Všude plno rozvědčíků

Report

Soud zkoumající stamilionové obchody kolem pražského dopravního podniku symbolizovaný jménem Ivo Rittiga není pouze zprávou o stavu dnešního českého kapitalismu. Významnou roli v něm hrají i lidé spojení s někdejším československým komunismem, konkrétně s jeho bezpečnostními složkami. Dokonce se dá říci, že klíčovou rozbuškou v případu se stal spor dvou pracovníků amerického odboru rozvědky Státní bezpečnosti.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Agent Slaný zažil v Praze v roce 1987 horký konec léta. Narychlo se připravoval na práci rozvědčíka ve Spojených státech a jako nadporučík komunistické Státní bezpečnosti zamířil do rychlokurzu téměř ve stylu filmového Jamese Bonda.

Vše proběhlo v utajení a pod smyšleným krycím jménem Peter Slaný. I jeho oficiální zaměstnání diplomatického úředníka bylo jen naoko. Jeho instruktoři v kurzu obrany proti sledování si poznamenali, že Slaný se v Praze moc nevyzná, při řízení auta dělá chyby, ale pěšky mu jde sledování dobře. „Využíval vhodně vycházení z domů, přecházení ulic a zrcadlení výloh,“ píše se v dokumentech komunistické Státní bezpečnosti o výcviku nadporučíka Slaného.

Po necelých dvou měsících výcviku vyrazil s rodinou do New Yorku. Oficiálně jako třetí tajemník československého velvyslanectví pro styk s OSN ve věcech sociálních a humanitárních, ve skutečnosti jako sběratel informací a duší pro I. správu StB, tedy komunistickou rozvědku. Byla to pro něj už druhá štace: po absolvování moskevské školy zahraničních vztahů MGIMO jej StB vyslala na tehdy spřátelenou Kubu.

V New Yorku se měl Slaný zaměřit na diplomaty, akademiky a studenty hlavně z hispánské komunity. Zpočátku mu to zřejmě šlo ztuha. Slaný si stěžoval, že se zástupcem socialistické ambasády se nikdo moc kamarádit nechce. Vymyslel si dva příběhy, ve špionské hantýrce legendy, které mu prý v navazování kontaktů pomohly. Zájem o golf a doktorandské studium mezinárodního práva. Pro první případ dostal agent Slaný svolení koupit „základní golfovou výbavu“ a členství v klubu, ale skutečné dálkové studium na Právnické fakultě v Bratislavě mu náčelník rozvědky nepovolil. „Nesouhlasím. Podat žádost znovu, až se vrátí ze zahraničí,“ poznamenal náčelník I. správy StB do složky Slaný.

Slaným dodané informace a kontakty – aspoň podle hodnocení centrály StB – byly přes jeho snaživost slabší a opakovaně byl vyzýván, ať zapracuje na kvalitě a začne nosit nějaké cenné materiály. K tomu dostal příruční skener, s nímž směla pracovat i manželka. Z dokumentů by se zdálo, že život komunistického rozvědčíka v New Yorku, oficiálně diplomata stýkajícího se s OSN, byl dost napínavý. Slaný pravidelně hlásil, že ho někdo sleduje nebo provokuje. V jednom případě ho prý při nákupech dárků někdo omámil neznámou látkou a on se jen s obtížemi dostal autem domů.

Jméno agenta Slaného zmizelo ze světa krátce po listopadu ’89. Komunistickou Státní bezpečnost zrušili a lidé z I. správy rozvědky – propojené s „přáteli“ ze sovětské KGB – byli z velké části rozpuštěni.

Poslední zmínka o Slaném ve veřejné části archivů StB se týká převzetí služebního bytu na sídlišti Federálního ministerstva vnitra známého jako FMV III v pražských Horních Počernicích.

Hned vedle ve vchodu získal byt „Tesárek“ a naproti přes dvůr „Buriánek“, dva kolegové z 52. amerického odboru Státní bezpečnosti. Je ironií osudu, že právě spor bývalých kolegů „Tesárka“, tedy Vladimíra Sitty staršího, a Jana „Buriánka“ Janků o jimi vlastněnou papírnu Neograph přispěl o více než dvacet let později k provalu, jak tomu říkali rozvědčíci. Tedy odhalení identity, metody a postupů práce. Střípek, jenž nakonec shodil celou síť letitých vazeb.

 

Honorární konzul

Skutečné jméno bývalého nadporučíka „Slaného“ je totiž Kmeť. JUDr. Peter Kmeť.

Nyní je znám především v souvislosti s několik měsíců probíhajícím procesem rozplétajícím stamilionové obchody a provize kolem pražského dopravního podniku a jeho jízdenek, v médiích se ovšem jeho jméno začalo objevovat zhruba před jedenácti lety. Vystupoval jako honorární konzul Kyrgyzstánu v Česku a kolem límce nosil motýlek. Poté se z něj stal pan domácí Strany práv občanů – Zemanovci stojící za návratem Miloše Zemana do politiky: tato strana totiž sídlila v domě, jejž Kmeť spoluvlastnil.

Pak se objevily zprávy o možné koupi areálu Svit ve Zlíně a miliardové zakázce na správu IT energetické společnosti ČEZ, které měly získat „Kmeťovy“ společnosti, švýcarská EUROZETA a česká Alseda. A také první informace o tom, že za tyto společnosti ve skutečnosti vyjednává Ivo Rittig, tehdy vlivná politická figura.

Přibyly postřehy, že v těchto firmách sedí pořád stejní lidé z advokátní kanceláře Šachta & Partners a ve Švýcarsku je administruje Jana Lütken-Řibřidová. Tato Češka s dánským občanstvím byla klíčovou figurou. Ve Švýcarsku vlastnila společnost na administrování schránkových firem. Dodávala na klíč firmy, ředitele a účty v bance. V té době za sebou měla kauzu Interblue, podezřelé obchody s emisními povolenkami na Slovensku přes jednu ze společností, o kterou se starala. A dala si dohromady, jaké další zvláštní obchody, tentokrát s Nemocnicí Na Homolce, se chystají.

Švýcarská administrátorka Jana Lütken-Řibřidová napsala v dlouhém e-mailu Davidu Michalovi a Karolíně Babákové z AK Šachta & Partners (Kmeť byl v kopii), že si už další problém nemůže dovolit a z firmy odstoupí. Ve Švýcarsku podle ní přituhuje regulace, banka UBS „do všeho pořád vrtá“ a bude potřeba vyměnit bankovní účty.

„S výjimkou pana IR neznám žádného z klientů, který stojí za Vašimi mandáty… Většina transakcí jsou půjčky a platby, jejichž původ nemůžeme nijak přezkoumat… a jak víte, máme opakovaně kvůli tomu problémy s bankou, protože peníze se pořád přesunují z konta na konto,“ napsala v březnu 2010. „Není tedy pro nás do budoucnosti možné nadále fungovat ve všech těchto společnostech jako ředitelé nebo správní rada a podepisovat dokumenty pro firmy, kde je stále beneficial owner Dr. K. nebo Mgr. Ü.,“ uvedla v jednom z nezašifrovaných e-mailů, které zajistila policie ve Švýcarsku a předala do Česka.

Na Dr. Kmetě (Dr. K.) a Mgr. Ferdinanda Überalla (Mgr. Ü.) jako „vlastníky“ byl v zahraničí napsaný skoro celý firemní vesmír, který obíhal okolo AK Šachta a do něhož se sbíhaly provizní nitky z firem získávajících zakázky od společností jako Nemocnice Na Homolce či Dopravní podnik hlavního města Prahy.

Zmíněný e-mail se četl v rámci onoho „jízdenkového soudu“ (magazín Reportér se mu věnoval ve svém lednovém vydání). Všichni jmenovaní (s výjimkou Jany Lütken-Řibřidové) v něm figurovali coby obžalovaní z údajného praní špinavých peněz ze tří „jízdenkových“ zakázek pro Dopravní podnik.

 

Halíře dělají talíře

Takzvanou „jízdenkovou kauzu“ odstartoval právě spor dvou bývalých Kmeťových kolegů z amerického odboru předlistopadové rozvědky – Vladimíra Sitty staršího a Jana Janků. Vazby na někdejší komunistické bezpečnostní složky je ostatně to, co mnohé obžalované a svědky jízdenkového procesu spojuje (viz přehled).

Dva bývalí rozvědčíci, Sitta starší a Jan Janků, společně vlastnili ceninovou papírnu Neograph ve Štětí.

Janků tvrdí, že ho chtěl Sitta z firmy vyštípat. Vladimír Sitta starší naopak vypovídal, že Janků čím dál těsněji spolupracoval s Ivo Rittigem. Janků začal fungovat v kancelářích Rittig and Partners u Prašné brány, kde měl k dispozici kancelář „zadarmo“. Ve stejných prostorách a také zadarmo úřadoval i Jan Valtr, tehdy mimo jiné poradce generálního ředitele Dopravního podniku Martina Dvořáka i ředitele Nemocnice Na Homolce Vladimíra Dbalého.

„Vyvrcholilo to konfliktem, když jsem zjistil, že pan Janků odvezl panu Rittigovi sadu kolků na alkohol. Vzhledem k tomu, že tyto kolky jsme měli zapůjčené od Státní tiskárny cenin, považoval jsem to za problém,“ uvedl Sitta starší. „Janků se mi to pokoušel vysvětlit tím, že se Ivo Rittig zajímá o koupi nějakého lihovaru. A pamatuji se, že jsem reagoval v tom smyslu, ať se mi to ani nepokouší dopovědět a okamžitě ty kolky vrátí,“ uvedl ve svědecké výpovědi.

„Pan Janků mě zásadně ubezpečoval, že se nic takového nebude opakovat. Nicméně jsem od té doby měl pocit, že svou přítomností v Neographu možná bráním nějakým zvláštním aktivitám,“ dodal Sitta starší.

Jan Janků naopak uvedl, že příběh s kolky je lež.

V rámci sporu mezi dvěma akcionáři se ovšem v roce 2011 dostala na veřejnost také dnes již proslulá provizní smlouva na „17 haléřů z jízdenky“ do Karibiku.

Kmeťova společnost Cokeville Assets z Britských Panenských ostrovů podle ní dostávala od papírny Neograph sedmnáct a více haléřů z každé jízdenky, kterou si od papírny pánů Sitty a Janků Dopravní podnik koupil za 37 a více haléřů.

„Smlouva s Kmetěm je účelová a smyšlená,“ uvedl ve výpovědi Vladimír Sitta starší. Jeho přidaná hodnota pro papírnu Neograph prý nebyla žádná; Sitta starší přitom odkázal na jednu z podivuhodností smlouvy s Kmeťovou společností. Ve smlouvě o provizi s Cokeville Assets se totiž objevují informace o výši provize a jejího výpočtu na základě objednávek od dopravního podniku. Ten však tehdy, pokud by člověk věřil datu na smlouvě, ještě vůbec nevěděl, že bude nové jízdenky potřebovat a za jakou cenu je bude nakupovat.

Sitta se prý od Jana Janků předem dověděl, že Neograph se do dopravního podniku dostane s vlastními jízdenkami a byla to údajně součást velké dohody. „Vysvětlil mi to asi takto: Jeho příteli Ivo Rittigovi se společně s dalším přítelem Pavlem Bémem podařilo nainstalovat jistého Dvořáka na místo generálního ředitele Dopravního podniku,“ vypověděl Sitta starší. „A na tom místě generálního ředitele si naplní své ego v rovině manažerské a společenské, ale za to bude, jak řekl Ivovi, vytvářet příležitosti k realizaci obchodních aktivit,“ uvedl. Podle stejné provizní šablony se prý měl rozjet byznys s Dopravním podnikem i v „dalších činnostech“.

Jak vyšlo vzápětí najevo, Kmeťův karibský Cokeville měl na druhé straně jeden velký pravidelný výdaj. A to na obchodního zástupce Ivo Rittiga. Smlouva o vyhledávání obchodních příležitostí „mimo Českou republiku“ Ivo Rittigovi zajišťovala měsíční paušál 160 tisíc eur (tedy čtyři miliony korun) a čtyřicetiprocentní podíl na jím zprostředkovaných obchodech.

Bývalý šéf Dopravního podniku Martin Dvořák povědomí o jakýchkoliv podobných dohodách u soudu odmítl. Ivo Rittig řekl, že o Dopravním podniku ani o smlouvách, které se ho týkaly, nic nevěděl.

Vladimír Sitta mladší před soudem rozklíčoval cenotvorbu nejběžnější papírové jízdenky: papírna Neograph ve Štětí kousek nad Mělníkem vyrobila zelený papír se všemi ochrannými prvky za 4 haléře a dva haléře si k tomu přirazila. Papír odvezli do Státní tiskárny cenin v Praze, která z dodaného papíru vyrobila jízdenky za třináct až patnáct haléřů. Pak musel někdo ze Štětí dojet do Prahy, přesednout do obrněného auta v tiskárně cenin, naloženého jízdenkami a dopravit je do nedalekého Dopravního podniku. Dopravní podnik poté za nejběžnější jízdenku zaplatil Neographu minimálně 37 haléřů. Z toho šlo sedmnáct haléřů do Karibiku, tedy společnosti Cokeville. O placení provize a kam vůbec jde, prý dlouho Sitta mladší vůbec nevěděl.

Jan Janků, společník v papírně Neograph, pochopitelně takové tvrzení odmítl. O provizi údajně oba Sittové věděli od začátku, souhlasili s ní a Kmeť si ji zasloužil. Prý byl jeho příspěvek k získání zakázky zásadní, protože „přišel s naprosto unikátní a přelomovou myšlenkou“ přestat být pouhým dodavatelem papíru a začít prodávat celou jízdenku Dopravnímu podniku.

Peter Kmeť dříve uváděl, že provizi odpovídající 46 procentům z ceny nejběžnější jízdenky, kterou za ni Dopravní podnik vyplácel, získal díky svému právnímu know-how. Údajně ze školního cvičení v českých právních předpisech zjistil, že u jízdenek není nutné vypisovat otevřenou soutěž. Prý se jedná o ceninu obsahující utajované ochranné prvky a v takovém případě je možné zakázku zadat přímo papírně Neograph.

Tento postup pak prý doporučil Janu Janků, svému příteli ze studií v Sovětském svazu a kolegovi ze Státní bezpečnosti. Oba následně vyrazili do Dopravního podniku na jednání a ten na jejich nabídku a postup přistoupil.

U „jízdenkového“ soudu Peter Kmeť už svou první verzi nezopakoval. Nevypovídal vůbec. Loni dostal tři roky vězení v související kauze Oleo Chemical: společnosti, která dodávala Dopravnímu podniku biopaliva, radil také a společnost Cokeville měla s Oleem uzavřenou provizní smlouvu.

Soud neuvěřil Kmeťově verzi, že majitelům Olea radil, jak stavět továrnu na paliva nové generace, a využil při tom i své znalosti z OSN (připomeňme si, že Kmeť v osmdesátých letech coby rozvědčík Slaný oficiálně pracoval jako diplomat komunikující právě s Organizací spojených národů). Ve verdiktu označil Kmeťovy poradenské smlouvy za fiktivní a odsoudil jej za poškození společnosti Oleo. Naopak Ivo Rittig i lidé okolo advokátní kanceláře Šachta byli zcela zproštěni obvinění, že v případě Olea prali špinavé peníze.

 

Soudní finále

Státní zástupce Adam Borgula v „jízdenkové kauze“ podal obžalobu na sedmnáct lidí. V té je obvinil z celé řady trestných činů v souvislosti se třemi zakázkami pro pražský dopravní podnik. Šlo o prodej papírových kuponů ve vestibulech metra, výše uvedenou výrobu jízdenek a elektronické SMS jízdenky. Podle obžaloby přihrálo vedení Dopravního podniku tři „jízdenkové“ obchody do tří připravených firem a peníze z těchto údajně předražených zakázek byly vyprány ve firemních schránkách. Spravovali je advokáti Šachta & Partners, účetní v sesterské společnosti Peskim a podle obžaloby je jen formálně vlastnili lidé jako Peter Kmeť a Ferdinand Überall.

Soud začal případ projednávat loni v říjnu a magazín Reportér byl od té doby u toho. Předseda senátu Petr Hovorka průběžně tlačil na plynulý průběh procesu. Poslední slova v procesu padla koncem dubna. Na tak rozsáhlou a složitou věc šlo o jedno z nejsvižnějších trestních řízení.

Státní zástupce Adam Borgula na závěr jen mírně upravil obžalobu a většině ze sedmnácti obžalovaných navrhl pět let nepodmíněně a milionové tresty. Jen v případě spolupracujícího obžalovaného, finančního analytika Jaroslava Kubisky, navrhl upustit od potrestání.

Ostatních šestnáct ze sedmnácti obžalovaných – ať už přímo, nebo slovy obhájců – obžalobu cupovalo. Jakoukoliv vinu striktně odmítli.

Shrneme-li jejich argumentaci: „jízdenkové“ zakázky byly zadané po právu a žádná škoda nikomu nevznikla, což obhajoba podepřela dvacítkou posudků. Dopravní podnik nebyl do konce soudu schopen sám vyčíslit svou údajnou újmu. Vyšší ceny objednaných služeb podle obhajoby přinesly do Dopravního podniku vyšší kvalitu prodeje a ochrany jízdenek před paděláním. Žádné špinavé peníze tedy nikdy nevznikly, jejich praní tudíž ani nemohlo probíhat. Podle obžalovaného advokáta Davida Michala, který měl v kanceláři Šachta & Partners v posledních letech hlavní slovo, k žádnému zastírání původu peněz nedocházelo. „Jen se plnily řádně uzavřené smlouvy,“ uvedl.

Jeho bývalý partner v kanceláři Marek Stubley, který byl vyslán jako advokát Šachta & Partners do Dopravního podniku, a jeho jméno je tudíž na řadě dokumentů, jakoukoliv vinu odmítl také, ale jako jediný z těchto obžalovaných vyjádřil určitou lítost. „Nejsem na toto období hrdý a trestní řízení mi pomohlo uvědomit si spoustu věcí, které jsem dříve nevěděl,“ uvedl Marek Stubley s tím, že rozhodnutí neopustit tuto advokátní kancelář dřív považuje za jednu ze svých největších životních chyb.

Až do úplně poslední závěrečné řeči pokračovaly výpady ostatních obžalovaných na Jaroslava Kubisku. U soudu totiž detailně rozkryl fungování takzvaného zahraničního týmu v AK Šachta, oběh lidí, firem a peněz napříč kontinenty. Část ataků na jeho věrohodnost byla věcných – například co ze své pozice mohl vědět –, v jiných případech šlo o osobní výpady.

Státní zástupce až v závěru líčení přišel s již zmíněnými e-maily, smlouvami a výpisy, které získal na základě mezinárodní pomoci na Kypru, a kompletním balíkem dokumentů od vyšetřovatelů ve Švýcarsku. Z nich například vyplývá, že fungování Ivo Rittiga muselo být uvnitř AK Šachta a účetní firmy Peskim věcí známou. Léta zde vznikaly podklady pro proplacení provizí „pro našeho klienta Ivo Rittiga“, smlouvy a faktury obíhaly v okruhu několika propojených kanceláří.

 

V rudých kulisách

Verdikt soudu v jízdenkovém případu měl podle plánu padnout 17. května – tedy až po vydání květnového Reportéra. Předjímat, jak celá „jízdenková kauza“ dopadne, nelze: všichni jsou podle práva nevinní až do konečného rozhodnutí, a to je jen věcí soudu.

Co se ovšem říci dá, ať už dopadne rozsudek jakkoli – výskyt a role lidí napojených na bezpečnostní složky a struktury někdejšího komunistického režimu jsou v této kauze skutečně pozoruhodné. •

 

 

Kdo je kdo
19 OBVINĚNÝCH V „JÍZDENKOVÉ“ KAUZE DOPRAVNÍHO PODNIKU
 
Martin Dvořák
Šéf Dopravního podniku 2007 až 2011
 
Ivo Štika
Ekonomický ředitel Dopravního podniku
 
Tomáš Petana
Šéf služeb Dopravního podniku
 
Jan Valtr
Poradce šéfa DP Dvořáka. Majitel Gereo, s. r. o.
 
Marie Nováková
Matka Martina Dvořáka. Kupující vily na Madeiře financované společnostmi Mavex/Unitex
 
Pavel Švarc
Šéf Cross Pointu, získal zakázku na prodej kuponů
 
Jan Janků
Spolumajitel papírny Neograph, získal zakázku na výrobu jízdenek
 
Peter Kmeť
Zprostředkovatel. Vystupuje jako majitel Cokeville Assets/Eurozeta
 
Ivo Rittig
Vystupuje jako konzultant Cokeville Assets
 
David Michal
Řídící společník v AK Šachta & Partners
 
Marek Stubley
Partner v AK Šachta & Partners
 
Karolína Babáková
Partnerka v AK Šachta & Partners
 
Petr Michal
Bratr D. Michala. Šéf zahraničního týmu Peskim, sesterské spol. AK Šachta
 
Jana Šádková
Hlavní účetní AK Šachta / Peskim
 
Jaroslav Kubiska
Analytik zahraničního týmu Peskim. Spolupracující obžalovaný
 
Aleš Rozehnal
Advokát, spolumajitel Kyrenia, držitele licence na mobilní peněženku
 
Ferdinand Überall
Spolupracovník AK Šachta, spolumajitel Kyrenia, majitel skupiny Mavex/Unitex
 
Radovan Šteiner
Pražský radní pro dopravu. Před začátkem soudu zemřel
 
Antonín Vilímec
Šéf Crowsnest, získal zakázku na e-jízdenku. Zemřel před podáním obžaloby
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama