Sekretářka Audrey Hepburnové

Report

Když v květnu 1939 nastupovala v necelých šesti letech na pražském hlavním nádraží do vlaku, myslela si, že odjíždí na prázdniny. S rodiči se pak setkala až jako třináctiletá. Příběh Trudy Bandler Scaramuzzi, která osobně poznala řadu hollywoodských hvězd, přináší sedmý díl seriálu, jenž vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V roce 1953 měl premiéru film Prázdniny v Římě. „K nám do kanceláře tehdy přišla jedna slavná herečka a sháněla dívku, která by jí pomáhala,“ zní v audiozáznamu, který s hrdinkou tohoto příběhu pořídili žáci České školy ve Florencii. „Stála jsem kousek od ní a říkám anglicky: Šťastné to děvče, které bude u vás pracovat! Ona se po mně ohlédla, prohodily jsme pár slov. A tak začala moje práce pro Audrey Hepburnovou.“ Trudy Bandler byla v té době sekretářkou ředitele italské pobočky filmové společnosti Paramount Pictures.

Hollywoodská hvězda, která za zmíněný film dostala Oscara, posílala pro svoji asistentku každý den chvíli po poledni auto s šoférem. „Bydlela ve vile kousek za Římem a hned první den se mě zeptala, jestli jsem už obědvala. Odpověděla jsem, že ne, protože jsem neměla čas, ale že to nevadí. Kdepak, odpověděla Audrey, když se pracuje, musí se i jíst. A jelikož služebná měla zrovna den volna, odešla do kuchyně a sama mi připravila dvě housky a sklenici mléka. A taky kus svatebního dortu, protože pár dnů předtím měla svatbu s hercem Melem Ferrerem. Pamatuju si, že na podnose byla i malá vázička s jednou růží.“

Audrey Hepburnové bylo v té době pětadvacet let, Trudy byla o čtyři roky mladší. Pracovaly spolu tři měsíce. „Když se Audrey před Vánoci roku 1954 loučila, přišla nám popřát hezké svátky. Přinesla také dva dárky, jeden pro ředitele a jeden pro mě. Šéf dostal větší krabici, však mi taky povídal: Vidíš, I’m boss, tak mám větší! Můj dárek byl menší, ale když jsem ho rozbalila, nevěřila jsem svým očím: byly to zlaté hodinky Rolex.“ Jen o několik let dříve se přitom Trudin život nevyvíjel směrem, který by dával něco takového tušit...

 

 

Pláč = slabost a ostuda

Před válkou bydlela s rodiči v centru Plzně. Její tatínek pomáhal svému otci v rodinném obchodě s koženými výrobky. V září 1939 měla Trudy nastoupit do obecné školy. Ještě předtím však židovské rodiny, které si to mohly dovolit, začaly posílat svoje děti na Britské ostrovy, a to prostřednictvím organizace Kindertransport, za jejímž vznikem stál Nicholas Winton. S pomocí Červeného kříže byly z Prahy vypravovány vlaky, kterými odjelo více než šest stovek dětí.

Trudy měla výhodu, že v Anglii žil její strýc. Po příjezdu do Londýna začala navštěvovat místní školu, která byla ale zanedlouho evakuována ve venkov. Strýček ji zapsal do české školy. „Někde se o ní doslechl, neznal podrobnosti. A ukázalo se, že ji založil nějaký církevní řád z Moravy už někdy v roce 1700, takže tam česky nikdo neuměl,“ zavzpomínala Trudy o desítky let později pro Paměť národa.

Studený odchov, typický pro Britské ostrovy, byl pro šestiletou dívku z Plzně náročný. „Chyběl mi český chleba a taky peřina, kterou oni nepoužívali. Angličané jsou také přesvědčení, že všichni musí být silní nejenom fyzicky, ale i psychicky. Pláč byl považovaný za ostudu a slabost, jenomže nám chyběli rodiče, naše hračky, kamarádi, české jídlo. Snažili jsme se ovšem být silní a nedávat nic najevo.“

Až v roce 1944 zamířila Trudy do české školy ve Walesu. „Byl to pro mě nejhezčí rok z těch sedmi v Anglii. Měli jsme české učitele i českou kuchařku, bylo to na venkově.“ Trudy nicméně trochu rebelovala: „Cítila jsem se už jako Angličanka. Rozuměla jsem sice, co mi říkali, ale odpovídala jsem jenom anglicky. Před spaním jsme si museli kleknout a odříkávat české modlitby. Já jsem se v nich ale přimlouvala za britské vojáky a námořníky.“

 

 

Na daleký jih

Drtivá většina „Wintonových dětí“ během války osiřela, neboť jejich rodiče i další příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Trudina matka a otec se zachránili útěkem do Itálie. „Do Londýna pro mě přijela maminka. Strýc mi občas ukazoval její fotografie a vyprávěl o ní, přesto bylo setkání zvláštní,“ svěřila se florentským školákům Trudy Bandler Scaramuzzi, jak zní od roku 1957 její celé jméno. Matka neuměla anglicky, její dcera zase jinou řečí nemluvila.

Ještě hůř Trudy nesla odjezd do Itálie, konkrétně do Bari: „To je Puglia, úplný jih, jiný svět. Navíc jsem nemluvila italsky a tehdy nebylo zvykem mít ve škole cizince. Tak jsem rok nechodila vůbec do školy a docházela na italštinu k jedné učitelce domů. Pomohlo mi také, že v Bari zrovna vznikalo první dívčí basketbalové družstvo, já se do něj přihlásila a docela mi to šlo.“ Po střední škole se Trudy vrátila do Anglie, kde si našla školu pro budoucí sekretářky, vyučovala v ní třeba bývalá sekretářka Winstona Churchilla. Po návratu do Itálie získala práci popsanou v úvodu.

V té době byl Řím centrem světové kinematografie. „Můj šéf nebyl ještě ženatý, a když přijížděli herci a producenti z New Yorku nebo z Paříže, bral je na večeře či do divadla. A chyběla mu dámská společnost. Tudíž mě občas poprosil, abych ho doprovázela. Nosila jsem krátké sukně a podkolenky a někdy jsem byla v rozpacích, ale bylo to zajímavé,“ vzpomíná Trudy na setkání s americkými herci Gregorym Peckem nebo Anthonym Perkinsem. „Často jsme se navštěvovali také se Sophií Lorenovou a jejím manželem Carlem Pontim, s nimiž se můj šéf přátelil,“ doplňuje.

Trudy v té době už měla v srdci muže jménem Gaetano Scaramuzzi. „Když jsem v devatenácti odjížděla do Říma žít samostatně, rodiče měli strach. A babička našim řekla: Jen ať jede, aspoň se nevdá za někoho odsud z Bari. A já se pak v Římě zamilovala do muže, který pochází z Bari!“ Pozoruhodné je i to, že ještě v roce 1957 v Itálii platilo pro smíšené svazky toto nařízení: ženich musel podepsat, že děti z tohoto manželství budou pokřtěny, přestože nevěsta je židovského původu.

 

Opět v české škole

Trudy a Gaetano jsou spolu pětašedesát let, mají tři dospělé děti a sedm vnuků. Zemi, kde se narodila, navštívila Trudy od svého odjezdu v předvečer druhé světové války jen dvakrát. „Nejdřív to bylo v posledním roce komunismu. Tatínek mi chtěl ukázat náš dům v Plzni, ale mezitím ho zbourali a postavili tam parkoviště.“ Podruhé přijeli oba manželé. „Dostali jsme to od dětí jako dárek ke zlaté svatbě, byli jsme v Praze a Mariánských Lázních.“

Bydlí ve Florencii, kam se přestěhovali, aby byli blíž rodině své dcery. „Už máme určitý věk a občas potřebujeme pomoci,“ vysvětluje téměř devětaosmdesátileté Wintonovo dítě, které se vloni zapojilo do školní docházky v tamní České škole. „Trudy se pravidelně připojuje online k naší výuce,“ říká učitelka Zdenka Skorunková, která vedla své žáky v rámci projektu Příběhy našich sousedů. „Letos navštěvuje pátou a šestou třídu a v češtině se velmi zlepšuje.“

 

Příběh Trudy Bandler Scaramuzzi zaznamenali Maria Liza Barletti, Cristina Golzi, Marco Morelli, Melissa Morelli a Emma Pedrotti z České školy ve Florencii pod vedením Zdenky Skorunkové.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama