Přichází ranhojička Želvího ostrova

V osadě Weitchpec není mobilní signál, zato se mi nad hlavou míhají draví ptáci a hluboko pode mnou šumí peřeje řeky Klamath. V odlehlém kraji rezervace národa Juroků v lesích Severní Kalifornie se divočina mísí s těmi nejbolestnějšími projevy civilizace. Na lavičce u jediné zdejší silnice posedává skupinka omámených mladých lidí.

„I my tu máme problémy s alkoholem, drogami nebo vysokou nezaměstnaností,“ vypráví na terase srubu, který slouží jako sídlo kmenové správy, Elizabeth Azzuzová. „Nedávno jsme tu právě z těchto důvodů měli epidemii sebevražd. Během roku a půl se tu zabilo sedm mladých lidí od šestnácti do dvaatřiceti let.“

Aspoň k částečně indiánskému původu se ve Spojených státech hlásí necelých sedm milionů lidí, většina jich žije mimo rezervace. Federální vláda uznává o něco méně než 600 národů, které mají kromě autonomie smlouvami zaručený nárok na zvláštní podporu, například zdravotní péči zdarma. Ale realita je často jiná, indiánské komunity jsou podfinancované, některé špatně hospodaří a celkově patří ke skupinám s velkými sociálními problémy a často se potýkají s násilnostmi a kriminalitou. Mají také o pět a půl roku nižší předpokládaný věk dožití než jakékoli jiné etnikum v zemi, a to i kvůli chronickým nemocem. Také proto na ně tak tvrdě dopadá pandemie covidu-19.

Přestože bychom dnes za indiánský symbol spíš než týpí mohli považovat kasina, která kmeny na svých územích smějí provozovat coby zdroje příjmů, a přestože mnoho Američanů s domorodou krví žije běžným západním stylem života, i tradice jsou stále živé. A nejenom při pow-wow, tedy slavnostech s tradičními tanci, jídly či zbožím.

Elizabeth žije v jurocké rezervaci způsobem, jak to zná z dětství. V domě bez elektřiny. Tu si v nutných případech vyrábí generátorem. Pěstuje si jídlo i léčivé byliny na zahrádce, a kdyby bylo potřeba, i jelena by prý svedla ulovit a zpracovat. Během studií poznala život ve městě, ale rozhodla se vrátit se do lesů svého rodného kraje.

„Pamatuju si, jak jsem šla poprvé do obchodu a koupila si steak. Měla jsem radost, připravila jsem ho, ale nemělo to žádnou chuť. Ne kvůli tomu, že by chybělo koření. Kvůli tomu, že to bylo zvíře z velkochovu a průmyslově krmené,“ vzpomíná. „Dlouho jsem pak maso nejedla. Byla jsem zvyklá na jídlo, které nám dává naše země – zeleninu, lovnou zvěř, ryby. Jako dítě jsem sedla na koně a jela vyměnit mléko za vajíčka a pak nechat stlouct máslo,“ vzpomíná členka kmenového výboru Juroků pro tradiční umění kontrolovaného vypalování lesů.

„Vítr tudy vždy žene čerstvý vzduch, slunce vystupuje zpoza mraků a zahřeje tě, v zimě prší dost na to, aby nám tu během roku rostly sekvoje a vysoká tráva. Žijeme v rajském místě světa,“ říkal při mé návštěvě osady Weitchpec těsně před začátkem pandemie další z Juroků. Bob McConnell při pohledu do údolí Klamathu. „Tahle řeka… sakra… ta nám dává život, ale taky ho bere. Kdysi jsem v ní ztratil dva bratry a švagra během jediného dne. Zároveň nám celoročně přináší jídlo.“

Američtí indiáni jsou skupinou často romantizovanou, ale jejich sepětí s přírodou, fyzické i duchovní, je reálné. Patří mezi nejaktivnější bojovníky proti znečišťování životního prostředí, proti stavbě ropovodů a podobné infrastruktury. Tyto práce ostatně mají často přímý neblahý dopad na kvalitu jejich života – od hrozby pro jejich vodní zdroje až po násilí vůči indiánským ženám v okolí dělnických osad uvnitř kmenových rezervací.

Původní Američané jsou tak přirozeně aktivní skupinou v boji s klimatickou krizí a i řada z těch, kteří žijí mimo rezervace, si stále udržuje silné pouto k přírodním zdrojům „Želvího ostrova“. Ano, mnozí takhle stále v běžné řeči nazývají planetu Zemi či svůj kontinent, jak to znají ze svého tradičního mýtu o stvoření. „Tady máme kořeny, je to naše země a nezáleží na tom, kdo ji zrovna ovládá,“ povídal mi pro změnu v horách nad Salt Lake City George Gover z národa Skidi Pawneeů. Dá se říct, že teď svou zemi mají zase aspoň trochu ve svých rukou.

Madam Secretary

Ministerstvo vnitra, kterému od března 2021 šéfuje Deb Haalandová z kmene Laguna Pueblo, má totiž v americkém systému na starosti správu federální půdy, přírodních zdrojů a také záležitosti původních obyvatel. Je to pro ně v mnoha ohledech ten nejdůležitější resort a byla to v indiánské zemi velká sláva, když Senát ve Washingtonu Haalandovou hlasy většiny demokratů a čtyř republikánů potvrdil do funkce. „Madam Secretary“ – vyslal magazín Indian Country Today okamžitě do světa připravenou zprávu s tímto titulkem, snad rychleji než světové agentury.

Do washingtonských vládních budov plných obleků a kostýmků vpadla Haalandová s duhovými barvami a vzory motýlů, hvězd a kukuřice. Svůj ministerský slib složila v tradičních, nebeskou modří zářících domorodých šatech právě se zmíněnými motivy. Na nohou bílé mokasíny, jako doplňky náhrdelník a náušnice po vzoru svého lidu ze státu Nové Mexiko.

„Deb ve funkci ministryně vnitra zastupuje nejen původní obyvatele, ale i naši zemi jako takovou. Zemi, ze které jsme vzešli a kam se vrátíme. Není potřeba, aby jí někdo vysvětloval domorodou kulturu a chápání světa. Dlouho jsme tu nebyli považováni za lidi. Dokonce i naše kůže, naše vlasy byly vyhledávané coby trofej,“ vysvětluje mi Aˇlice Hallová z kmene Lenape, proč je pro ni důležité mít poprvé „svou vlastní ministryni“.

„Cítím se poctěná, že jsem se toho dožila. Vidět jednu z nás, že má tolik kuráže a že se dostala až tam, kde je. Vím, jaký to pro ni byl boj. Setkala jsem se s ní osobně a krátce s ní mluvila, když se stala ve Washingtonu kongresmankou. Má pokoru. To neznamená, že je měkká. Ona ví, že být indiánkou v takové pozici znamená zodpovědnost, a ne mávání kartičkou člena federální vlády.“

Nejde jen o původ. Je to také směsice jejích občanských a politických postojů i osobního příběhu, co dělá z šedesátileté Debry Haalandové v očích amerických indiánů postavu, ke které vzhlížejí s obdivem a nadějí. Američanka 35. generace, jak se sama tituluje, má po otci též norské kořeny, oba rodiče sloužili v armádě, její otec coby veterán z Vietnamu měl v roce 2005 pohřeb se všemi poctami na národním vojenském hřbitově v Arlingtonu. Vyrostla v pueblu, matčině indiánské osadě, a k právnickému titulu, do Kongresu a teď i vládního kabinetu se odrazila skutečně ode dna.

„Žila jsem jako bezdomovkyně, byla odkázaná na potravinové známky a své dítě vychovala coby samoživitelka. Mé prarodiče jako děti odňali jejich rodinám v rámci snahy zničit jejich tradice a identitu. Přesto naši kulturu uchovali. Jeden z bývalých ministrů vnitra označil za svůj cíl nás, původní obyvatele, civilizovat, nebo vyhladit. Já jsem živoucím důkazem, že tato strašná ideologie selhala,“ řekla Haalandová, když prezident Joe Biden oznamoval její nominaci.

Ten v ní našel odpověď na své závazky i požadavky okolí. Jednak mu pomáhá naplnit slíbenou diverzitu vrcholných členů administrativy; ti mají pocházet z různých segmentů americké společnosti. Také jde o jistou formu poděkování původním obyvatelům, kteří sehráli možná ne tak nápadnou, ale důležitou roli při Bidenově zvolení. Jejich příklon ke kandidátovi demokratů byl citelný v rozhodujících státech Wisconsin a hlavně Arizona. A Haalandová je také zřejmě nejvýraznějším reprezentantem progresivního křídla strany v Bidenově kabinetu.

Když progresivní prezidentská kandidátka Elizabeth Warrenová kvůli povinnostem při prvním impeachmentu Donalda Trumpa nemohla osobně mezi své příznivce v Iowě těsně před startem primárek, stala se vytleskávanou tváří jejího mítinku právě Haalandová. Warrenová věděla, proč za sebe posílá zrovna ji.

Haalandová, někdejší šéfka Demokratické strany Nového Mexika, dlouhodobě bojuje za rychlý odklon od fosilních paliv, jako aktivistka se osobně účastnila například protestů proti stavbě ropovodu Dakota Access v rezervaci Standing Rock. Podporuje program energetické a ekonomické transformace v rámci boje se změnou klimatu – plán nazvaný Zelený nový úděl, který kritici označují za příliš radikální a silně levicový.

Právě kvůli těmto svým postojům v oblastech, které spadají do její ministerské agendy, nebylo zcela jasné, jak velkou podporu v Senátu získá. Třeba drtivě republikánský Wyoming těží většinu své ropy a plynu na federální půdě, kterou teď bude Haalandová spravovat. I její domovské Nové Mexiko těží fosilní paliva. A také některé indiánské kmeny na těžbě ve svých rezervacích závisejí, je to pro ně zdroj příjmů i pracovních míst.

Republikáni s tím Haalandovou pochopitelně konfrontovali, ona odpovídala místy velmi úsečně, neurčitě a vyhýbavě. „Teď přijmu za svůj program prezidenta Bidena, ne Zelený nový úděl.“ „Coby ministryně budu reprezentovat všechny Američany, nejen lidi z mého okrsku.“ „Můj přístup k obnovitelným a fosilním zdrojům bude vyvážený.“ Mezi pár republikány, kteří ji nakonec podpořili, byla i aljašská senátorka Lisa Murkowská; voličstvo v jejím státě tvoří skoro z jedné pětiny původní obyvatelé.

Nechceme být maskoty

„Její angažování znamená naději. Je to jedna z mnoha věcí, které už bylo dávno potřeba udělat,“ myslí si indiánka Sandra z kmene Haliwa-Saponi. Příznačně – její příjmení je „Hope“, tedy „naděje“. „Život nás všech tady ve Spojených státech je výsledkem mnoha ukradených věcí – ukradené země, ukradené kultury, ukradených artefaktů, dokonce i ukradených ostatků našich předků. Je čas, aby právě pravomoci ministerstva vnitra měl pod kontrolou někdo z domorodců.“

Co původní obyvatelé od své první ministryně čekají v praktické rovině, hodně vyplývá z jejich vztahu k přírodě. „Chránit matku Zemi pro další generace, čistotu vzduchu a vody,“ jmenuje Michelle Georgeová z národa Onondaga. Upozorňuje, že indiánské děti, jako třeba její neteř, mají často astma, a kroutí hlavou nad absurditou vody v plastu. „Dovedete si představit indiána, jak si kupuje balenou vodu?“ směje se trpce.

Neřešené vraždy a únosy indiánských žen. Posvátná místa domorodých Američanů včetně starých pohřebišť ničená federálními projekty, jako je stavba bariéry u hranice s Mexikem. Nebo zmíněné ropovody a podobná infrastruktura – přístup k tomu všemu teď, jak doufají, bude ministryně vnitra a americká vláda posuzovat i z perspektivy původních obyvatel.

„Ropovody a podobné stavby vedou často územím, kde žijí indiánské komunity. Kdyby takové projekty měly vést přes luxusní resorty, golfová hřiště na Floridě nebo národní hřbitov v Arlingtonu, jsem zvědavá, jestli by jejich obhájci mluvili stejně. Tedy že je to v pořádku, protože to tvoří pracovní pozice. Ne, bojovali by proti tomu jako o život,“ myslí si Aˇlice Hallová. „Mám přátele, kteří přežili otravu uranem. Kdybyste je viděli, utrhlo by vám to srdce, jak jsou znetvoření,“ přidává ještě příklad indiánských obyvatel postižených následky těžby na jejich území, v tomto případě národa Navajů.

„V americké armádě mají původní obyvatelé dlouhodobě největší poměrné zastoupení. Já sám sebe beru primárně jako občana kmene Juroků, potom svého okresu, státu Kalifornie, a nakonec i Spojených států amerických. Takže my se cítíme být součástí této země, ale asi špatně zastupovanou a často s nechutí trpěnou,“ vysvětloval mi na území Juroků Bob McConnell. Zkušenost členky stejného kmene Elizabeth Azzuzové to potvrzovala: „Když jsem se z naší rezervace odstěhovala a poprvé v životě mě někdo nazval smradlavou indiánkou, pomyslela jsem si, že jsem se přece koupala a že mám čisté oblečení. Pak jsem si teprve uvědomila, že to v jejich mysli jsem prostě jen smrdutá indiánka.“

Teď je tu Deb Haalandová coby ministryně vnitra, od které si původní Američané slibují, že pro ně bude první zástupkyní dosud chybějící politické reprezentace a že jim dodá důstojnosti. „Nejenže jsme dosud s ostatními neseděli u jednoho stolu. My nebyli ani v místnosti. Pokud nebudeme v této zemi viditelní, relevantní, nebudeme spolurozhodovat, bude se po nás dál šlapat a zůstaneme jen maskoty sportovních týmů. Víc se nám toho nikdy nedostalo,“ cítí Sandra Hopeová.

„Potřebujeme toho spoustu napravit, obnovit naši kulturu a přimět ostatní, aby si připustili, že současný stav je výsledkem ničení a zabíjení. Ne proto, abychom vyvolávali pocit viny – to trauma jsme my i oni zdědili po předcích. Ale je potřeba ty rány zahojit.“

Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v USA.