Klid, brácho, dejchej... Don’t say aaaah!

Projeli jsme těžkou cestou přes sedlo Chang La k jezeru Pangong a po improvizovaném noclehu na verandě jednoho z ladackých domků se vracíme zpátky. Nažraní prachu z místních cest, ale spokojení sedíme v malé hospodě v Tangtse, motorky zaparkované u cesty. Najednou přibíhá Dan a volá: „Tomáš měl nehodu!“ Sprintuju k silnici, v nějaké místní káře sedí Tom, tvář od krve a sténá. Cizí řidič nás veze k doktorovi.

Kluci vykládají Toma na vozík. Místní ošetřovna má dlouhou chodbu a tři místnosti, cosi jako ambulance. Tom má asi zlomená žebra, nevíme, co páteř, co hlava, nevíme nic. Jen to, že si lehl na motorce v solidní rychlosti.

 

Těžko říct, co se přesně stalo. Ještě chvíli předtím si příjemně jedu majestátním údolím po asfaltce, jen občas přerušené prohlubní, kudy ze skalnatých štítů odtéká tající voda. Slabota proti včerejší cestě tam, kde byl člověk mokrý až po pas, bořil se do písku, sotva udržel motorku nastojato.

Sjíždím z mírného kopce před levotočivou zatáčkou s nájezdem na mostek, vidím červeno-bílé patníky, uvědomuju si, že to nechce rychlost. A pak střih jako ve filmu – žádná myšlenka „tak tohle je v háji“. Strašná rána následovaná šílenou bolestí v levém boku, z nosu mi kape krev na asfalt, jehož drsný povrch cítím nepřirozeně blízko obličeje. Strašně to bolí, nemůžu nabrat vzduch. Zvedám se těžce, opírám se o nádrž ležící motorky. Slyším se, jak nekontrolovatelně sténám v rytmu povrchního, bolestivého dechu.

 

 

20. 7. Silnice Pangong – Tangtse

14–16 hodin

V místnosti, která je velká jako sklep na brambory a taky tak zalitá sluncem, se snažíme Toma položit na rentgenový stůl. Řve bolestí. Sestra na něm stříhá tričko, doktor přináší monitor základních funkcí, a dokonce i sono. Do toho první kapačky a pokus o rentgen. Žebra jsou nalevo zlomená skoro všechna, ale jak je to s plící, nevíme.

 

Vidím to jako největší filmové klišé – ubíhající strop malé, polovojenské nemocnice na indickém venkově. Bílé stropní desky a lišty rozvádějící elektřinu. Matně si všímám, že doktor je drobný Asiat, ale jeho počínání se mi zdá rozhodné a jasné.

Musejí pode mě dostat skládací nosítka – nejdřív levou, pak pravou půlku. Čili otočit na pravý bok a pak – no ty kráso – na levý. Odmítám to, ale ze skupinky pomocníků z naší výpravy se ozývá skoro patetická věta Jirky Sázela „musíme to udělat!“. Udělají. Řvu. Nesou mě jinam, později cítím, jak mi zouvají boty, mokré z projíždění brodů, a dávají mi suché ponožky.

 

„Musíte do Lehu do nemocnice,“ vysvětluje mi tamní doktor a dodává:

„Tady už pro vás nemohu nic udělat.“

Ne, sanitku nemají. Musíme ho odvézt osobákem. Dostávám dvě náhradní kapačky, které je třeba vyměnit cestou, a dvě injekce proti bolesti s doporučením, že až to bude nejhorší, mám mu je píchnout.

Sedlo, přes které musíme přejet, je ve výšce 5 360 metrů… a protože znám vysokohorské poměry, žádám o kyslíkovou lahev. Nejdřív odmítají, ale 5 000 rupií to spraví. Vyrážíme.

 

 

16–23 hodin

Kapačka mlátí o okno, takže ji budu muset celou cestu držet v ruce. Řidič dostal příkaz jet co nejpomaleji. Asfalt a jeho zbytky jsou jakž takž, ale když přijdou díry, suť a velké kameny, je to zlé. Řidič zastavuje, měním kapačku, píchám injekci, žvaním nesmysly, jen abych Toma zabavila.

 

Zkouším se co nejvíc na sedadle zpevnit. Nohy fungují, tak tlačím do protějších dvířek auta, ruce zaklesnuté do opěrky a do vedlejšího opěradla řidiče. Slyším Lucii, jak prosí šoféra o opatrnost. Zvykám si na nové slovo „painkiller“ a začínám ho milovat, toužit po něm. Pojedeme fakt dlouho.

 

Kontroluju, jak dýchá, hlásím díry na cestě. Před soumrakem nás předjíždějí Honzík, Jirka a Roman, hodně mi pomohli na rentgenu. Přejíždíme sedlo a Tom, zmordovaný bolestí, usíná.

V Lehu je velká nemocnice, emergency, těším se, že se o něj postarají.

 

Napůl spím nebo snad jsem v útlumu, ale když Lucie říká, že už tam budeme, strašně moc si přeju, aby to ještě chvíli trvalo. Je mi totiž jasné, že až budu muset ven z auta, na pojízdné lehátko, bude to zase bolavé peklo.

 

 

Leh, SNM Hospital, 23 hodin

Řidič elegantně předjel rovnou před dveře nemocnice, běžím na příjem. Znuděný pán mi řekne, ať pacienta naložím a přivezu ho, a kývne směrem k pojízdným lehátkům. Oponuji, že kamarád má 120 kilo, ale moc ho to nezajímá. S řidičem, který má postavu třináctiletého chlapce, nakonec dostaneme Toma na vozík a jedeme na emergency, kde stojí před jedinými dveřmi fronta asi dvaceti lidí. Na akutní případy nevypadají, tak je odstrčím a už se těším, až to doktor vyřeší a Tom bude v klidu.

 

Sedět není snadné, hledám marně polohu, ve které by se dalo aspoň trochu dýchat a ustát bolest v boku. Dá se to snést při mírném náklonu nalevo a dopředu, působím o něco víc jako troska, ale v očích ostatních pacientů to pomáhá – mají dojem, že je to fakt naléhavé. Čekám, že to půjde ráz na ráz a seběhne se nějaký tým. Neseběhne.

 

V následujících minutách je mi jasné, že evropské standardy jsou jinde a tenhle obvoďák s teploměrem v podivném kostkovaném saku není naše záchrana.

Vypsal nám papírek na CT a prý ať se vrátíme. Řekla jsem, že potřebuju dát Tomovi něco proti bolesti. Prý potom.

Nemocnice je orientačně náročnější a CT je v jiné budově. Jirka se vrátil, aby mi pomohl, tak ve dvou a ve tmě strkáme Toma na CT. Ve dvoře nemocnice je tma jak v pytli a jsou tam díry. Naložit Toma do CT a vyložit ho, odvézt přes dvorek zpátky k doktorovi, co ho ze všeho nejvíc chci uškrtit, je náročná disciplína. Doktoři se mezitím vystřídali, ale klidně bych uškrtila i toho mladšího.

Pneumotorax, proražená plíce a až na jedno všechna žebra zlomená. Jedeme do nějaké přípravny, kde jsou čtyři urgentní lůžka s monitory a bordel jak v tanku. Na jedné posteli se válí nějaký výrostek a tři další mu dělají společnost.

„Máte léky?“ ptá se sestra. Ne, doktor mi žádné nedal. Kouká na mě jak na blbečka. „Musíte je vyzvednout v lékárně a zaplatit a injekce a kanyly taky, máte ten chorobopis, tak běžte,“ praví a mávne rukou kamsi do tmy.

V malém osvětleném okénku fasuju a platím. Vracím se zpátky do přípravny, Tom dostává kyslík a injekci. Prý nám přidělí pokoj.

 

 

21. 7., 1:30 ráno

Po šikmých chodnících se snažím vytlačit Toma na vozíku do druhého patra na oddělení, sestřička jde důležitě přede mnou. Mezi prvním a druhým patrem jí to dojde a pomůže mi tlačit. Je překvapená, jak je ten pán těžký.

Když se otevřou dvojité dřevěné dveře do setmělého pokoje, první, co vidím, jsou lidé ležící na podlaze. No pane jo, pomyslím si. Pak teprve vidím, že jsou tu i jakž takž evropsky vyhlížející nemocniční postele pro pacienty.

Sestra ukáže na jednu volnou postel. Vypadá, že z ní někdo právě vstal, zelené prostěradlo je zmuchlané a i v mizerném světle vidím, že jsou na něm fleky od krve a jiných tělních tekutin. Už toho mám fakt dost. Zatvářím se jak kobra a řeknu, že tohle ne. Že chci čisté povlečení, i na tu deku, co je skopaná v nohou postele. Sestra zmizí, a když se vrátí, hodí po mně vyprané fialové prostěradlo s dírami. Přestelu postel a z hnusného polštáře alespoň stáhnu umolousaný povlak. Tom s pomocí ulehne, kapačky kapou, má antibiotika i léky proti bolesti.

 

Musím se jít vyčurat. Vstát z postele je horor, ale nedá se nic dělat. Podvědomí odmítá se čehokoli dotknout s pocitem, že všechno je tu nehygienické. Béžová dlažba je relativně v pohodě, ale v kabince s tureckým záchodem ponožka nasákne tekutinu, fuj! Kašli na to, je to jenom ponožka. A třeba je to voda. Strašně to bolí, konám, co musím, a sápu se zpátky na lůžko.

 

Konečně se rozhlížím po místnosti. Šestnáct postelí, velká okna. Zdálo se mi, že každý pacient má pod postelí nějaký pytel, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Teď když mám čas, vidím, že pytle jsou ve skutečnosti živí lidé, co leží na dekách. Příbuzní, zdá se. Je jasno, kde budu dneska spát. Sundávám si mikinu a stelu si ji alespoň pod hlavu. Ulehám. V matném světle vidím, jak asi půl metru ode mě pochoduje pod postelí skupinka asi dvoucentimetrových brouků. Už je mi to všechno jedno.

 

 

7:00

Poté, co jsem v noci několikrát kontrolovala Toma a měnila kapačku, se budím po sedmé, abych zjistila, že nás odvezli na ženský pokoj. U každé postele je někdy až sedm příbuzných. Ptám se sestry na vizitu, ale ten pojem tu neznají, i když jejich angličtina je slušná. Nakonec se dozvím, že doktor přijde v deset. Vyfasuju lístek a jdu do lékárny. Nemají vše, tak jdu do další, vzpomínám na pohádku o kohoutkovi a slepičce, uhýbám motorkám a minivanům, na ulici se práší a troubí a já peláším zpátky, protože nesu Tomovi ještě vodu a banány.

Ne, nemají tu zvonek na sestru.

Ne, ani jídlo vám nedají. Ani čaj ne.

Ne, když nemocný potřebuje mísu, musíte pro ni zajít. A pro bažanta taky.

Ne, žádný zřízenec tu není. Odvezte si pacienta na rentgen sami.

Pomalu se adaptuju na nový systém. Takhle to tady prostě chodí.

Koupila jsem si kartáček na zuby a pastu, u nás na oddělení je mezi sesternou a pokojem cosi jako koupelna. Když si u korýtka strkám kartáček do pusy, nějaký pán si vedle mě pere spodky a vesele se na mě usmívá. Úsměv mu vracím, je fakt milý a já si tady asi večer taky vyperu, tak co. Záchody se šlapkami jsou trochu silnější káva, ale já to dám a Tom hned tak nevstane, takže to neřeším. Hlavně neprošvihnout doktora v deset hodin.

 

 

14:30–20:00

Půl třetí odpoledne, přichází lékař. Menší a s neskutečně vlídnou tváří. Chtěla jsem se rovnou zeptat, jestli neměl přijít před třemi hodinami, ale unavená tvář naproti mně se usměje a řekne jen: „Promiňte, víte, my jsme jen dva chirurgové na celou nemocnici…“

„Vy promiňte, pane doktore,“ omlouvám se a je mi fakt trapně.

Doktor Sunny potřebuje rentgen, a pokud se to, co uniklo mezi pohrudnici a plíci, nevstřebá, zavede tam Tomovi katetr. Prý mu to uleví.

Stěhujeme se na mužský pokoj, jdu platit rentgen kamsi do nižšího patra, pak sháním vozík a dobrovolníky na odvoz… vracíme se z rentgenu, den v čudu… Zítra se rozhodne. Tomovi se špatně dýchá, má bolesti a vstát je pro něj peklo. Prostocvik s bažantem, mimochodem jediným na celém patře, by bez kyslíku nedal.

 

Jak málo je od každodenní důstojnosti k naprosté odevzdanosti a lhostejnosti ke kulturním normám. Stáhnout si kalhoty před ženskýma… před kamarádkou a kolegyní… křičet bolestí před ostatními… vymočit se do plastové věci symbolizující nemohoucnost ležícího pacienta… všechno jde stranou.

Když se snažím vrátit na postel, jedna ze sestřiček stojících bez přičinění vedle mi nezúčastněným tónem říká „don’t say aaaah“ a ještě doporučuje, abych zhluboka dýchal. Ani jedno nejde, ale ta věta mi utkví v hlavě. Ječet fakt nepomáhá, nadechni se a neřvi. Chtěl jsi jet na motorce? Praštil jsi s tím o silnici? Tak don’t say aaaaah, ti povídám.

 

Noc

Noc je vždy zlá. Víc to bolí, chodí bubáci. Tom se střídavě probouzí a usíná, já ležím na mikině pod postelí a čučím do stropu. Pozvolna mi dochází, že moje výzva je tady, v nemocnici. Že nemám světu ukazovat, že sjedu Indus na raftu a nebudu se bát pětkových peřejí. Že si mám narovnat žebříček hodnot. V rohu pokoje někdo umírá. Byla jsem se smrtí v pokoji už několikrát, vím, že tam je. Jen si přeju, aby Tom spal. Když mrtvého pána po dvou hodinách odvážejí, jdu otevřít okno a koukám na hvězdy. Pak na lidi, co spí pod postelemi. Možná ten systém není úplně špatný, přemítám a koukám na prach pod postelí. Brouci dneska nevyrazili.

 

 

22. 7.

Doběhla jsem pro léky do lékárny, začínám si zvykat na ranní rutinu. Jsem zvědavá, co řekne doktor.

Tomáš větší snídani, co jsem koupila v krámcích naproti nemocnici, odmítá. Kruci, banány a džus je trochu málo, musím do něj dostat alespoň polévku.

 

Nebudu jíst. Jídlo normálně miluju, tady ne. Kde je příjem, musí být přece výdej – a tady já fakt nepůjdu. Prostě ne. Jednak to nedám fyzicky, a navíc mokrá ponožka na začátku mi stačila. Nevím, jak to udělám, ale nepůjdu. Takže jíst jen malinko, to neuškodí. Nehledě na to, že udýchat i jen žvýkání dá práci a po pár soustech toho mám dost.

Než zas usnu pod kapačkou, ještě si stihnu pomyslet, jak to Lucie neskutečně dává. Všechno zase zařídila, všude doběhla, účinně komunikuje a teď ještě mě krmí lžičkou. Lucka Výborná. Jo, „TA“ Lucka Výborná. Jsem vděčný, že je v ní tolik laskavosti a starostlivosti. Že spí pod mojí postelí a hlavně – kdykoli se proberu, je poblíž.

Nikdo jiný tu navíc v podstatě není. Sestry přijdou ráno, všem na pokoji postupně změří tlak a tep. Kanylu do ruky napichují na šestý pokus, jsou zvyklé na útlé ruce zdejších obyvatel, ne hledat neviditelnou žílu. Are you OK? je obvyklá jejich pečovatelská věta. Yes, I’m OK. Co jim máte říct, když dýcháte a žijete? O to přece jde, ne? Pohodlí a kvalitu vašeho stonání má na starosti ten, kdo spí pod vaší postelí.

 

 

11 hodin

Přichází dr. Sunny a říká, že by Tomovi zavedl do hrudníku ten katetr... Po krátké poradě Tom souhlasí, jedeme na sál. Už jsem zvyklá na místní průchoďák, všichni tu můžou všude, tak Tomáše ujistím, že jdu s ním, a o minutu později už jsem zastavená u dveří s tím, že mám počkat. Dřepím na nemocniční chodbě na něčem, co vypadá jako prastaré sedačky z tramvaje, a čumím na trubky, co zas čumí z protější zdi na mě a nevedou nikam.

 

Operační sál se pozná podle typického světlometu z mnoha žárovek, ale jinak jako by to bylo skladiště v rekonstrukci. Všude jsou bílé šmouhy jako po malování, nějaké lepenkové krabice. Uprostřed operační stůl, ale tohle prý se zvládne v lokální anestezii na mé posteli. Lokální anestezie zní skoro líp než painkiller, bude chvíle úlevy.

Nějakou injekci mi dávají, ale když přijde na zavedení drenu, sálové sestřičky mi kleknou na ruce. Jinak laskavý dr. Sunny jako by mi do hrudníku zaváděl ropovod. Anglicky mě ujišťuje, že už je to hotové. Ale není. Ještě kus, sestřičky mi dál klečí na rukách, ještě kousek, už prý je to hotové… ale zase. Tak prostě řvu, už jsem si na ten zvuk poměrně zvyknul.

 

Po patnácti minutách mám pacienta zase zpátky, s hadicí, co trčí z mezižebří, pytlíkem u pasu a mírně zkřivenou tváří. Přeložili nás na ARO.

 

 

16 hodin

Tom si stěžuje na bolest v hrudníku. Může to být srdce? Po zákroku se mu prý dýchá hůř.

 

Dostávám se do spirály hyperventilace. Řídký vzduch ve třech a půl tisících mi nestačí, pod kyslíkovou maskou mi mokvají strupy. Mám pocit, že mě bolí nejen žebra a dren, ale taky hrudní kost. Infarkt? Snažím se dýchat, panika a bolest mě ženou do vysokého tempa.

Z jedné strany Lucie, z druhé strany sestřička (ta s don’t say aaaah) a já se dívám do stropu. Můj zrak upoutává bílý požární hlásič a k němu vedoucí elektrické lišty. Na nic jiného se nedokážu soustředit. Hlavou mi probleskne: tak takhle to bude vypadat? Stane se to v indické nemocnici po nehodě na motorce? Budu se dívat na nesmyslný požární hlásič, těžce dýchat a pak prostě… zhasnou? Fakt? Takhle? Tady? Teď?

 

Tep 64, za chvíli 70, 90… zavolejte doktora, prosím sestru… 100, 110… Dávám Tomášovi ruku na srdce, koukám mu do očí… „Klid, brácho. Můžeš dejchat, můžeš… trochu to bolí, ale máš obě plíce, jsi na kyslíku…“

„Doktor tu bude za pět minut,“ říká sestra.

 

 

18 hodin

Přichází dr. Sunny. Vysvětluje, uklidňuje. Sestra připíchne Tomovi lék proti bolesti. Tom je zpocenej a zmučenej, otírám ho vlhkou žínkou. Nakonec usíná. Jsme asi na nejlepším oddělení nemocnice, a tak mi sestřičky přidělily volnou postel. Je mi fuk, že je neustlaná a jsou na ní fleky. Propadám se do tmy.

 

 

23. 7. ??? hodin

Je ráno dalšího dne. Tomáš spí, zaplaťbůh. Z druhého rohu jsou slyšet buddhistické mantry. Zpívá je krásný ženský hlas. Mladá tmavovláska se spletenými vlasy se modlí nad manželem.

Příbuzní courají dovnitř a ven. Jsem vděčná, že tu jsem a vidím to. Celá rodina se dívá na bolest, utrpení, zrození, ale i na smrt. Vědí, že až se na té posteli jednou proberou oni, rozsvítí se nad nimi úsměv blízkých, navlhčí jim vyschlé rty a budou je držet za ruku.

 

Později, už na „mužském“ pokoji, zažiju jeden z nejhlubších pocitů v životě. Vedle mě leží mladý muslim. Když se později ptám, proč je tu tolik mladých lidí, zjišťuju, že jde o úrazy z těžké práce. Minimum mechanizace, palice, kladiva, pily. S mladíkem tu je starší, úhledný muž, velice drobný, ale s pevným pohledem.

Probudí mě neobyčejně lahodný, tichý a přitom zvučný hlas jeho modlitby. Za oknem, na pozadí velehor, svítá. Lituju, že nemám rekordér, ale pak se poddám tomu hlasu. Nese nepoznanou úlevu, klid, hloubku. Na pokoji leží muslimové, buddhisté a nejmíň jeden křesťan. A nikdo z nich ho neokřikne. Strašně to pomáhá, dojímá, děje se to metr od mojí hlavy. Nechci, aby to skončilo. Zase si připadám, že hraju ve filmu, ale je to skutečné, a proto krásné.

 

Z rohu se pořád ozývají mantry nesené lahodným ženským hlasem. Dívám se na Tomáše, na vývod z hrudníku a pytlík plnící se narůžovělou tekutinou. Přemýšlím, jestli se probudí s bolestí. A taky o tom, jak mě mrzí, že neumím žádnou mantru. Modlitba za blízké je skvělá sama o sobě. Ale je geniální v tom, že zastaví vaše špatné myšlenky a zmírní úzkost. Mantra je… říkám si, když přichází sousedka. Nese kelímek a z otřískané termosky nalévá sladký čaj s mlékem. Když zatlačím slzy dojetí, přichází druhá a dává mi do klína dvě placky z obyčejné mouky. Tolik lásky už nedokážu vydržet. „You have to eat… musíš jíst,“ povídá.

Brečím. „On umře?“ ptá se sousedka. Zavrtím hlavou.

„No tak se najez,“ povídá ta paní s tibetskými copánky a ozdobami.

Najednou vím, že celý dnešek bude lepší. Že mít rodinu v nemocnici je skvělé. Že soucit je nedílnou součástí kultury, ať už jste buddhista, nebo ne.

A hlavně: že je jen JEDNA LÁSKA. Žádné vzpomínky.

 

Lucie Výborná je moderátorkou Českého rozhlasu, Tomáš Černý dramaturgem.