Dělníci bruselské bubliny

Report

Novináři informující o dění v centrále Evropské unie, dokonce i zaměstnanci těchto institucí občas sami o sobě mluví jako o „bruselské bublině“. Jací jsou mladí Češi a Češky, kteří v této „bublině“ žijí? A co si myslí o kritickém postoji domácí populace k Unii? Příbuzní jednoho z nich říkají, že v EU není pořádek, současně se ale vždy dožadují jeho fotky s „vlajkou s hvězdičkama“.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Sedíme v restauraci Quartier Léopold, jedné z hospod na náměstí před budovou Evropského parlamentu v Bruselu, kde čepují českou plzeň. Je jarní podvečer a u stolu se sešla skupinka mladých Čechů, kteří jsou v Bruselu buď na stáži, nebo už našli pracovní místo. I když se před setkáním někteří neznali, teď se dívají do mobilů a baví se tím, kolik mají společných přátel na Facebooku. Když jsem se snažila dát dohromady několik mladých lidí pracujících v institucích Evropské unie a v Bruselu, bylo to tak, že jeden řekl druhému, ten třetímu – a najednou je u mého stolu lidí víc než na oslavě narozenin. 

Podle údajů pražského ministerstva zahraničí pracují v evropských institucích stovky Čechů. A další působí například v bruselských pobočkách profesních organizací a v lobbistických firmách a statistiky ministerstva je nezachycují.

Všem u stolu je kolem pětadvaceti a já se snažím zjistit, jak žijí a co si myslí moji vrstevníci pracující v Bruselu. Speciálně za situace, kdy česká společnost patří podle průzkumů k těm nejvíce euroskeptickým; v době, kdy v některých zemích Evropy existují silné politické strany, které jsou vůči „Bruselu“ velmi kritické. Což ostatně potvrdily i květnové volby do Evropského parlamentu (tato reportáž ovšem vznikala ještě před nimi).

 

Někdy přijeď

Nápad zorganizovat setkání v bruselské restauraci vznikl v Česku loni před Vánoci. Každý rok se scházíme se spolužáky z hradeckého gymplu: kamarádka se vrátila z Holandska, kamarád z Hongkongu, já z Kanady – a je zde i Jana Krejčová, s níž se znám od první třídy a celé gymnázium jsme seděly v jedné lavici. Už pár let žije a pracuje v Bruselu, městě, které u mnoha Čechů vyvolává značně negativní asociace.

„Nedovedu si představit, že žiju v Praze. V Bruselu to žije, všichni se chtějí bavit a všichni mají o čem, na druhou stranu se tam taky skoro nedá navázat víc jak měsíční vztah, to už dost mých známých odradilo,“ svěřovala se mi nad lehkým královéhradeckým ležákem. Jana vystudovala mezinárodní vztahy, v Bruselu začínala jako stážistka a teď už pracuje pro soukromou firmu, která tvoří informační most mezi evropskými institucemi a lobbisty. Když jsem ji poslouchala, nedokázala jsem se úplně zbavit představy o lehce nafoukaných sebevědomých floutcích, kteří od kuropění makají a zavírají trendy bruselské bary, aby přespali kdovíkde a ráno byli zase v práci. „Tak zase někdy přijeď a uvidíš, jaký to tam teď je,“ nabídla mi.

 

Na Pluxu

Už před pár lety jsem totiž jednou Janu navštívit jela, rovnou z letiště mě nasměrovala na Plux, tedy Place du Luxembourg v centru takzvané evropské čtvrti, kde sídlí instituce Evropské unie – jde o čtvrť viditelně a poněkud násilně oddělenou od zbytku belgické metropole. 

 

Ocitla jsem se, tehdy ještě studentka filozofické fakulty, na čtvercovém náměstíčku. V jeho čele se jako Sauronovo oko tyčí komplex budov Evropského parlamentu. Podél náměstí je hospoda vedle baru a bar vedle hospody, uprostřed travnatý flek se sochou. A na plácku deset týpků v obleku na metr čtvereční. 

„Pro koho pracuješ a jak dlouho jsi v Bruselu?“ ptali se mě tehdy z různých stran a s různými přízvuky. „Pro nikoho a asi půl hodiny“ byla hláška, po které se se mnou nikdo nebavil. Taky jsem na sobě měla tenisky, džíny a tričko s „vtipným nápisem“.

Po třech letech se na místo vracím – scházíme se ve Quartier Léopold. „Když jsme byli ještě stážisti, chodili jsme na hajzlíky támhle naproti do toho pajzlíku, protože tam byly levnější. Teď už si jako zaměstnanci můžeme dovolit těch 50 centů v podniku, kde pijeme,“ vypráví mi první z mladé české komunity, Lukáš Dík. Stejně jako Jana začínal stáží v institucích, dnes je vystudovaný právník a pracuje na konkrétní legislativě.

„Jako malýmu se mi babička smála, protože jsem si hrál na advokátní kancelář a měl jsem ceník rozdělený pro mladé–staré, ženy–muže, jsem prostě lidskoprávní, ale pocházím z Moravskoslezského kraje, tam je to normální,“ říká s odkazem na tradiční levicový profil regionu. Jana se přidává s historkou z dětství: „I mně babička předvídala budoucnost, že budu jednou chodit důležitě v kostýmku a s kabelčičkou přes ruku; když teď procházím po náměstí před parlamentem, musím se sama sobě smát.“

Brusel je pro skupinku mladých Čechů konverzační téma číslo jedna. A velmi je trápí negativní obraz Evropské unie doma. „Zní to jako fráze, ale naši politici v Bruselu se vážně chovají úplně jinak než doma. Kolikrát se s dětinským nadšením na zasedání rady fotí po boku Merkelové a Macrona, aby pak přijeli domů a zkřivili obličej, jakmile se zmíní slovo Brusel,“ vypráví Jana svá pozorování. 

Filip Hanka je dalším hostem u stolu, má modrý oblek, navíc s odznakem v klopě, na kterém není nikdo jiný než T. G. Masaryk. Ze všech okolo je největším zelenáčem: do Bruselu přijel na stáž před pár týdny. Po studiích marketingu v Praze a politické komunikace v Amsterdamu se rozhodl svoji pracovní kariéru začít právě mezi evropskými institucemi. „U nás je obraz EU hrozně negativní, tak to ale vůbec nemusí být, chtěl bych to změnit,“ říká vysoký blonďák. 

Jiný účastník naší stolní společnosti vypráví, že vztah Čechů k Unii je vlastně paradoxní. Jeho příbuzní si sice neodpustí poznámky, že by se v „té EU“ měl udělat pořádek, ale současně po něm vždy chtějí fotky, kde bude vidět „on a ta vlajka s hvězdičkama‘.

 

Češi bez vize 

„Zdá se mi, že v Česku chybí dlouhodobý strategický přístup k EU. Máme sice programové prohlášení vlády, ale i to má jako jeden z hlavních bodů boj proti migraci, což je určitě pro spoustu Čechů důležité téma, ale v evropské politice v podstatě okrajové,“ vysvětluje Filip. „Mám pocit, jako bychom nežili v EU, ale s EU, a v tom je zásadní rozdíl.“

Dává si ambiciózní cíl: chce zlepšit obraz EU v České republice – na tom se shodnou téměř všichni, kteří pracují nebo jsou na stáži v evropské metropoli. „Do médií se dostanou jen taková témata, že EU chce zakázat nože, zakroucené banány nebo že i autíčko na ovládání bude potřebovat pojištění,“ frustrovaně odvětí Jana. Jako jediná u stolu trochu rozporuji to, na co si stěžují. Znám totiž i praktickou stránku věci, například to, že česká média, kromě těch veřejnoprávních, nemají finance na to, aby měla stálého reportéra v Bruselu.

Filip ale argumentuje nesprávným nastavením v českých médiích i společnosti: „S lidmi nikdo o Evropě nemluví na rovinu. Buď se dozvědí, jak je Brusel zlý, anebo že nás spasí. Ani jedno není pravda. Že jsme skeptičtí kvůli historii? Jenže negativní historickou zkušenost mají všichni. Kdyby v Evropském parlamentu někdo zakřičel, ať hodí kamenem na ty národnosti, které nikdy neválčily, nikoho neodsunuly a neokupovaly, nezůstal by nikdo živý. Není důvod ze sebe dělat obětního beránka, nebo naopak tyrana.“

Jana se přidává: „V programovém prohlášení je politika EU namixovaná s klasickou zahraniční. Opravdu máme mít politiku EU ve stejné přihrádce jako politiku vůči Rusku a Číně?“ řekne ohledně české politické reprezentace. „Prostě místo označování se za ‚eurorealisty‘ a ‚euroskeptiky‘, kteří to Unii osladí, by nám prospělo zamyslet se nad vlastní konstruktivní vizí.“

 

Město ve městě

Na druhé straně nikdo nepopírá komplikovanost a zamotanost celého evropského systému. Sama jsem od rána chodila mezi jednotlivými budovami parlamentu a snažila se dostat ke své „press“ kartičce. Skoro jako galský bojovník Asterix jsem musela plnit jeden ze dvanácti daných úkolů, chodila od úředníka k úředníkovi, přemlouvala hlídače, aby mě pustil někam, kde byl vstup zakázán, a hlavně – každý z nich mi řekl naprosto odlišnou informaci o tom, kam mám jít a co mám dělat. O zdravý rozum jsem nepřišla, ale rozhodně jsem měla namále.

Spletitými chodbami a patry Evropského parlamentu mě provedla Petra Hovorková, asistentka europoslankyně Dlabajové. Než mi skener projel kabelku, s Petrou jsme napočítaly několik společných známých. Další důkaz bubliny…

„Pro české politiky není příliš obvyklé komunikovat evropská témata v pozitivní rovině, spíš je to svalování viny na ‚ten zlý Brusel‘, ale sama jsem si uvědomila, že Evropa jsme my všichni,“ vysvětluje mi Petra. Bavíme se o její práci. Rozhodně prý nezačala vařením kafe. „Můj úplně první úkol byl napsat podklady pro projev paní poslankyně,“ vypráví mi při dlouhé cestě výtahem. „Když jsem doma oznámila, že se stěhuju do Bruselu a budu pracovat v Evropském parlamentu, v devadesáti procentech případů byla reakce – jo, u té Jourové? Naprostá většina lidí v mém okolí nebyla schopná vyjmenovat více jak tři europoslance, o rozdělení kompetencí parlamentu, komise, rady ani nemluvě…“

„Často si musíme připomínat, že už je vážně čas jít domů, a tam se vlastně chodíme jen prospat,“ potvrzuje mi Petra moje pozorování o pracovním tempu mladých bruselských Čechů. Vypadá sice naprosto svěže a říká mi to nadšeným hlasem; je ale vidět, že přemýšlí i jedná ve „zrychleném“ módu. „Tady je takový obchod se vším, vedle je kadeřnictví, dole posilovna,“ ukazuje zběsile na všechny strany v hale parlamentu. Jestli je evropská čtvrť město ve městě, samotný parlament je ještě dalším městem ve městě uvnitř města. 

 

Střet generací? 

Europoslankyně Martina Dlabajová má na mě přesně vyhrazený čas, je ovšem vidět, že o stážistech a mladých Češích mluví ráda. „Stážista je pro mě součást týmu. Snažím se, aby tu mohl být na delší dobu a mohl pracovat na něčem větším. Potřebuju tady někoho, s kým si lidsky rozumím,“ říká europoslankyně a Petra přikyvuje. „Zároveň vím, že všichni nejsou mí voliči,“ dodává dvaačtyřicetiletá bruselská politička z hnutí ANO, dvojka na kandidátce tohoto uskupení do voleb do Evropského parlamentu.

Martina Dlabajová se věnuje mladým motivovaným Čechům několik let, vymyslela projekt PročByNe?, který domlouvá stáže a takzvané „stínování“ ve všech možných oborech, kdy mladý stážista nebo stážistka nějakou dobu, třeba čtrnáct dní, následují politika na každém kroku. „Podle mé zkušenosti je tahle generace fantastická. Pokud jsou opravdu takoví, nemám o budoucnost Evropy vůbec strach,“ říká Martina Dlabajová.  

Mladí bruselští Češi si také chválí práci pro dalšího europoslance, třiapadesátiletého Luďka Niedermayera z TOP 09 (do Evropského parlamentu se znovu dostal i v květnových volbách, získal dokonce rekordní počet preferenčních hlasů). S ním jsem se viděla v jeho pražské kanceláři, zachytit totiž europoslance v jednom termínu v jednom městě není jednoduché. „Já se snažím, aby u mě mohlo být co nejvíce stážistů, aby měli takový ten prvotní vhled do toho, co se v parlamentu děje, aby si vytvořili vlastní názor, takže je beru na kratší dobu,“ říká mi. U každého europoslance je prostě stáž dost rozdílná. I on nicméně tvrdí, že mladá generace je pracovitá a samostatná. 

 

Svůj, svůj, ale stejný 

Vraťme se nicméně ke stolu v bruselské restauraci Quartier Léopold. Trochu jiným případem je Tomáš Miklica. Absolvent pražské žurnalistiky se chtěl dostat na stáž do zahraničí, v Praze už jednou „unijní“ prošel. „K EU jsem nikdy neměl nijak blízko,“ vypráví a ukazuje mi moderní prostředí bruselské informační agentury, v níž dostal příležitost. „Pracuju pro apolitickou firmu a třeba rodina mě v tom dost podporuje. Nevím, co by říkali, kdybych spojil svoje jméno s nějakou politickou stranou.“ 

Je tišším členem setkání mladých bruselských Čechů. Nemá v sobě takový smysl pro sebeprezentaci, jaký pozoruji u ostatních, kteří prošli stážemi v institucích. Jeho firma sídlí mimo evropskou čtvrť, v uličkách autentického Bruselu, kde na rohu stojí několikametrová fronta u řeznictví na vyhlášený sendvič. 

Přestože se svou studijní a profesní dráhou od zbytku osazenstva liší, názory na instituce jsou podobné. „Je smutné, že se o EU téměř výhradně mluví jako o něčem, co na nás působí zvenčí – takové to ,my‘ versus ,oni‘. Podporuje to pasivitu vůči evropské politice, kterou ‚stejně neovlivníme‘, takže nemá smysl se o nic snažit. To je velký omyl, hrozně si tím škodíme.“

Nepřipojuje se ale k velkým plánům ostatních, kteří mluví o budoucím vlastním byznysu a o tom, jak chtějí změnit a zlepšit svět, v němž žijí. 

„Do přihlášky jsem napsal, že chci dát EU něco na oplátku za to, že jsem byl na Erasmu,“ říká Lukáš. „Já taky,“ přidávají se další účastníci našeho setkání.

 

Nastavené zrcadlo

Pozorovat tuhle partu je pro mě trochu komplikované. Jsme si prostě velmi podobní. A odstup už nejde udržet, když mi Lukáš s nadšením přinese ozdobenou malou kartičku s tajemným heslem. 

Je to kód ke dveřím do – řekněme – tajného klubu v patře vedlejšího podniku. Na zdech jsou temně modré tapety, svítí tu opravdické svíčky, na krbu jsou opřené renesanční obrazy a na vintage ozdobených křeslech sedí tentokrát už mezinárodní skupina evropských dvacátníků.

Samozřejmě si povídají o tom, jak změní svět. 

 

Autorka studovala Filozofickou fakultu v Praze a komparatistiku v Montrealu, v studiu dále pokračuje, je i začínající novinářkou ve Zprávách na Seznamu.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama