Učíme policisty, jak mluvit o smrti

Lidé

Jste svědkem dopravní nehody a za pár minut máte jít za někým, kdo přišel o rodiče. Jak byste takovou zprávu sdělili? Takové je dilema policistů, kteří jsou většinou první, kdo mluví s rodinou. Neurovědkyně Eliška Procházková je autorkou unikátního projektu, který pomocí virtuální reality školí policisty z celého Česka, aby lépe zvládali sdělit závažnou zprávu.

Řadu let se zabýváte léčbou traumatu. Co vás přivedlo k práci s policisty?

Zajímalo mě, jak fungují emoce v přirozeném prostředí. Mám doktorát z neurovědy se zaměřením na studium emocí. Zabývala jsem se tím, co se stane v mozku, když se lidé dostanou do stresové situace. A zda lze natrénovat, aby stres zvládali lépe. Když jsem dělala výzkum, došlo mi, že psychologové se málokdy setkají s opravdovou emocí.

 

To zní skoro jako oxymóron, však právě u psychologa se lidé svěřují s nejrůznějšími emocemi...

Máte pravdu, ale většinou popisují, co se jim děje mimo ordinaci, když prožívají panickou ataku nebo depresivní stavy. Psycholog je málokdy vidí právě v té vyhrocené situaci. Naopak lidé z takzvané první linie – hasiči, záchranáři nebo policisté – se s takovými emocemi setkávají velmi často, ale nemají dostatečné proškolení, jak na ně empaticky reagovat.

 

Možná se pletu, ale nechodí budoucí policisté na psychologický trénink?

To je pravda, trénink probíhá jak na policejních školách, tak i později, kdy už jsou policisté ve službě. Většinou „hrají“ modelové situace a snaží se vžít do role toho, kdo oznamuje závažnou zprávu, a toho, kdo ji přijímá. Mnohdy je ale pro policisty velmi obtížné vcítit se do konkrétních situací. Stydí se před sebou anebo zastírají vlastní nejistotu smíchem a „vypadávají z role“. Dosavadní trénink má proto jisté limity a není zcela dostačující. V minulosti se na školení najímali profesionální herci, ale to bylo finančně a logisticky náročné.

 

PLÁČ NENÍ PROBLÉM

Jaká je tedy každodenní realita?

Na začátku mého výzkumu jsem porovnávala situaci v Česku a v Holandsku, kde vedu výzkum na univerzitě v Leidenu. Zjistila jsem, že nejčastěji policisté potřebují řešit, jak sdělit závažnou zprávu. Pět až deset policistů denně musí někomu oznámit, že zemřel někdo blízký. U policie jsou speciálně proškolení krizoví interventi, ale těch je velmi málo a jen sporadicky jsou přímo u prvního kontaktu s rodinou. V naprosté většině případů jde úmrtí oznámit řadový policista, který se sice někdy školil, ale sám si s tím moc neví rady, což je pochopitelné…

 

 

Co jste zjistila o reakcích pozůstalých?

Ta škála emocí není vlastně moc široká. Jsou de facto tři hlavní kategorie: útěk, útok nebo zmrznutí. Útěkem myslím nejen to, že někdo odejde pryč, ale může to být i pomyslný „útěk“, kdy začne mluvit o něčem jiném a popírá, co se stalo. Existuje řada vědeckých výzkumů, které popisují, jak člověk reaguje v takových situacích a co máte dělat, abyste zbytečně neeskalovala tuto emotivní chvíli.

 

Která emoce je pro policisty nejhůř zvladatelná?

Pláč není problém, protože to je snadno srozumitelná reakce, ale velmi obtížné je takzvané odpojení. Ten člověk začne reagovat naprosto nepředvídatelně, například se hystericky směje nebo chodí po bytě a vyptává se, jestli je dost uklizeno. To jsou naprosto matoucí reakce, kdy policista velmi těžko odhaduje, co se může stát.

 

JEDNA HOLÁ VĚTA

Pro trénink policistů jste zvolila virtuální realitu. Proč?

V Holandsku nebo ve Spojených státech používají tuto technologii pro výcvik policistů, ale jde primárně o nácvik střelby. Náš projekt je unikátní tím, že se zaměřujeme na psychologickou stránku, nikoli na fyzické dovednosti. Díky finanční podpoře Technologické agentury ČR jsme si mohli najmout české kreativní studio 3dsense, které se specializuje na moderní technologie. Jejich tým vytvořil program pro virtuální realitu, kde se nejdřív natočí herec, který představuje takzvaného avatara. Hraje různé modelové situace a policista na ně musí reagovat.

 

Jak to v praxi vypadá?

Během tréninku má policista nasazené brýle s virtuální realitou, kde uvidí avatara-pozůstalého, kterému má sdělit závažnou zprávu. Celý proces natáčíme a pak dáváme policistovi zpětnou vazbu, aby věděl, že leckdy nevhodné slovní spojení zbytečně eskalovalo napětí. A radíme mu, jak příště postupovat jinak. Školení probíhá ve skupinách, takže zpětnou vazbu dostane nejen policista, který právě dokončil trénink, ale také jeho kolegové.

 

Snaží se policisté spíš „kroužit okolo“, než řeknou závažnou zprávu? Anebo mluví napřímo?

Policisté vědí, co mají říct, ale často se stává, že když jim pustíme záznam, tak zjistí, že ani jednou nepoužili slovo „zemřel“. Mají pocit, že určitě zaznělo, ale ve skutečnosti řekli třeba „Našli jsme vašeho syna v lese“. Mozek schválně vynechá nejpodstatnější slovo. Doporučuje se začít pomyslným „varovným výstřelem“, kdy policista řekne: „Máme pro vás bohužel špatnou zprávu“, a hned poté by měl říct stručně, co se stalo, například: „Váš manžel dnes zemřel při autonehodě“. Pokud by hlavní sdělení příliš oddaloval, zbytečně by pozůstalým dával naději.

 

Jsou nějaké rozdíly v tom, jak se chovají k pozůstalým muži a jak ženy?

To je přesně, co chceme zjistit. Letos se budou školit policisté z celého Česka a budeme průběžně vyhodnocovat výsledky. Policistky i policisté si mohou vyzkoušet nejrůznější varianty, kdy změníme i podobu avatara. Jednou to bude muž, jindy žena. Chceme také prozkoumat, zda by byl policista méně agresivní vůči ženě a naopak.

 

Pro efektivní komunikaci jsou důležité nejen vhodně zvolené věty, ale také ticho. Možná je někdy lepší mlčet…

To je jedna z nejtěžších věcí, které policisty učíme. Dělá jim velký problém být chvíli zticha. Cítí velkou bezradnost, a proto mluví a mluví. Takže ticho učíme ve všech modelových situacích naší virtuální reality. Policisté klidně mohou říct „Je mi to líto“ a pak mlčet. Co naopak nesmí říkat, jsou fráze jako například „To bude dobré“ nebo „To se stává“.

 

Jaké máte s projektem další plány?

Naše školení bude souběžně probíhat v Česku i v Holandsku. V příštím roce vyhodnotíme, jaký mělo dopad na každodenní realitu policistů. Zda se jim opravdu podařilo natrénovat, jak reagovat v těžkých situacích. Jsem moc ráda, že je o náš projekt takový zájem hned od počátku. Lidé z vedení policie v Česku nám říkali, že se na ně obrací spousta firem, které nabízí nejrůznější školení, ale většinou hlavně chtějí prodat nějaký svůj produkt. U mého projektu je zaujalo, že chci vědecky ověřit, jaký má školení efekt, a dám jim zpětnou vazbu.

 

TRAUMA NA VEŘEJNOSTI

Mluvily jsme o situacích, kdy policista něco oznamuje. Jak je to naopak s přijetím zprávy, když například někdo ohlásí znásilnění?

To je velmi složitá situace, protože v jednu chvíli potřebuje policista klást ryze praktické otázky, ale zároveň se má chovat empaticky. Většinou si policista neuvědomuje, že dokud se oběť nezklidní, tak mu nic racionálního neřekne. Po traumatizující situaci totiž vždy následuje emoční část. Nemůžete tuhle fázi „přeskočit“ a chtít racionální odpovědi.

 

V uplynulých letech se v Česku veřejně diskutovalo o obětech sexuálního násilí. Často zaznívají dotazy, proč se oběti ozývají až po letech.

Bohužel takové reakce vychází z toho, že lidé asi vůbec netuší, jak trauma funguje, pokud se jich to osobně netýká. Trauma má devastující dopad na život oběti. Mnohdy se bojí promluvit s nejbližšími, protože předpokládá, že jí nebudou věřit. Bojí se výčitek, proč se nesvěřila dříve. To vše způsobuje, že se oběť stahuje do sebe a raději o traumatu mlčí. Netýká se to samozřejmě pouze sexuálního násilí, ale v podstatě jakékoli traumatizující situace. Zkuste si představit policistu, který se v rámci své profese opakovaně dostává do stresových situací, které působí na jeho psychiku. Donedávna se vůbec neřešilo, jaký to může mít dopad na jeho duševní zdraví. V Holandsku se tím začali zabývat teprve před pár lety, když zjistili, že řada policistů odchází ze služby právě kvůli tomu, že mají psychické problémy a jsou vyhořelí.

 

A jak je to v Česku?

U nás je sice dobře dostupná psychologická podpora pro policisty, ale nevyužívají ji moc často, protože se stydí říct si o pomoc. Situace u policie, ale i celkově ve společnosti se naštěstí postupně mění. Už přestává být tabu, když někde řeknete, že chodíte na terapii, ale ještě pořád mnoho lidí nechápe, jak je duševní zdraví důležité. Dřív se o traumatu nebo terapiích mluvilo leda v amerických filmech. Jsem ráda, že se pomalu tohle téma otevírá i v Česku. A věřím, že právě popularizace tohoto tématu napomůže, aby si lidé uvědomili, že trauma je opravdu závažný problém, který fatálně ovlivňuje život oběti.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement