Zdeněk Hostomský: Trochu viru neuškodí, naopak, naučme se s ním žít

Lidé

Strávil šestadvacet let v Americe, kde mimo jiné vyvíjel léky proti rakovině či HIV. Za oceánem získal nejen manažerské dovednosti, ale také nasál atmosféru svobodné společnosti. „Jsem znepokojený, jak vlády vzaly boj s covidem jako příležitost ukázat svoji důležitost a to, že mohou komandýrovat lidi a my se jim musíme podrobit,“ říká Zdeněk Hostomský, šéf Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR.

Prý vás vystrašilo, když se začalo mluvit o druhé vlně pandemie. Shodou okolností spolu děláme rozhovor ve středu 9. září, tedy v den, kdy se denní přírůstek pozitivně testovaných lidí na covid poprvé přehoupl přes tisícovku. To není druhá vlna?

Brojím hlavně proti zbytečnému strachu. Říkáte, že přibyl počet pacientů nakažených covidem. Co přibylo, je ale počet pozitivně testovaných lidí, z nichž většina nebude mít téměř žádné příznaky. Jsou tedy nemocní? Z mého hlediska nikoli. Covid je nemoc, při níž se člověk cítí špatně, někteří lidé jsou kvůli tomu hospitalizovaní. Hospitalizovaných máme stále málo a ze statistik dobře víme, že s mladými lidmi vir nic zásadního nedělá.

 

Jak by se podle vás měla naše vláda nyní zachovat s ohledem na to, co už o viru všechno víme?


Na jaře se nevědělo, jak nebezpečný covid je. Přísná opatření byla tedy namístě a naše vláda to zvládla výborně. Uplynulo půl roku a máme k dispozici plno statistik z celého světa. Přesně víme, co nový vir způsobuje a koho ohrožuje. Roli tu ale nyní sehrávají i média, která potřebují šokující zprávy. Počet mrtvých je nyní nízký, tak vyzdvihují počty nově nakažených. Zrovna nedávno jsem mluvil s několika lékaři z Ostravy a ptal se jich na osud nakažených horníků, co se s nimi stalo, kolik jich zemřelo. Říkali mi: Co by se jim stalo, vyleželi to a šli zase fárat.

 

Jste kritik nošení roušek. Jak byste pravidla nastavil vy?

Jsem kritik nošení roušek paušálně přikázaných za každých okolností a všude. Sám jsem byl na jaře několikrát zastaven městskou policií s tím, že nemám roušku anebo že ji mám špatně nasazenou. A bylo to v ulici, kde nikdo nebyl! To je příklad nařízení, které nedává ani vědecký, ani racionální smysl. A když vláda udělá takové rozhodnutí, lidé to nebudou brát vážně a začnou to ignorovat. Pokud ale dopravní podnik řekne, že musíte mít v metru či tramvaji roušky, tak beru. Mám totiž možnost volby a hromadnou dopravou jet nemusím. Podobné je to s obchody.

 

Venku se nemůžu nakazit? Když se třeba s někým bavím na ulici.

Nyní je módní slovo virová nálož. Pokud jste zdravotník a přicházíte do styku s lidmi s příznaky covidu, je dobré se chránit a mít roušku, protože jinak jste zavalena množstvím viru. Pokud ale jdete po ulici a někdo kolem vás projde a vydechne pár kapek viru, to je pro vás jedině dobře. Vy se s virem konečně seznámíte a váš organismus si řekne: Aha, nějaký nový vir. A když na vás pak někdo později naprská viru hodně, můžete mít průběh nemoci snazší, jelikož vaše tělo ho už zná.

 

A co říkáte na roušky ve školách?

Tam bych roušky nepřikazoval vůbec. Pokud se ve třídě náhodou objeví superpřenašeč, rouška stejně nepomůže.

 

Při různých příležitostech upozorňujete, že covid zasahuje až příliš do našich svobod. V čem vidíte v tomto směru největší hrozbu?

Řeknu vám jeden příklad ze Spojených států. Anthony Fauci, velký znalec infekčních nemocí, letos v lednu tvrdil, že je v Číně nákaza, ale že se nás netýká, a že v Číně zavedli drastická opatření, ale ta jsou pro naše prostředí nepřijatelná. Postupně se Fauci dostal až do prezidentské komise a začal přitvrzovat. Následně stačilo, aby odborníci pronesli pár vět, a najednou byla vláda ochotná nastavit v Americe čínský model. Jsem znepokojen, že vlády vzaly covid jako příležitost ukázat svoji důležitost a to, že mohou komandýrovat lidi a my se jim musíme podrobit. Řeknu ještě jeden příklad, mohu?

Povídejte.

Dneska jsem si koupil noviny a v nich byl článek o rakovině kůže a melanomu, který vás může zabít. Důležitá je prevence a ideálně se příliš nevystavovat slunci, psalo se v článku. A teď si představte, že by se do toho vložila vláda a řekla: Máme tu tři a půl tisíce lidí ročně, kteří mají melanom, potenciálně smrtící nemoc, na kterou ročně zemře pět set lidí. Zakazujeme tedy lidem vystavovat se slunci. Pokud bude v létě nebe bez mraku, nesmíte se slunit. Pak bude chodit městská policie a odchytávat lidi, co neposlechli. A vláda nám bude říkat, že je to pro naše dobro. Chci tím říct, že vláda nemá podceňovat zdravý rozum lidí. Když je chřipková sezona, tak si také starší lidé mohou říct, zda jim stojí za to chodit do divadla zrovna teď. Pokud nechtějí riskovat nákazu, mohou zůstat doma a počkat, až chřipková epidemie odezní.

 

 

Naděje mnohých se nyní upínají k vakcíně. Bude bezpečná, když se bude vyvíjet kratší dobu, než je obvyklé?

Americký prezident Donald Trump vyhlásil iniciativu „Warp speed“. Běžně je to tak, že se vývoj vakcíny fázuje, aby se neinvestovalo najednou příliš mnoho peněz do něčeho, u čeho by se později zjistilo, že to nefunguje. Řada soukromých firem nyní, díky finanční záruce vlády, vývoj vakcíny zrychlila, aby byla dostupná co nejdříve. Nyní jsou v poslední třetí fázi testování tři firmy, jedna z nich je Pfizer, kde jsem pracoval. Do konce roku, jak se zdá, bude tedy vakcína k dispozici. Toho, že by byla víc nebezpečná než jiné vakcíny, se nebojím. Firmy nemají zájem dát na trh něco nebezpečného, tím by se zdiskreditovaly.

 

A jak se díváte na situace s léky proti covidu?

Vakcína je brána jako všelék. Podle mne je ale praktičtější zaměřit se na léky, které potřebují lidé s těžkým průběhem nemoci. Těch není v porovnání s počty lidí, kteří by měli dostat vakcínu, tolik. Vakcína nebude hned dostupná pro všechny, zprvu určitě jen pro rizikové skupiny.

 

Kandidujete do Senátu. Sehrála ve vašem rozhodnutí nějak roli i pandemie?

Pandemie byla poslední kapkou. Nikdy jsem neměl politické ambice. Když jsem se vrátil ze Spojených států zpět do Česka a začal tu profesní kariéru jako ředitel ústavu, byl jsem zprvu v euforii, že jsem zpět a ve svobodné zemi. Pak jsem ale začal narážet na různé věci a říkal si, jak je možné, že to tady stále ještě funguje takovým zastaralým způsobem? Shrnu to do slova byrokracie. Na všechno potřebujete razítko, nikdo vám nedůvěřuje, automaticky se očekává, že chcete podvádět, a vy musíte prokázat, že nechcete. A do toho přišla takzvaná druhá vlna pandemie a mne vyděsilo, že bych zase mohl jít po prázdné ulici a povinně mít nasazenou roušku. Proto jsem se rozhodl kandidovat do Senátu.

 

V čele Ústavu organické chemie a biochemie stojíte osm let. Jak se váš ústav podílí nebo podílel na boji s covidem?

Jako u mnoha špičkových pracovišť ve světě i u nás platí, že každá krize je pro vědce velkou příležitostí. Vědci jsou velice soutěživí a ambiciózní a chtějí, aby zrovna oni našli ten správný lék. I u nás máme tedy asi pět projektů, které jdou tímto směrem. Pak jsme udělali ještě jednu věc. Na jaře, když se zavřely hranice a mezinárodní obchod se zastavil, chyběly v Česku testovací sady na rozpoznání, zda jste nakažená covidem. Když se objednaly z ciziny, nepřišly, hodně věcí bylo taky z Číny a ta si to nechávala pro sebe. V té době jsme si dali za cíl ukázat, že jsme schopni vyvinout domácí diagnostickou soupravu čistě z domácích surovin. A to se nám povedlo.

 

Vrátím se ještě o trochu víc zpět. V roce 1985 jste se dostal do Spojených států na stáž, tehdy vám bylo třiatřicet let. O dva roky později jste tam emigroval. Jak rychle jste se v Americe rozkoukal?

Měl jsem obrovské štěstí. Stáž byla typicky podmíněna členstvím v komunistické straně a tudy pro mne cesta nevedla. Ústav molekulární genetiky AV, kde jsem působil, měl ale tehdy velmi vlivného ředitele, jenž byl dokonce členem ústředního výboru KSČ. O vědu mu ale hodně šlo, takže jsem se do Spojených států díky jeho intervenci i jako nestraník dostal. A tam, když už se bavíme o těch nákazách, jsem se nakazil virem svobody a svobodného bádání. Naprosto mě okouzlilo, že když něco chcete dělat, tak můžete. Nikdo vám neřekne: Počkat, vy si tady nějak moc nevyskakujte. Tam je spíš opačné riziko a to, že se upracujete až do vyhoření.

 

Po roční stáži jste se vrátil zpátky sem, to byl asi náraz.

Ano, už jsem se nedokázal vrátit zpět do modelu předstírání, že se pracuje, že o nic nejde a tak dále. Měl jsem tehdy dvě malé děti a myslel jsem si, že to tu bude trvat ještě dalších dvacet let, než se něco změní, tak jsme se s ženou rozhodli pro emigraci.

 

V Americe jste zažil dobu, kdy se tam objevila nemoc AIDS. Jaké to tehdy bylo a jak moc je to podobné letošní situaci?

I tehdy se v tom hodně angažovala média a v závěsu za nimi politici, kteří cítili, že musí něco udělat. Podobný pocit mám nyní u covidu. V té době se ale vůbec netušilo, proč lidé umírají. Najednou začali chřadnout a podléhali infekcím. Většinou to byli homosexuálové z oblasti San Franciska, bylo to tedy i politicky kontroverzní. Konzervativnější skupiny říkaly, že je to boží test. Trvalo dva roky, než se zjistilo, že původcem je vir. Tehdy v tom mnoho vědců včetně mě vidělo obrovskou příležitost ukázat, jak viru čelit. Vláda dala hodně peněz do výzkumu, i já si tehdy zažádal o grant a dostal 1,6 milionu dolarů.

 

Nyní šéfujete ústavu, který proslavil profesor Antonín Holý, objevitel léku na HIV. Poznal jste ho osobně?

Moc jsme se neznali, ale jednu historku mám. Měl jsem ještě jako začínající vědec nápad vytvářet takzvané syntetické geny, což bylo tehdy něco přelomového, dnes je to už běžná věc. Dal jsem se kvůli tomu dohromady s Ivanem Rosebergem, který byl spolupracovníkem Antonína Holého. Ivan do toho se mnou chtěl jít, ale nejdřív že se prý musíme zeptat šéfa. Věděl jsem, že Antonín Holý je velmi podezíravý a opatrný. Ivan mu tedy velmi diplomaticky vysvětlil, o co nám jde. Změřil si mne pohledem, zeptal se, jak to chci dělat, následovala dlouhá pomlka a pak mi řekl, ať to teda zkusím. Pak jsem ho ještě několikrát viděl na konferencích, když už byl celebritou.

 

Zaujala mne ještě jedna položka z vašeho životopisu. Kromě biochemie na Přírodovědecké fakultě UK jste vystudoval i dějiny filozofie? Jak jste k tomu přišel?

Vždycky mne to zajímalo, ale za minulého režimu bylo jasné, že bych se tím živit nemohl, ideologická zátěž byla příliš velká. Dostal jsem se ale tehdy na základní vojenskou službu a moje velké štěstí bylo, že jsem byl ve spisovém útvaru a měl hodně času. Kamarád mi tehdy říkal, že bychom se mohli přihlásit k dálkovému studiu. Byla to těžká normalizační doba, konec 70. let a začátek 80. let. Paradoxně ale tehdy bylo na filozofické fakultě mnoho vynikajících pedagogů, jejichž kariéra byla zastavena a mohli učit jen nižší ročníky a dálkaře.

 

Těžíte z tohoto studia dodnes?

Určitě, mám tendenci vidět věci v širším kontextu. Nedávno jsem například slyšel vládního epidemiologa doktora Maďara říkat, že on věci posuzuje z epidemiologického hlediska a ekonomika ho nezajímá, tu on řešit nebude. Nebude řešit? Když uděláte nějaké epidemiologické opatření a zavřete tím ekonomiku a ta se propadne, pak nebudeme mít třeba ani na ty vakcíny, které určitě nebudou levné.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama