Zazní Vltava… a já krájím knedlíky

Bývalým tanečním sálem zní prvorepubliková hudba, ale jedinými tanečníky jsou zde kuchaři a jejich pomocníci, kteří kmitají za obřím sklem uprostřed lokálu. Je pátek večer, polovina listopadu, na parapety dopadají kapky deště, ale od zdejších stolů vypadá svět vlídně. V rohu žhnou litinová kamna, na vyvýšeném pódiu se schází společnost k rodinné oslavě, zbytek osazenstva tvoří páry a skupiny chalupářů.

Objednáváme si rybí krém s taštičkou plněnou lososovým kaviárem a tvarohem, jako předkrm paštiku z pečených vepřových laloků s cibulovou marmeládou. Jako hlavní jídlo bych si jindy dal vepřový bok s červeným zelím, brusinkami a šumavským drbákem (bramborové knedlíky), případně steak z vysokého roštěnce s koňakovou omáčkou ze zeleného pepře. Chci ale přinést zprávu o zdejších specialitách, proto volíme pečeného holuba s kaštanovým pyré a smažené vemínko s bramborovým salátem. Zejména druhý pokrm je pro nás velká neznámá a ani po několika soustech se nemůžeme shodnout, jestli je maso umleté, nebo má vemínko opravdu tak jemnou strukturu.

Ptáme se číšníka, který potvrzuje, že maso zůstává vcelku, jen se musí hodně dlouho vařit, neboť mléčné žlázy jsou namáhaný orgán. Využíváme příležitost k doptání na přílohu k holouběti, která vypadá jako chřest, ale protože jídelní lístek nám obsluha po objednání odnesla, nedokážeme bílé tyčinky identifikovat. „Ano, je to chřest,“ potvrzuje číšník. Jak se ale ukáže v závěru tohoto textu, je to trochu jinak…

Do práce přes chodbu

„Sháněli jsme samotu u lesa, až jsme si koupili hospodu u silnice,“ říká mi o týden později Martin Jiskra u svého stolu v rohu sálu, který sdílí se štamgasty. „Mám odtud nejlepší výhled, hřejou mě kamna do zad, a ještě to mám nejblíž domů,“ dodává. „Viď, Honzo?“ doráží na souseda ze vsi, který sem rád chodí na pivo a pamatuje výčep staré hospody.

Stará hospoda bývala v části stavení, z níž si manželé Jiskrovi, kteří nemovitost koupili v roce 2016, udělali byt. „Tady, kde teď sedíme, se od roku 1926 do roku 1969 konaly candrbály. Pak tady měli sklad truhláři, po nich zemědělci. Paní, která provozovala výčep v cimře, v níž teď bydlíme, před časem zemřela a posledních patnáct let byl celej barák opuštěnej a několikrát vykradenej,“ vysvětluje Martin Jiskra.