Jak kopretinová Turkyně ve Finsku ke štěstí přišla

Report

Přezdívku Hissu dostala od finské švagrové, protože se její turecké jméno Finům špatně vyslovuje. Hissu ale znamená pomalý, tichý, šedý, což mi k Hissu vůbec nesedí. Vhodnější významy jsem našla na stránce, která nabízí anglické významy jednotlivých písmen tvořících jméno: H jako humble, skromnost. I jako inclusive, zahrnující všechny. S jako sincere, upřímnost. S jako smile, úsměv. U jako unite, spojovat. Ano, takhle na mne Hissu zapůsobila.

Sedím v kavárně organizace Daisy Ladies (doslova Kopretinové dámy) ve finském přímořském městě Turku a čekám na schůzku se zakladatelkou organizace, takřka čtyřiasedmdesátiletou Hülyí „Hissu“ Kytö.

Věděla jsem, že pochází z Turecka, že v Turku žije už takřka půl století a zná se s finským prezidentem. Dostala rovněž několik ocenění za přínos v integraci migrantů. Nejvíc mě ale zajímalo, proč se Turkyně přestěhovala do země sněhu a jezer mezi lidi, kteří si uplynulý rok a půl pandemie vyloženě užívali, neboť sociální distancování je součástí jejich DNA.

Z přemýšlení mě vytrhl hlasitý pozdrav Huomenta! (Dobré ráno) a ve dveřích se objevila žena plná energie, které bych nehádala víc než šedesát let. „Nemůžu žít bez lidí, to by byla nuda. Pořád musím něco dělat,“ říká. 

 

Z Turecka do Turku

Jak jste se dostala do Finska? Jaká byla cesta z Turecka do Turku? Tak zněly moje první otázky a Hissu se zasmála. 

Narodila se v tureckém Istanbulu a ve městě také několik let žila se svou rodinou poblíž moře. „Od té doby je můj nejoblíbenější element voda. Musím být někde u vody... I proto jsem si vybrala tohle místo,“ ukáže z okna směrem k řece Auře, která Turku protéká. 

Po pár letech se rodina přestěhovala do Ankary, kde její otec dostal práci. Hissu tu později nastoupila na střední zdravotnickou školu, chtěla se stát chemičkou. „Můj největší vzor byla Marie Curie, ani nevím proč,“ zavzpomíná.

Hissu měla tři sestry, jedna z nich v deseti letech zemřela. Rodina nedokázala žít ve stejném ankarském domě a odstěhovala se zpět do Istanbulu, kde Hissu dokončila střední školu. A krátce po maturitě se jí naskytla životní příležitost... 

„Můj strýc z maminčiny strany byl lékař. A žil tehdy ve Spojených státech, v Texasu. A protože věděl, že se chci stát chemičkou, pozval mě do Ameriky,” vysvětluje Hissu, jak se jako mladičká studentka dostala za oceán. „Pro mladou dívku to bylo jako pohádka,“ říká.

Zároveň to ale pro Hissu bylo i velmi náročné období, protože měla velké mezery v angličtině. Protloukala se, jak to šlo a po dvou letech života v Texasu přišel dopis z Turecka: „Tatínek je nemocný, vrať se domů,” stálo v něm.

Její otec na ni ale čekal na letišti zdravý jako řípa. 

„Byla to jen hra. Moje rodina se bála, že se v Americe vdám a nikdy se nevrátím,“ přibližuje Hissu, proč jí její nejbližší obelhali. Netušili přitom, že právě v důsledku těchto intrik Hissu svého budoucího manžela skutečně pozná. 

„Na letišti v New Yorku byl nějaký blonďatý kluk a pak jsme seděli vedle sebe v letadle. Povídali jsme si a já ho poprosila, aby mi někdy poslal pohled, protože jsem je v té době sbírala. Nevěděla jsem ani, odkud je, tak jsem se zeptala. A on řekl Turku…”

 

Zaklepat na dveře

Setkání v letadle se Hissu stalo osudné a její rodině nezbylo, než po nějaké době souhlasit se svatbou, kterou s Finem jménem Eino měla v srpnu roku 1969 v Istanbulu. Hned poté se novomanželé odstěhovali do Kanady kvůli Einově zaměstnání - v městečku Port Hawkesbury pracoval v papírně.

V Kanadě zůstali rok a půl. 27. května 1971 pak Hissu poprvé přijela do Turku, odkud její manžel pocházel.

„Eino mě vzal na procházku, aby mi ukázal město. Šli jsme asi půl hodiny, když jsem se zeptala, kde to město je. Právě jsme ho prošli, odpověděl,” zasměje se Hissu při vzpomínce na první dojem, které na ni Turku udělalo. 

Mladá Turkyně byla na začátku sedmdesátých let jediná cizinka v Turku. Neuměla finsky a kromě svého muže tu nikoho neznala. 

„Můj muž byl typický Fin. Nesmál se, nemluvil. Začalo se mi stýskat po domově,” vzpomíná Hissu na vystřízlivění z romantického zamilování. „Ale jsem tvrdohlavá. Došlo mi, že takhle jsem to přece chtěla. Tak to musím nějak zvládnout.“

Jako žena v domácnosti se nudila. Přitom milovala divadlo a moc chtěla hrát. „Tak jsme šla přímo za ředitelem a zeptala se, jestli bych se mohla přidat. Vysmál se mi.“

Domluvila si alespoň jednoduchou práci v kanceláři u kopírky. Nepotřebovala k tomu finštinu ani pracovní povolení.

Protože ji ale zajímaly sociální problémy, začala pracovat i jako dobrovolnice pro Červený kříž. Dostala také příležitost pomáhat ve Finsko-turecké kulturní asociaci, kde ji brzy zvolili za předsedkyni. Pak šla zaklepat na další dveře… 

„Na jednom shromáždění jsem viděla finského premiéra. Moc jsem mu nerozuměla, ale byl mi sympatický. Našla jsem si, do jaké strany patří, zaklepala na dveře jejich kanceláře a zase jsem řekla, že bych se ráda přidala.“ Pozvali ji dál a Hissu tady začala vařit kafe a péct zákusky.

„Takhle jsem potkala současného prezidenta a také jednoho z pozdějších ministrů zahraničí,“ vzpomíná, jak se jí podařilo dostat do společnosti mladých politiků, kteří v současné době vedou celou zemi. „Teď jsou to moji přátelé,“ říká.

Brzo nato Hissu dostala nabídku od města Turku na zaměstnání v městském vzdělávacím odboru. „Měla jsem založit školní knihovnu. Dali mi jednu místnost, pár knížek a ošklivé poličky. Tak jsem vzala barvy, natřela police i okna, na zeď pověsila pár obrázků… Při slavnostní otevření byli všichni tak překvapení!“

V té době už Hissu uměla finsky a v Turku se z ní stala kontaktní osoba pro mezinárodní vztahy. Spolupracovala s tureckou ambasádou v Helsinkách, pomohla organizovat několik finsko-tureckých akcí. Stala se předsedkyní místní pobočky organizace UNICEF, pod jejíž záštitou organizovala v Turecku vystoupení finských kapel. Vybrané peníze pak finská strana věnovala tureckému UNICEFu.

Příležitost věnovat se migrační problematice dostala Hissu v roce 1987, kdy začala pracovat s žadateli o azyl ve Finsku. Byli mezi nimi i uprchlíci z Vietnamu. „Pamatuji si, že mi vyprávěli mnohdy strašné osudy, po vyslechnutí některých jsem nebyla schopná ani jíst,“ vzpomíná a dodává: „Bylo to velmi těžké pro obě strany, protože vietnamská kultura se od evropské hodně liší.”

Později založila International Friendship Society. „Zaklepala jsem zase na pár dveří a zorganizovala mezinárodní večer: zašla jsem do jedné restaurace, poprosila, aby mi dali k dispozici salónek a na oplátku jsem jim slíbila, že je během večera naučíme různé recepty z mezinárodní kuchyně.”

Večer se povedl, zastupitelé města byli nadšení a Hissu opět dosáhla toho, co chtěla.

 

Daisy Ladies

V té době už žilo v Turku více než třicet zahraničních národností a migrantů přibývalo. A protože Hissu pro ně byla hlavní kontaktní osoba, musela každý den řešit další problémy.

Situace byla čím dál napjatější a někteří migranti začali Hissu vyhrožovat. Cítili se zklamaní, že nedostali všechno, co si slibovali. Jednoho dne Hissu objevila ve schránce kulku se zprávou, že brzy bude v její hlavě. To byl pro ni zlom.

„Byla jsem tak vystrašená, že jsem odešla na nemocenskou a v roce 1996 do důchodu. Bylo mi teprve padesát, ale cítila jsem se úplně vyhořelá,“ vzpomíná.

Penzi si ale nedokázala dlouho „užívat“. Na nový nápad ji přivedlo zemětřesení v jejím rodném Istanbulu v roce 1999. Odjela tam pomáhat a mezi sutinami domů a plačícími ženami se zrodil nápad na Daisy Ladies (Kopretinové dámy).

„Mám ráda kopretiny. Rostou všude, stačí jim jen trocha slunce a voda. A když je zkusíš vytrhnout, je to těžké, protože mají silné kořeny. Jako my ženy,” vysvětluje, jak vznikl název organizace, která od roku 2000 pomohla stovkám žen z celého světa, a která má jedno poněkud zvláštní pravidlo.

„Všechny ženy jsou vítány, jen s sebou nesmí mít malé děti. Jinak se matky nic nenaučí. A jediný způsob, jak být silný, je vzdělání,” vysvětluje Hissu.

Daisy Ladies se především učí finsky a drobné ruční práce, aby pro ně bylo jednodušší zařadit se do finské společnosti. Imigrantky totiž často dostávají monotónní práci ve výrobních firmách, kde nepotřebují k výdělku perfektní finštinu, ale musí znát způsob, jakým Finové například šijí oblečení. Ve firmách se na to klade velký důraz.

Organizace pořádá i různé workshopy a kulturní akce, díky kterým se ženy mohou lépe zapojit do společenského života v Turku. Mohou se také učit pracovat s počítačem, nebo si zacvičit jógu. Pracovníci Daisy Ladies jim také pomáhají vytvořit životopisy a najít první pracovní příležitosti.

„Musím být mezi lidmi, jedině tak se cítím šťastná a silná a mám pocit, že nikdy neumřu,” říká Hissu, která pro Daisy Ladies plánuje další rozšíření. „Chci, aby se víc mluvilo o násilí na ženách,“ dodává.

Pak poklepe na svůj diář a pospíchá na další setkání. Před třemi lety se jí podařilo v Turku otevřít veřejnou zahradu na počest stého výročí vzniku Finska. Jmenuje se World Garden a je koncipována jako dar migrantů za to, že se cizinci v Turku cítí dobře.

V zahradě se od té doby konají společenské akce a Hissu nemůže chybět. Chce být mezi lidmi a pomáhat jim.  

 

Autorka je začínající novinářka a studentka politologie na FSV UK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama