Manželství, jazz, chalupa… Nejlepší je nevědět, do čeho jdeme

Lidé

Narodil se jako Pražák, dnes by se o něm dalo nejspíš říct, že je napůl Newyorčan a napůl Šumavák. Především ale jazzový kytarista a nově také spisovatel. Rudy Linka vydá již brzy knihu „Na cestě domů… Vždycky“. Ústřední roli v ní hraje chalupa u Prachatic, její hosté a také dlouhá cesta majitele na sever, na západ a zase zpět.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V nejbližších týdnech by se měla na pultech knihkupectví objevit vaše první kniha. Co vás přimělo k jejímu napsání?

Upřímně řečeno, hlavně fakt, že jsem vlastně celý rok neměl co dělat. A také jsem loni oslavil šedesátiny, což mě nějak zaskočilo.

 

Takže nebýt pandemie, by na knihu také třeba vůbec nedošlo?

Možná bych o ní přemýšlel, ale pochybuji, zda bych ji napsal.

 

Místo Toskánska Prachatice

Středobodem vaší knihy je vaše šumavská chalupa, nebo spíše usedlost. Jak jste k ní přišel?

Jako slepý k houslím. Můj životní sen byl, že si koupím starou kamennou usedlost v Itálii, kde budou olivové stromy a bude ze mě italský farmář.

 

To jste se s chalupou u Prachatic úplně netrefil…

To sice ne, ale charakter té usedlosti je docela podobný tomu mému vysněnému. A hlavně, cena byla tak příznivá, že jsem si právě nakonec tady vybudoval to své Toskánsko.

 

Rozhovor si můžete poslechnout zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích:

 

 

 

Dá se říct, jak příznivá byla?

Byl to milion dvě stě tisíc korun v době, kdy byl dolar přes čtyřicet korun.

 

Co na tuhle akvizici říkala vaše žena Anna?

Protože je Švédka, má k Evropě blízko. Navíc jsme si uvědomili, hlavně po 11. září, že máme všechny kamarády a přátele v New Yorku, a že kdyby se tam něco zase stalo, nemáme kam jít. A že by bylo úžasné mít něco v Evropě. New York je neustále v pohybu, což je na něm asi to nejlepší a určitě i to nejhorší. A jak je člověk starší, tak si říká, že by bylo fajn si taky někde třeba opéct buřty.

 

V knize popisujete, že vám hned při prvním otevření vrat šlo s bratrem tak trochu o život. Co se přihodilo?

Jsou to obrovská trámová vrata, která nikdo léta neotevíral. My se o to pokusili a jedno křídlo vypadlo z pantů. Takže jsme je drželi každý z jedné strany a přemýšleli, kam uskočíme, aby nás to nezabilo.

 

Jak to dopadlo?

Dobře, odnaproti přišel soused, šéf požárního sboru v Prachaticích, vzal železnou tyč a nahodil vrata zpátky.

 

Jak dlouho jste stavení opravovali, než bylo alespoň částečně obyvatelné?

První rychlou akci jsme udělali hned během úvodního léta, kdy to trvalo asi dva měsíce, než to bylo alespoň částečně obyvatelné. Od té doby opravujeme a opravujeme už sedmnáct let.

 

Kdy bude hotovo?

Asi to bude celoživotní projekt. S chalupou je to jako s hudbou: čím více o tom víte, tím víc vidíte, co jste předtím měl udělat lépe. Takže my jsme teď opravili poslední ze čtyř domů a pustíme se znovu do toho prvního, abychom to udělali správněji.

 

 

Není trochu výhoda, když člověk neví, do čeho jde?

Je. Vždycky to dopadlo nejlépe, když jsem nevěděl přesně, do čeho jdu. Platí to pro mé manželství, výběr profese jazzového kytaristy, organizování jazzového festivalu nebo rekonstrukci chalupy.

 

Máma nevěděla, že se nevrátím

Kniha má podtitul „Na cestě domů… Vždycky“. Pojďme se u těch vašich domovů zastavit. Ten první byl, pokud se nepletu, v Havlíčkově ulici v centru Prahy nad někdejším lahůdkářstvím vašeho dědečka, kde je dnes restaurace La Bottega Linka pojmenovaná po dědově podniku.

Ano a do školy jsem chodil hned tady vedle vaší redakce v Truhlářské ulici.

 

Pak jste se stěhoval jen za dva rohy. Kam to bylo?

Naši se rozvedli a já se s maminkou stěhoval k jejím rodičům do Biskupské ulice. Dědeček z matčiny strany zase míval řeznictví, obě rodiny mých rodičů byly tedy z oboru gastronomie. Podniky jim komunisti sebrali, ale nechali je bydlet nad nimi.

 

 

Jaké bylo dětství na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v pražské Petrské čtvrti?

Každé odpoledne jsme s klukama hráli fotbal nebo hokej na kolečkových bruslích. Chodívali jsme na plácek před budovou ÚV KSČ, což je dnešní ministerstvo dopravy. Policajti nás vždycky vyháněli, my jim ujeli na bruslích a za půl hodiny jsme tam byli zpátky. Nebylo to vůbec špatné dětství.

 

Žil jste v Biskupské ulici až do doby, než jste odešel z republiky?

Ne, krátce jsme bydleli v Nuslích a pak ještě na Proseku.

 

Z Československa jste odjížděl v roce 1980 vlakem přes západoněmeckou hranici. Jak jste to měl tehdy zařízené, že vás nechali legálně vycestovat?

Získal jsem devizový příslib a pak mi schválili i výjezdní doložku, ačkoli mi ji rok předtím odmítli dát.

 

Věděla vaše máma předem, že už se nevrátíte, a že vás taky možná už nikdy neuvidí? Dodejme, že jste byl čerstvě dvacetiletý.

Nevěděla, protože jsem nebyl schopen jí to říct. Poslal jsem jí z Německa pohled, ale ten přišel až za měsíc a ona celou tu dobu nevěděla, co se děje. Dokonce šla ohlásit na policii, že jsem se ztratil.

 

Co kdybychom se vzali?

Jak se po mládí v socialistickém Československu cítil mladý muzikant ve Stockholmu?

Švédsko má socialismus, který na rozdíl od toho československého funguje. Je to skvělá země a výborně se o mě postarala. Já jsem také prakticky hned potkal mou ženu Annu, která mi změnila život. Potkal jsem v ní člověka, který ve mě začal věřit.

 

Jak jste se seznámili?

Když jsem přijel do Švédska, stát mě okamžitě poslal na švédštinu. To bylo povinné každodenní studium na jeden rok. Anna tehdy studovala film, měla týden volno a šla si přivydělat jako lektorka švédštiny. Byla tam od pondělí do pátku a v pátek jsem ji pozval na kafe.

 

Studoval jste čtyři roky na Stockholm Music Institute a získal také švédské občanství. Máte jej dodnes?

Mám. Celkem mám tři – české, švédské a americké.

 

Brali jste se těsně před společným odjezdem do Spojených států. Chtěli jste stihnout svatbu ještě ve Švédsku?

Oba jsme byli studenti a oba jsme získali stipendium – Anna na Columbia University v New Yorku a já na Berklee College of Music v Bostonu. A řekli jsme si, že bychom měli udělat velkou party pro kamarády, když budeme minimálně rok pryč. No, a jak jsme měli ten večírek nachystaný, tak jsme se na sebe podívali a řekli si: Co kdybychom se vzali?

 

Štěstí na Times Square

Když jste odjeli do Ameriky, bydlel jste alespoň na čas v Bostonu?

Ano. Boston je velice evropské město, byl to pro mě takový o něco větší Stockholm. Ale New York je něco jiného, nikde jinde jsem necítil takovou inspiraci. Takže jsem na Berklee byl rok, ale každý víkend jsem odjížděl za Annou do New Yorku. Po roce jsem dostal stipendium na newyorskou The New School, kde zrovna otevřeli jazzové oddělení. A od té doby žiju v New Yorku.

 

V čem je pro vás největší kouzlo New Yorku?

To město si na nic nehraje. A všichni, kdo něco dělají, se to snaží dělat, jak nejlépe umějí. Jiná možnost v té obrovské konkurenci ani neexistuje. A když vás to takhle obklopuje neustále, tak si na to zvyknete a ani maximální úsilí vám není na obtíž.

 

New York je fantastický, ale pokaždé, když jsem se tam ocitnul, přišel mi hrozně vyčerpávající. Dá se najít v New Yorku životní klid?

Každý Newyorčan, který je tam dlouho, tak si musí ten klid najít. A taková místa v New Yorku jsou.

 

Ve které části New Yorku bydlíte?

Žijeme na 62. ulici a West End Avenue, což je blízko řeky Hudson. Na opačnou stranu jsou to jen dva bloky od Lincoln Center, blízko to máme do Central Parku i na Times Square. Vždycky, když jdu na jógu, procházím ráno přes Times Square a jen tahle cesta je tak úžasná, že si vždycky říkám, jak šťastný člověk jsem.

 

Tati, štípni mě…

Vaší „oázou klidu“ je už zmiňovaná šumavská chalupa. Nebyla pro vaši ženu a zejména dceru uvyklou ruchu velkoměsta zpočátku až příliš klidná?

Když jsme tu chalupu koupili, bylo Stephanii třináct. A najednou se ocitla ve vesnici, kde je jen deset chalup, není tam ani hospoda. Říkala, ať ji štípnu, že se jí to nezdá. Trvalo hodně dlouho, než v tom našla nějaké kouzlo. A dnes jako správná Newyorčanka nemá nikdy volno. Přijedou s manželem na dva dny, pak jedou na tři dny do Itálie a odletí domů.

 

Jak vlastně v dnešní době komplikovaného cestování probíhají přesuny mezi New Yorkem a Šumavou?

Tím, že létá relativně málo lidí, je to teď vlastně velmi pohodlné. Letů je méně, taky nám už nějaké zrušili, ale jde to. Začali jsme létat z Mnichova, kam to máme z chalupy dvě a půl hodiny.

 

Na svou chalupu už čtyři roky zvete muzikanty a natáčíte s nimi pro ČT art pořad Linka. Kdo ho vymyslel? Vy, nebo někdo z České televize?

První nabídku jsem dostal při koncertu na Hradě od jedné dámy z ČT, měla to být talk show. Pak trvalo asi další čtyři roky domlouvání, a nakonec se zdálo, že z toho nic nebude. Pak ovšem z televize přišli s tím, že by to mohl být hudební pořad. A jelikož studio bylo příliš neosobní, domluvili jsme se, že se bude natáčet u nás na chalupě. A už to děláme pátou sezonu.

 

Jak to vypadá? Vznikne třeba několik dílů najednou?

Všechno děláme sami: máme vlastní štáb a televizi dodáme výsledek. Hosté jsou tak vytížení, že točíme podle toho, kdy mají čas oni i já zároveň. Což je na tom vlastně nejtěžší. Lidé jako Jiří Suchý, Dan Bárta, Vojta Dyk nebo Ivan Mládek mají obvykle stále co dělat.

 

Zrovna současné období bude na domlouvání asi snazší, než to bývalo dříve…

Bohužel, už loni to bylo v tomto směru docela jednoduché.

 

Ve vašem pořadu se vystřídaly už čtyři desítky hostů. Byl pro vás některý z nich obzvlášť speciální?

Máme hosty české i zahraniční, těch speciálních byla spousta. Ale kdybych z těch českých měl některé vypíchnout, zmínil bych Jiřího Suchého, Václava Neckáře a Ivana Mládka. To byly hvězdy už v době, kdy jsem jako mladý z Československa odcházel. Nebo když přijede Ralph Towner, kytarista, kterého neskutečně obdivuji. Nebo John Scofield. Ta chalupa se pro mě vlastně stala přesným protikladem New Yorku.

 

V čem?

V mládí jsem snil o tom, že si budu moci koupit jakoukoli desku, kterou budu chtít. A tak si je v New Yorku kupuji. Jenže tam nemám čas je poslouchat a na té chalupě ano. Takže je to taková moje „poslouchárna“. A nejen moje, jezdí za mnou kamarádi z celého světa, a protože nelze přijet jen na otočku, vždycky musí přespat. Takže máme na všechno dost času.

 

Máte ještě nějakého muzikanta, kterému byste chtěl jednou svou chalupu ukázat?

Plno z nich tam už bylo. Ovšem jednoho člověka poslouchám každý den, a to je pianista Keith Jarrett. Zároveň je to nejrozmazlenější muzikant na zeměkouli. A má proč. Vyžaduje, aby všechno bylo perfektní, jako je perfektní on. Doufal jsem, že ho jednou budeme mít na Bohemia Jazz Fest, ale pak jsem viděl dokument, jak hrál v Japonsku. Nechá si přivézt dva úplně stejné špičkové nástroje, vybírá mezi nimi, klidně je nechá střídavě odstěhovat a zase přistěhovat. Vím, že kdyby přijel k nám na chalupu, ukázalo by se, že tam je spousta nedokonalostí. Takže je asi v pořádku, že za mnou nikdy nepřijede.

 

Máte už představu, kdo by měli být vaši hosté v páté řadě pořadu?

Ještě nemáme podepsanou smlouvu, takže představu sice máme, ale domlouvat to začneme až po podpisu. Vážím si každého, kdo přijede. Jednak to není úplně blízko. A pro hosty, kteří nejsou jazzovými muzikanty, není úplně obvyklé, aby jen tak hráli s někým, s kým nikdy nehráli. To je od nich velmi odvážné. Možná vůbec nejodvážnější byl Jiří Suchý. Hráli jsme spolu písničku, kterou složil asi před šedesáti lety a od té doby ji hraje pořád stejně. Navrhl jsem mu, zda bychom ji nezahráli jinak. A on na to: Jasně, to je bezvadný nápad. Úžasný člověk.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama