Klid, brácho, dejchej... Don’t say aaaah!

Projeli jsme těžkou cestou přes sedlo Chang La k jezeru Pangong a po improvizovaném noclehu na verandě jednoho z ladackých domků se vracíme zpátky. Nažraní prachu z místních cest, ale spokojení sedíme v malé hospodě v Tangtse, motorky zaparkované u cesty. Najednou přibíhá Dan a volá: „Tomáš měl nehodu!“ Sprintuju k silnici, v nějaké místní káře sedí Tom, tvář od krve a sténá. Cizí řidič nás veze k doktorovi.

Kluci vykládají Toma na vozík. Místní ošetřovna má dlouhou chodbu a tři místnosti, cosi jako ambulance. Tom má asi zlomená žebra, nevíme, co páteř, co hlava, nevíme nic. Jen to, že si lehl na motorce v solidní rychlosti.

Těžko říct, co se přesně stalo. Ještě chvíli předtím si příjemně jedu majestátním údolím po asfaltce, jen občas přerušené prohlubní, kudy ze skalnatých štítů odtéká tající voda. Slabota proti včerejší cestě tam, kde byl člověk mokrý až po pas, bořil se do písku, sotva udržel motorku nastojato.

Sjíždím z mírného kopce před levotočivou zatáčkou s nájezdem na mostek, vidím červeno-bílé patníky, uvědomuju si, že to nechce rychlost. A pak střih jako ve filmu – žádná myšlenka „tak tohle je v háji“. Strašná rána následovaná šílenou bolestí v levém boku, z nosu mi kape krev na asfalt, jehož drsný povrch cítím nepřirozeně blízko obličeje. Strašně to bolí, nemůžu nabrat vzduch. Zvedám se těžce, opírám se o nádrž ležící motorky. Slyším se, jak nekontrolovatelně sténám v rytmu povrchního, bolestivého dechu.

20. 7. Silnice Pangong – Tangtse

14–16 hodin

V místnosti, která je velká jako sklep na brambory a taky tak zalitá sluncem, se snažíme Toma položit na rentgenový stůl. Řve bolestí. Sestra na něm stříhá tričko, doktor přináší monitor základních funkcí, a dokonce i sono. Do toho první kapačky a pokus o rentgen. Žebra jsou nalevo zlomená skoro všechna, ale jak je to s plící, nevíme.