Chvála dobrého populismu

V posledních letech se něco zlomilo. Nejprve přišel brexit, pak vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, podobné politické proudy začaly posilovat na mnoha místech planety. Ve více zemích jsme tak mohli číst, že zmíněné dění má jednu společnou příčinu – s demokracií je něco špatně a kráčí nesprávným směrem, protože se voliči nechávají zmanipulovat. „Ústup demokracie začíná v dnešní době u volební urny,“ psali například autoři knihy Takhle umírá demokracie, politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt. „Demokracie umírají, když jsou příliš demokratické,“ notoval si s nimi komentátor Andrew Sullivan v New York Magazine.

Publicisté začali v té souvislosti mávat s termíny „populismus“ a „populista“. Tato slova dnes mají značně negativní nádech – jsou spojena s míněním, že největším problémem dnešní demokracie je, že ji obyčejní lidé, pomýlení voliči vedou do záhuby. Už jen pohled na původ termínu „populista“ přitom naznačuje, jak je tato myšlenka problematická.

Rozpusťte lid

Termín „populismus“ totiž nebýval vždy spojen s něčím špatným. Traduje se, že označení „populista“ vymysleli v roce 1891 farmáři cestující z Kansas City do Topeky, protože jim scházelo úderné, jednoslovné označení pro jejich hnutí, které se v té době z volnější Farmářské aliance transformovalo do Lidové strany.

V každém případě by se američtí populisté té doby asi dost divili, kdyby zjistili, jak se dnes význam jejich názvu zásadně posunul. Tehdejší populisté totiž poskládali na onu dobu nezvyklou alianci spojující lidi různých ras: požadovali například zákroky proti tehdejším monopolistům ovládajícím americkou ekonomiku, volební právo žen nebo přímou volbu senátorů Kongresu Spojených států (ty totiž vybíraly parlamenty jednotlivých států).

Americký komentátor Thomas Frank ve své loňské knize The People, No (Lid, ne) popisuje, že za oním populismem tehdy stál výsostně demokratický étos; jeho představitelé a zastánci věřili, že právě obyčejní američtí občané by měli mít daleko větší slovo ve společenských rozhodnutích. Thomas Frank v knize popisuje, proč se z označení původně spojeného s nadějí stalo nakonec něco špatného. Představa, že by měl mít „plebs“ větší vliv na politický život v zemi se podle něj od počátku setkávala s divokým odporem a strachem ze strany amerických politických i byznysových elit. Ačkoli požadavky tehdejších amerických populistů v následujících desetiletích zvítězily a staly se regulérní součástí systému Spojených státech, doboví oponenti vykreslovali jejich hrozící vítězství jako blížící se apokalypsu anarchie a nebezpečné hlouposti.

„Kdyby jen bylo možné, stěžují si, rozpustit lid a zvolit si nějaký jiný,“ popisuje Frank tento sentiment v odkazu na satirickou báseň Bertolta Brechta. A naznačuje, že v podobném duchu argumentují vážně i nynější komentátoři. „Nejpalčivějším politickým problémem dneška je, že naše země zavrhla establishment, nikoliv obráceně,“ psal například v roce 2016 Jonathan Rauch pro americký časopis The Atlantic.

Ve své knize se Frank podivuje, proč bylo nutné změnit původně pozitivní význam slova „populista“, když přitom máme k dispozici starší, podle něj pro tyto účely vhodnější termíny, jako třeba „demagog“. V tom by s ním nesouhlasil autor jiného loňského textu, který se zastává radikálně demokratických myšlenek. Podobným způsobem, jakým se Frank snaží rehabilitovat populistické hnutí amerických farmářů, se v knize s názvem Democracy Under Siege (Demokracie v obležení) snaží maďarsko-britský historik Frank Furedi oslavovat prodemokratická hnutí napříč historií.

Furedi píše, že právě řecké slovo dēmagōgós podobně jako populista označovalo primárně „vůdce lidu“ a až postupem času se na něj nabalily negativní souvislosti. Podle Furediho to není náhoda. Poukazuje na to, že primárním zdrojem našeho poznání starověkých aténských demokratických experimentů jsou pro nás jejich odpůrci v čele s Platonem. „Skoro by se dalo říct, že politická teorie jako disciplína byla vynalezena proto, aby dokázala, že demokracie, tedy vláda lidu sám nad sebou, se nutně zvrhne ve vládu davu,“ cituje Furedi britského politologa Johna S. McClellanda.

Proti tomuto proudu staví Furedi svůj vlastní průřez historií, ve kterém vyzdvihuje nejrůznější osobnosti, které nehledaly způsoby, jak „plebs“ zkrotit, ale naopak tvrdily, že proces demokracie možná není vždy pěkný, ale v důsledku společnost vychovává a zušlechťuje. A je spojen právě s tak zvanými nižšími vrstvami. V tom by se Furedi s Thomasem Frankem shodli. „Pokud by volební právo ve Spojených státech bylo omezeno jen na držitele akademických titulů, země by se rozpadla do dvou let,“ cituje Frank bonmot prezidenta Harvardské univerzity Charlese Williama Eliota.

Furedi se odvolává na britské levellery – radikálně demokratické uskupení, které v době anglické občanské války v 16. století volalo po společnosti, jež není rozdělena na třídy („Když Adam oral půdu a Eva předla, kdo byl šlechtic?“ znělo jedno z hesel těchto silně nábožensky založených rovnostářů). Poukazuje také na demokratické úvahy Niccolò Machiavelliho, který – v rozporu s tím, jak dnes bývá vnímán – trvá ve svých Rozpravách nad prvními deseti knihami Tita Livia na tom, že „lid je moudřejší a ve svém postoji stálejší než vladaři“. Podobné na svou dobu nezvyklé tendence nachází Furedi i u filozofa Barucha Spinozy. „Tvrdil, že demokratický sněm spíše dojde k moudrým rozhodnutím než monarcha, nebo oligarchie, protože v rámci sněmu mají lidé lepší úsudek než, když se rozhodují, aniž by měli příležitost ‚vybrousit svou mysl pomocí diskuze, naslouchání a debatování‘,“ míní Furedi.

Dumání u vody

Pokud bychom se vrátili k zmíněnému Brechtovu vtipu, nový lid si zvolit nemůžeme. A ani bychom se o to neměli pokoušet. Naše nynější problémy totiž nevyřešíme tím, že definujeme demokracii jinak – tak, abychom z ní vyřízli spoluobčany, jejichž náhledy nám nevoní.

„Místo hledání viny bychom se měli ptát, jak to že se nám nepodařilo vystavět takové argumenty, které by dokázaly přesvědčit naše spoluobčany k pozitivnějším krokům,“ píše Furedi. Poukazuje na paradox, že lidé varující před populismem často tvrdí, že jeho nositelé se uchylují k politice strachu. Nicméně sami tito kritici populistů šíří strach tvrzením, že přílišné naslouchání hlasu lidu vede nutně k vzestupu diktátorů.

Podle Franka Furediho i Thomase Franka je odpověď na nynější dění jednoduchá – ve skutečnosti potřebujeme více demokracie, nikoliv méně.

Přístup, kdy se obáváte voličů, se dá přirovnat k situaci, kdy stojíte u jezera, chcete se koupat ve vodě, ale víte, že bude studená, a tak přemýšlíte, jak zmírnit ledový šok, který vás čeká. Žádné řešení ovšem nevymyslíte, zato vám možná začne být zima, přestože ani ve vodě nejste. Takže – nejlepší prostě je se do vody vrhnout, po chvilce zjistíte, že zase tak ledová není. Stejně tak je důležité se s nepříjemnými názory utkat, nikoliv vymýšlet, jak je potlačit. Zpravidla se totiž ukáže, že společný dialog všem zúčastněným vyjeví předtím netušené perspektivy. Právě v tom spočívá kouzlo demokracie, které má potenciál pohánět společnost dopředu.

Demokracii neohrožují lidé tím, že jí mají příliš. Naopak ji mohou ohrožovat ti, kteří ji pod praporem záchrany omezují – a také ti, jimž je upírána, protože se rozzlobí a vybuchnou. „Neexistují záruky, že lidé učiní vždy správné rozhodnutí. Voliči nemají vždycky pravdu. Nicméně právě skrze zapojení do procesu volení zástupců či hlasování o konkrétních návrzích, na kterých jim záleží, je společnost schopna porozumět, posoudit a v mnoha případech těžit z postřehů svých občanů,“ píše v závěru své knihy Furedi. Thomas Frank se zase snaží rehabilitovat slovo „populismus“ a vrátit mu jeho původní pozitivní nádech. Na to už je možná pozdě, slova si žijí vlastním životem. My bychom se ale mohli vrátit k jeho původnímu smyslu a směle se vrhnout do vod demokracie, i když si myslíme, že jsou právě teď ledové.