Rozhovor: Obrácení herce Rašilova

Původně jsem si představoval, že náš rozhovor proběhne zhruba v následujícím duchu:

 

Tak jaké to je?

Co myslíte?

 

Když jdou na mužskýho léta!

Chápu, na co narážíte.

 

Trochu na vaše padesátiny...

A asi trochu i na to, že to je titulní písnička ze seriálu Doktor z vejminku, což bylo v devíti letech mé vůbec první natáčení.

 

Zpíval ji Waldemar Matuška.

Jo. A díky němu dnes můžu říkat, že jsem trezorovým umělcem. Jeho písnička byla totiž součástí titulkové sekvence, kterou režisér Podskalský udělal moderně a zábavně – seriál začínal obrazovou montáží, čímž už startoval příběh, a pod tím jela jak písnička, tak zároveň titulky. Jakmile Matuška roku 1986 utekl, seriál musel jít k ledu.

 

Tehdy jste pochopil, co jsou komunisté zač?

Že je něco špatně, jsem vnímal od dětství, nejdřív dost materialisticky. Občas jsme se dostali ke katalogům německých obchoďáků Neckermann nebo Quelle a já vůbec nechápal, co tam všechno mají. Nebo vzpomínám, jak jsme u nás na Zbraslavi chodívali před Vánoci kupovat mandarinky – máma nám dětem dala před krámem každému do ruky peníze, stoupli jsme si za sebe do fronty a ona řekla, ať se spolu radši ani nebavíme, protože mandarinek bylo málo a každý mohl koupit jenom kilo. Prodavačky nás znaly, stejně jako všichni ostatní ve frontě, ale stejně jsme pro jistotu dělali, že k sobě nepatříme, a to mi už jako dítěti hlava nebrala...

 

Kouzelník

I tohle Saša Rašilov vyprávěl, ale až někdy po půl druhé hodině, která se odvíjela úplně jinak.

Při úvodním zdvořilostním povídání se v jednu chvíli spíše jen tak omylem zmínil o tom, že má blízko k jezuitům, což mě ale okamžitě zarazilo – nic takového jsem o něm nečetl ani neslyšel.

Zapnul jsem nahrávání, začal se na víru ptát a nejspíš oba jsme byli překvapení, na jak dlouho nám to téma vydrží.

„Nakonec jsem se asi přece jen dopracoval k tomu,“ řekl v jednu chvíli Saša, „že dokážu otevřeně mluvit o podstatných věcech...“

V následujícím rozhovoru několikrát zmíní svého dědečka (1891–1955) a otce (1936–2000), kteří se jmenovali stejně jako on, tak jen připomeňme, že první z nich byl slavným hercem a druhý vynikajícím kameramanem.

 

Byl jste ke křesťanství veden doma?

Vůbec ne, i když nemůžu říct ani to, že by byla naše rodina vyhraněně ateistická. Spíš tam panovalo takové to zvláštní schizma, vyvolané komunismem. Děda spadl do kategorie kolaborujících šmejdů, co točili filmy za protektorátu, a takoví se v padesátých letech museli kát. Nechal si dát Státní cenu Klementa Gottwalda, občas musel hrát ve sporných filmech, radost z toho neměl a některá témata byla nejspíš od té doby u nás doma zakonzervovaná. Mezi nimi i vztah k víře a církvi: Je to společensky nebezpečné, raději o tom moc nemluvme.

 

Chápu. Do kostela jste nechodili.

To vůbec, ale počátkem osmdesátých let byla babička vážně nemocná, umírala v nemocnici, a stala se první historka, která mě a víru nějak spojila. Zpětně to vnímám tak, že tehdy začala duchovní cesta.

 

Která vyvrcholila čím?

Křtem, ale až mnohem, mnohem později. Když byla babička v té nemocnici, přišel jsem ze školy a hned si všiml zvláštní věci. V předsíni visel po celá léta cínový křížek mezi jinými starožitnými předměty i veteší, čehož byl děda sběratelem, ale toho dne byla nad křížkem čerstvě do zdi připíchnutá rozsvícená lucernička. Tenkrát mě poprvé něco napadlo: Aha. Pořád nic, nic, ale když nám o něco jde, táta dá nad kříž lampičku. Nějak dětsky mi došlo, že je víra něčím, co zdánlivě nepotřebujeme, můžeme to odmítat, ale když pak o něco jde... přilezeme ke křížku.

 

Já už k němu taky lezu. Plánuju, že až mi bude padesát, nechám se pokřtít.

Což bude kdy?

 

Za pět let.

Tím pádem vám z vlastní zkušenosti radím: už teď se pomalu začněte připravovat... Nicméně řeknu vám ještě jednu docela důležitou dětskou historku, která se týká čtení – protože já měl vždycky rád písmena.

 

Písmena?

Jo, písmena. Když mi bylo pět, jeli jsme v žigulíku po Zbraslavi a já koukal na komunistické vývěsní štíty obchodů, které se tehdy jmenovaly OVOCE–ZELENINA, MASO–UZENINY a tak dále.

 

Vzpomínám si. Vždyť říkám, že jsem jen o pět let mladší.

Jasně, dobrý. Jsem už zvyklý všechno takhle vysvětlovat, protože se setkávám s čím dál více lidmi, kteří nevědí. Nedávno jsem jedné známé říkal, že je hezky nakrátko ostříhaná, teď už by to chtělo jenom slzu, a ona na mě zírala, protože jí nedošlo, že narážím na Sinéad O’Connor a její pláč při Nothing compares to you – takže jsem si zase jednou uvědomil, jak jsem starej.

 

Chtěl jste mluvit o písmenech...

Můj děda byl původně sazeč a doma jsme měli spoustu knih. Babička milovala hlavně ty o Schliemannovi, o objevení Tróje a podobně, často mi tyhle příběhy vyprávěla a mně se to pravděpodobně spojilo do pocitu, že písmeno je záhada, kouzlo, což mě přitahovalo – chtěl jsem být kouzelník. Na písmena jsem se pořád ptal, a pak, za jízdy tím žigulíkem, začal jako pětiletý zničehonic slabikovat: O-vo-ce-ze-le-ni-na... Matka řekla, on čte!, ale otec mávl rukou: „Jezdíme tudy třikrát denně, všechny ty obchody zná a podle tebe čte, to víš, že jo!“ Dojeli jsme domů, matka řekla, tak já ti něco ukážu, podala mi dětskou knížku, já začal číst, no a táta překvapeně koukal.

 

Má to něco společného s vírou?

Právě že má. Brzy jsem začal milovat antikvariáty, s mámou jsme si tam prohlíželi knížky, a když jsem si nějakou za osm nebo dvanáct korun vybral, koupila mi ji. Potom jsem už šel na konzervatoř, bylo mi čtrnáct, a jednou jsem v antikvariátu požádal mámu o knížku, která stála snad třicet korun – byl to Nový zákon. Přikývla, že ji koupíme, ale dodnes jsem přesvědčený o tom, že kdyby u toho byl i táta, a já se před ním tehdy podřekl, že se chci něco dozvědět o Ježíši Kristu a o Bohu, přijal by to obdobně špatně, jako kdybych mu třeba oznámil, že chci dělat baleťáka, když byla baletkou máma.

 

Proč by mu to vadilo?

Kdybych býval řekl, že chci tancovat jako maminka, zhroutil by se podle mě otec s tím, že jsem určitě teplej. Táta byl úžasnej, necítím vůči němu žádné averze, dávno tady není, ale... prostě kovboj. Ročník 1936. Chlap, co nikdy nebrečí.

 

A chtěl jste dělat balet?

Vždyť říkám, že jsem chtěl být kouzelník. Jenom jsem postupem času čím dál častěji recitoval veřejně básničky a věděl, že herectví bude reálnější. Za komunistů se mohlo dítě těžko vyvíjet jako kouzelník – nedala se o tom koupit žádná knížka.

 

K čemu se dalo vzhlížet?

Jedině k cirkusům a estrádě Ein Kessel Buntes, kde mág rozřezával ženu v krabici, což ale bylo stejně moc vzdálené; mně by stačilo zdokonalovat se v tricích s mincemi a kartami. Bavilo mě přetvářet realitu, což je ostatně jednou z podstat divadla. V dětství jsem to přetváření vnímal hlavně přes historky o dědovi, který mimochodem pocházel z neuměleckého prostředí, ale dosáhl toho, že si ho Karel Hilar našel v kabaretu a přivedl do Národního divadla.

 

Děda kouzlil?

Rád před lidmi vytvářel chvilkové iluze – ne snad z toho důvodu, aby někoho využil nebo zneužil, ale hlavně pro to potěšení, že se nakonec opona ještě jednou zvedne a on ukáže: Celou dobu mám tu dvoukorunu tady!

 

Nemáte konkrétní příklad?

Občas své kouzlení spojoval se simulací. Když šel pozdě na zkoušku, což se stávalo běžně, protože chytal na Zbraslavi ryby a vůbec se mu odtamtud nechtělo, rozžvýkal třeba růžový piják do sešitu a nalepil si to na dáseň. Na zkoušce pak ukazoval hrozivý zánět okostice, ale když to splnilo účel, stejně přiznal, že jde jenom o piják...

 

Nic drsnějšího?

Vrcholná historka ohledně jeho kousků se stala po komunistickém převratu, kdy ho nakonec přesvědčili, že musí hrát v nějaké opravdu špatné filmové agitce. Nedokázal roli odmítnout. Neměl ani štěstí jako třeba Svatopluk Beneš, kterého sice postavili v rádiovce a kombinéze k soustruhu, ale podívali se přes kameru a sami uznali, že tohle teda fakt nejde.

 

Proč by nešlo?

Došlo jim, že tenhle prvorepublikový milovník nemůže hrát Lojzu od soustruhu, protože má úplně jiné ruce, jiný pohled, jiné držení těla... Děda kličkoval marně, nakonec už to došlo do fáze, kdy ho odvezli na natáčení, ale najednou volají babičce, že pan Rašilov leží v nějaké oblastní nemocnici a prý měl infarkt.

 

A on přitom jen kouzlil?

Přesně tak, infarkt nasimuloval, ale takovým stylem, že mu na tehdejších přístrojích naměřili hodnoty, které infarktu odpovídaly. Babička sehnala někoho s autem, jela do nemocnice, kde se zhroutila, protože dědeček působil jako polomrtvej, přišla k němu, a když se naklonila, on potichu řekl: Jak seš tady? Autem? No jo, škytla babička, přivezl mě soused. A děda: Tak za chvíli běž a čekejte venku na parkovišti. Tam potom opravdu přišel a odjeli domů, čili on vlastně z nemocnice utekl, ale i tak se z natáčení vyvlékl.

 

Mladý Werther

Nechtěl jste mi říct něco o tom antikvárním Novém zákonu?

Přečetl jsem si ho, ale pak trvalo strašně dlouho, než se mi zase podařilo ke křesťanské notě vrátit. Byl jsem totiž na konzervatoři, režim se hroutil, já objevil například buddhismus a ten mi připadal bližší – vedla od něj jasná spojnice třeba s hippies a to bylo srozumitelnější než sochy v trochu děsivých barokních kostelech. Navíc jsem měl ten zájem o východní nauky silně kříslý romantismem a vyhovovalo mi být osamělým, nepochopeným, trpícím šestnáctiletým klukem, což mělo jistě kořeny v mém vztahu k ženám.

 

Byl problematický?

Nulový. Navzdory pověsti třídního baviče a komika jsem byl introvert a ve vztahu k holkám úplné dítě. Takže jsem si hezky trpěl, dokonce meditoval o sebevraždě, protože to víte, ten romantismus, Utrpení mladého Werthera... Zpětně vzato je komické, že se ještě ve svých padesáti bojím říznutí do prstu.

 

Kdy jste se zase zahleděl směrem k Vatikánu?

Vzpomínám, že když jsem se ve dvaceti poprvé ženil, mrzelo mě, že je svatba na radnici, a ne v kostele. O pár let později jsem četl Úvod do křesťanství od Josepha Ratzingera čili papeže Benedikta, který zmiňuje scénu z jakési barokní hry. Po vzpouře na lodi popadnou chlapa, přivážou ho na ráhno a řeknou: Teď ať tě zachrání ten tvůj Bůh. Hodí muže do vody, vlna ho otočí na záda, tak chvíli dýchá, ale druhá vlna ho otočí obličejem dolů, takže se topí, a pořád dokola. Ratzinger říká, že to je pozice člověka, který hledá Boha a víru v dnešním světě. Spousta lidí se snaží, ale hází to s nimi, chvílemi mají hlavu pod vodou. A tehdy se snažíte zachránit si život – na Boha nemyslíte.

 

Byl to váš případ?

Přesně. Kolikrát jsem měl pocit, že je to dobrý, zvládám, jsem hlavou ke slunci, možná už mi i schnou vlasy, začnu svoji tehdy už evidentní víru konečně nějak řešit, ale najednou to udělalo chlíst a načas jsem zas s obličejem ve vlnách řešil jiné věci... Nejspíš rozhodující byl nakonec rok 2000.

 

Kdy se stalo co?

Tak například měli premiéru úspěšní Samotáři. Poměrně nečekaně a náhle mi zemřel otec, a do toho jsem zkoušel v Divadle Komedie s režisérem Honzou Nebeským inscenaci jménem Marta, což bylo spojení dvou reálných příběhů. První hrdinka, Marta Robinová, byla ochrnutá francouzská mystička, na níž se od dětství projevovala stigmata, a ta se koncem padesátých let modlila za jednoho nešťastného mladíka jménem Jacques Fesch, o kterém u nás mimochodem vyšla knížka s takovým názvem, že byste si ji nejspíš nekoupil: Za pět hodin uvidím Ježíše.

 

Máte pravdu, nekoupil.

Jenomže já měl vedle sebe Nebeského, který řekl, ať se do toho podívám, že mě ten příběh zaujme. A podívat jsem se musel tak jako tak, protože jsem Jacquese Fesche hrál.

 

Kdo to byl?

V těch padesátých letech patřil k francouzské zlaté mládeži. Měl bohatého otce, přesně nevěděl, co se životem, jako svoboda a dobrodružství mu připadala jedině velká loď, na které odpluje s pár kamarády někam do Pacifiku. Tolik peněz neměli, tak se s přáteli rozhodli přepadnout klenotnictví, ale celé to vypadalo, jako by se tři desetiletí kluci domluvili, že šlohnou žvejkačky. Bránícímu se klenotníkovi nic neukradli, kamarádi to včas vzdali, i Jacques nakonec začal zdrhat, jenže ztratil brýle, několikrát minul vlastní zaparkované auto, jak králík zaběhl do průjezdu, kde se ocitl v pasti, a když tam za ním zatočil policajt, Jacques přes kapsu pláště skoro naslepo a na náhodu zmáčkl pistoli – omylem se trefil přímo do srdce, policajt byl na místě mrtvý, on dostal trest smrti.

 

A dál?

Ve vězení konvertoval. Do poslední chvíle si tam vedl deník, který končí záznamem: Za pět hodin uvidím Ježíše – a šel pod gilotinu. Marta Robinová se za něj modlila a čím dál častěji spousta lidí žádala, ať mu trest nakonec zmírní: Vždyť je to spíš jen floutek, mentálně a společensky jelito! Jacques byl ale s popravou naprosto smířený, a dokonce měl pocit, že se to muselo stát, protože byl po celé své mládí vnitřně vyhaslej a strašně potřeboval, aby se něco stalo, aby se něčím naplnil. Až v cele smrti se mu to povedlo... Pro mě bylo zkoušení toho příběhu definitivním odrazem ke křtu.

 

Ale proč?

Určitě jsem k tomu beztak směřoval. Trávil jsem hodně času s Honzou Nebeským a Luckou Trmíkovou (ta hrála Martu Robinovou), kteří byli mnohem dál než já a navedli mě za svým kamarádem k jezuitům. A taky se to spojilo se smrtí toho otce, s níž jsem se musel nějak vyrovnat, a to i prakticky, a najednou mi třeba bylo jasné, že jeho pohřeb bude v kostele. Ale teď si vemte, že tohle se stalo roku 2000, a pokřtěný – v chrámu Panny Marie Sněžné – jsem byl teprve roku 2017, před narozením mé třetí dcery. Právě proto vám radím, abyste se svým křtem nebál zabývat dřív než v těch padesáti.

 

Proč vám to trvalo tak dlouho?

Protože jsem se chtěl připravit pořádně, ale hlavně proto, že jsem byl člověkem přivázaným na břevně a ve vlnách, který se chvíli usilovně připravuje, a pak je zase hubou dolů, takže se třeba dva další roky nic neděje...

 

Cítil jste po křtu nějakou zásadní změnu?

Nejdřív je to samozřejmě skvělý, ale jde zhruba o podobné počáteční omámení, jako když si dítě koupí nové kolo, tak jednoduché to není. Je to velká radost, ale zároveň podle mě platí rčení, že ďábel sedává na schodech kostela – čím víc se snažíte být vírou obrněný, tím blíž přileze. Nicméně radost jednoznačně převažuje. Určitě se například netrápím spoustou problémů, které mě trápily dřív a které zjevně trápí spoustu ostatních.

 

Myslíte třeba obavu ze smrti?

Třeba. Takový ten zbytečný, přehnaný strach; panika, která se lidí zmocní, sotva co zahlédnou hřbitov, to už je pryč. Ale ulevilo se mi třeba i v řešení otázky samoty – pro člověka je přirozené, že potřebuje s někým být, nechce se cítit sám, a já vzpomínám, že jsem měl z osamění strach dlouho. K tomu je možná dobré dodat, že zhruba v období, kdy jsem šel ke křtu, jsem taky přestal pít, ačkoli jedno nebylo podmíněno druhým a určitě jsem si neřekl, že jak teď budu tím správným věřícím, tak si zakazuju alkohol, to vůbec. Ale jakmile se staly tyhle dvě věci, přijal jsem jako fakt, že být sám je občas dobré, že je to dokonce potřeba – že je to totiž důležitá forma zpracování vlastního ega. Všechno se hodně zjednodušilo definitivním poznáním, že člověk nezůstává sám nikdy – protože nad ním neustále někdo nebo něco je.

 

Nerozumím souvislosti s alkoholem. K němu jste kdysi utíkal před samotou?

No ano. Obvyklý způsob, jakým jsem dokázal zvládat samotu, abych se zároveň cítil dobře, byl často spojený s tou lahví.

 

V jaký moment jste se rozhodl, že s tím končíte?

Člověk pije, pije, postupně získává pocit, že tímhle tempem to asi nepůjde celý život, ale zatím je pořád dost mladý. Uteče dalších deset let, během kterých vůbec neubral, už je mu občas i trochu blbě, říká si, že s tím bude muset něco dělat, jenomže jak? To jsem teda sám na sebe zvědavej... Já si pitím naštěstí nerozbíjel rodinu ani práci, vždycky jsem ho zvládal kočírovat, ale o to větší jsem si s ním užil jízdu. A pak jsem jednou vyrazil na sraz s bývalými spolužáky z konzervatoře; se starou partou. Sešli se herci s obličeji, do kterých se už život podepsal, prostě čtyřicátníci, a jeden říkal, jak se dva roky snaží nepít, druhý, že byl v odmašťovně, všichni společně jsme se zasmáli a pak jsme se všichni společně strašně vožrali. Což bylo skvělý, ale následující ráno jsem se vzbudil s cihlou na hrudi a depresí toho typu, kdy jste přesvědčený, že tohle může ukončit jedině skok z mostu. V tu chvíli jsem si řekl, že dost, takhle ne.

 

To šlo tak snadno?

Překvapivě. Léta jsem se bál, jak to v praxi zvládnu, ale bylo to hned. Musel jsem přestat už kvůli tomu, že jsem byl ve stejné kategorii jako třeba pes, kterému dokud sypete granule, tak je bude žrát, i kdyby ho to mělo skolit. Já to měl taky tak, kámoš mi už kdysi dávno říkal: Ty budeš muset přestat pít, protože jsi jak indiáni, zabilo by tě to, necítíš nebezpečí.

 

Teď už ani jednou začas pivo?

Ne. Namísto piva jsem si nechal občasné THC, které v mém případě nezpůsobuje žádné turbulence. Alkohol u mě mimochodem fungoval bezvadně na obě strany, což je, myslím si, prokletí: Seš v útlumu, potřebuješ se trošku nakopnout? Dej si panáka! Seš moc akční, vyjetej? Potřebuješ trošku zklidnit – dej si panáka!, a klidně donekonečna. Tráva tohle, aspoň u mě, neumí: za chvíli mám dost a jdu si lehnout.

 

DvoraNa slávy

Váš táta i dědeček umřeli poměrně brzy, oba ve třiašedesáti letech – což vy si nebudete moci dovolit, protože kromě dvou dospělých máte i dvě malinké dcery.

To jste řekl hezky, nemůžu si to dovolit. Ani bych nechtěl.

 

Na co oni vlastně umřeli?

Děda měl nadváhu, špatné srdce, cévy, nohy a upřímně řečeno bych řekl, že se projevilo i výrazně bohémské mládí, strávené například po boku dobrého přítele Huga Haase v kavárně Slavia... A tátu zabil silný infarkt, ale on měl už předtím zdravotní komplikace spojené se svým kovbojským způsobem života, který rád deklaroval. Když mu matka říkávala, dej si něco jinýho než zase mastnej bůček, odpovídal: A ty myslíš, že chci sedět jako tady starej Novák na lavičce a sypat debilním holubům?!

 

Vy nejste kovboj?

Doufám, že snad ani moc ne. Musel jsem se s tím v životě popasovat na úrovni svého vztahu ke country, protože jako dítě jsem si tyhle desky pouštěl; nic moc jiného než výběry Dvorana slávy u nás ani nebylo. Během puberty jsem ale dospěl k totálnímu odmítnutí, kdy jsem si to vyhodnotil jako falešnou hru na drsňáky, se kterou ať jdou do prdele, protože já chci jednou objímat své děti, klidně před nimi i brečet a tak dále. K pomalému návratu došlo díky velké lásce ke koním, kterou měla moje první žena Vanda a dvě dcery. V devadesátkách se sem dostávalo westernové ježdění a Vanda se z mého pohledu obdivuhodně rozhodla pro tuhle cestu, při které jde hodně o řeč koní, jezdívá se na nich bez sedla, což bylo všechno skvělé, ale patřily k tomu i nějaké ty závody, na kterých jsem se zase už potkával s lidmi v kovbojských kloboucích. Naštěstí mi brzy došlo, že na nich vlastně nic až tak strašného není.

 

Takže dnes hrajete u táboráků na španělku Michala Tučného?

Tučného ne, ale Johnnyho Cashe rád, a vůbec – velkou část těch hochů ze Dvorany slávy jsem nakonec přijal zase zpátky.

 

Dáváte si teď – u příležitosti padesátin – nějaké předsevzetí?

Raději snad ani ne. Vždycky jsem cítil obrovské nebezpečí v sebeprožívání vlastního já, v jájínkovství – takže se podobné předěly snažím zbytečně neřešit.