Dobrá poloha, skvělí lidé. Praha je prostě nejlepší

Proč si vaše firma vybrala pro své vývojové centrum právě Prahu?

Když jsme začali vybírat, píchnul jsem náhodně prst do mapy, ukázal na Prahu a zažertoval: tady to bude. Nakonec ovšem šlo o zcela racionální rozhodnutí.

 

O co se opíralo?

Důležitým faktorem byla poloha ve středu Evropy. Když chcete dělat dobrý produkt, musíte být nablízku zákazníkům. Do Prahy létá spousta spojů z Londýna, Frankfurtu, Paříže, Curychu... A všichni jsou tu za dvě hodiny. Což je o hodně lepší než deset a více hodin do Kalifornie.

 

Pražská centrála se má tedy stát výkladní skříní firmy v Evropě?

Praha je naše centrála výzkumu a vývoje v regionu EMEA (region střední a východní Evropy, Blízkého východu a Afriky – pozn. red.), takže pro nás představuje opravdu důležitou lokalitu. Stále nás zde čeká dotáhnout několik úkolů, ale v budoucnu by měli evropští zákazníci, kteří chtějí navštívit Pure Storage, mířit logicky do Prahy.

 

Byly ve hře i nějaké jiné evropské země? Co hrálo pro Česko?

Dívali jsme se na řadu měst. Vedle polohy pro nás byly důležité také odborné schopnosti. Na našich datových úložištích běží banky, letecké společnosti, státní instituce a další. Proto musíme mít produkty extrémně spolehlivé a zároveň snadno ovladatelné. K tomu potřebujete inženýry, kteří mají ty správné schopnosti. A také absolventy škol, kteří jsou ochotni se dále rozvíjet.

 

Co dalšího se bere v úvahu?

Potřebujeme být ve městě, které je atraktivní pro život. Nemůžeme se omezit pouze na místní inženýry, chceme přivádět i další a těm se tu musí líbit. V kombinaci všech těchto faktorů nám Praha vyšla jako nejlepší.

 

Jak dlouho trvá výběr konkrétní destinace?

Zhruba čtyři nebo pět měsíců, je potřeba se umět rozhodnout včas. Protože mnohem více času pak bude trvat získávání správných lidí. Začali jsme tady ve druhé polovině roku 2019. Naším prvním cílem bylo mít dvě stě vývojářů, tím dalším je mít jich pět set. Pak přijdou další kroky.

 

Má pražské centrum nějakou unikátní specializaci? Liší se od těch v Silicon Valley a v Bangalore?

Chceme, aby všechna naše centra měla stejnou nebo velmi podobnou kompetenci. Když najímáme lidi, stojíme zejména o ty, kteří se dovedou rychle učit a adaptovat. Chceme, aby byli schopni pracovat na různých produktech a na různých úkolech. To jim umožňuje se dále rozvíjet, práce je tak atraktivnější, a lidi to proto
víc baví.

 

 

V jednoduchosti je krása

V čem spatřujete klíčovou výhodu vašich úložišť ve srovnání s konkurencí?

V tom, že jsou naše produkty jednoduše a snadno použitelné. Což vyžaduje, aby tak byly od začátku vymyšlené. Zjednodušování něčeho, co už existuje, nikdy tak dobře nefunguje. Dobře se to dá ukázat na příkladu z letadel.

 

Jak?

V kokpitu první generace Boeingu 747 bylo přes devět set ovládacích prvků a na každém letu musel být první a druhý pilot a k tomu palubní inženýr. V poslední generaci se to snížilo na „už jen“ přes tři sta padesát prvků. Po takových letech snažení… Ukazuje to, že když má být něco jednoduché, musí to tak být vymyšlené od samého začátku. Tak jsou vymyšlené moderní letouny. A tak jsou navržená i naše řešení datových úložišť.

 

Vaše dva klíčové produkty jsou FlashArray pro strukturovaná data a FlashBlade pro nestrukturovaná data. V čem je rozdíl mezi těmito typy dat?

Strukturovaná jsou ta data, která mají podobu nějaké klasické databáze: účetnictví firmy, bankovní záznamy, seznamy studentů na vysokých školách a podobně. To vše má jasně danou strukturu. Zatímco když si lidé nebo firmy ukládají všechny možné soubory – texty, fotky, hudbu, videa –, pak se jedná o data nestrukturovaná.

 

Předpokládám, že těch nestrukturovaných dat je co do objemu mnohem více.

Samozřejmě. Vezměte si jen příklad velkého letiště, které musí archivovat záznamy z kamer pro potřeby bezpečnostních složek. Tam mohou být klidně tisíce kamer, které pořizují záznamy ve vysokém rozlišení. Takové objemy dat jsou obrovské.

 

Nechte nám to tady

V roce 2009 jste spolu s Johnem Hayesem založili dnešní Pure Storage, tehdy pod jménem Os76. Co to původní jméno znamenalo?

Bylo to kódové jméno, věděli jsme, že s ním nepůjdeme na trh. Vybrali jsme si ho, protože jsme chtěli dělat velmi hustá úložiště. Os je zkratka pro osmium, které bylo v té době považováno za nejhustší látku na světě, a 76 je protonové číslo osmia.

 

Název se nakonec změnil. Měnila se nějak výrazněji i původní myšlenka, se kterou jste firmu rozjížděli?

Vlastně moc ne, zůstali jsme hodně u počátečního plánu. Je ovšem potřeba říct, že my jsme vstupovali na už existující velký trh. Měli jsme v hlavě, jako to dělat jinak a lépe. Nicméně jsme si nemuseli tvořit celý trh, jak když například Apple přicházel s prvním smartphonem. V tomto směru se můžete na začátku lépe připravit.

 

Proč padla volba zrovna na název Pure Storage? Kdo je jeho autorem?

Máme kolegu Matta Kixmoellera, byl prvním „neinženýrským“ zaměstnancem. Měl na starost všechno, co se netýkalo samotného programování – od marketingu až po vybavení kanceláře. A byl to on, kdo přišel s tímto jménem. Vycházelo z toho, že jsme od začátku stoprocentně používali technologii flash storage, byli jsme tedy „pure flash“. A z toho pak vznikl název Pure Storage. Myslím, že se povedl a dobře k nám sedí.

 

Které body můžete zpětně označit jako klíčové milníky v počátečních fázích firmy?

Začali jsme v roce 2009, v roce 2010 jsme rozeslali první testovací „alfa“ verzi našeho produktu a měli jsme velmi slušné ohlasy. Když jsme pak v roce 2011 rozeslali vylepšenou testovací „beta“ verzi, někteří budoucí zákazníci si ta úložiště chtěli rovnou nechat. Měli jsme tak de facto první nadšené klienty ještě dříve, než jsme měli první oficiální verzi našeho produktu.

 

V roce 2017 se firma poprvé dostala do zisku. Bylo to dříve, než byly původní představy?

Své plány jsme překonali, i když byly docela ambiciózní. Myslím, že mohu říct, že jsme původní plán předběhli tak o tři čtyři roky.

 

Od Basicu k byznysu

Osobně máte téměř 270 patentů v oboru počítačových systémů a úložišť dat. Kdy a jak začala vaše cesta k počítačovým technologiím?

Od druhého stupně základní školy až po střední jsem byl v programu rozšířeného matematického vyučování. A se začátkem střední školy k tomu přibyly i počítače, takže jsem se začal učit programovat v Basicu. Bavilo mě to a s několika kamarády jsme založili malý počítačový klub. A když jsem přišel na vysokou, začal jsem pracovat jako brigádník pro Bell Labs.

 

Co jste tam dělal?

Můj první úkol byl trhat papír z jehličkové tiskárny a dávat ho do přihrádek jednotlivých výzkumníků. Ale bylo to lepší než dělat brigádu ve fast foodu. Navíc jsem mohl ke své univerzitní práci používat tamní počítače. Pak mě přesunuli na jiné pracoviště a tam jsem měl na starost zálohování dat. Program na to zálohování byl tak příšerný, že jsem si raději sedl a napsal jiný. Tak jsem se dostal k ukládání dat a zjistil jsem, že mě to opravdu baví.

 

Co vás na tom nadchlo?

Je to opravdu pořádné programování, musíte být přesní a precizní. Zabýváte se problémy, které nemají předem jasné řešení. Když vás požádám, abyste uložil nějaká data, nevíte v tu chvíli, jakým způsobem bude v budoucnu potřeba k těm datům přistupovat a jak často to bude.

 

Kde jste pokračoval po škole?

Když jsem v roce 1987 dostudoval, přesunul jsem se z východního pobřeží – pocházím z New Jersey – do Kalifornie. Nejprve jsem pracoval pro společnost Amdahl Corporation. Pak jsme se spolu s jedním kamarádem stali prvními dvěma inženýry ve společnosti Veritas a budovali její produkty. Tam jsem strávil zhruba dvacet let.

 

Dvacet let na jednom místě je docela dlouhá doba. Tehdy vás ještě nelákalo založit vlastní společnost?

Byli jsme u toho od samého počátku, bavilo nás to a celé roky tam byla pořád atmosféra startupu. Nemyslel jsem na to, že bych Veritas opouštěl. Až po těch dvaceti letech jsem zjistil, že už mě to tolik nenaplňuje. Tak jsem odešel, měl na čas volno a postavil dům. A na přelomu let 2008 a 2009 jsem si řekl, že bych se chtěl zase do něčeho vrhnout. Nemyslel jsem tehdy ještě na založení firmy, spíše na to, že se podívám po nějaké zajímavé společnosti, ke které bych se mohl přidat. Ale nakonec to skončilo založením Pure Storage – a už je to třináct let.

 

Obrovské datové možnosti

Množství dat, která si lidská společnost ukládá, roste téměř exponenciálním tempem. Roste stejně i kapacita a efektivita úložišť? Nenarazí časem na nějaké limity?

Nic nemůže být nekonečné, to je jasné. Data mají nějakou hodnotu a jejich ukládání něco stojí – a vždy půjde o to, jaká data, v jaké podobě a na jak dlouho se vyplatí uložit. Nicméně vidíme, že na jedné straně neustále roste lidská schopnost s daty pracovat a získávat z nich užitečné informace a na druhé straně se to ukládání neustále zlevňuje.

 

Jak můžeme ze starých dat dostávat nové informace?

Představte si jako příklad třeba medicínskou studii. Pokud budou mít vědci k dispozici desítky či stovky tisíc rentgenových snímků, výsledků EKG či rozborů krve a budou schopni s nimi snadno pracovat, analyzovat je a třídit, mohou nad nimi moci docházet k teoriím a závěrům, na které by jinak potřebovali dvacet let sbírat studijní materiál. V řadě dalších oborů to může být podobné.

 

Jak se na potřebě ukládání a správy dat projeví éra strojového učení?

To už se děje. Aby se stroje dokázaly učit, potřebují enormní množství dat, se kterými pracují, a také odpovídající kapacitu a rychlost úložišť. Vidíme to na vlastní oči. Když společnost Meta vytvářela svůj supercomputer (RSC) – o kterém je přesvědčena, že bude nejvýkonnější na světě –, vybrala si Pure jako provozovatele úložišť.

 

Říká se, že jsme společnost založená na datech, nejsme ale už taky trochu společnost postižená daty? Nedovoláváme se někdy datových podkladů i tam, kde bychom mohli uplatnit vlastní invenci?

Vždycky to bude mít dvě strany. Pokud vás chytré hodinky na základě analýzy dat o vašich životních funkcích dovedou upozornit, že byste měl zajít k lékaři, protože vám hrozí infarkt, je to skvělé. Kdybyste ale podle dat měl dělat všechno, byl by život k uzoufání nudný. Pokud bych se například řídil pouze daty o tehdy známých způsobech ukládání dat, nemohl bych nikdy založit společnost, která to začala dělat jinak než ostatní.

 

Programování jako dárek

Dnes máte ve firmě pozici Chief Visionary Officer. Co ta práce obnáší?

Zakladatel firmy je jako rodič. A co je úkolem rodiče? Starat se o to, co děti potřebují. Hodně mluvím s inženýry a podporuji je při řešení problémů. Pomáhám prodejcům, protože zákazníci rádi mluví se zakladatelem a chtějí znát vize do budoucna. Pracuji s právním oddělením a povzbuzuji lidi, aby podávali patenty na svá řešení. Musím dělat od všeho trochu. A také pořád programuji, i když méně, než bych si sám přál.

 

Pořád vás to baví, sednout si za počítač a pracovat na nějakém kódu?

Baví a moc. Jako dárek k Vánocům si každý rok nadělím pár dnů, kdy se mohu věnovat jen programování. Máme jeden nový projekt, o kterém vám ještě teď nemohu říct více, a ten začal právě takhle při mém „vánočním programování“.

 

Bavili jsme se o milnících v historii vaší firmy. Jak má vypadat vize pro budoucnost?

Milníky jsou body, které máte míjet na cestě vpřed. Mohou to být dosažené obraty nebo třeba začlenění nových produktů. To ale samo o sobě ještě není vizí nebo cílem. Takovým větším cílem může být třeba to, že se postupem času staneme největší firmou v celém oboru.

 

A jakou roli v tom všem bude hrát Praha?

Pro Prahu může být milníků mnoho, například až v budoucnu najmeme tisícího inženýra. Ale obecně jsou cíle stejné pro celou firmu. Patří mezi ně i to, abychom dokázali spolupracovat napříč celou firmou, udrželi si stejného ducha a klíčové hodnoty, i když nás tu bude ještě několikrát více. Když si lidé dobře rozumějí, má jejich práce vždycky mnohem lepší výsledky.