Odvážní rodiče z Povltaví

Report

Její matka a otec poskytli za války úkryt parašutistům. Po prozrazení výsadku je gestapo zatklo a zmizeli v koncentračních táborech. Vyrůstala u příbuzných, tatínek se z lágru vrátil s tuberkulózou, maminku už nikdy neviděla. Čtvrtý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank, přibližuje osud příbramské učitelky Hany Vondráškové.

V noci na 9. dubna 1944 seskočili poblíž osady Větrov nedaleko dnešní vodní elektrárny Orlík čtyři českoslovenští vojáci. Skupina vyslaná z Londýna v rámci operace Chalk měla mimo jiné navádět další výsadky.

Parašutisté měli několik adres, kde by mohli najít útočiště... Všude je však odmítli.

V kopcích svažujících se k Vltavě žila také rodina Kontova. Na samotě zvané Holušice, kousek od Kozárovic.

Josef pracoval jako kameník v žulových lomech, Marie se starala o hospodářství a o dvě děti – synovi byly necelé tři roky, Hana už chodila do první třídy... A parašutisté nakonec našli útočiště právě u Kontových.

„Rodiče se jim rozhodli pomoci. Schovali je v senících pro lesní zvěř. Oni pak po nocích vysílali z našeho pokoje. Dostávali večeři, a když se jim práce protáhla do rána, tak i snídani,“ vyprávěla Hana v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

„Občas jsem je zahlédla, ale to bylo všechno. Rodiče chtěli, abych toho věděla co nejméně,“ řekla příbramským školákům.

Problém byl, že jeden ze statkářů parašutisty mezitím nahlásil četníkům. Považoval je totiž za německé provokatéry.

 

 

Tatínek naštěstí svolil

O výsadku se nicméně v kraji vědělo a okolí začali prohledávat protektorátní četníci. „Rodiče měli hodně práce, takže nás hlídala babička, které jsem měla hlásit, když se nějaký objevil. Vyšla mu naproti, měla pro něj třeba vajíčka a zeptala se: Copak tu děláte? A on prý, že dostal úkol prohlížet všechno. V klidu se rozloučili, ale bylo vidět, že už nás sledují.“

Jako prvního gestapo chytilo – na udání konfidenta – parašutistu Františka Nedělku. Po nátlaku vyzradil místo úkrytu, k přepadení usedlosti Kontů došlo 13. května 1944. „Maminka mi ještě stihla říct, ať obleču bratříčka a utečeme k dědečkovi. Jenomže byl malý a nechtěl nikam jít. Tak jsem vzala hřebíky a řekla, že je budeme u dědečka zatloukat, a nakonec jsme zmizet stihli.“ Otce zatkli hned, v srpnu si gestapo přišlo pro matku. Hana se to dozvěděla ze šuškandy ve vsi, babička se jí to bála říct. Oba rodiče byli nějaký čas v terezínské pevnosti, maminku pak převezli do Ravensbrücku a tatínka do Mauthausenu.

Prarodiče se museli starat o hospodářství a na děti neměli čas ani energii. Oba sourozenci proto putovali do péče pražských příbuzných – každý jinam. Hana bydlela u tety na Vinohradech, kde v září nastoupila do druhé třídy.

Konec války prožila Hana opět v Holušicích s babičkou a dědou. „Ruské vojáky jsme vítali jako hrdiny. Lidé jim dávali jídlo, ale hodně si toho i sami brali. Nám vzali třeba hodinky a budík,“ zavzpomínala paní Vondrášková pro Paměť národa.

V červnu 1945 přišla zpráva z českobudějovické nemocnice, že se tam Hanin otec zotavuje z těžké tuberkulózy – v době osvobození lágru Američany byl Josef Konta na pokraji smrti. Po návratu domů se vrátil k práci v lomu, ale jen nakrátko, byla nad jeho síly. Za svoji statečnost nedostal odškodnění, příběhy nekomunistických odbojářů spojené s pomocí vojákům vyslaným ze Západu měly upadnout v zapomnění.

O maminčině osudu Hana dlouhé roky nic nevěděla. I po válce dál bydlela s bratrem u pražských tetiček, otec se za dětmi občas zajel podívat, domů do Holušic se vrátily až později. Základní školu dokončila Hana v Chrašticích a měla se jít vyučit kuchařkou, aby byla tatínkovi k ruce. „Chtěla jsem ale učit. A tatínek svolil, že mohu jít na pedagogické gymnázium.“

 

Svědectví z transportu

Odmaturovala v roce 1956 a udělala si nástavbu nezbytnou pro to, aby mohla začít učit. Nastoupila na druhý stupeň v chraštické škole, tedy ve svém rodném kraji. Její specializací byly čeština, výtvarka a hudebka.

Když se v roce 1959 provdala za Václava Vondráška, bylo jí dvaadvacet. Ženich pocházel ze sedlácké rodiny, kterou komunisté vyhnali ze statku. Novomanželům se zanedlouho narodily dvě děti. Paní Vondrášková dál nevěděla nic o tom, co se stalo s její maminkou, odvlečenou v létě 1944 do koncentračního tábora Ravensbrück. Až v roce 1968, to jí bylo jedenatřicet, dostala pozvánku na setkání bývalých vězňů a jejich příbuzných z celé Evropy.

„Konalo se v restauraci v pražské Lucerně. Měla jsem s sebou maminčinu fotografii a každou ženu si prohlížela, protože jsem si popleteně myslela, že ji třeba uvidím,“ svěřila se paní Vondrášková. „Potom ke mně přišla nějaká paní a řekla: Ty jsi Mařenky Kontové, viď? A vyprávěla, jak s mojí maminkou jely vlakem z lágru do Československa.“

Následující výklad není jednoznačný. Transport z největšího ženského koncentráku křižoval území Německa a Polska (Ravensbrück leží sto kilometrů na sever od Berlína). Po cestě bylo nutné opravovat zničené koleje, takže vlak každou chvíli zastavil. Přestávky trvaly i několik hodin, během nichž cestující vystupovali, aby si došli na záchod.

Vyprávění svědkyně tlumočí Hana Vondrášková: „Bylo to prý ještě někde v Polsku. Maminka, když zase zastavili, už to nevydržela, řekla, že vidí stromy, a vyběhla. Jenomže vlak se rozjel. Ostatní dupali a křičeli, ale nebylo to nic platné. Tak vzali její raneček a vyhodili ho z okna.“ Víc Hana nezjistila. „Měla jsem se té paní víc vyptávat nebo na ni vzít kontakt, ale nedokázala jsem to. Celé jsem to zkazila.“

Nad zmizením Marie Kontové se zamýšlí Josef Velfl, ředitel Hornického muzea v Příbrami: „Lidé z koncentračních táborů byli v zuboženém stavu – vyzáblí, hladoví, nemocní. Mohlo se snadno stát, že v polských pustinách nenašla pomoc a zemřela.“

 

Až po Listopadu

Hana Vondrášková učila do roku 2002 na základní škole v Příbrami. Historik Velfl ji zná od dětství, neboť byla jeho učitelkou. „Nikdy se před námi nezmínila o tom, že je dcerou odvážných rodičů, kteří podpořili československé parašutisty vycvičené v Británii,“ říká. Svěřila se s tím až po listopadu 1989 a pan Velfl na to upozornil příbramské školáky.

 

Příběh Hany Vondráškové zaznamenali Aneta Bolfová, Viktorie Gazdová, Vratislav Kocurek, Kateřina Karcolová a Alžběta Cheníčková ze ZŠ 28. října v Příbrami pod vedením Petry Šorfové.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama