Bon appétit

Začalo to na jaře 1990, kdy mi přišlo jako skvělý nápad prodávat italskou zmrzlinu před nádražím v Čelákovicích. Bylo to dávno před dobou internetovou, takže jsem až o pár týdnů později na nějakém veletrhu zjistil, kolik stojí potřebné vybavení. Kariéra mistra zmrzlinářského byla u ledu.

O dva roky později, s postupným posunem chuťových preferencí, už jsem nefantazíroval o zmrzlině, ale o pronájmu některé z místních pivních „čtyřek“. Představa, že by se to dalo skloubit se studiem, byla asi stejně naivní jako můj tehdejší ekonomický plán.

Pak přišla fáze přemýšlení o vlastním baru, inovativní nápad spočíval zejména v tom, že by se v něm dalo konzumovat vleže na pohovkách. Následoval „seriózní zájem“ o pronájem jednoho smíchovského hudebního klubu, v němž jsem trávil svého času poměrně dost večerů, či spíše nocí a rán. Měl jsem pocit, že to musí báječně frčet. Dnes už ten podnik dávno neexistuje.

Když jsem naposledy zhruba před deseti lety přišel s fantastickou myšlenkou na odkup horské chaty s restaurací, má trpělivá žena se na mě jen vlídně podívala a řekla: to víš, že jo…

A tak už zřejmě navždy zůstanu ve všech restauracích, hospodách a barech v roli hosta. Takového, který uznává dobré výčepní, nechápe, jak to mohou uběhat číšníci a servírky, velebí umění skvělých kuchařů a ocení poučeného, avšak nevtíravého someliéra. A ze všeho nejvíc obdivuje ty, kdo měli kuráž a schopnosti, vybudovali vlastní skvělý podnik, a ještě ho dovedli přes dobu covidovou dotáhnout až na start nové letní sezony. Držím palce, ať se vám to rozjede a všechno se daří! Já už mohu světu kvalitní gastronomie přispět pouze ve formě útrat a dýšek.

I když taková plážová restaurace v Katalánsku na důchod nezní špatně, no ne?

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné prázdniny, příjemné čtení a ať vám všude chutná.

P. S.: Příští číslo vychází v pondělí 9. srpna.

Krátký rozhovor Roberta Čásenského s Tomášem Poláčkem o nadcházejícím čísle si můžete poslechnout zde: