Logo

Učíme policisty, jak mluvit o smrti

15. února 2022

archiv EP

Jste svědkem dopravní nehody a za pár minut máte jít za někým, kdo přišel o rodiče. Jak byste takovou zprávu sdělili? Takové je dilema policistů, kteří jsou většinou první, kdo mluví s rodinou. Neurovědkyně Eliška Procházková je autorkou unikátního projektu, který pomocí virtuální reality školí policisty z celého Česka, aby lépe zvládali sdělit závažnou zprávu.

Řadu let se zabýváte léčbou traumatu. Co vás přivedlo k práci s policisty?

Zajímalo mě, jak fungují emoce v přirozeném prostředí. Mám doktorát z neurovědy se zaměřením na studium emocí. Zabývala jsem se tím, co se stane v mozku, když se lidé dostanou do stresové situace. A zda lze natrénovat, aby stres zvládali lépe. Když jsem dělala výzkum, došlo mi, že psychologové se málokdy setkají s opravdovou emocí.

To zní skoro jako oxymóron, však právě u psychologa se lidé svěřují s nejrůznějšími emocemi…

Máte pravdu, ale většinou popisují, co se jim děje mimo ordinaci, když prožívají panickou ataku nebo depresivní stavy. Psycholog je málokdy vidí právě v té vyhrocené situaci. Naopak lidé z takzvané první linie – hasiči, záchranáři nebo policisté – se s takovými emocemi setkávají velmi často, ale nemají dostatečné proškolení, jak na ně empaticky reagovat.

Možná se pletu, ale nechodí budoucí policisté na psychologický trénink?

To je pravda, trénink probíhá jak na policejních školách, tak i později, kdy už jsou policisté ve službě. Většinou „hrají“ modelové situace a snaží se vžít do role toho, kdo oznamuje závažnou zprávu, a toho, kdo ji přijímá. Mnohdy je ale pro policisty velmi obtížné vcítit se do konkrétních situací. Stydí se před sebou anebo zastírají vlastní nejistotu smíchem a „vypadávají z role“. Dosavadní trénink má proto jisté limity a není zcela dostačující. V minulosti se na školení najímali profesionální herci, ale to bylo finančně a logisticky náročné.

PLÁČ NENÍ PROBLÉM

Jaká je tedy každodenní realita?

Na začátku mého výzkumu jsem porovnávala situaci v Česku a v Holandsku, kde vedu výzkum na univerzitě v Leidenu. Zjistila jsem, že nejčastěji policisté potřebují řešit, jak sdělit závažnou zprávu. Pět až deset policistů denně musí někomu oznámit, že zemřel někdo blízký. U policie jsou speciálně proškolení krizoví interventi, ale těch je velmi málo a jen sporadicky jsou přímo u prvního kontaktu s rodinou. V naprosté většině případů jde úmrtí oznámit řadový policista, který se sice někdy školil, ale sám si s tím moc neví rady, což je pochopitelné…

Eliška Procházková (1987)

Co jste zjistila o reakcích pozůstalých?

Ta škála emocí není vlastně moc široká. Jsou de facto tři hlavní kategorie: útěk, útok nebo zmrznutí. Útěkem myslím nejen to, že někdo odejde pryč, ale může to být i pomyslný „útěk“, kdy začne mluvit o něčem jiném a popírá, co se stalo. Existuje řada vědeckých výzkumů, které popisují, jak člověk reaguje v takových situacích a co máte dělat, abyste zbytečně neeskalovala tuto emotivní chvíli.

Která emoce je pro policisty nejhůř zvladatelná?

Podpořte Reportér sdílením článku