti projevem hlubin nitra Andreje Babiše. Nostalgií po době, kdy jím založený Agrofert šlapal, on byl u moci a nic moc mu nehrozilo. Nyní se však potýká s řadou problémů. Soud, hrozba ztráty dotací – a také válka na Ukrajině. Nejziskovější část byznysu Agrofertu totiž stojí a padá na dostupném a levném plynu z Ruska. Tento strategický aspekt a slabé místo podnikání expremiéra vyšly plně najevo až s ruskou invazí na Ukrajinu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Andrej Babiš má při svých cestách obytným vozem před začátkem prezidentské kampaně o čem přemýšlet. Výsledek loňských sněmovních voleb, v nichž jeho strana skončila druhá a ztratila vládu, se s odstupem času ukazuje jako bolestivější, než se zpočátku mohlo zdát.

Tedy – ukazuje se bolestivější pro jím založené podnikání a pro něj osobně.

Nostalgicky laděné heslo z billboardů „Za Babiše bylo líp“, kterými jeho marketingový tým polepil zemi i jeho kancelář na kolech jen několik měsíců po prohraných volbách, v jeho konkrétním případě nelže: Babišovi bylo skutečně za Babiše mnohem líp.

Volební prohra v nejdůležitějších volbách jako by uvolnila řadu sporných věcí a řízení, která se v době, kdy byl premiérem, táhla nebo zamrzla úplně. Na Andreje Babiše se toho teď řítí hodně. Státní zástupce po letech zkoumání nakonec došel k názoru, že na případu Farmy Čapí hnízdo může něco nekalého být, a bývalého premiéra obžaloval v březnu z dotačního podvodu. Může se tak stát, že Babiš bude muset občas od volební kampaně a cest po zemi odbočit k trestnímu soudu. Do prázdnin by také měli vyšetřovatelé rozseknout související kauzu stovek milionů vykázaných za reklamu na Čapím hnízdě firmami z Babišova holdingu. Bylo to v pořádku, anebo mohlo jít o odklánění peněz a daňový únik? A konečně se přiblížil i verdikt v otázce, zda neexistovalo víc „Čapích hnízd“, tedy případů, kdy obří holding mohl získat peníze na dotacích určené jen pro malé podniky.

Kromě justičních záležitostí má po Babišově odchodu z vlády potíže i jím založený Agrofert. Visí nad ním reálná hrozba, že bude muset vracet desítky milionů dotace. Smráká se i nad výhodným byznysem holdingu – povinným přimícháváním řepky a biolihu do pohonných hmot. Nová vláda též mění dotační podmínky v zemědělství tak, aby zvýhodňovaly malé farmáře, nikoli velké agrokomplexy, kam patří Agrofert.

A konečně kabinet a Piráti v něm chtějí prosadit zpřísnění zákona o střetu zájmů. Vrcholným politikům by například zakázal vlastnit média; Babiše by tato změna zřejmě donutila prodat celou mediální divizi holdingu, tedy zpravodajské weby a noviny, časopisy a rádia. Při rychlém postupu parlamentem by k tomu mohlo dojít ještě před prezidentskými volbami. První pokus o úpravu zákona zablokovali v květnu poslanci ANO, když vydrželi u sněmovního pultíku stát a mluvit celou noc a neumožnili tím změnu zákona projednat.

Avšak ztráta vlády a politického vlivu na dění na úřadech a na změny zákonů je jen jedním z problémů, jimž nyní Andrej Babiš čelí. Tím druhým je ohrožení jeho třicet let budovaného byznysového impéria v souvislosti s válkou na Ukrajině.

 

Závislý na Rusku

Nejziskovější část byznysu Agrofertu stojí a padá na dostupném a levném plynu z Ruska: tento strategický aspekt a slabé místo podnikání bývalého českého premiéra vyšly plně najevo až s ruskou invazí na Ukrajinu. Putinův režim začal s odpojováním nepohodlných států odmítajících přistoupit na jeho pravidla a v Evropě se začalo vážně pracovat na tom, jak spotřebu ruského zemního plynu rychle snížit nebo se odstřihnout úplně. V případě Agrofertu by to ovšem byl jen těžko řešitelný problém, protože historicky patří mezi vůbec největší odběratele v rámci střední Evropy.

Zemní plyn je pro holding klíčovou surovinou pro výrobu komodit, na něž před léty Andrej Babiš vsadil největší balík peněz. Jde o čpavek a močovinu, z nichž se dál vyrábějí průmyslová hnojiva anebo AdBlue, roztok přidávaný do novějších naftových motorů. Dvě jeho největší továrny na hnojiva dohromady spotřebují až ke dvěma miliardám metrů krychlových zemního plynu ročně a fakticky jsou závislé na jeho nepřerušovaném toku z Ruska.

I pro velké podnikatele jde o těžko představitelné množství. Menší ze dvou holdingových továren na čpavek, Duslo Šala, ležící několik desítek kilometrů východně od Bratislavy, je vůbec největším spotřebitelem zemního plynu na Slovensku. Na výrobu čpavku a hnojiv potřebuje v průměru 1,5 milionu kubíků denně, tedy přes půl miliardy metrů krychlových ročně. To je více než deset procent celkové spotřeby na Slovensku, kam proudí přes osmdesát procent plynu z Ruska. Podle ředitele Dusla je takové množství plynu v dohledné době nenahraditelné. Nelze ho prý nahradit ani dovozem zkapalněného plynu, LNG tankery, ani připojením místních bioplynek do sítě a jejich úpravou na výrobu biometanu. „Buď zemní plyn v takovém objemu a kvalitě budeme mít, nebo bychom museli továrnu řízeně odstavit,“ uvedl šéf továrny Petr Bláha v televizi TA3 v půlce března, kdy se na Slovensku a v dalších zemích začalo vážně diskutovat o tom, kdy a za jakých podmínek je možné odpoutat se od ruské ropy a plynu.

Ještě větší množství polyká továrna na Labi asi šedesát kilometrů severně od Lipska. Továrna SKW Piesteritz je největším výrobcem čpavku v Německu a se spotřebou zemního plynu mezi 1,2 až 1,4 miliardy kubíků je dvakrát větší než ta slovenská. I na osmdesátimilionové Německo je to otesánek konzumující skoro 1,5 procenta celkové spotřeby v zemi. V bývalém východním Německu je Babišova továrna na čpavek a hnojiva vůbec největším konzumentem plynu, jenž podle místních údajů teče z velké části z Ruska.

 

Napojení na Rusko je z velké části dědictvím z dob socialismu, kdy byl – aspoň podle tehdejší oficiální politické linie – Sovětský svaz osvoboditelem a přítelem svých satelitů ve střední Evropě. Duslo Šala bylo dokonce první továrnou v Československu, jež se v polovině šedesátých let připojila k nově postavenému sovětskému plynovodu s názvem „Bratrství“. O dekádu později doputovaly z východu ještě větší roury a nový plynovod Transgas zamířil přes Československo do západního a tehdejší východního Německa, tedy i k branám továrny v Piesteritzu. Z východu začala proudit levná ropa a plyn, opačným směrem putovaly stroje a spotřební zboží, které neuměl Sovětský svaz vyrobit.

Andrej Babiš tyto továrny a toky znal velmi dobře. Před revolucí pracoval jako obchodník se surovinami na výrobu hnojiv v podniku zahraničního obchodu Petrimex, s diplomatickým pasem a závazkem spolupracovat s komunistickou tajnou policií (Babiš se už léta u mnoha soudů v zásadě neúspěšně brání, že byl do registru svazků StB zapsán neprávem – další líčení se má konat v půlce června u Krajského soudu v Bratislavě).

Když komunistická policie a celý režim skončily, byla továrna na hnojiva, tedy severočeská Lovochemie, prvním velkým podnikem, který Babiš za podivuhodných okolností ovládl. Na začátku nepotřeboval vlastnit ani kousek této fabriky. Stačilo, že na počátku devadesátých let získal exkluzivní smlouvy na dodávky surovin a prodej hnojiv z Lovosic. Ve svém životopise z roku 2011 sám lakonicky popsal privatizaci Lovochemie jako „jedinou problematickou kauzu v historii Agrofertu“.

Následovalo ovládnutí prvních podniků zemědělského zásobování a nákupu, jejich skladů a distribuční sítě. Ovládnutí česko-slovenského zemědělství a agrochemie, dvou hlavních oborů, na nichž Babiš vyrostl jako miliardář, zpečetil okolo roku 2006. Tehdy se mu podařilo převzít zmíněné továrny na čpavek a močovinu, slovenské Duslo i německý Piesteritz. Z firem tehdy ne úplně přátelským způsobem vytlačil své bývalé společníky ze Slovenska a Švýcarska, kteří mu od devadesátých let pomáhali ovládnout obchod s hnojivy.

 

Sázka na čpavek

Výhodou slovenské a německé továrny bylo, že stály na plynovodech z Ruska, a měly tedy přístup k základní surovině pro výrobu čpavku a dusíkatých hnojiv. Andrej Babiš sázku na levný zemní plyn z Ruska ještě znásobil, a to i s podporou veřejných peněz. Agrofert výrobu hnojiv za desítky miliard modernizoval a rozšířil. Rozhodnutí o nové výrobně čpavku v Duslu Šala za více než osm miliard korun bylo poslední obří investicí, kterou veřejně komentoval nejen jako majitel, ale v roce 2013 ještě jako výkonný šéf holdingu. O rok později vyšlo najevo, že slovenská vláda Roberta Fica poskytne na tuto investici daňové úlevy ve výši až 1,6 miliardy korun.

Byznysová sázka na čpavek uprostřed Evropy Babišovi dlouho vycházela. Zemního plynu z Ruska byl dostatek, a hlavně byl po většinu času poměrně levný. Výroba hnojiv a agrochemie se podílela na tržbách celého holdingu Agrofert necelou pětinou, ziskem však přispívala do firemní kasy až z poloviny. Profit z čpavkárny v Německu byl v dobrých letech tak vysoký, že na nich Babiš před deseti lety založil koupi velkých německých pekáren Lieken. Tato investice, zdá se, však dosud moc nevychází. Co na hnojivech továrna Piesteritz v posledních letech vydělávala, německá velkopekárna účetně prodělávala – vyplývá z výročních zpráv Agrofertu.

První varování, že nejde o finanční perpetuum mobile, přišlo před čtyřmi lety. Tehdy nečekaně poskočily ceny plynu, z dnešního pohledu však velmi mírně, a Babišovy továrny na hnojiva skončily poprvé za mnoho let v hluboké ztrátě. Cena zemního plynu je při výrobě průmyslových hnojiv naprosto zásadním nákladem. Zjednodušeně napsáno, při výrobě čpavku jde o míchání vodíku ze zemního plynu s dusíkem získávaným ze vzduchu, a to za obrovské spotřeby elektřiny a vody – z Labe v Německu a z řeky Váh na Slovensku.

Když plyn zdraží, rychle stoupne i výrobní cena čpavku a vyráběných hnojiv. Pokud však zároveň nestoupnou ceny zemědělských plodin, jako jsou pšenice nebo řepka, farmáři nákupy dražších umělých živin odloží nebo sníží, a továrny na hnojiva prodělají velké peníze.

Přesně k tomu se schylovalo loni na podzim. Ceny energií a speciálně plynu vyskočily na dříve nevídané hodnoty kvůli oživení ekonomik po covidu, růstu cen emisních povolenek a také chování Ruska, které – jak je nyní zřejmé – se už chystalo na vpád na Ukrajinu. Ruský Gazprom již loni začal škrtit dodávky zemního plynu do zásobníků v Evropě.

Největší výrobci hnojiv včetně Agrofertu na loňský cenový šok reagovali bezprecedentním způsobem. Výrobu hnojiv téměř unisono omezili. Petr Cingr, ředitel továrny v Piesteritzu a šéf celé agrochemické části Agrofert, snížení výroby na Slovensku a v Německu vysvětloval tím, že ceny plynu překročily všechny ekonomické hranice. V Německu apeloval na tamní politiky, aby něco dělali s vysokými cenami energií a povolenek, jinak se výroba v největší továrně na čpavek a hnojiva zastaví úplně. Není asi úplnou náhodou, že Andrej Babiš ještě jako premiér začal ve svém „boji proti drahotě“ na pomoc obyčejným lidem prosazovat v Evropě zavedení stropů na ceny energií a emisních povolenek.

 

Trojnásobná cena

Zbyněk Průša, který se před lety stal oficiálním šéfem holdingu, ve firemním magazínu uvedl, že loňský rok řadí „mezi nejnáročnější léta Agrofertu“. Hlavně kvůli doznívajícímu covidu, drahým energiím a skokovému nárůstu cen plynu, kvůli němuž musely továrny na hnojiva omezit výrobu. Naopak firmě údajně pomohly vyšší prodeje a ceny zemědělských komodit, biopaliv a dřeva. Jak se to vše podepsalo na hospodaření Agrofertu, nechtěl mluvčí skupiny Pavel Heřmanský koncem května komentovat s tím, že celkové výsledky za loňský rok teprve zveřejní.

Výrobci prudce zdražili hnojiva už loni v druhé půlce roku, ale teprve nyní se to projevuje ve vyšších cenách potravin. U ledků, nejběžnějších dusíkatých hnojiv, která jsou doménou Agrofertu, stoupla cena trojnásobně z pěti na patnáct až sedmnáct tisíc za tunu. „Když jsem loni dal za dusíkatá hnojiva milion, letos by to byly tři nebo čtyři,“ říká Jan Staněk, který hospodaří na 360 hektarech v okolí Temelína. „To znamená obrovský nárůst peněz, které potřebujete sehnat. Banky se k tomu zatím staví vstřícně, ale loni byl provozní úvěr za tři procenta, dnes je za devět za deset,“ vysvětluje Jan Staněk, který je zároveň místopředsedou Asociace soukromého zemědělství.

Paradoxně jen kvůli útoku Ruska na Ukrajinu mělo smysl koupit i několikanásobně dražší hnojiva. Rusové totiž zablokovali ukrajinské přístavy a kvůli obavám, že se sklizeň z Ukrajiny nedostane do zemí Blízkého východu a Afriky, stouply ceny zemědělských komodit na burzách. Pro domácí farmáře nejdůležitější pšenice a řepka najednou stály dvojnásobek toho, co v předchozích letech. Zatímco letos to zemědělcům pravděpodobně ekonomicky vyjde, co se bude dít na podzim a příští rok, to si Jan Staněk vůbec netroufá tipovat. „Zemědělství je každý rok adrenalin a nejistota, ale teď opravdu nevím,“ vysvětluje.

 

Férový trh?

Začátkem července se Česko stane předsednickou zemí Rady EU a vicepremiér české vlády Marian Jurečka by chtěl, aby se budoucnost výroby a dovozu hnojiv do Evropy řešila jako strategická věc. „Pokud máme dál produkovat potraviny v množství a za ceny, na jaké byli lidé zvyklí, bez minerálních hnojiv se neobejdeme,“ vysvětlil Jurečka v nedávném rozhovoru s magazínem Reportér. Rusko a Bělorusko jsou producenty řady klíčových surovin pro jejich výrobu a mohou se podle Jurečky pokusit Evropu ještě více zmáčknout. Situaci v Česku zhoršuje i to, že na trhu s hnojivy údajně chybí „vyvážené a férové prostředí“.

„Pozice Agrofertu je v tom extrémně silná. Pokud se rozhodne několik měsíců nevyrábět hnojiva, byť by to bylo kvůli drahému plynu, dramaticky rychle roste jejich cena. Agrofert je klíčovým hybatelem cen hnojiv na trhu v České republice,“ uvedl Marian Jurečka, dříve farmář a ministr zemědělství.

Pro lidi, kteří o hnojivech a zemědělství nevědí vůbec nic, lze případný výpadek přirovnat k citelnému dopadu, jaký měl nedostatek roztoku AdBlue. Jde fakticky o naředěnou močovinu, bez níž nemohou jezdit moderní auta na naftu včetně kamionů nebo záchranek. Duslo Šala je největším výrobcem ve střední Evropě. Když loni na podzim slovenská továrna na hnojiva přešla na několik týdnů do útlumu, cena AdBlue vyskočila na několikanásobek, a přesto byl roztok jen těžko k sehnání.

Jeden z obchodníků s hnojivy odhaduje, že Agrofert má na domácím trhu minimálně dvoutřetinový podíl. Pozice holdingu je léta neotřesitelná hlavně díky tomu, že v minulosti Andrej Babiš skoupil většinu lokálních agrochemických podniků a zemědělských výkupů. Farmáře díky tomu může držet v těsném sevření. Z jedné strany jim prodává hnojiva a postřiky. A z druhé strany od nich vykupuje úrodu. Uniknout z takového objetí může být komplikované a drahé, protože v zemědělství se téměř vše odvíjí od vzdálenosti a dostupnosti speciálních skladů a sýpek.

Pokud přitom ceny zemního plynu v Evropě dál zůstanou vysoké, může dojít na trhu s hnojivy k přerozdělení trhu. Cesta se může otevřít pro výrobce močoviny z Blízkého východu a severní Afriky, odhaduje již zmíněný obchodník s hnojivy. „Mají vlastní zdroje zemního plynu a můžou si stanovit cenu, jakou budou chtít,“ vysvětluje. Záležet podle něj bude, zda světové ceny močoviny přestanou kopírovat situaci v Evropě a evropský trh bude pro výrobce například z Egypta, Alžírska nebo Ománu zajímavý. „Ring je volný. Sám jsem zvědavý, jak to dopadne,“ říká obchodník s hnojivy, který si nepřál uvést své jméno.

Prosperita továren Andreje Babiše přitom závisí nejen na vývoji cen zemního plynu, ale vlastně i na tom, zda vůbec do střední Evropy poteče a zda bude dost plynu pro všechny. Rusko totiž začalo používat energie jako zbraň a lze předpokládat, že nátlak na Evropu se bude před letošní zimou ještě stupňovat. Putinův režim již od přímých dodávek odstřihl Bulharsko, Polsko nebo Finsko. A jak upozorňuje Jacopo Maria Pepe z berlínského institutu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti SWP, klíčový bude pro celou střední Evropu postup Německa, které by mělo přihlédnout k potřebám okolních zemí. Ruský plyn do Evropy totiž v poslední době tekl oklikou přes plynovod Nord Stream I přímo do Německa a pak se teprve přesouval proti obvyklému proudu do Česka, Polska nebo na Slovensko. „Mám pocit, že současná německá vláda je pevně odhodlána trvale snižovat závislost na ruském plynu a postupně ji odstraňovat, ať už bude poválečné urovnání jakékoli,“ míní Jacopo Maria Pepe. V případě potíží s alternativními zdroji určitou cestu zpět k ruskému plynu nevylučuje, ale návrat k bezstarostnému byznysu s Ruskem prý reálný není.

Profesor Joachim Ragnitz z ekonomického institutu ifo v Drážďanech očekává, že zemní plyn bude v Evropě spíš drahý, než že by ho byl nedostatek. Podle něj se bude Rusko s Německem držet v klinči, protože Rusové bez alternativních plynovodů do Indie nebo Číny nemohou těžbu jen tak lehce vypnout. Pokud by přece jen taková situace během příští zimy nastala, v Německu se počítá s přídělovým systémem. První plyn by byl pro domácnosti, aby vůbec nějaký dostávaly, a poté pro kritická průmyslová odvětví. Až potom by přišly na řadu dodávky pro ty ostatní. „Myslím, že továrna na hnojiva v Piesteritzu bude až ve třetí skupině, hnojivo lze koupit i na světovém trhu a nemusíte ho vyrábět v Německu,“ uvádí profesor Ragnitz.

Mluvčí holdingu Agrofert Pavel Heřmanský k tomu říká, že firma má potřebné množství plynu objednané a dodávky na Slovensku i v Německu dosud proudily bez omezení. „Případné odstavení výroben hnojiv by v Evropě způsobil kolaps zemědělství a potravinářství,“ míní.

 

Biopaliva na talíři

Plyn je největší, ale zdaleka ne jediná hrozba, kterou přinesl ruský vpád na Ukrajinu zavedeným byznysům Andreje Babiše. V Česku a v Německu se opět rozproudila debata o biopalivech, tedy přimíchávání extraktu z řepky do nafty a bioethanolu do benzinu. Původním smyslem měla být pomoc klimatu: snížit spotřebu ropy a hlavně srazit emise skleníkových plynů. Tento efekt však už po pár letech začali zpochybňovat i původní příznivci biopaliv.

Pro expremiéra jsou změny v této oblasti symbolické. Před dvanácti lety byla biopaliva zjevně jedním z důvodů, proč se Andrej Babiš osobně pustil do politiky. Prezident Václav Klaus tehdy zákon o přidávání biosložek vetoval s tím, že přírodě možná škodí více biopaliva než nafta a benzin. Pokud by Klausovo veto následně sněmovna nepřehlasovala, rodící se byznys by se zbrzdil. Andrej Babiš tehdy dával prezidentovo rozhodnutí do souvislosti s požadavkem na úplatek z Klausova okolí, což se však nikdy nepotvrdilo. Následně přišel s výrokem o mafiánské zemi proměněné v Palermo a založil „protikorupční“ Akci nespokojených občanů 2011, předchůdce hnutí ANO.

Letos v květnu prosadila nová vláda Petra Fialy zrušení povinnosti přidávat biosložky do paliv – oficiálně s tím, že by to za situace stoupajících cen paliv kvůli válce na Ukrajině mohlo zlevnit benzin a naftu až o dvě koruny. Podle zakladatele spolku Kverulant Vojtěcha Razimy, který léta do biopaliv tepe, k tomu nedojde. Změnu, jak byla v květnu přijata parlamentem, označuje za „pokrytectví“. Distributoři paliv totiž budou muset dál nějak vykazovat snižování skleníkových emisí a přidávání řepky a biolihu je pro ně nejsnadnější řešení.

Marek Roll, mluvčí státní společnosti Čepro, jednoho z největších distributorů paliv v zemi, uvádí, že firma využívá více možností a výrobků, jak se ke snížení emisí dopracovat. Připouští však, že nástup alternativ k řepce není ani rychlý, ani masivní. Ještě před účinností nového zákona vysoutěžilo Čepro rámcové smlouvy na možné dodavatele zpracované řepky a biolihu v očekávané hodnotě přes sedm miliard, a to na letošní a příští rok. Jsou mezi nimi i firmy z Babišem vlastněného holdingu.

Agrofert je totiž na českém trhu s biopalivy zdaleka největším hráčem. Firmy z holdingu se na dodávkách biosložek pro státní Čepro dlouhodobě podílejí zhruba polovinou. Klenotem Agrofertu a největším zpracovatelem řepkového semene na příměsi do nafty je lovosický Preol. Za dvanáct let provozu vydělal přes tři miliardy čistého a díky investičním pobídkám léta platil jen minimální daň. Mluvčí Agrofertu uvedl, že biopaliva jsou dál komerčně zajímavá a ve středním období „asi jedinou cestou, jak v našem regionu plnit ekologické normy EU v dopravě“.

Jestli to tak bude, není jisté. V německé vládě odstartovalo v květnu dohadovací řízení, zda přimíchávání biosložek do nádrží neomezit. Podle informací tamních médií změnu zákona navrhli Zelení, kteří nyní zasedají v koaličním spolkovém kabinetu, v průzkumech stoupají a v letošních jarních volbách ve dvou spolkových zemích bodovali. Na celoněmecké úrovni mají mimo jiné místa ministrů pro ekonomiku a pro životní prostředí. Německo je pro biosložky zdaleka největším trhem a tomu odpovídá i velikost osetých ploch řepkou.

Smyslem v Německu zvažovaného omezení biosložek z řepky není snížit cenu nafty jako v Česku, ale kuchyňských olejů. Cílem je přesměrovat řepku do potravinářství, na výrobu řepkového oleje. Ukrajina je totiž významným producentem slunečnicového oleje, který kvůli válce na trh asi nedorazí. V reakci na to začaly omezovat asijské státy i vývoz oleje palmového.

V každém případě platí, že s podobnými válečnými a obchodními konflikty se ukazuje, jak je svět propojený a co vše může chybět. Ukrajina byla totiž také dodavatelem nerostných surovin, a to i pro nejvýznamnější chemičky Agrofertu v Česku. Už během anexe Krymu a bojů na Donbasu před osmi lety šéf Agrofertu Zbyněk Průša upozorňoval, že Ukrajina je pro chemičku DEZA klíčovým dodavatelem dehtu a benzolu, a to převážně z ruskojazyčných částí Doněcka a Dněpropetrovska. Vůbec nejziskovější česká továrna Agrofertu, přerovská Precheza, zase na Ukrajině nakupovala ilmenit. Základní surovinu pro výrobu titanové běloby vozila Precheza z dolů v Iršansku, obci zhruba sto kilometrů západně od Kyjeva.

 

Ještě víc Čapáků?

Ale vraťme se z války zase zpět do Česka – k více domácím starostem Andreje Babiše. S novou vládou přišel i obrat o 180 stupňů v kauze jeho střetu zájmů. Zatímco bývalý dvojministr Karel Havlíček (ANO) chtěl žalovat Evropskou komisi kvůli neproplácení dotací pro Agrofert, nový ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN) se s Komisí soudit kvůli holdingu nechce. Fakticky to znamená, že česká vláda souhlasila s tím, k čemu Evropská komise došla: Andrej Babiš byl jako premiér ve střetu zájmů a seděl na dvou židlích. Na jedné rozhodoval jako premiér, na druhé straně jako skutečný vlastník Agrofertu, který v Česku patří mezi největší dotační savce. Andrej Babiš vložil holding před pěti lety do svěřenských fondů, které obsadil manželkou, právníky či ředitelem Agrofertu.

Unie se ze zpochybněných evropských projektů pro holding již stáhla. Šlo v nich o evropské dotace řádově za stovky milionů korun. Patří mezi ně i stomilionová podpora na vylepšení toustového chleba Penam, kterou firma holdingu prezentovala jako unikátní inovaci, jíž ovšem ve skutečnosti nebyla. Podle auditu Evropské komise neměla být dotace nikdy přiznána, ministerstvo průmyslu začalo s jejím vymáháním po Agrofertu až letos. Předtím za vlád ANO zůstávaly peníze vyplacené českým státem (a čekající na proplácení Unií) v holdingu.

Ve hře jsou však i další veřejné podpory nebo zakázky pro Agrofert, jichž se pravidla o střetu zájmů dotýkají. „Pokud by se vše sečetlo, tedy všechny dotace, veřejné zakázky nebo investiční pobídky pro Agrofert v době, kdy byl Andrej Babiš premiérem, šlo by o zhruba dvacet miliard,“ vypočítává Janusz Konieczny, poradce ministra Ivana Bartoše a analytik Pirátů, kteří kauzu střetu zájmů v Evropě odstartovali. Vysvětluje, že jde o teoretické číslo, protože o střetu zájmů by u konkrétních podpor musel rozhodnout soud a to se dosud nestalo. Zástupci Agrofertu od začátku namítají, že společnost nic neporušila, a není tedy ani důvod cokoli vracet.

Piráti dali kvůli možnému neoprávněnému čerpání dotací Agrofertem obsáhlý podnět české policii. Největší část, týkající se střetu zájmů a evropských peněz, převzal nově vytvořený Úřad evropského veřejného žalobce, sídlící v Lucemburku, jak loni uvedl server iRozhlas.

V Česku dál pokračovala jiná část příběhu, který připomíná kauzu Čapího hnízda. V tomto případě se týká většího počtu menších dotací určených pro malé a střední podniky, které získalo hned několik společností patřících do holdingu Agrofert. Obří holding na takové dotace nemá právo, nicméně dříve k tomu zástupci společnosti uvedli, že Agrofert tyto firmy ovládl, když už dotace měly. Boris Havel, státní zástupce z Vrchního státního zastupitelství v Praze, uvedl, že v této kauze skončilo znalecké zkoumání. „Budou provedeny další úkony trestního řízení, ke kterým se nyní nelze blíže vyjádřit,“ uvedl.

Andrej Babiš odbývá všechny otázky na tato témata obvykle větou, že jde o dlouhodobou snahu vyhnat ho z politiky, případně jedním slovem „kampaň“. Zástupci holdingu Agrofert vždy namítají, že všechny dotace získali v souladu s pravidly a neexistuje žádný důvod pro jejich odebrání.

 

Epilog

Leo Steiner se léta věnuje dotacím. Před třemi lety byl náměstkem ředitele Státního fondu životního prostředí, organizace vyplácející různé zelené podpory. K jeho práci patřilo podepisovat závěrečná vyúčtování. Když se jemu nebo kolegům něco nezdálo, znamenalo to dočasnou stopku na vyplácení peněz. Takové případy bývaly v průměru dva denně, stovky ročně. Při tisících žádostí je to prý zcela běžná věc. Až na jeden případ, což byla závěrečná platba pro jednu z firem holdingu Agrofert.

„U té to nešlo, fakt ne. Ticho a nic nedělat,“ líčí Leo Steiner, co vedlo k momentu, že se stal bývalým náměstkem. Na jeho případ před třemi lety upozornily Hospodářské noviny. Již tehdy byl známý předběžný audit Evropské komise, který říkal, že Andrej Babiš je ve střetu zájmů a jeho společnosti by neměly dostávat dotace. Steiner chtěl mít jasno, jak na tom je fond spadající pod ministerstvo životního prostředí. Tehdejším ministrem byl Richard Brabec, v minulosti ředitel Lovochemie, Babišovy první továrny na hnojiva. Když Steiner žádnou uspokojivou odpověď nedostal, dotaci pro firmu z holdingu nepodepsal a šel s tím do novin. Údajně už nevěděl, jak dál. Za to mu hrozil postih, na fondu proto raději skončil sám. Nejvíc z té doby mu ulpěl výrok kolegyně na jeho adresu, že „se zachoval nekolegiálně“.

Po třech letech se Leo Steiner na malý úvazek do státní správy vrátil. Radí na ministerstvu pro místní rozvoj. Je rád, že se kauza střetu zájmů bývalého premiéra posunula dál. Byť to byla hlavně zásluha evropských úřadů. Jinak je spíš skeptik, protože řada lidí podle něj vůbec nechápe, co je to střet zájmů, a zřejmě jim ani moc nevadí, když někdo rozkrádá dotace. „Nejhorší pocit mám ale z toho, když jsem si uvědomil, jak snadné je nechat si ukrást stát,“ uzavírá Leo Steiner.

Co by na to asi řekl Andrej Babiš? Nejspíše že za Babiše bylo líp.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama